Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 26. kapitola

07.08.2014 (12:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2292×

26. kapitola

Ať už byly mé představy pondělního návratu do školy jakékoliv, nic nemohlo být horší než skutečnost.

Sotva jsem vystoupila z Charlieho auta a on odjel, všechno jako by zamrzlo uprostřed pohybu. Veškerá pozornost se upírala mým směrem a já nevěděla, jestli to vůbec zvládnu.

Byla jsem v pokušení vrátit se zpět do tátova auta, ale on už odjel. Co naplat. Vymyslela sis to, tak tady to máš. Musíš si sníst, co sis uvařila, ušklíbla jsem se v duchu. Na venek jsem ale snažila nedat na sobě nic znát.

Sebejistým krokem jsem se vydala směrem ke vchodu do školní budovy. Ignorovala jsem překvapené pohledy spolužáků a koutkem oka zahlédla právě přijíždějící stříbrné Volvo Cullenových. Dělala jsem ale jakoby nic a šla dál…

Nic pro mě neznamenají. Prostě už nepatří do mého života, nabádala jsem se a pokračovala v cestě.

Sotva jsem vzala za kliku, dveře se samy otevřely a já vrazila do Jessicy s Angelou, které právě vycházely z budovy.

„Jé! Ahoj, Bello. Jsi zpátky,“ řekla Jess a sklopila oči, jakoby se mi do nich ani nedokázala podívat.

Nedivím se, ale jsem ráda, že v sobě má alespoň trochu té úcty.

„Zjevně,“ řekla jsem neutrálním tónem a ustoupila stranou, aby mohly projít. Ani jedna z nich se však nepohnula.

„No, víte, můžeme tu stát celý den, ale mně se nechce. Takže s dovolením,“ prohlásila jsem a rukama si je odstrčila z cesty.

Když jsem kolem nich bez dalšího slova procházela, nevěřícně na mě obě zíraly. Já jsem si však v klidu došla až k automatu na pití na druhé straně chodby.

Vytáhla jsem si z peněženky několik drobných mincí, navolila si číslo limonády s malinovou příchutí a vhodila je dovnitř. Plechovka s limonádou se ale zasekla uprostřed pohybu.

„Hele! Co to sakra!“ lamentovala jsem bezradně.

„Počkej, pomůžu ti. Občas se to zasekne a pak… Musíš do toho prostě praštit,“ řekl neznámý hlas a jeho paže praštila do boku automatu takovou silou, že se plechovka skutečně osvobodila a vypadla do šuplíku sloužícímu k výběru.

„Páni! Děkuju,“ řekla jsem a chtěla se pro plechovku sehnout. Onen neznámý kluk se sehnul ve stejnou chvíli a málem jsme o sebe drkli hlavami.

Rozpačitě jsem se na něj usmála a vzala si od něj plechovku s limonádou. Byl prostě rychlejší než já a vytáhnul ji.

„To se povedlo,“ řekl a úsměv mi oplatil.

„Jo,“ souhlasila jsem pobaveně a zkoumala jeho tvář.

Měl jemné rysy, tmavé vlasy a modré oči. Celkem pěkný kluk, ale nepřipadalo mi, že bych ho znala nebo ho tu někdy zahlédla. No, moje okolí si mě vždycky všímalo víc než já jeho, takže těžko říci. Mohl tu být klidně celou dobu, aniž bych si ho všimla.

„Ehm. Myslím, že takhle ti ty vlasy moc sluší,“ řekl.

„To jsi asi jediný, ale děkuji.“

„Proč?“ nechápal.

„Nevím.“ Pokrčila jsem rameny.

„Podle mě ti vážně moc sluší a není to jen tím, že bych se ti chtěl zalíbit nebo tak. Vím, že chodíš s Cullenem, takže bych se o nic takového nepokoušel. Určitě bys mě stejně odmítla,“ blábolil nervózně.

Kousla jsem se do rtu, abych si udržela vážný výraz a nezačala se smát. Nebylo by to slušné, ale když on je chudák tak… No já ani nevím, jak to nazvat. Je prostě roztomilý, ale takovým tím vtipným způsobem.

„Asi máš trochu zastaralé informace. Já už s žádným Cullenem nechodím,“ opravila jsem ho, protože to jsem si prostě nedokázala odpustit.

„Ne?“ zeptal se překvapeně.

„Ne,“ potvrdila jsem.

„Aha, asi je brzy se tě na něco takového ptát, ale nešla bys se mnou někam? Na večeři, do kina, nebo tak?“ vykoktal.

Trochu jsem se zarazila. Byl milý, ale jít s ním na rande? To mě ani nenapadlo. Proč taky? Vždyť ještě nedávno jsem se líbala s Jacobem.

To ty blond vlasy...

Když jsem ale zahlédla Edwarda s rodinkou, jak právě vstupují do budovy, neodolala jsem.

„Do kina bych šla moc ráda. Byla jsem tam zatím jen jednou a společnost nebyla zrovna valná, takže si myslím, že bychom se na někdy spolu mohli domluvit. Teda, jestli si to s tím rande myslel vážně?“

„Cože?“ vyhrkl Edward na druhém konci chodby a namířil si to přímo k nám.

Co? Copak to mohl slyšet? Jasně, počítala jsem s tím, že se k němu donese, že mám rande. Chtěla jsem, aby to věděl, ale takhle brzo? Vždyť to přece není možné…

Najednou byl Edward u nás a držel onoho chlapce, jehož jméno jsem vlastně ani neznala, pod krkem.

„Ona je moje, rozumíš? Moje!“ vrčel Edward a v tu chvíli vypadal tak děsivě, že jsem na něj jen ztuhle zírala s pusou dokořán a vytřeštěnýma očima.

„Edwarde, pusť ho,“ řekl Jasper uklidňujícím hlasem a položil dlaň na Edwardovo rameno.

Po pár nekonečně dlouhých vteřinách to Edward skutečně udělal a kluk se svezl k zemi s hlasitým záchvatem kašle. To už tu byla i Alice a chlapce odvedla z Edwardova dosahu, aniž by se na mě podívala.

Když byl chlapec pryč a Edward vypadal mnohem vyrovnaněji než před chvílí, tak ho Jasper pustil a zaujatě se zadíval mým směrem.

Byla jsem úplně zcepenělá z toho šoku, který mi Edwardovo chování způsobilo. Doufala jsem, že ho to naštve nebo alespoň ublíží, ale takhle prudkou reakci jsem snad ani čekat nemohla. Vždyť přede mnou se Edward vždycky choval jako neuvěřitelný suchar a džentlmen. Nenapadlo by mě, že se na někoho dokáže takhle vrhnout. Lhal mi. To ano, ale to má ještě hodně daleko k žárlivému psychopatovi…

Ani jsem si to neuvědomovala, ale zírala jsem přímo do Jasperových zlatých očí a bylo to, jakoby se mi zavrtávaly přímo do duše. Bylo mi z toho dosti nevolno.

Zatímco se moje tělo nezvykle rychle vzpamatovalo a srdeční tep se přestával blížit infarktu, moje mysl stále zůstávala naprosto v šoku.

„Teď na to není vhodná doba. Jdeme,“ přikázal Jasper tónem, který nepřipouštěl žádné námitky. Oči však měl stále upřené na mě.

„Edwarde,“ zavrčel, když se dotyčný stále k ničemu neměl.

Co to pořád mají s tím vrčením? Vždyť je to hrozné, pomyslela jsem si a trochu se vzpamatovala. Dokonce jsem už i dokázala zavřít ústa. Stále jsem však lehce zmateně pomrkávala.

„Ne! Musím s ní mluvit,“ trval na svém Edward.

Možná bychom si vážně měli promluvit, i kdyby jen proto, abych mu už definitivně řekla sbohem, ale k čemu by to bylo? Už jsem mu to přece řekla, i když jen do telefonu. Nemělo by to cenu…

Odhodlala jsem se konečně pohnout z místa, udělala jsem dva kroky směrem vzad a aniž bych cokoliv řekla nebo na Edwarda byť jen na vteřinku pohlédla, jsem vycouvala úplně a rozběhla se na dívčí záchody.

Doufala jsem, že alespoň tam budu mít chvilku soukromí a měla jsem pravdu. Pro jistotu jsem nahlédla do všech kabinek. Byly prázdné. Aby taky ne, když hodina už dávno začala. Na chodbě už zbylo jen několik zvědavců, co sledovali naši malou dramatickou scénu u automatu.

„Idioti! Jak můžou být tak hloupí a taky tak…“

Dveře se rozletěly a přímo naproti mě stál Edward. Vypadal vážně příšerně, tedy samozřejmě byl jako ze škatulky, ale jeho tvář byla… byla naprosto zničená, jako by byl naprosto zoufalý.

„Tohle jsou dívčí záchody, takže pokud ses nenechal přeoperovat na ženu, nemáš tu co dělat,“ upozornila jsem ho ledově chladným hlasem.

Po předchozím strachu a šoku v něm nebyla ani stopa. Nemohla jsem totiž uvěřit, že jsem se ještě před chvílí bála takové emocionální trosky, jaká teď stála přímo přede mnou. Ne, to prostě nebylo možné…

Ne, že bych z toho měla nějakou zvrácenou nebo snad škodolibou radost. To ne. Necítila jsem ani pocit zadostiučinění, spíš to pro mě všechno najednou bylo o dost snazší.

Celou tu dobu jsem věděla, že to přijde. I když jsem se tomu chtěla za každou cenu vyhnout, bylo to tady. Konfrontace hezky z očí do očí...

Zase kratší, ale snad dobrý...

chloe xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 26. kapitola: