Co dělat, když všechno, co o sobě víte, víte od ostatních a zjistíte, že vám lžou? Lhali ve všem? Můžete jim ještě někdy vůbec věřit? Můžete věřit vůbec někomu?
30.06.2014 (08:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2271×
20. kapitola
„Ježiš marjá!“
Já jsem asi… Asi jsem… Ani to nedokážu vyslovit.
Co se to sakra stalo?
Pamatuji si, že jsem provedla tu pitomost s vlasy, že jsem všechny poslala do háje a pak už jen Austina, jak zpoza zad vytahuje další láhev vodky.
„Do pytle!“ Podívala jsem se kolem sebe a zjistila, že jsem v něčím autě, zavrtaná pod dekou a pouze v kalhotkách.
„Co jsem to provedla?“ Zaryla jsem si nehty do vlasů a pokoušela se rozpomenout se, co se stalo dál, ale bohužel. Měla jsem okno…
No je tohle možný? Jako by mi nestačila amnesie. Já se ještě musím ožrat do němoty.
Najednou se mi něco, nebo spíš někdo otřel o nohu. Zděšeně jsem vyjekla, když se zpod druhé strany deky vynořila Austinova rozcuchaná hlava.
„Co? Co to má být?“ dožadovala jsem se vysvětlení.
„Nekřič tolik. Mám kocovinu,“ zanaříkal.
„To já taky, ale co…“ Hlas se mi zlomil. „Co tady sakra děláme?“
„Oprava. Ty nemáš kocovinu, ale vytrínu,“ namítl a zjevně jsem ho pobavila.
To je ale debil, zaúpěla jsem v duchu a kopla do něj.
„Ach, sklapni už,“ zavrčela jsem.
„Hele, já jsem ti nic neudělal, tak nebuď taková,“ ohradil se.
„Ježiši, jestli se tohle někdo dozví,“ panikařila jsem.
„A my jsme spolu…“ dělala jsem si v tom jasno, když jsem se trochu uklidnila a spořádaně se zakryla.
„Myslíš spali? Jo.“
„To né,“ zaúpěla jsem a chytila se za hlavu. „Přece nejsem tak blbá…“
„Ale. Co tak vyvádíš, vždyť přece nejsi panna,“ nechápal.
„Nejsem?“ zarazila jsem se.
„Máš přece kluka, ne?“
„Nemám,“ odsekla jsem, když jsem si vybavila, co mi provedl.
„Klid. Dělal jsem si legraci. Nespali jsme spolu,“ zavrtěl pobaveně hlavou.
„Vážně ne?“ ujišťovala jsem se.
„Ne,“ potvrdil a tentokrát vypadal, že to myslí vážně.
„Ty seš takovej debil,“ křikla jsem a znovu do něj pod dekou kopla.
„Au!“
„Patří ti to!“
Co si to dovoluje takhle nejapně vtipkovat…
„No tak ale proč jsem nahá?“ došlo mi.
„Chtěli jsme. Začali jsme, ale tys pak prostě vytuhla a já mám rád, když druhá polovička spolupracuje,“ objasnil mi.
„No, tak to mám asi štěstí, že jsi takový poctivec,“ ušklíbla jsem se.
„Jo. Druhého takového, abys pohledal,“ zasmál se.
„Musím odsud pryč. Nikdo mě takhle nesmí vidět,“ panikařila jsem.
„Tak se obleč a já tě odvezu,“ nabídl se.
„Vážně to pro mě uděláš?“ ujišťovala jsem se.
„Jo, slíbil jsem ti to.“ Zívl. „A buď ticho, ať je všechny nevzbudíš.“
„Jak mám být asi tak potichu a v klidu, když tu jsem nahá, kde mám vůbec oblečení?“
„Počkej,“ řekl a natáhl se na přední sedadlo. Byly tam dvě tašky a on po mně jednu z nich hodil.
„Co? To jsou moje věci, jak se sem dostaly?“
„Přinesla sis je. Trvala jsi na tom, že chceš jet do Forks. Byla jsi fakt jako šílená…“
„Co?“
„Byla jsi na mol. Nemohl jsem tě nechat řídit,“ objasnil mi a začal si vytahovat věci z druhého báglu.
„Chtěla jsem řídit?“ zhrozila jsem se.
„Jo.“
„Prokrista pána! To mi jedna autonehoda nestačila?“
„To jsem si taky říkal,“ souhlasil.
„Hele, ale nejsi ještě opilý, že ne?“ ujišťovala jsem se pro jistotu.
„Ne a už jsem řídil i v horším stavu,“ odbyl mě.
Kde už jsem tohle slyšela? zamyslela jsem se. Znělo mi to totiž podivně povědomě…
„Tak dělej,“ ozval se Austin a zaklepal na okýnko.
Zmateně jsem se kolem sebe rozhlédla. Asi jsem měla nějaký výpadek nebo co. Vůbec jsem totiž nepostřehla, že by vystupoval…
Přestala jsem přemýšlet nad nedůležitými věcmi a rychle na sebe pod dekou nasoukala čisté spodní prádlo a podprsenku. Austin se zatím oblékal venku. Měl docela štěstí, že svítilo slunce, protože jinak by asi zmrznul.
Vážně jsem se s ním málem vyspala? Já jsem taková husa! Ne, že by si to Edward nezasloužil. Nějaké ty parohy by mu vážně slušely, ale to, co mi provedl…
Utřela jsem si slzy a doufala, že další vlna mi vydrží až na doma. Natáhla jsem na sebe džíny, tričko a ošuntělou, modrou mikinu s kapucí. Chtěla jsem odsud být co nejdál.
Při vzpomínce na to, co jsem všem uvnitř chaty vykřičela do obličeje, jsem se docela styděla, ale na druhou stranu si to zasloužili. Lhali mi! Tahali mě za nos! Stejně jako Edward a jeho rodina…
„Můžeme odsud už vypadnout?“ zeptala jsem se Austina a vylovila si zpod sedadla boty.
„Jasně. Nebuď tak netrpělivá,“ napomenul mě a zapnul si pásek u kalhot.
„Nediv se mi,“ požádala jsem ho ublíženě.
„Nedivím, ale stejně to trošku přeháníš…“
„Nepřeháním!“ hádala jsem se. „Chci jet domů.“
„Vždyť je to kousek,“ konejšil mě.
„Fajn.“
***
„Tak. Konečně jsi doma. Spokojená?“ zeptal se a zastavil před domem.
„Jo, dík za odvoz,“ děkovala jsem a spolu se svým batůžkem se chystala vystoupit. Austin mě však zarazil. Natáhl se pro moji ruku a fixou mi na ni načmáral sadu číslic.
„Co to děláš?“ divila jsem se.
„Moje telefonní číslo. Třeba se mi ozveš,“ prohodil ledabyle a pokrčil rameny.
„Nemyslím, že bych se v nejbližší době chystala do Michiganu.“
„No to nikdy dopředu nevíš,“ lákal mě.
Sice jsem přikývla, ale v plánu jsem to rozhodně neměla. Byl fajn, ale copak na to mám čas? Teď, když je můj dosavadní život v takových troskách?
***
A bylo to tady.
Sotva jsem za sebou zavřela dveře a ujistila se, že táta není doma, svezla jsem se na podlahu a zhroutila se. Celým mým tělem začaly otřásat vzlyky a z očí mi kanuly slzy jako hrachy.
Po chvíli jsem si lehla a zabořila si obličej do dlaní. Pomalu jsem se začínala uzavírat do sebe. Byla jsem tak zoufalá, že jsem si ani nevšimla, že dorazil táta…
„Bello!“ zvolal a rozběhl se ke mně. Poklekl vedle mě na podlahu a začal mi utírat slzy z tváří.
„Co se děje? Kdo ti co provedl?“ vyptával se.
Nedokázala jsem mu odpovědět, protože pokaždé, když jsem se o to pokusila, znovu jsem se rozvzlykala. V jeho přítomnosti jako by mé vzlyky přibývaly na intenzitě. Bylo mi jedno, že to neděláváme často. Prostě jsem to potřebovala.
Objala jsem ho a zabořila mu uslzené oči do ramene…
Seděl tam se mnou, kolébal mě a hladil po zádech. Připadala jsem si jako malá holčička, když mě po chvíli vzal do náruče a odnesl na pohovku.
Ruce se mi bezmocně svezly po jeho krku dolů a já byla tak vyčerpaná, že už jsem ani plakat dál už nemohla. Připadala jsem si zrazená, podvedená, jako by se proti mně všichni spikli a taky, že ano.
Co dělat, když všechno, co o sobě víte, víte od ostatních a zjistíte, že vám lžou? Lhali ve všem? Můžete jim ještě někdy vůbec věřit? Můžete věřit vůbec někomu?
***
Když jsem se konečně trochu uklidnila, pohlédla jsem na svého unaveného otce, který mě stále starostlivě pozoroval a pokoušel se do mě nacpat něco k jídlu, nebo alespoň k pití.
„Bello, musíš mi říct, jestli ti někdo ublížil…“
Nepřítomně jsem přikývla a pokoušela si v hlavě zformulovat otázku, která na mě v hlavě přímo křičela.
„Věděl jsi to?“ Můj hlas zněl dutě a taky velmi ochraptěle.
„Co, zlato?“ zeptal se a bylo vidět, že se mu ulevilo, když jsem začala komunikovat.
„Věděl jsi, co mi Cullenovi provádějí?“
„Nevím, jak to myslíš, Bells. Co ti Cullenovi dělají?“ ptal se zmateně.
„Lžou mi. Celou tu dobu… Vlastně mi lžete všichni. Edward je tvůj kluk, Bello. Bello, miluju tě. Bello, jsme přátelé… To všechno byly jen samé lži. On mě opustil, odstěhovali se a...“
„Kdo ti to… Vzpomněla sis?“ zeptal se s nadějí a se zatajeným dechem vyčkával na mou odpověď.
Zakroutila jsem hlavou a pokračovala.
„Věděl jsi to?“
„Bells, to…“
„Tak ano nebo ne?“ zvýšila jsem hlas.
„Ano, ale...“
„Aha.“ Nepřítomně jsem přikývla a z očí mi opět steklo po tvářích několik slz. Spěšně jsem si je utřela do rukávu.
„Tak v tom případě…“ Těžce jsem polkla a postavila se.
„Bells, co to děláš?“ zeptal se s obavou.
„Chci jet k mámě,“ oznámila jsem mu. „Nechci tu zůstat teď, když vím, že vám nemohu důvěřovat.“
„Nebylo na mně ti to říct a oni mě o to prosili. Nesouhlasil jsem s tím, ale myslel jsem, že jestli si na někoho vzpomeneš, tak to bude právě Edward,“ přesvědčoval mě.
„Výmluvy,“ odpálkovala jsem ho dutě.
„Ne, to nejsou výmluvy. Myslel jsem, že to pro tebe bude lepší…“
„Takže lhát mi bylo jako lepší? Tati, ty…“ Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že tohle vážně nemá cenu. „Ani vlastně nevím, proč ti tak ještě říkám…“
To bylo vše. Víc už jsem s ním nepromluvila. Možná to i myslel dobře a já to opravdu zbytečně nafukuji, ale to, jak si teď připadám… Jak se cítím…
Myslím, že pravda je vždycky lepší, než lži a přetvářka...
„Jdu si sbalit věci."
Moc děkuji za doopravy a komentáře. Moc mě vždy potěší.
Máme za sebou druhé kulatiny a tím už se opravdu dostáváme k druhé půlce. Nevím, jak na tyhle události budete reagovat, ale tak nějak jsem to prostě měla v hlavě a muselo to ven.
Také bych ráda tuhle kapitolku věnovala AliceCullen999 a Mokasině, (Doufám, že to píšu správně, ale vy určitě víte o kom je řeč.) protože vaše komentáře mě dostaly do kolen. Takhle mě pobavit... :-D :-D
Vaše chloe. xoxoxo
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 20. kapitola:
Sladký Edward, a k tomu ještě prolhaný, mi leze krkem. Když je tak hloupá a je pro Bellu moc dobrý, ať snáší důsledky svých činů.
Děkujuuu za věnování, samozřejmě Já jsem prostě bavič už od narození Napsala jsi to správně
Nicméně, k této kapitole...
Doufám, že ta druhá taky není blondýna... Jak je budu rozeznávat? Aspoň jsem doteď vycházela z toho, že je Abby taky bruneta...
Takže ona s Austinem nespala? Bože!!! Proč?! Vždyť já bych po něma si skočila a už by se mě nezbavil (no dobře, asi bych to ve skutečnosti neudělala, ale... v myšlenkách... ) No dobře, tady se zachovala spíš jako Bella než jako Abby... ale zase Bella by si neobarvila vlasy... O maj gad! Co mi to sakra děláš??? Copak nevidíš, jaká jsem filosofka?? Já musím furt přemýšlet a ty mě tady přinutíš si něco myslet, pak to vyvrátíš a pak vyvrátíš to, jak jsi to vyvrátila?? (Já vím, že ta věta zase nedává smysl, ale myslím, že jsi mi rozuměla... )
Radši jdeme dál...
Edward? No... Chápu, že je na něho naštvaná, ale já jsem na ni teď naštvaná víc... Jak může zpochybňovat to, že ji Edward miluje??? Maj gááád! Ikdyž myslím, že Edward (ačkoli to nechce přinat) už k ní dávno necítí to, co předtím. Já se mu nedivím. Už to není Bella. Už to není jeho malá, odvážná Bella... Takže...
Jinak, ohledně věty: "Řídil jsem i v horším stavu"... No nevím... tohle přece nemusí znamenat, že je to Abby... Spíš to je vzpomínka na Abby... Ta to taky mohla říct... No nevím...
Bella odjíždí za mámou... jasně, takže tam bude, až se probudí ta druhá, že? Předpokládám, že tam za ní přijede Edward s Alicí a budou chtít, aby se vrátila... A ona to odmítne... Možná, že odjede do Michiganu a zavolá Austinovi? =3333 (promiň, Austin je prostě... Ufffff! Kdyby se ukázalo, že není tak úplně normální člověk... Fuha... )
Teď půjdeme trochu do budoucnosti... řekla jsem si, že tě zase pobavím a budu trošku špekulovat....
Koukala jsem na shrnutí a dívala jsem se na popis, obrázek... Jestli je Abby Bella a Bella Abby, to nechám být. Můj názor se na to nemění...
Jde o to, co s dívkami bude...
Na tuhle myšlenku mě přivedl obrázek (já si těchle věcí všímám...)
Je tam jedna blondýna se zlatýma očima a jedna bruneta s červenýma...
Hele, že ty máš v plánu je proměnit?? Na konci?? Já nevím, Abby bude ta červenooká a Bella bude ta se zlatýma očima?? Nebo tak nějak?? Prostě se z nich stanou upírky... Předpokládám, že Abby má stejnou neproniknutelnou lebku, jako Bella, takže by ji třeba chtěli Volturiovi?
navíc mi furt tak nějak vrtá hlavou, co se stalo Abby v Paříži... Ze začátku jsem měla takoý pocit, a ten pořád sílí... Že ona se tam zamilovala do upíra? Proto Belle říkala, že Edward nemůže být dokonalý... protože věděla, že takoví jsou jen upíři... navíc po tom, co vyprávěla na začátku o Abby Bella, že je taková podobnější matce, agresivní atd... No, po té Paříži mi přišla taková... dospělejší... Taková světaznalá. jako kdyby pochopila, že tu segru bude ještě potřebovat... Navíc na Paříž chce zapomenout... Takže předpokládám, že se tam stala nějaká nepříjemná situace, nějaká nebezpečná situace a tak nějak dedukuju, že to mělo něco společného se třemi věcmi - láskou, upírem a Abbyinou krví...
Tak, toť vše k mému názoru... Samozřejmě, ten názor se tvořil delší dobu, ale já jsem o tom nechtěla mluvit... Ale teď jsem prostě musela. Co kdybych to zapomněla? Však jak se jmenuje ten němec, co všechno zapomíná? XD Schwarzheimer? Tak nějak
Zatím se mi to líbí (ikdyž reptám, naříkám, křičím a zabíjím pohledem ) Takže určitě pokračuj =))) Doufám, že do konce prázdnin budu mít povídku dočtenou... V září nastupuju na gympl a nevím, jak by tam vypadal můj prospěch, kdybych u písemek místo přemýšlení o skladbě vět a promilech přemýšlela o Abby a Belle
Menší potlesk??
opět skvělé
Takže opět dokonalá povídka a krásná kapitola Tím, že se Bells(Aby) stěhuje zpět za matkou je teda hodně překvapující. Děkuji za věnování a ano napsala jsi to správně
Jinak si mě pobavila tím, že Bells(Abby) nespala s tím austinem. To, že jí bylo povědomá ta věta "Řídil jsem i v horším stavu" Je pro mě jasné, že je to Abby.
No nic Doufám, že Aby(Bells) se brzo probudí a bude v pořádku. Jinak sem zvědavá Na Culleny až zjistí, že odjela k matce a už je nechce nikdy vidět (nebo mi to aspon tak přijde). Takže doufám, že kapitola bude zas co nejdřív a sem ráda, že jsem tě pobavila
Do piiiip!!! Vylila jsem na sebe polívku A ty se mi divíś? To byla úžasná kapitola, a je mi ctí napsat komentář jako první. A ten je bohužel u konce, protože jsem na tabletu :-D tak pa :-D
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!