Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 4. kapitola

22.03.2013 (16:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2966×

Z rozdýchávání událostí posledních několika hodin se nakonec stala záležitost na několik dalších. Až když se začalo stmívat, uvědomila jsem si, že své lidské potřeby nemůžu déle ignorovat a odhodlala se k důležitému kroku – opustit relativní bezpečí svého pokoje a zamířit domem obývaným minimálně dvěma upíry do koupelny.      

Možná jsem se chovala paranoidně na to, že mi Elijah dal jasně najevo, že mi nehodlá ublížit. Chvílemi mě to taky napadlo, ale vzápětí se mi v mysli objevil seznam křivd, které na mně upíři spáchali, a bylo po odvaze nebo snaze se alespoň odvážně chovat.

Chodbou jsem se plížila jako zloděj kradoucí se z vyloupeného domu s taškou plnou peněz a cenností přitisknutou k tělu až ke dveřím, které měly podle Alice vést do koupelny.

Přede dveřmi jsem se zarazila – klepat nebo ne? O vteřinu později jsem ale vzala za kliku s tím, že zevnitř není slyšet ani sebetišší zvuk, takže šance, že bych kteréhokoli z těch dvou vyrušila, byla mizivá.

Místnost byla opravdu prázdná, takže jsem trochu bázlivě vešla dovnitř a v pološeru začala dlaní přejíždět po zdi a hledat vypínač. Polotma mě vždy znervózňovala, ale teď krajně děsila. V domě obývaném upíry bych se sice bála, i kdyby na mě neustále mířila LED lampa a osvětlovala celé okolí, ale to bylo vedlejší.

Už jsem začínala panikařit, když jsem nahmatala vypínač a dlaní do něj praštila víc, než bylo nutné. Během chvilky místnost zalilo světlo a mně poklesla dolní čelist.

Už při pohledu na celé sídlo muselo být každému jasné, že Elijah rozhodně finanční nouzí netrpí, a já si to taky uvědomovala, ale přesto mě pohled na koupelnu zaskočil.

Ta místnost se velikostí rovnala umývárně ve skladišti, což bylo něco neskutečného vzhledem k tomu, že tam ji využívalo kolem čtyřiceti dívek a žen. Tady měla sloužit dvěma upírům, kteří si vlastně ani díky svým (ne)mrtvým tělům nemuseli s nějakou hygienou dělat starosti.

Okázalé, přehnané, zbytečné, snobské…

Když jsem ale přejížděla pohledem po nablýskaných bílých a světle modrých kachličkách vyskládaných do složitých abstraktních tvarů, velké vaně, sprchovém koutě a obrovském zrcadle nad umyvadlem, napadaly mě i výrazy typu luxusní, sladěné, moderní a nádherné. Neochotně jsem musela upírům uznat, že vkus mají skvělý.

Potichu jsem za sebou zavřela dveře a poté i otočila klíčem v zámku. To, že jsem sem já přišla bez klepání, neznamenalo, že by mě takové chování ze strany kohokoli jiného potěšilo. Ostatní obyvatelé domu by sice nejspíše jasně slyšeli moji přítomnost uvnitř, ale sama jsem dost dobře věděla, že upíří škodolibost nezná mezí. Alespoň jednu vlastnost mají společnou s lidmi. 

Zamířila jsem k umyvadlu a po cestě z výklenku u okna sebrala několik papírových ručníků. Dva z nich jsem hned strčila pod proud teplé vody a poté si jimi postupně začala odstraňovat z krku zaschlé stopy po krvi. 

Pohled do elipsového zrcadla mě děsil – ten kousanec vypadal díky spoustě krve na kůži kolem opravdu děsivě, i když Elijah byl v tomhle směru opravdu… šetrný. Rána byla v bezpečné vzdálenosti od tepny a už se pomalu začínala hojit.

Zakrvácené ručníky putovaly do koše, který jsem objevila v rohu místnosti vedle skříněk s kosmetikou. Zůstala jsem stát s rukama opřenýma o kraje umyvadla a sledovala svůj odraz s neveselým výrazem.

Měla bych být ráda, že jsem naživu. Asi při mně dnes stáli všichni svatí.     

Na tváři se mi na chvíli objevil nejistý úsměv, ale vzápětí zmizel. Pořád tady nebylo nic, co by mi zajišťovalo, že zítra to bude stejné, ne-li lepší. Dokonce jsem si ani nemohla troufat tvrdit, že nějaké „zítra“ bude.

S povzdechem jsem opět pustila vodu, tentokrát studenou, důkladně si opláchla obličej a nakonec se jí i pořádně nalokala. Po několika hodinách bez pití jsem měla strašnou žízeň, nehledě na to, že po ztrátě krve je opravdu na místě doplnit tekutiny a nejlépe i něco menšího zakousnout. Ve skladišti nám alespoň vrazili po každém pití do ruky sklenku vody, ve které rozpustili hroznový cukr. Po několika letech dennodenního pití se vám ten sladký patok znechutil natolik, že už jste se zavřenýma očima z povinnosti pili a snažili se tekutinu nevyplivnout. Ale pomáhalo to.

Pevně stažené vlasy jsem si rozpustila a gumičku si natáhla na zápěstí. Po chvíli zvažování jsem sáhla po jednom ze spousty různých kartáčů na poličce u umyvadla a důkladně si jím začala rozčesávat nezvykle krátké vlasy slabě vonící šamponem.

Až po několika minutách jsem si uvědomila, že úplně obyčejně hraju o čas, po který budu v koupelně, která představovala díky zamčeným dveřím nejbezpečnější místo v celém domě. Byla to sice chabá útěcha, ale pořád to bylo lepší než sedět na posteli úplně nechráněná, nebo ještě hůře – promenádovat se po chodbě při průzkumu toho velkého sídla a přímo si tak říkat o kousnutí.

Nebuď srab. Chtějí tě živou, tak ti přece neublíží, přesvědčovala jsem se, když jsem sahala po klice a s tichým cvaknutím odemkla.

Chodbu jsem tentokrát přešla rychleji a skoro až s úlevou zapadla do svého nového pokoje. Dveře jsem za sebou zavřela, ale nezamykala – byla jsem si jistá, že žíznivého upíra by nezastavily, nanejvýše rozzlobily. A poslední, o co jsem stála, byl naštvaný upír, jenž měl můj život ve svých rukou a mohl jej bez problémů ukončit.  

Nechtěla jsem si to připustit, ale byla jsem pořádně unavená. Nejspíše to byl vedlejší účinek té látky, kterou mi píchnul do žíly ještě ve skladišti ten hlídač. A při pohledu na velkou a určitě i pohodlnou postel se ten pocit ještě umocňoval.

Po krátkém uvažování jsem ale stejně skončila stočená v klubíčku na levé polovině postele a téměř celá skrytá pod těžkou, ale teplou a měkkou peřinou. Nos jsem zabořila do polštáře a hlubokými nádechy nasávala příjemnou vůni čerstvě vypraného povlečení. Po dni plném strachu a nejistoty jsem se poprvé dokázala jakž takž uklidnit a na chvíli vytěsnit z hlavy depresivní představy a úvahy.   

Několik vteřin po probuzení mi bylo skvěle. Spokojeně jsem se převalila na druhý bok a plánovala ještě chvíli lenošit v posteli, ale to už mi došlo, že jsem v neznámé posteli v ještě méně propátraném pokoji. Trvalo sotva vteřinu, než se mi vybavil i zbytek a postaral se tak o nejkrutější probuzení v mém mizerném životě.

Rukou jsem si automaticky přejela po krku, abych alespoň hmatem zkontrolovala, jestli se kousanec hojí tak, jak má. Kromě slabé bolesti, když jsem prsty přejela po srpkové rance, se vše zdálo v pořádku.

Trochu nemotorně jsem se posadila na okraj postele a vklouzla do kotníkových tenisek. Několik vteřin jsem seděla a napínala uši, jestli něco nezaslechnu. Cokoliv, co by mi prozradilo, jestli jsem v domě sama, nebo hned ve vedlejším pokoji hlídkuje Elijah či Alice. Nebo možná někdo jiný… kdo ví, kolik upírů v tak velkém domě může žít?

Co jsem o rudookých věděla, bylo, že jsou to od přírody samotáři. Potloukají se ze země do země sami, případně v párech, jen málokdy ve větší společnosti. Na druhu stranu, Elijah i Alice nevypadali jako netolerantní povahy, které by nedokázaly ve své blízkosti snést někoho jiného.

Váhavě jsem vstala a přešla přes pokoj k vestavěné skříni s posuvnými dveřmi z nějakého světlého dřeva. Alice říkala, že mi přenechala nějaké své oblečení, které jí nesedí, ale mně by padnout mělo. Popravdě mi připadalo milejší nosit čisté šaty po upírce, než se procházet ve zmuchlaném oblečení, které navíc bylo maximálně nepohodlné.

Otevřela jsem dveře skříně a překvapeně hleděla na barevné komínky úhledně poskládaného oblečení zabírající celé tři police. Toto všechno je opravdu pro mě?

Trochu váhavě jsem z prostředku jedné hromádky vytáhla světle modré džíny, u kterých jsem opravdu nechápala, proč si je kupovala. Dokonce i já se svým mizerným odhadem viděla, že nohavice jsou na někoho její výšky moc dlouhé a kalhoty jí musely být volné. Ale mně by na druhou stranu měly být dobré…

Vytáhla jsem ještě šedavé tričko s dlouhými rukávy a po chvíli váhání si svlékla staré oblečení a nahradila jej novými kousky. Celou tu dobu jsem tak nějak čekala, že se rozletí dveře a do místnosti vpadne Alice či Elijah pro ranní dávku krve. Nestalo se tak a já začínala být čím dál tím přesvědčenější o tom, že musejí být někde pryč. Mají dost dobrý sluch na to, aby mě slyšeli chodit po pokoji… tak proč by tady jinak ještě ani jeden z nich nebyl pro dávku čerstvé krve?

Zavřela jsem dveře skříně a až v té chvíli si všimla elipsového zrcadla na stěně u okna. Možná jsem byla v podstatě vězeň s prioritou dostat se co nejdříve ze zajetí, ale pořád jsem byla žena. A při pohledu do zrcadla jsem se musela pochválit. Vzhledem k okolnostem jsem vypadala nezvykle vyrovnaně. Nebo se tak alespoň tvářila.

Částečně díky přesvědčení, že jsem v domě sama, částečně kvůli hladu jsem nakonec opustila svůj pokoj, kde jsem ostatně nemohla zůstat schovaná navždy.

Odhadovala jsem, že kuchyň se bude nejspíš nacházet v přízemí, tak jsem se tam taky po dřevěném schodišti vydala. Cestou jsem přejížděla po oknech a rychle usoudila, že pokoušet se o cokoliv, když ani nevím, jaké zabezpečení je v domě, je dost šílené i na mě.

Ocitla jsem se v místnosti, kde jsem se včera setkala s Elijahem, po drobném zaváhání jsem jí prošla a zamířila do chodby. Hned první dveře vedly do kuchyně.

Stejně jako u koupelny, i tady jsem se musela zaobírat otázkou, kde na to ti upíři sakra berou peníze. Všechny spotřebiče v místnosti byly totiž nové, málem ještě polepené cenovkami z obchodů. Kuchyňské linky jsem se skoro bála dotknout, protože to vypadalo, že na naleštěné ploše musí jít jasně vidět každý otisk prstu.

Pochybovala jsem, že se v té kuchyni někdo třeba jen zdržel, o vaření nemluvě. Proto jsem začala pochybovat, jestli ve velké lednici vůbec najdu něco k snědku.

Čekalo mě ale překvapení – nejenže lednice nebyla úplně prázdná, ale nacházelo se v ní dost jídla pro čtyřčlennou rodinu trávící tady týden. Překvapeně jsem přejížděla pohledem po krabičkách z italské, čínské a thajské restaurace, několika druzích sýru, šunky, ovoci a zelenině.          

Ironií ale bylo, že mě upoutala úplně nejvyšší přihrádka, jejíž obsah jsem neviděla. Natáhla jsem se na špičky a poslepu nahmatala plastový obal.

Bez váhání jsem jedno balení stáhla a překvapeně vytřeštila oči, když jsem poznala nemocniční krevní transfuzi. Na plastovém obalu bylo vyvedené logo nějaké montanské nemocnice.

Takže už nejsem „někde ve Státech“ už jsem „někde v Montaně“, blesklo mi hlavou ironicky, ale radost z objevu mi to nezkazilo. Alespoň už mám trochu lepší představu o tom, kam mě to odvlekli.

Podívala jsem se z okna na zakaboněnou oblohu a uvědomila si, že takové počasí se vlastně k Montaně hodí. Podle toho, co jsem slyšela, to není nějak přívětivé ani turisty vyhledávané místo.

Skvělé, sama uprostřed ničeho, navíc v domě plném upírů...

„Dobré ráno,“ ozvalo se mi z ničeho nic za zády neznámým dívčím hlasem.

Těžko se slovy popisuje, jak nesmyslně se vylekáte, když se domníváte, že jste sami doma, a najednou se odněkud vynoří váš spolubydlící. Ale šok, když jste v situaci jako já, a za zády se vám objeví neznámý upír, který vás ještě s naprostou samozřejmostí pozdraví, se s tím nedá srovnávat.

S přidušeným zavřísknutím jsem sebou škubla a při nemotorné otočce mi transfuze vylétla z ruky a spadla na zem dobrý metr ode mě.

Alice moji reakci sledovala s provinilým výrazem. „Vyděsila jsem tě?“       

Chci vám moc poděkovat za spoustu krásných a povzbuzujících komentářů. Moc si jich cením a chtěla bych tuto kapitolu věnovat všem, kteří už zanechali nějakého toho smajlíka nebo i pár slov. :)

Sima: ptala ses u minulé kapitoly, kolik toho má tento Elijah společného s Původním z Upířích deníků. Kromě jména a vzhledu to snad bude i povaha (to ale záleží na mých pisatelských schopnostech). Původně jsem myslela, že do povídky nějak propašuju i Klause či Kola, který by mohl být jedním z důvodů, proč Sam přestane Elijaha vidět jako ztělesnění zla, ale od toho jsem upustila. Proti "půjčování" postav nic nemám, ale to už se mi zdálo příliš. Stačí, že obě dvě hlavní postavy se ve Stmívání ani nemihly. Snad to je odpověď pro všechny, kterým toto vrtalo hlavou.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 4. kapitola: