Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 14. kapitola

19.05.2014 (14:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2534×

14. kapitola

Hned, jak jsme se ocitli v obchodě, bylo mi naprosto jasné, že táta nelhal. Nákupy měl zmáknuté na jedničku. Já jsem mu pouze svorně sekundovala, pokud šlo o ovoce nebo zeleninu, ale jakmile došlo na koření či maso, byla jsem v loji.

Ještě, že byl táta natolik korektní, že si ze mě neutahoval.

Bylo zvláštní, jak jsme si mohli povídat o vaření a receptu na guláš babičky Mary, ale o tom, co nás skutečně tíží a trápí nikoliv…

U pokladny se trochu divil, když uviděl, že kupuji extra velké balení lízátek, ale já si prostě nemohla pomoct. Jakmile jsem ho uviděla, věděla jsem, že je musím mít. Naštěstí byly ve slevě a proti mým rozumným argumentům nemohl táta nic namítat. Dokonce ani to, že se mi zkazí zuby. To by zabralo, kdyby mi bylo tak pět, ale vzhledem k tomu, že jsme se zase tak moc nevídali, budiž mu to k dobru.

Cestou do La push jsem už zase měla v puse vražené lízátko, které mi jazyk i zuby zbarvilo mírně do zelena. Což bylo to poslední, co by mě trápilo, jelikož jsem pak měla zálusk na jedno z těch modrých a hodlala jsem pokračovat i ostatními barvami…

Oknem jsem pozorovala houstnoucí lesy, jako by to snad bylo vůbec možné vzhledem k zeleni všude kolem, a napjatě očekávala příjezdu do rezervace.

Jacob ale bydlel na kraji lesa. Podobně jako já na kraji města. Takže jsem toho zase tak moc nezahlédla. Dokud jsme ovšem nedorazili až na místo. Nevím, co jsem očekávala. No, týpí určitě ne, ale tenhle malý, dřevěný domeček s úzkými okénky také ne. Kdysi byl zřejmě natřený na červeno, ale to už je asi hodně dávno. Vypadá to trochu jako omšelá stáj, ale přesto to tu celé působilo úžasně uklidňujícím dojmem. Ze všeho tu sálalo teplo. Vůbec to nebylo jako v mém pokoji, nebo u Cullenových. Což byla příjemná změna…

„Jacob bude asi v garáži. Já jdu rovnou za Billym,“ oznámil táta hned, jak jsme vystoupili z auta.

„Dobře, a kde je ta garáž?“ zeptala jsem se a zmateně se rozhlížela.

„Támhle.“ Navedl mě rukou a odešel přímo k červenému domečku.

***

„Čau, Jaku,“ pronesla jsem vesele.

„Bello, kde se tu bereš?“ zeptal se a překvapeně vzhlédl od rozdělané práce na jednom z motorů.

„Přivezl mě táta,“ objasnila jsem mu a sledovala, jak si utírá ruce od oleje do nějakého starého hadříku.

„Že mě to hned nenapadlo,“ prohodil ledabyle.

„Tak to tady se schováváš před okolním světem a vpádem bledých tváří do měst?“

„Fakt vtipný, Bello. Copak jsi ještě nikdy neviděla garáž?“ zeptal se.

„Viděla jsem garáž u Cullenových, ale ne takovouhle.“

„To věřím,“ ušklíbl se.

„Tahle se mi líbí víc, jestli chceš znát můj názor,“ ujistila jsem ho.

„Vážně?“ zatvářil se překvapeně.

„Jo. Mají to tam moderní, ale sterilnější garáž jsem neviděla. Nepůsobí to reálně, ale tohle…“ Rozhodila jsem rukama. „Vůně oleje, povalující se nástroje a rezavé součástky. To je prostě úžasný.“

„Nebojíš se, že se zamažeš?“ 

„Já? Viděl jsi, co nosím? Ne, tomu už nic nepomůže, a trocha oleje…“ Mávla jsem rukou. Můj šatník bylo to poslední, co jsem v tuto chvíli chtěla řešit.

Přistoupila jsem až k němu, abych ho mohla obejmout na přivítanou. Nechal se, ale působil hrozně napjatým dojmem. Jako by mu mé objetí nebylo příjemné.

„Eh. Jacobe, tobě tohle vadí?“ zeptala jsem se a trochu se odtáhla, abych mu viděla do tváře.

„Ne, jen mám pocit, že tu nejsi jen tak. Takže, co potřebuješ?“ zeptal se obezřetně.

„Já? Asi svoji paměť, ale s tím mi nemůžeš pomoct, co?“ ušklíbla jsem se.

„Ne, to nemůžu,“ připustil se smutným úsměvem.

„V tom případě bych si prosila jedno zábavné odpoledne se svým kamarádem jménem Jacob Black.“

„Víš to jistě?“ podivil se.

„Ano. Myslíš, že bych sem jinak jezdila? Chyběl jsi mi,“ přiznala jsem a trochu se začervenala. Cítila jsem tu horkost. Ach jo. Nesnáším, když se tohle děje. Připadám si pak průhledná jako výkladní skříň…

„Vzpomněla sis na něco?“ podezřívavě přimhouřil oči.

„Já se snažím, ale nic. Nic mi to tu neříká. Jediné, co jsem si zatím byla schopná vybavit, byla ta nehoda. Zdálo se mi o tom, ale je to celé zmatené. Vzpomínám si spíš na to, jak jsem se cítila, když k tomu došlo. Pamatuji si tu bolest, ale víc nic. Jako bych přes ni nebyla schopná vnímat cokoliv jiného. Jsem z toho všeho pořád dost zmatená,“ vysypala jsem ze sebe.

„Všechny lidské bytosti napřed cítí, proto ses měla řídit instinktem, vzpomínáš?“ připomněl mi.

„Na to se nedá zapomenout,“ ujistila jsem ho s úsměvem. „Snažím se tím řídit každý den, ale nepřemýšlel jsi někdy o tom, že bys dělal nějakého guru?“

„Bože chraň,“ zhrozil se, ale vzápětí jsme oba dva vyprskli smíchy.

********

„Skleróza je děs, co?“ poškleboval se mi Jacob, když mi motor už asi po sté zhasnul.

„Co teprve amnézie,“ ušklíbla jsem se.

„No, můj nápad to nebyl. Věděl bych o lepší zábavě, než tě učit řídit,“ zabrblal.

„Jo, ale když mě to nenaučíš ty, udělá to Emmett, a já s ním nechci trávit víc času, než je nutné. Jeho vtípky jsou občas dost hrůzostrašné,“ postěžovala jsem si. „A vůbec, kdyby nás naši tátové nevyhodili z tvého pokoje, protože si paranoidně domýšleli, že je posloucháme, nic z toho by se nestalo. A my bychom v klidu dokoukali toho Harryho Pottera.“

„Ha! Já to věděl. Chytlo tě to,“ prohlásil vítězoslavně. Stálo ho to totiž dost přesvědčování, abych souhlasila s tím, že se na to spolu podíváme.

„No jo. Ale stejně na tyhle nadpřirozený blbosti nevěřím,“ trvala jsem si na svém.

„Nemusíš tomu věřit, ale je divný, když to někdo tvého věku nezná,“ upozornil mě.

„Jak víš, že to neznám?“ ohradila jsem se.

„A znáš?“

„No, ne. Ale já teď neznám ani čítanku. Natož sérii knih o Harrym Potterovi.“

„Je slavnější než čítanka,“ připomněl mi.

„Tvrdíš ty. Já o něm v životě neslyšela…“

„Fajn. Vyhrála jsi, ale vraťme se k tomu řízení," pobídl mě rezignovaně.

„Takže klíčky, brzda, spojka, plyn a jedem…“ zajásala jsem.

„No a nebo taky ne…“ řekl vzápětí.

Udělala jsem to stejně jako předtím a přesně dle jeho pokynů, a přesto mi to zase po pár metrech chcíplo.

„Ach jo. Já se na to taky můžu…“ nadávala jsem a praštila se rukou o volant.

„Bello! Jacobe! Je načase jet domů. Už je skoro tma,“ zvolal táta, ale vzápětí se zarazil. „Co děláš v tom autě?“ vykřikl naštvaně a rozběhl se k nám.

„A jéje,“ řekla jsem tiše a zabořila se do sedačky. Přitom jsem si s Jacobem vyměnila úzkostný pohled. Což bylo všechno, co jsme stihli, protože táta už byl u mě a otevíral dveře.

„Okamžitě si vystup, mladá dámo. Copak ti jedna nehoda nestačila? To musíš lézt za volant tak brzy po nehodě?“ nadával. „A to ani nemluvím o tom, že nemáš papíry a ani neznáš dopravní předpisy. Nemůžu uvěřit, že jsi tak nehorázně nezodpovědná. A ty, Jacobe? Že ji v tom podporuješ...“ zakroutil nechápavě hlavou.

„Ale tati. Vždyť jsme ani nevjeli na silnici. Tak proč…“

„Dost řečí, Bello! Jedeme domů. Už jsem ztratil jednu dceru a nehodlám připustit, aby se to stalo znovu,“ zavrčel.

„Jak ztratil?“ Hlas mi přeskočil o několik oktáv výš. „Tati, co je s Abygail?“ vykřikla jsem zhrozeně.

„Nic. Nic se nestalo,“ řekl ihned.

„Tak proč říkáš, žes ji ztratil, když není mrtvá? Není, že ne?“

„Samozřejmě, že ne,“ ujistil mě.

„Tak proč jsi něco takového říkal? Vždyť to je hrozné. Jak nad ní můžeš lámat hůl? Ještě pořád se může probrat! Může být v pořádku…“ Z mého křiku se postupně stávaly vzlyky.

„Jistě. Já... Nemyslel jsem to tak. Já… Nemyslel jsem,“ přiznal zoufale.

„Ne. To jsi teda fakt nemyslel,“ zamumlala jsem a vystoupila z auta. „Uvidíme se brzy, Jacobe. Pane Blacku," kývla jsem k muži na vozíčku, který celou tu scénu z povzdálí pozoroval, a odporoučela se do tátova vozu.

Odmítala jsem sedět vedle něj, takže jsem si sedla na zadní sedadlo. Neumím si představit, co prožívá. Musí to být hrozné, nevědět, co bude s jeho dětmi, ale považovat Abygail za mrtvou, když ještě není, je chyba. A já se přece nemůžu vyhýbat životu. Nedokáže mě ochránit před vším, co mě v životě čeká. To je prostě nemožné, a čím dřív si to uvědomí, tím líp. Nemůže mě ochránit před světem. Jednoho dne budu muset znovu usednout za volant, protože v dnešní době a ve Forks to bez auta prostě nejde…

***

Naše cesta z La push probíhala v naprosté tichosti, a to i když se mi táta omluvil. Moc dobře věděl, že to přehnal, ale já jsem taky pěkně přestřelila. Abygail je moje sestra, ale ztráta dítěte musí být mnohem horší než ztráta sestry. A to tím spíš, když si ji jako já ani nepamatujete…

Když jsme zastavili před domem, táta vyndal z kufru auta nákup a pospíchal do domu. To já jsem si dávala spíše načas.

Ve stínu stromů se zjevila vysoká, tmavá postava. Poznala jsem ho podle dokonalého držení těla a rozcuchaných vlasů.

„Ach. Edwarde, ahoj.“

„Ahoj,“ pozdravil.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se zmateně, protože zrovna jeho bych tady fakt nečekala.

„Chtěl jsem se ti omluvit. Nechoval jsem se nejlíp a…“

„V pohodě. To ani já ne,“ řekla jsem unaveně. To poslední, co bych teď chtěla, by byla hádka. Jsem vyčerpaná.

„Pořád je tu spousta věcí, kterým nerozumím, a nelíbí se mi, že mi zakazuješ přátelit se s Jacobem. Je totiž moc fajn.“

„O nás si nic takového nemyslíš, že?“ zeptal se.

„Vy jste taky fajn, ale jinak,“ vyhrkla jsem okamžitě, aby se zase neurazil, nebo si dlouhé ticho špatně nevyložil. „Nechme to být, jo? Jsem ráda, že jsi tady.“

Přistoupila jsem k němu blíž a objala ho. Musel vědět, co mám v úmyslu, ale přesto se zatvářil překvapeně a rozpačitě mi objetí oplatil. Stulila jsem se na jeho ledově chladné hrudi a z úst mi unikl jemný povzdech. Edwardovy paže nehřály jako ty Jakobovy, bundu jsem taky někde nechala a do mě se už opravdu začínala dávat pořádná zima…

„Myslíš, že by tě táta ještě na chvíli pustil dál?“ přemýšlela jsem nahlas. Chvíli vypadal, že nad odpovědí přemýšlí a zvažuje všechna pro a proti, ale nakonec zakroutil hlavou.

„Myslím, že by to nevzal právě nejlépe.“

„Dobře,“ přikývla jsem. „Stejně je pozdě.“

Vymanila jsem se z jeho objetí a trochu od něj odstoupila, abych znovu získala trochu té sebejistoty.

„Nechceš mě vzít zítra do nemocnice místo táty? Trochu jsme se chytli a já nějak...“ Zlomil se mi hlas. Nemohla jsem dokončit větu.

„Ale jistě, že tě odvezu. To je samozřejmost,“ řekl po chvilkovém zaváhání. Nejspíš mu mě bylo opravdu líto. Aby taky ne, jsem žalostný případ. Lauren měla pravdu…

„Víš, určitě budu mít omluvenku na celý den. Mohli bychom si pak třeba udělat výlet do lesa na tu mýtinu, o které jsi mi vyprávěl. Vezmu si i pohodlný boty...“

I když v tomhle ročním období to tam asi nebude nic moc, uvažovala jsem v duchu.

„Moc rád,“ rozzářil se.

„Dobře. Tak zítra?“

Přikývl.

„Měj se, Edwarde…“ Začala jsem se otáčet směrem k domu, ale on mě uchopil za rukáv a přitáhl k sobě. Prsty mi zajel do vlasů na temeni hlavy a políbil mě.

Byl to pouze lehký dotek, ale i tak to bylo příjemné. Jakkoli se mi zdálo, že je s Edwardem něco špatně, kdykoliv jsem se s ním ocitla v podobné situaci, bylo to, jako by se všechny mé obrané zdi zřítily a neexistovalo nic. Jen jeho tvář a ta překrásná, omamně sladká vůně, která z něj sálala spolu s chladem jeho těla pod vrstvou oblečení.

Což mě v konečném důsledku děsilo nejvíc, protože v takovéhle situaci by si se mnou mohl dělat cokoliv by chtěl a já bych se nezmohla na námitky.

„Dobrou noc, Bello,“ zašeptal, když mě od sebe jemně, ale přesto pevně odstrčil.

Tvářil se u toho zvláštně. Skoro, jako by ho něco bolelo. Chtěla jsem se zeptat, co se děje? Co mu je? A vlastně i na to, co se stalo na záchodě s Lauren, ale má ústa zůstala nehybná a tichá.

Zmohla jsem se na pouhé přikývnutí a následné odklopýtání do domu, kde na mě už čekal táta.

„Co tu chtěl Edward tak pozdě?“ zeptal se, když jsem si odkládala kabát a zouvala boty.

„Přišel se se mnou domluvit ohledně té kontroly v nemocnici. Odveze mě tam,“ oznámila jsem dutým hlasem.

„Skvěle. Tak to jsem rád, protože s Billim organizujeme tu výpravu do lesa,“ prohodil.

„Myslíš lov na medvěda?“ zazubila jsem se, abych trochu odlehčila situaci mezi námi dvěma.

„Neber to na lehkou váhu,“ pokáral mě.

„No dobře,“ zvážněla jsem. „Hlavně na sebe dávej pozor.“

„Bello,“ zaúpěl.

„Jdu spát, ale ty si ten svůj fotbal užij. Stejně se na něj máš zase v plánu dívat,“ popřála jsem mu s úsměvem a vydupala schody do patra.

Nahoře jsem sebou flákla do peřin a několik dlouhých minut jen tupě zírala do stropu. Měla jsem hodně o čem přemýšlet, ale bohužel se mi všechny myšlenky totálně zpřeházely a já nevěděla, jak spolu navzájem souvisí.

Nakonec jsem to vzdala. Převlékla se a šla spát…

No, vy jste prostě bombový, co víc dodat...

Děkuji za komentáře. :-D Baví mě čím dál víc a hlavně to shrnutí poznatků je naprosto super. :-D

Jen bych asi řekla to, že Portland je v Oregonu. V jiném státě. Cca 300km od Seattlu. Myslím, že na každodení návštěvu v nemocnici plat policejního náčelníka nestačí... Ale všechno bude...

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 14. kapitola: