Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 25. kapitola

02.08.2014 (15:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2385×

25. kapitola

„Jacobe?“

„Ano, Bello?“ zeptal se bázlivě.

„Od kdy jsi tak strašně pěknej?“ zeptala jsem se, jak jsem si ho tak zblízka prohlížela.

Když jsme dorazili do Jacobova mini domečku, zavolal tátovi, aby o mě neměl strach, a dohadovali jsme se, kde a jak budeme nocovat.

Odmítala jsem ho nechat spát na té mini sedačce, na kterou bych se nevešla snad ani já, a navrhla mu, že se o jeho postel podělíme. Po dlouhém váhání skutečně souhlasil…

„Asi od jakživa,“ zasmál se.

„Promiň, že jsem to dřív neviděla.“

„Jsi opilá,“ namítal.

„Jo, to asi jsem, ale říkám pravdu,“ trvala jsem si na svém.

„Bello,“ zaúpěl.

„Ne. Psst! Teď mluvím já. Moc jsem si to s tebou užila. Myslím si, že sem budu jezdit častěji.“

„Oni tě pustí?“ divil se.

„Cullenovi?“ ujišťovala jsem se.

I v té tmě jsem viděla, jak přikývl.

„Myslíš, že se jich budu ptát?“ ušklíbla jsem se a připomínala si, že Jacob vlastně neví, co se mezi námi stalo.

„Dřív bys takhle nemluvila, a i tak je to z toho chlastu…“

„Ne, ne,“ zachichotala jsem se a plynule se na něj převalila.

Vyhoupla jsem se mu na klín a usedla. Bez váhání jsem ho začala lechtat.

„To odvoláš.“

Smál se a snažil se vysvobodit. Docela se mu to dařilo, ale kdyby použil plnou sílu, byla bych v háji ihned.

Takhle to byla hra a moc mě bavila. Celou dobu jsem se hlasitě chichotala. Jacob se mě pokoušel ztišit kvůli Billymu, ale podařilo se mu to teprve, když mě přetočil pod sebe a přitiskl mi svou teplou dlaň přes ústa.

Přiblížil svůj obličej k tomu mému a přiložil si k ústům ukazováček.

„Psst,“ sykl a nahnul hlavu ke straně, jako by poslouchal, co se kde šustne.

Můj smích začal pomalu utichat. Najednou jsem z naší blízkosti byla značně nervózní…

Když se ujistil, že na nás Billy nevlítne a že jsem se uklidnila, svou dlaň opatrně přesunul z mých úst na matraci.

Využila jsem toho a pokračovala v lechtání. Vždyť přece říkal, že ten obřad se protáhne do rána, tak co…

Chtěl se ze mě skulit, ale já jsem ho objala stehny okolo pasu, abych mu v tom zabránila. Zarazil se a já jeho zaváhání opět využila. Přitáhla jsem se k němu a přitiskla svá ústa na jeho rty. Vtiskla jsem mu tak jemný polibek.

Překvapeně se ode mě odtáhl.

„Měla bys jít spát,“ řekl tiše.

„A co budeš dělat ty?“

„Půjdu si zaběhat…“

„Co? Teď?“ vyjekla jsem zmateně.

„Dělám si srandu. Spi,“ nakázal mi.

„Co když se mi nechce spát?“ dohadovala jsem se.

„Bello!“ protočil oči.

„Jacobe!“ napodobila jsem jeho pohled a hodnou chvíli jsme se navzájem měřili naštvanými pohledy.

„No, tenhle boj zřejmě nevyhraji, ale chci pusu na dobrou noc.“

„Jednu už jsi dostala,“ namítl okamžitě.

„Ne. Tu jsi dostal ty. Teď je řada na mně,“ prohlásila jsem umanutě.

Jacob znovu protočil oči, ale dal mi rychlou pusu na tvář.

„Jacobe, ty podvádíš,“ postěžovala jsem si. „Ale doprošovat se tě nebudu. Tak brou,“ houkla jsem a otočila se k němu zády.

Naschvál jsem mu zabavila peřinu i polštář a snažila se zabrat co největší část postele.

„Bello, jestli se roztáhneš ještě o kousek, spadnu z postele,“ upozornil mě pobaveně.

„To je tvůj problém,“ odsekla jsem.

Chtěla jsem si vychutnat své malé vítězství, ale během několika sekund jsem byla tuhá…

*** 

Převalila jsem se na úzké posteli. Sluce mi svítilo do očí. Podvědomě jsem mu nastavila tvář a užívala si to teplo.

Když jsem však otevřela oči, plně jsem pocítila následky včerejšího požívání alkoholu.

Moje první pořádná kocovina! Hm, tak to bych zapomněla docela ráda…

„Sakra! Nejdřív Austin a teď Jacob? Blond vlasy ze mě udělaly kurvu,“ zaklela jsem, když se mi vybavily vzpomínky na minulou noc. Musela jsem ale uznat, že to s Jacobem pro mě znamenalo mnohem víc…

Rozhodla jsem se podívat se ven.

Vplížila jsem se do malé kuchyňky a udělala si hrnek kafe do buclatého hrnku. Ještě, že měli v ledničce mléko.

Vykoukla jsem ze dveří, abych zhodnotila počasí. Slunce sice svítilo, ale žádné velké teplo teda nebylo.

Vrátila jsem se tedy k Jacobovi do pokoje a natáhla si kalhoty, které jsem si včera s Jacobovou pomocí sundala. Rozhlížela jsem se po domku a byl prázdný. Začínala jsem si připadat jako slídil.

Ani nevím, co mě to popadlo, ale vzala jsem si tužku a blok a spolu s hrnkem kávy v druhé ruce jsem se vyškrábala na zábradlí malé verandy a pohodlně se uvelebila.

Sluníčko dopadalo na mou bělostnou pokožku a já zadoufala, že se trochu opálím. Pokrčila jsem si nohy a na kolena si položila blok. Pak jsem se napila kávy. Oči mi vylezly z důlků. Byla fakt silná… Donutila jsem se to polknout.

Zahleděla jsem se na čistý list papíru. Nejprve jsem chtěla napsat Jacobovi vzkaz, že mu děkuji za hezký večer/nocleh a kafe, ale vzhledem k tomu, že jsem ho včera políbila, jsem nějak nedokázala najít vhodná slova.

Zprvu jsem si pouze z nudy začala čmárat táborový oheň, ale postupně jsem k němu začala přidělávat i okolí a sedící postavy. Dvě z nich se navzájem objímali. To jsem měla být já s Jacobem. Postupně jsem nanášela jednotlivé vrstvičky tužky na papír.

Byla jsem do toho natolik zabraná, že jsem si ani nevšimla přijíždějícího auta…

„Bello! Ty seš ještě tady?“ zeptal se Billy.

„A-ano, pane Blacku,“ vykoktala jsem. „Omlouvám se. Nechtěli jsme vás rušit a na cestu zpátky už bylo pozdě, tak jsem…“

„Nic mi nevysvětluj, Bello. Jacob mi už řekl, že to bylo ve vší počestnosti, a to mi stačí. Víc vědět nemusím,“ zarazil mě.

Vděčně jsem se na něj usmála a sehnula se pro další lok silné kávy. Billy zatím vjel do domu s nákupem na klíně.

Aha, tak tam tedy zmizeli…

„Cullenovi tě ještě nehledají?“ rýpnul si Jacob.

Zakroutila jsem podrážděně hlavou.

„Musíme o nich pořád mluvit?“

„Myslel jsem, že to chceš,“ řekl smířlivým hlasem.

„Nechci,“ odsekla jsem.

„Udělali ti něco?“ zeptal se.

„Ne. Oni jsou jen až moc milí na můj vkus,“ zapírala jsem.

„Co ty víš o svém vkusu?“ rýpnul si a já se ušklíbla.

Přistoupil ke mně a přisedl si na zábradlí. Urychleně jsem tu svoji čmáranici vytrhla z bloku, zmačkala ji a narvala do kapsy. Jake to se zájmem sledoval, ale nekomentoval to.

„Dneska je hezky, že jo?“ optal se.

„Hm. Celkem si to užívám.“ Abych svým slovům dodala na váze, nastavila jsem svou tvář slunci.

„Nechceš si zajít na pláž?“ zeptal se po chvíli trapného ticha.

„Jasně,“ zvolala jsem nadšeně a seskočila ze zábradlí.

„Počkej a neměla bys zavolat Charliemu?“

Zmateně jsem se něj podívala, protože mi hned nedošlo o kom mluví.

„Ne. Myslím, že ví, že když jsem s tebou, jsem v bezpečí.“

„Narozdíl od Cullenových,“ doplnil mě.

„Hele, co to s nimi pořád máš? Už jsem říkala, že o nich nechci mluvit,“ vyjela jsem na něj podrážděně.

„Prostě tomu nerozumím. To je všechno,“ řekl nevině.

„Musíš tomu rozumět?“ zeptala jsem se váhavě. „Nestačí ti, že jsem teď tady s tebou? A že právě teď. V tuhle chvíli je to to jediné místo, kde chci být?“

„Ne, když chodíš s ním. Jednoho dne si na něj vzpomeneš a já u tebe nebudu mít šanci, rozumíš tomu?“ Náhle působil tak nějak odhaleně.

„Ano,“ připustila jsem. „Jenže, kde máš zaručeno, že se mi paměť vrátí?“

Mlčel.

„Já se vážně snažila být jako předtím. Milovat Edwarda a ostatní věci, ale nejde mi to. Ty jsi to jediné, co mi v tom zmatku dává alespoň nějaký smysl. Já…“

„Už nic neříkej. Jsme kamarádi,“ zarazil mě.

„Ugrrr! Chápeš vůbec, jak hloupý to je? Edward chce mě, já chci tebe a ty chceš být kamarád! Vážně neuvěřitelné! Jdeme radši na tu pláž, kamaráde,“ zavelela jsem a vydala se oním směrem.

„Ehm, Bello? Na pláž se jde tudy,“ zarazil mě.

Jako bych toho ponížení neměla už dost! Pitomej orientační smysl!

„Tak mě veď, když jsi tak chytrej!“

Bylo na něm vidět, že zadržuje smích, ale jelikož šel přede mnou, nemusela jsem se tím příliš trápit.

***

Seděla jsem na vyplavené kládě na pláži a pokračovala ve svém vyhřívání na slunci.

„Víš co? Mohli bychom si od Embryho půjčit prkno a trochu si zasurfovat,“ navrhla jsem a pozorovala vlny.

Udiveně vzhlédl ze země, na kterou se usadil. Zřejmě mu nebylo příjemné mačkat se se mnou na tom úzkém špalku.

„A ty to umíš?“ zeptal se pobaveně.

„Ne, ale ty určitě ano.“

„Asi tě zklamu, ale nijak zvlášť ne.“

„Tak se to spolu naučíme. Myslíš, že by nám dal lekce?“

„Mám radši jiný věci,“ řekl tajemně.

„Jo a jaký?“ zajímala jsem se.

„Rád se přece vrtám v autech.“

„Hm, s auty teď nějak nechci nic mít,“ ušklíbla jsem se.

„To chápu. Vzpomněla sis už na něco?“

„Ne.“

„To mě mrzí.“

„Hm a co teda budeme dělat? Postavíme si hrad z písku?“ navrhla jsem.

„Co?“ nechápal a zasmál se.

„No, Aby ti jeden dluží. Možná bych jí ho mohla pomoct splatit…“

„Tak jo.“ Pohodil ledabyle rameny a zabořil dlaně do písku. Napodobila jsem ho a začala budovat vlastní stranu zdi.

Cože to vlastně dělají jiní v našem v věku? Asi mají sex.

Nedivím se. Vždy, když se kouknu do Jacobových očí, lituji, že my nejsme normální puberťáci…

*** 

Během hodiny měl náš hrad i vodní příkop a padací most.

„Musím říct, že jsem se svým výkonem spokojená,“ pochválila jsem se.

„No, možná by to ještě chtělo trochu doladit…“ nesouhlasil Jacob.

„Hele, nech si to, jo?“ Hodila jsem po něm vrstvičku bláta.

„Isabello Swanová, tohle je od vás velmi nedospělé,“ prohlásil s vážným výrazem ve tváři.

„Víš, co je nedospělé, Jacobe? Tvářit se, že jsem tě včera nepolíbila a že to nemám ohromnou chuť zopakovat pokaždé, když se na mě usměješ nebo jen podíváš.“

„Bells,“ začal zase.

„Ne, to je v pohodě. Asi bych už stejně měla jít.“

Vstala jsem a začala se oprašovat.

„Odvezeš mě?“

„Jasně,“ řekl okamžitě, ale stále bylo znát, že atmosféra mezi námi značně ochladla.

***

Celou cestu k domu jsme nepromluvili. To ticho mezi námi bylo tak tíživé, že jsem byla šťastná, když jsem za sebou konečně zavřela vchodové dveře našeho domu.

„Tak ses vrátila?“ odchytil mě Charlie hned u vchodu.

„Jo.“

„Už jsem si začínal myslet, že ses tam nastěhovala.“

„Neboj, tati. Přece bych tě neopustila,“ řekla jsem s úsměvem.

„To jsem rád, ale jak ses domluvila ohledně…“

„Já na to úplně zapomněla,“ plácla jsem se do čela.

„Bello! Vždyt jsem ti to ještě připomínal. Na cos proboha myslela?“

„Na hlouposti. Evidentně…“

Takže opravdu moc děkuji za případné doopravy a hlavně za vaše komentáře. Holky, holky... S 39. kapitolou bych vás ještě nezatěžovala, ani já už přesně nevím, co se v ní stane. Mluvila jsem o 29. kapitole, kterou už máte za pár.

Jinak mě moc těší, že jsi zase začala komentovat, Alice. Jsem si víc než jistá, že k téhle kapitole budeš mít také co říci, protože je velmi... zavádějící. :-D Každopádně si myslím, že mou genialitu trochu přeceňuješ, ale ano, v jedné věci máš pravdu.

Ale hádejte klidně dál. 29. kapitola. Co, kdo, jak a proč??? Už tu dlouho nebyla žádná diskuze...

Jinak příště, abyste věděli, že vás fakt zbožnuji, tak příště nastane pondělí a také škola, kde se samozřejmě setkáte s Edwardem, protože slunečné dny jsou pryč. 

Vaše chloe. xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 25. kapitola: