Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 19. kapitola

28.06.2014 (15:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2188×

19. kapitola

„Tak, on mě chtěl opustit?“

„No, technicky vzato to udělal. Přistěhovali se zpět hned, jak se dozvěděli o té tvé nehodě,“ upřesnila své předchozí tvrzení Jess.

„Aha.“

To byla jediná reakce, na kterou jsem se zmohla. Všechno to konečně zapadlo dohromady. Proto ho měla Jess za pokrytce, protože je to pokrytec a to pořádnej!

„To je hajzl,“ ulevila jsem si, když mi začal docházet plný význam jejích slov.

„To ještě není všechno, Bello,“ hlesla.

„Co ještě?“ zavrčela jsem vzteky bez sebe.

Jess vypadala, že sbírá odvahu mi to říct.

„Víš, jde o tu tvoji nehodu. Ještě jsem to nikomu neřekla a to je pro mě celkem problém. Já a udržet tajemství? Nemožné. To ti tu řekne každý. Snažila jsem se si to nepřipouštět, ale tu nehodu jsi měla kvůli mně.“ Přikrčila se v očekávání mé reakce.

„Jak kvůli tobě?“ zarazila jsem se, protože jsem nechápala, jak to myslí. „Jess, vždyť jsi tam ani nebyla…“

„Já… Volala jsem ti a byla jsem na drátě, když jsi… Když jste… Slyšela jsem to. Ten náraz, řinčení skla a tvou sestru. Moc mě to mrzí.“ Slzy jí tekly z očí a celou tu dobu se jí třásl hlas. „Pořád to ještě slyším. Ani si nedovedeš představit, jak jsem ráda, že jsi v pořádku,“ vzlykala.

„Takže jsme se vybouraly, protože jsem telefonovala při řízení? No, tak aspoň v tomhle už mám jasno,“ zamumlala jsem otupěle a snažila se zadržet příval slz.

„Víš, já... Říkala jsi, že řídíš, ale nedala jsem se odbít. Musela jsem ti říct, co udělali. To ta moje přehnaná horlivost. Je to moje vina. Neměla jsem ti to říkat,“ vzlykala.

„Takže jsi mi řekla, že zatímco jsem byla u mámy, se Edward vypařil z města s celou svojí rodinou?“ Dělala jsem si v tom jasno a otupělost se zase začínala měnit ve vztek.

„Jo. Nevěděla jsi to. Neměl ani tolik slušnosti, aby se s tebou nejdříve rozešel…“

„Ten parchant,“ zaklela jsem o několik oktáv vyšším hlasem a nemohla tomu stále uvěřit.

Chtěl se se mnou rozejít? No, tak fajn, ale tímhle způsobem? To je sprostý!!!

„Budiž, ale co to tady na mě hraje? Proč se tváří, jako že spolu pořád chodíme? A proč se nastěhoval zpátky?“

„Já nevím, Bello,“ zavrtěla hlavou Jess.

„Dobře. Fuu…“ Oklepala jsem se. „Hlavně klid. Já už si to s ním vyřídím,“ slibovala jsem si.

„Jak?“ zeptala se.

„To nech na mně,“ řekla jsem odhodlaně. „Mimochodem, máš ještě tu barvu na vlasy?“

„Jo, ale Mike je ještě moc střízlivej,“ brebtala a přitom si utírala zbylé slzy z tváří.

„Kašli na Mika. Obarvi mě,“ vyzvala jsem ji.

„Cože? Ale Bello. Vždyť máš tak nádhernou barvu vlasů,“ namítala a koukala se na mě, jako by mi přeskočilo.

„Mlč a barvi! Už jsem řekla,“ odsekla jsem nevrle.

„Jak ti tohle pomůže s Edwardem?“ nechápala.

„Ten ať mi neleze na oči. Nikdo z té jeho pošahané rodinky…“ zavrčela jsem a přihnula si z opodál stojící láhve vodky.

***

Jessica vytáhla z batohu krabičky s barvou a natáhla si igelitové rukavice.

„Bello, určitě si to nechceš ještě rozmyslet? Vždyť je to úplně zbytečný,“ namítala.

„Ne! Nechci si to rozmyslet! Chci udělat nějakou hloupost. Musím nějakou udělat,“ upřesnila jsem a znovu si rázně přihnula z láhve.

I když se ve mně při každém loku všechno obracelo na ruby, nemohla jsem si pomoct. Přála jsem si utlumit tu bolest a pocit ponížení, který jsem neustále cítila. Bylo mi z nich zle…

Jak mi mohli všichni takhle lhát?

Možná to je ten důvod, proč jsem si k nim nedokázala najít cestu. Možná jsem to celou dobu podvědomě věděla. To, co mi udělali, je přece hrozné. Nemůžu mu vyčítat, že se mě rozhodl opustit, ani to, že jsem měla tu nehodu, ale tu komedii si měli odpustit! Ne, právě si sama sobě trochu kecám, protože já mu totiž chci vyčíst úplně všechno!

Ty holky ze záchodku měly pravdu. Dělal ze mě idiota a kvůli čemu? Z lítosti? Z pocitu viny? Já jsem se ho přece o nic neprosila… Ani jsem nevěděla, kdo je...

Uzavřela jsem se do sebe. Téměř jsem nevnímala, že mě Jessica tahá za vlasy a patlá mi na ně ten peroxidový sajrajt. Pouze jsem mechanicky popíjela a v duchu všechno zpětně zpracovávala…

Já… Toužila jsem se Edwardovi pomstít. Měla jsem na něj takový vztek, že se to ani nedalo vyjádřit slovy. Ještě, že už na mě Jessica raději ani nemluvila. Ostatní si zřejmě mysleli, že se o ni stále starám, takže vyrušení z jejich strany se také nekonalo…

***

„Bello, stůj klidně. Takhle tě popálím,“ kárala mě Jessica, když mi fénovala to, co zbylo z mých vlasů.

Téměř jsem se v té blond barvě nepoznávala, ale to nebylo to nejhorší. Všechno se se mnou točilo a neustále jsem se hystericky pochechtávala, aniž bych věděla čemu, že se to vlastně směju.

„Nech mě! To už stačí,“ odstrčila jsem ji.

„Bello, co chceš dělat?“

„Chci se bavit,“ prohlásila jsem značně opilým hlasem.

„Bavit? Jak to myslíš bavit?“ nechápala.

„To máš fuk. Pojďme dolů,“ zamrmlala jsem a dopotácela se ke dveřím.

Jessica odložila fen a následovala mě ze schodů. Musela mě podpírat, abych se neskácela.

„Ach, Miku. Všechno nejlepší,“ zahalekala jsem a obmotala se mu kolem krku. Přitáhla jsem si ho k sobě a políbila ho. To by Edwarda asi nadzvedlo, nebo ne? V čem ještě mi lhal? Ve všem? Jo, to je ta nejlogičtější varianta... Bohužel se mi ale začal zvedat žaludek, a tak jsem ho rychle odstrčila, abych měla trochu prostor. Přivírala jsem oči. Světlo mi vadilo a hlasitá hudba jakbysmet. Celkově mi nebylo vůbec dobře…

„Bello, co to děláš? Měla ses postarat o Jess a ne se ožrat taky,“ vyčetl mi Mike koktavě. „Co sis to udělala s vlasy?“

„To jako, že mi to nesluší?“ uhodila jsem na něj uraženě.

„Ne, sluší. Jen, proč jsi to udělala?“ vyptával se.

„Chtělo to změnu. Novej kluk. Nová barva vlasů…“ vypočítávala jsem mu na prstech.

„Jak to myslíš novej kluk?“ zeptala se Angela.

„Všichni jste to věděli,“ řekla jsem s odporem.

„Co?“ ptala se zmateně.

„Všichni jste věděli, že ze mě Cullen dělá idiota a nic jste mi neřekli. To jste teda kamarádi.“

Všichni přítomní pochopili, kolik uhodilo, a zahanbeně sklopili oči…

„To je jako všechno? Nic mi na to neřeknete? Je mi z vás zle,“ zaječela jsem ublíženým, lehce hysterickým hlasem a odpotácela se ven z chaty.

Potřebovala jsem na vzduch a to nutně. Pryč od nich. Od všech…

***

Když jsem se ocitla na čerstvém vzduchu, hlava se mi trochu přestala točit, ale stále jsem se necítila na to se tam vrátit. Jak bych se tam teď taky mohla vrátit? A to nemyslím na to, že mě vlastní nohy moc nenesou...

„Co se to tam děje?“ zeptal se Austin, který opět postával před chatou a kouřil cigaretu.

„Dáš mi,“ požádala jsem ho a jeho otázku ignorovala.

„Jasně,“ řekl a nastavil mi krabičku i se zapalovačem.

Když jsem si vložila mezi rty filtr a zapálila druhý konec cigarety, zopakoval svou otázku.

„Coby se dělo? Jen jsem si konečně uvědomila, co jsou všichni moji kamarádi zač,“ řekla jsem rádoby ledabylým tónem.

„A ta barva vlasů?“

„Tys nikdy neměl chuť udělat nějakou hloupost?“

„Jasně, že měl, ale opít se, kouřit, obarvit se. Tím nikoho nedojmeš,“ kritizoval.

„A co bych podle tebe měla dělat?“ zeptala jsem se.

„Podle toho, kdo tě naštval.“ Pokrčil rameny.

„Kluk. Teda, exkluk, i když já vlastně nevím. Mám v tom momentálně trochu binec,“ řekla jsem a ironie mi z hlasu přímo tekla proudem.

„Tak to je snadný. Nasaď mu parohy. To dovede pěkně vytočit,“ navrhoval.

Tss. Za co mě má? Copak bych něco takového udělala? Jasně, políbila jsem Mika, ale to bylo jen… Proč jsem to vlastně udělala? Už ani nevím a stejně to nebylo nic moc...

„Na to nejsem dost opilá,“ namítala jsem. „A hlavně. S kým jako? S Mikem? Děkuju, nechci! S nikým z téhle bandy zrádců nechci nic mít.“

„No, tak alespoň s něčím ti můžu pomoct,“ usmál se a šibalsky na mě mrknul.

„Jak to myslíš?“ nechápala jsem.

Moc a moc děkuji za veškeré doopravy a za všechny vaše komentáře. Jste prostě suproví a já vás moc prosím o další. Tak jako někteří jsou zavislí na kapitolách, což chápu, protože sama tu mám rozečtených pár super povídek, tak já jsem závislá na vašich komentářích. Věřtě, že je to vážně požitek si je číst. 

Jinak ano. Minule jsem trochu spoilerovala, ale to byl účel, protože jsem vás chtěla nějak odměnit za vaši trpělivost, ale pořád mějte na paměti, že já neříkám ano ani ne. To bych taky byla sama proti sobě, když stále ještě tápete. Je zvláštní znát pravdu jako jediná a někdy mě svými poznatky dostanete opravdu do kolen.

Například AliceCullen999. Holka, ty jsi snem všech zdejších autorek, respektive tvé komentáře... :-D

Vaše chloe. xoxox

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 19. kapitola: