Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 5. kapitola

27.03.2013 (17:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2919×

Srdce mi šílenou rychlostí bušilo až někde v krku, šokem jsem se nedokázala ani pohnout, ale přesto jsem se během chvilky rozhodla zbytečně a dětinsky předstírat, že jsem se vůbec nelekla.

„Ne,“ pípla jsem skoro neslyšitelně a vzápětí svoji odpověď o něco odvážněji a hlasitěji zopakovala, i když ona to musela slyšet už poprvé. „Ne.“

Pochopitelně mi to nezbaštila, ale nedala to na sobě znát a až směšně pomalu se sklonila a zvedl ze země transfuzi, kterou jsem vylekaně pustila, jako by to byl jedovatý had.

„Takže oblečení ti padne. Skvělé,“ ohodnotila můj vzhled s úsměvem a vzápětí zvedla ruku s transfuzí směrem ke mně.

Ztuhla jsem a neodvažovala se ani pohnout, jenom jsem napjatě sledovala její ruku, která se natáhla nad moje rameno a zastrčila sáček s krví zpátky do horní přihrádky. Ulevilo se mi až, když spustila ruku volně podél těla, do bezpečné vzdálenosti od mého krku.

„Mimochodem, Elijahovi na věci raději moc nesahej. Je na to dost háklivý.“ Netušila jsem, jestli to má být přátelská rada nebo varování, na mě to působilo jako kombinace obojího.

Slabě jsem přikývla, jako že to beru na vědomí, a poté se odhodlala k nejdůležitější otázce. „Žijete tady jenom vy dva?“

Odpověděla mi ochotně, snad ji potěšilo, že jsem se konečně odvážila říct více než jedno slovo. „Ano, už skoro půl roku – pochop, dost často se musíme stěhovat, protože lidé si samozřejmě všimnou, když se za deset let někdo ani trošku nezmění, nezestárne. Ale tady jsme spokojení – i když je to tak trochu pustina.“

Zarazila mě – oni jsou v kontaktu s lidmi? To by bylo poprvé, co jsem se s něčím takovým setkala. Měla jsem za to, že upíři jsou nomádi, kteří lidskou společnost vyhledávají pouze, když mají žízeň. Nebo se nudí a menší lov jim přijde jako skvělé rozptýlení… i takové sadisty jsem už potkala. Ve skladišti narazíte na různé povahy. Jak u lidí, tak upírů.

Další otázku jsem formulovala co nejopatrněji – pro případ, že by tady Elijah přece jen byl a slyšel mě. „Elijah tady teď není?“

„Ne, odjel už před hodinou do práce.“

„Do práce?“ zopakovala jsem a uvažovala nad tím, co mi uniká. Upíři přece nepracovali. Alespoň ne tak jako lidé.

„Pracuje ve vedení města. Bohužel je to tady mezi upíry docela oblíbené. Nezdržují se, jen projdou. Ale on je ten, kdo zajišťuje, aby se v lékařských zprávách objevovalo jako příčina smrti napadení zvířetem a dělá další věci, abychom se neprozradili. Nebo nás někdo neprozradil. I když občas se mu podaří vyjednat mír… s tím mu docela pomáhám.“

Mysl mi pracovala na plné obrátky. Z toho, co jsem se právě dozvěděla, se Elijah zdál jako upíří hrdina nebo něco podobného. Jako “ten hodný“ bojující proti “těm zlým“. Zvláštní představa. A hlavně neuvěřitelná.

Měla jsem na jazyku další otázku – co mezi těma dvěma je, ale neodvažovala jsem se zeptat. O upířích vztazích jsem nic nevěděla a nechtěla jsem se takhle natvrdo ptát na něco možná osobního.

Skvělé, bojím se, abych se nedotkla krevsající démonky.

Alice mi skvěle nahrála do karet tím, že změnila téma. „Doufám, že alespoň něco z toho, co jsem nakoupila, jíš.“

Opět jsem se omezila na přikývnutí.

„Ty si se mnou asi moc povídat nebudeš, co?“

Musela jsem uznat, že tahle otázka mě dostala. Čekala jsem cokoli, ale že se zeptá na něco takového, to byl slušný šok. A její hloupost.

Co jako čeká? Že se s ní budu nadšeně bavit a ignorovat fakt, že je upírka? Stvoření, které upřímně nesnáším? Nebo z nás budou dokonce kamarádky?

„Já… asi ne,“ vykoktala jsem ze sebe, i když jsem původně nechtěla nic říkat – a asi u toho měla zůstat.

Alice se pousmála a já si poprvé všimla, že má zvláštní oči. Duhovky měla temně zlaté, skoro okrové, od okrajů k zornici postupně světlaly – něco takového jsem u upíra ještě neviděla. Dokonce jsem ani neslyšela, že by některý z nich měl jinou barvu očí než děsivě rudou zářící po každém krmení.

Zaujalo mě to, ale stejně jako na spoustu dalších věcí, ani na toto jsem se neodvážila zeptat.

„Dobře, nemůžu tě nutit. Najez se a potom dělej, co chceš. Ale nepokoušej se utéct, nemá to smysl. A Elijaha by to mohlo naštvat. Ty si to možná neuvědomuješ, ale chová se k tobě hodně štědře. Tak se zkus chovat podobně.“

A vzápětí se otočila na podpatku a svižnou chůzí odkráčela směrem, ze kterého jsem já přišla.

Ještě několik vteřin jsem za ní vyjeveně zírala a až poté se odvážila znovu otočit k lednici a vytáhnout z ní bílou krabičku s logem nějaké místní čínské restaurace.

Nebyla to ideální a už vůbec ne nejzdravější snídaně, ale mně se sbíhaly sliny už jenom na talířek kroužící v mikrovlnce. A k mé nekonečné blaženosti chutnala stejně dobře, jako voněla.

Nakonec jsem nezůstala jenom u jedné porce, ale spořádala jsem ještě jednu a vypila asi litr pomerančového džusu. Na chvíli jsem potlačila svoji nechuť k tomuto místu a jenom spokojeně žvýkala a bloudila pohledem po nablýskaných spotřebičích.

Vzorně jsem po sobě uklidila a umyla nádobí, i když jsem chvíli uvažovala o tom, že bych nechala špinavé nádobí a krabičky od jídla povalovat přímo uprostřed stolu. Ale jako už mnohokrát, ani tentokrát jsem se k takové rebélii neodvážila.

Srab jsem vždycky byla, pořád jím jsem, a asi navěky zůstanu… ale pokud mi to zachrání krk, tak klidně.

Zamířila jsem po schodech do patra a zjistila, že Elijahova nepřítomnost mě uklidňuje. Stále tady byla Alice, která byla minimálně stejně nebezpečná jako on, ale rozhodně mi nezpůsobovalo jenom pomyšlení na ni husí kůži a mrazení v zádech.

Ten upír byl jakýmsi temným způsobem fascinující. Už na první pohled z něj vyzařoval klid a taky moc upevněná nejspíše celými staletími. Nebyla jsem si jistá, jestli mě to má uklidňovat, nebo děsit. Zatím převládala druhá varianta.  

V koupelně jsem našla ve skříňce pod umyvadlem kartáček na zuby v plastovém obalu a pastu, kterou jsem taky vděčně použila.

Mohla jsem se těch dvou bát, klidně je i nenávidět, ale musela jsem uznat, že se o mně starají dobře… mnohem lépe, než jsem očekávala. Zatím jsem byla živá a kromě jednoho krmení, které dokonce ani nebylo tak dlouhé a tím pádem i bolestivé, jak jsem byla zvyklá, mi nikdo nezkřivil ani vlásek.

Mátlo mě to. Opravdu mi nechtějí ublížit, nebo to jsou pouze řeči, abych nepanikařila a nepokoušela se o útěk? A proč by se vůbec měli starat o to, aby mě náhodou nějak nezranili? Vždyť jsem byla tak snadno nahraditelná… živá krevní transfuze. Chodící pytlík teplé, čerstvé - a podle zvrácených řečí některých - i mimořádně sladké krve.

Nedává to smysl. Proč? Proč, sakra?

Frustrovaně jsem se mračila na svůj odraz v zrcadle, jako kdyby za to mohl, zatímco jsem si drhla zuby.

Bylo mi jasné, že bych odtud měla urychleně vypadnout. Dokázala jsem si představit, jak by každým dnem moje šance na přežití klesala, až by se Elijah jednou při pití ani nepokusil přestat a já skončila mrtvá.

Ale já mu věřila, když říkal, že v tomhle domě bez jeho vědomí neotevřu ani pitomé okno. Nevypadal jako někdo, kdo mluví nadarmo nebo se vytahuje. Ke všemu tomu luxusu musel patřit i hodně dobrý bezpečnostní systém… a stále tady byla Alice se svým mimořádně vyvinutým sluchem.       

Jsem nahraná… úplně.

Nakonec jsem nezamířila do svého pokoje, ale vydala se na průzkum nejbližšího okolí. Našlapovala jsem co nejtišeji, málem chodbou cupitala po špičkách, i když to nemělo žádný zvláštní smysl. Alice mě musela slyšet, ať už byla kdekoli v domě. 

Začala jsem dveřmi přímo naproti mého pokoje a se zvědavostí, kterou jsem nedokázala potlačit, jsem je otevřela a nahlédla dovnitř.

I když jsem byla včera vyděšená k smrti, přece jen jsem musela Alice poslouchat, protože se mi o chvíli později vybavilo, že o téhle místnosti mluvila jako o pokoji pro hosty.

Docela se ta informace hodila, protože jinak bych asi nebyla schopná určit, jaký to je pokoj a k čemu tady asi slouží. Asi bych pro něj použila pojmenování „obývák“. Rozkládací gauč naproti stěně s velkou LED televizí, dřevěný nábytek rozmístěný podél stěn, několik uměleckých fotografií zdobící stěny… tak nějak jsem si vždycky představovala obývák nějakého snobského boháče nebo dobře vydělávajícího byznysmena.

V pokoji pro hosty jsem nestrávila ani minutu a po zběžném průzkumu vycouvala zpět na chodbu, potichu za sebou zavřela dveře a pokračovala ve své expedici.      

Tentokrát se mým cílem staly dveře vedle těch od mého pokoje, o nichž se buď Alice nezmínila, když mě vedla do pokoje, nebo jsem to úspěšně zapomněla.   

Vytřeštila jsem oči a překvapeně vydechla. Ocitla jsem se ve svém vlastním, přísně soukromém ráji – obrovské místnosti s policemi na stěnách, které se prohýbaly pod vahou stovek, možná i tisíce různých knih.

Viděla jsem jak staře vypadající svazky, na které by se jeden bál sáhnout, tak i nové tituly s barevnými obaly. Nepochybovala jsem, že za tu první skupinu by se dala vydělat spousta peněž, a kdyby sem zavítal nějaký nadšený sběratel, zřejmě by se už domů nevrátil.

Já samozřejmě nic takového nebyla, ale knížek jsem si cenila vždycky, možná proto, že ve skladišti to bylo nedostatkové zboží. Když jsem ale byla na svobodě, pokud jsem si v nějaké restauraci nebo kavárně nevydělávala peníze, abych se mohla přesunout jinam, trávila jsem svůj volný čas právě v knihovnách a pokaždé se do pronajatého bytu vracela s taškou o několik knížek těžší.

Knihy mi poskytovaly únik od ne zrovna růžové reality a já se na nich brzo stala téměř závislá. Na žánru mi po nějaké době přestalo záležet, četla jsem jak Shakespearovskou klasiku, tak současné detektivky a dokonce i příběhy o upírech, u kterých jsem se docela slušně bavila.

Když jsem se ujistila, že v místnosti není Alice, vešla jsem dovnitř a zamířila k nejbližším policím prozkoumat tituly na nich. Zklamaně jsem slibně vypadající knihu zasunula zpátky, když jsem zjistila, že je napsána písmem, které připomínalo ruskou azbuku, a začala očima pátrat po anglických jménech na hřbetech knih.

Brzo jsem zjistila, že knih psaných v angličtině je tu málo a většinou neznámé tituly, které mi nic neříkaly. Proto jsem ihned vytahovala z polic známá jména, abych je potom nemusela znovu hledat.

Nakonec jsem se čtyřmi knížkami v rukou zamířila k vysokému oknu usazenému ve výklenku ve zdi. Pohodlně jsem se tam usadila a všimla si při tom malého zařízení s červeným blikajícím světélkem, ze kterého vedl téměř neviditelný drát někam ke stropu. Byla to nenápadná malá krabička z bílého plastu velká asi jako polovina té na Tic Tac, která by úplně splývala s bílým rámem okna, nebýt právě toho červeného světélka blikajícího v krátkých, pravidelných intervalech.

Elijah si opravdu o zabezpečení domu nevymýšlel. Ironií bylo, že bezpečnostní systém měl sloužit k tomu, aby byli majitelé domu v bezpečí a zvenku dovnitř neproklouzla ani myš. Nikdy by mě nenapadlo, že se díky němu může z domu stát i dokonalé vězení, ze kterého se násilím člověk nedostane.

Rozmrzele jsem si o pokrčené nohy opřela sbírku povídek od Edgara Allana Poea a otevřela ji na začátku. Předmluvu překladatele jsem přeskočila a začala číst rovnou první příběh.

Po asi patnácti stránkách mě vyburcoval zvuk otevírajících se dveří. Bleskově jsem zvedla hlavu a zaklapla knížku, jako kdybych byla přistižena při vlastizradě.

Popravdě, skoro jsem se tak cítila, když jsem ve dveřích spatřila Elijaha.

„Rád tě vidím, Sam,“ pozdravil mě tím medovým, mimořádně zdvořilým hlasem, ale já mu ten pozdrav nedokázala oplatit. Pěkně bych lhala, kdybych tvrdila, že jej ráda vidím.

„Nechtěl jsem tě rušit, pouze mě zajímalo, jestli se tady jenom schováváš nebo tě opravdu moje sbírka zaujala,“ pokračoval, zatímco si uvolňoval kravatu a pohledem přejel celou místnost, pravděpodobně v obavě, jestli jsem mu s jeho milovanými knížkami něco neprovedla.

Na chvíli jsem uvažovala, jestli čeká na odpověď, ale podle toho, že mlčel a díval se na mě, jsem usoudila, že ano.

„Zaujala,“ odpověděla jsem co nejprostěji a nejstručněji.

Lehce se pousmál. „Sice si nemyslím, že by ji dokázal zhodnotit někdo, kdo dokonale neovládá všechny ty jazyky, ve kterých jsou ty knihy napsány, ale jsem rád, že sis něco našla.“

„A ty všemi těmi jazyky mluvíš?“ zeptala jsem se a snažila se, aby to neznělo moc skepticky.

Udělal několik kroků ode dveří směrem ke mně, ale zastavil se v uctivé vzdálenosti, jako kdybych byla já ta nebezpečná a on si preventivně držel odstup. Nechápala jsem to, jako spoustu dalších věcí.

„Když jsi na světě tak dlouho jako já, postupně se naučíš spoustu věcí. Navštívíš spoustu míst, naučíš se cizí jazyky, poznáš kulturu… je to docela příjemný způsob trávení věčnosti.“ Zamyšleně přelétl pohledem opět police s knihami a zdálo se, že nad něčím přemýšlí, možná vzpomíná.

„Nevadilo by ti, kdybych se k tobě připojil?“ obrátil se na mě znenadání.

„Ne,“ vypadlo ze mě automaticky.

Povytáhl koutky do dalšího neznatelného a nicneříkajícího úsměvu. „Skvěle.“ 

K otázce v perexu - kdo Sam správně odhadl, zjevně tuší, že se jen tak nepřestane chovat jako voják ve válečné zóně. Ty, kteří doufali v opak, nejspíše zklamu, ale éra vyděšeného kuřete ještě zdaleka nekončí. :D

Nejraději bych tady vypsala všechna jména, ale lenost je bohužel mým dominantním rysem, tak doufám, že se nikdo neurazí, když jmenuju pouze jednoho člověka, který mi svým komentem udělal ohromnou radost. Touto "osobností" je Ivka77, které tímto moc děkuji a věnuji dnešní kapitolu. Snad se bude líbit. ;) 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 5. kapitola: