Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 24. kapitola

28.07.2014 (08:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2311×

24. kapitola

No z té naší procházky už byla docela solidní štreka, ale byla to docela zábava, a tak jsem si své průpovídky ohledně puchýřů schovala pro Charlieho na doma…

Vystoupali jsme hnedle do několika kopců lesem, abych nakonec zjistila, že se jedná stále o ten samý útes.

Měla jsem podezření, že existuje ještě jiná cesta, jak se nahoru dostat. Mnohem kratší, ale Jake mi ji odmítal sdělit. Nebo možná se mnou jen chtěl strávit víc času. A možná…

„Hej! Co to děláte?“ vyjekla jsem, protože když jsem zdolala poslední kopec, spatřila jsem bandu kluků oděnou jen v roztrhaných šortkách, jak se perou na okraji útesu a jednoho z nich se pravě chystají shodit dolů.

„Zbláznili jste se? Pusťte ho! Je to přece nebezpečné,“ nadávala jsem jim.

Oni se sice trochu zarazili a… To bylo divné, jako by svými nosy nasávali vzduch okolo sebe. Co má být zase tohle?

Ztuhla jsem na místě a nevěděla, co si počít. Běhal mi z nich mráz po zádech. Byl to pocit velmi podobný tomu, co ve mně probouzeli Cullenovi, ale přitom bylo evidentní, že tahle banda nemá s jejich rodinou naprosto nic společného.

„Klid, Bello. Je to jen hra a tohle jsou moji přátelé. Znala bys je, kdybys minule neprošvihla ten táborák.“

„Aha, jasně. Pro vás je zábava shazovat kamarády do moře z takovéhle výšky?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Jen se koukej,“ prohlásil jeden z nich a skočil šipku dolů z útesu.

„Hej!“ vykřikla jsem a vrhla se za ním k okraji.

Jacobovy paže se kolem mě obmotaly dřív, než jsem se dostala příliš blízko srázu, ale i tak jsem viděla střapatou hlavu toho kluka, který na mě z hlubin mával a křičel.

„Vidíš? Směju se!“

Ostatní jeho vtip ocenili tlumeným smíchem.

„Jo. Paul je prostě klasa…“ řekl jeden z nich.

„Aha, takže takhle vy se tady bavíte?“ ujišťovala jsem se a měla je všechny za blázny.

„Většinou.“

„Jak kdy.“

Mluvili jeden přes druhého a bylo těžké věnovat pozornost všem naráz…

Kousla jsem se do rtu a pozorně si je všechny prohlédla. Bylo až zvláštní, jak se všichni navzájem podobali. Stejné úbory, stejná tetování, ba i dokonce stejný sestřih.

Teď už chápu, odkud to ten Jacob má, ale jak by mi určitě sám připomněl v případě, že bych se v tom chtěla nějak patlat. To já jsem tady ta blondýna, takže můžu leda tak mlčet…

Přesto jsem si neodpustila jednu kousavou poznámku.

„Takže, který z vás chytráků nakukal Jacobovi, že holky jsou fuj a mají breberky?“

„To budu já,“ oznámil jeden z nich a zvedl ruku.

„No výborně. To se ti teda povedlo,“ řekla jsem sarkastiky.

„Ale vždyť on už tomu přece dávno nevěří, nebo snad jo?“ divil se a nejistě pohlédl na Jacoba.

„Věř tomu nebo ne, ale od svých šesti let už jsem trochu zmoudřel,“ bránil se Jacob.

„To je moc dobře.“ Mrkla jsem na něj a začala se postupně seznamovat s jeho zbylými přáteli.

Všichni byli moc milí, ale těch jmen bylo tolik, že silně pochybuji, že si je všechny takhle najednou zapamatuji, ale ten s těmi breberkami byl Embry.

Toho si zapamatuju. Radši...

*** 

„Výborně jsme se bavili, ale už bychom měli jít, jestli teda nechceš, aby Charlie dostal infarkt. Je totiž dost pozdě,“ zvolal náhle Jacob. A zrovna, když Paul hovořil o své přítelkyni a nějakých otiscích.

Chtěla jsem se ho zeptat, jak to jako myslel, ale vzhledem k tomu, že všude už byla dávno tma a k Jacobově domu je to docela štreka, nezbývalo mi než od takovýchto otázek upustit a souhlasit s Jacobem.

„Tak se tu mějte. Snad se zase brzy uvidíme,“ prohlásila jsem a začala se pomalu zvedat.

„Kdykoliv,“ prohodil Embry pohotově.

„Jo. Příště si s námi třeba taky zaskáčeš,“ dobíral si mě Paul.

„No tak o tom dost pochybuji,“ zamítla jsem to a vydala se za Jacobem, který už nervózně přešlapoval na kraji lesa.

*** 

„Hele, co to mělo být? Proč jsi tak najednou chtěl jít? Do té doby sis na čas ani nevzpomněl,“ vyptávala jsem se po cestě a měla jsem co říkat, protože i mně to náramně rychle uteklo a zcela jsem zapomněla na čas…

„Mluvili o samých nezajímavých věcech,“ odmávl to.

„To si nemyslím. Co to mělo být s těmi otisky?“

„O tom bych raději nehovořil,“ vytáčel se.

„Proč ne? Chováš se divně,“ zamumlala jsem. „Už mi to tu pomalu začíná připomínat Cullenovy. Taky samé tajnosti…“ postěžovala jsem si tiše.

„My nejsme jako Cullenovi,“ zavrčel Jacob rozladěně.

Jak to, že mě slyšel? Vždyť jsem to řekla vážně potichu!

„No tak jo. V klidu, Jacobe. Nemusíš se hned urážet,“ mírnila jsem ho.

To, že je nesnáší, jsem pochopila hned první den, ale že až takhle?

***

„To tu nebylo, když jsme sem šli,“ řekla jsem zmateně a ukázala prstem na opodál stojící stan.

„To je jen takový rituál, který Billy pořádá. Duševní očista, nebo tak něco. Nevšímej si toho,“ odmávl to.

„Cože tam uvnitř provádí? Nějaké indiánské voodoo?“

„Indiánské voodoo?“ Vyprskl smíchy. „Ty už jsi o něčem takovém slyšela?“

Zastavila jsem se a složila si ruce na prsou. Byla jsem uražená…

„No hele. Ne všechno svalíš na tu svoji amnesii,“ objasnil.

„Hm, tak to jsem tedy asi úplně tupá, no.“

„Ty s tím naděláš. Nemyslel jsem to tak,“ omlouval se.

„Mohli bychom se toho taky zúčastnit?“ Raději jsem změnila téma.

„Ne. Můžou tam jen osoby starší osmnácti let.“

„Mně je osmnáct,“ zaradovala jsem se.

„Říkal jsem starší,“ namítal, ale to už jsem si to namířila ke stanu.

„Hej, Bello! To přece nejde,“ volal za mnou, když se vzpamatoval, ale bylo pozdě. Už jsem za sebou zapínala zip.

Po čtyřech jsem se došourala až k Billymu a usadila se poblíž něj.

„Doufám, že nevadí, že jsem se připojila. Myslela jsem totiž, že by to mohlo být velmi poučné,“ zašeptala jsem jeho směrem.

Billy přikývl a ostatní muži v kruhu udělali totéž. Zřejmě mou přítomnost tímto akceptovali a nevyhodí mě.

Chudák Jake je venku v té zimě…

Rozhlédla jsem se po vnitřku stanu. Světlé plátno se místy trochu krabatilo a povlávalo, jak se o něj opíral vítr, ale dovnitř se nedostal.

Šest mužů s rudou kůží sedělo v tureckém sedu okolo malého kbelíku se žhavými uhlíky, do kterého Billy právě přidával hrst sušených bylin, které opravdu zvláštně voněly. Ta vůně mi pronikala nosními dírkami, přes dutiny až do konečků prstů u nohou.

Naplňovala mě zvláštním a neznámým pocitem. Jako kdybych právě dosáhla jisté vyšší úrovně svého bytí, která mi přinášela tolik potřebný klid…

Zmohla jsem se jen na jediné.

Úžasné. Vážně úžasné, pomyslela jsem si a blaženě zaklonila hlavu. Byla jsem uvolněná jako nikdy v životě.

Náhle něco zasyčelo a já se zprvu polekala, ale zjistila jsem, že jen naběračkou uhasili žhavé uhlíky.

Stan se zaplnil kouřem a rituál byl zřejmě u konce.

„To bylo vážně úžasné,“ povzdechla jsem si a litovala, že už to skončilo.

Zamžourala jsem, co dělají ostatní, ale oni se ani nepohnuli. Možná jsem se spletla. Možná tohle ještě není konec. A taky, že ne.

Odněkud se vynořila láhev s jakousi čirou, průhlednou tekutinou a muži si ji začali v kruhu předávat. Každý se jednou napil a poslal ji dál.

Když láhev doputovala až ke mně, nechtěla jsem se hloupě vyptávat, a tak jsem učinila to, co všichni ti muži přede mnou. Přiložila jsem si láhev k ústům a napila se.

Nevím, co to bylo, ale byla to taková síla, že jsem musela potlačit nutkání vyprsknout to všude okolo sebe. Čímž bych pravděpodobně zasáhla nejenom Billyho, ale i ostatní muže. Nechtěla jsem a ani nemohla je takto urazit, a proto jsem se to bez zbytečných grimas přinutila polknout.

Z posledních sil jsem předala láhev Billymu. Byl to právě on, u koho se láhev objevila poprvé, a to když ji předával muži po své pravé ruce. Doufala jsem, že láhev opět schová, ale mýlila jsem se.

Napil se a poslal ji dál…

Ach ne! Oni to snad chtějí zopakovat!

Bohužel chtěli a opakovalo se to tak dlouho, dokud láhev nezela prázdnotou.

***

„Už začínám chápat, proč je to až od osmnácti,“ škytla jsem, když jsem se konečně na všech čtyřech dostala ze stanu.

„Říkal jsem, že je to síla,“ přispěchal mi na pomoc Jacob.

„Jo, ale že až taková. To ses zřejmě zapomněl zmínit. Začátek prima. Fakt skvělej relex, ale…“

„Myslíš relax,“ opravil mě.

„To máš jedno. Prostě to pití na závěr… Brr.“ Otřásla jsem se. „Co to sakra vůbec bylo?“

„Pokud vím, tak to byl…“

„Víš co? Ono je to vlastně jedno, co to bylo. Nezáleží na tom, ale kdybych si to někdy chtěla zopakovat. Zastav mě, ano?“ požádala jsem ho.

„Moc rád,“ prohlásil ochotně.

„Sakra! Takhle domů nemůžu. Táta mě přetrhne…“

„Jo a hned potom mě, protože nikdy neuvěří, že tě takhle ožral Billy,“ prohlásil bezradně a pomáhal mi na nohy.

„Billy! On tam ještě zůstává?“

„Jo. Tohle bude trvat celou noc. Divím se, že tě nechali odejít před koncem,“ uvažoval nahlas.

„Já už se tam teda rozhodně vrátit nehodlám.“ Vrtěla jsem hlavou, ale dělalo se mi z toho zle, tak jsem toho raději nechala.

„Tak holt dneska přespíš u nás, no. Domluvím ti to s Charliem,“ nabídl mi.

„To bude fajn. Děkuju.“

„Nemáš za co. Hlavně mi nepozvracej postel.“

Otevřela jsem pusu, abych mu vynadala. Co si to o mně vůbec myslí, ale bylo mi tak zle, že jsem ji raději znovu poslušně zavřela.

Opět velké díky všem, co mi povídku okomentovali nebo opravili, a nezapomínejte, že se blíží 29. kapitola, čili další velký zlom. Takže si tuhle pohodičku s Jacobem, která bude pokračovat i v další kapitole, užívejte a jsem zvědavá na vaše tipy. Co se asi přihodí v 29. kapitole???

Vaše chloe. xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 24. kapitola: