Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 35. kapitola

01.12.2013 (20:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2370×

„Nikdy bych jí neublížil. Ona pro mě znamená naprosto vše, celý vesmír. Věřím, že to dokážeš pochopit.“

„Chápu to… ale připusťme si na okamžik možnost, že jí - psychicky či fyzicky – přece jenom ublížíš. Čistě hypoteticky, samozřejmě. Měl bys vědět, že kdyby se toto náhodou stalo, měl by ses otočit na patě a utíkat přímo k pobřeží a potom přes Atlantik pryč, jak jen daleko to půjde. Někam, kde tě ani při nejlepší vůli nenajdu. Teď ani za tisíc let.“

Příjezdová cesta zela prázdnotou a potvrzovala to, co jsem očekával – Alice i se svým milým Texasanem vyrazili opět někam za zábavou.

Musel jsem uznat, že držet nás dva od sebe nebyla zdaleka ta nejhorší strategie. Do jisté míry jsem si byl ochoten připustit, že Alice má právo snažit se ušetřit Jaspera rozhovorů, jako byl ten dnešní.

Nepotřeboval jsem umět číst myšlenky ani cítit emoce. Cokoli si o sobě bývalý voják myslel, jeho obličej prozrazoval více než slova. A vážný výraz po celou dobu naší nepatrné výměny mě ujistil, že si velmi dobře uvědomuje, co se stane v okamžiku, kdy si začne zahrávat s mou rodinou.

Ještě, než jsem utnul vrnění motoru auta, ke mně zřetelně dolehly tóny hudby, jež zněla celým patrem. Zpěvákův hlas jsem slyšel poprvé, ale slova písně poměrně jasně dávala tušit, že Sam se zjevně nenachází v nejlepší náladě.

No matter what we breed
We still are made of greed
This is my kingdom come
This is my kingdom come  

Z kufru auta jsem hladce vytáhl sterilizovanou nemocniční přepravku a na okamžik zalitoval té investice. Predátor uvnitř mě souhlasně zavrčel při vzpomínce na moji malou a sladkou, horkou krev proudící jí tělem. Byla tak blízko, tak lákavá…

When you feel my heat
Look into my eyes
It’s where my demons hide
It’s where my demons hide
Don’t get too close
It’s dark inside
It’s where my demons hide
It’s where my demons hide

V příštím okamžiku ale tyto myšlenky nahradil obraz z našeho prvního setkání. Tehdy na mě nejvíce zapůsobilo vědomí, že se mě ta drobná bytost s širokýma, skoro dětskýma očima bojí. Téměř mě to těšilo – přinejmenším mi to skvěle hrálo do karet. Pro symbiózu, se kterou jsem počítal, se zdál respekt a zdravá dávka bázně jako skvělý základní kámen. 

Až později mi došlo, že ačkoliv strach bezesporu cítila s intenzitou, která by slabšímu člověku dokázala zastavit srdce, desetkrát silnější bylo její opovržení a nenávist. Při každém pití (a těch bylo poskrovnu) jsem to viděl jasněji a spolu s tím mi docházela skutečnost, jak mi to vadí.

Někdo moudrý, jehož jméno bylo již dávno zapomenuto, jednou prohlásil, že lidé nebudou nikdy spokojeni. Dokonce i po staletích upírství, zdánlivé dokonalosti, si brzy uvědomíte minimálně jednu věc související s tímto nekonečným životem, která vás přivádí na samotnou hranici šílenství a nutí vás uvažovat, jestli by vám náhodou nebylo v pekle líp.

V mém případě to byl způsob, jakým moje mysl pracovala. Sebemenší frustrace či pochybnost mohla během vteřin přerůst v posedlost, které se zbavovalo stejně snadno jako morové nákazy. Upíří mozek se dokázal do tohoto stavu, kdy týral sám sebe úvahami a teoriemi, uvrhnout během několika vteřin.

A já tuto fázi už nechtěl znovu zažít. A už vůbec jsem nechtěl vidět ty inteligentní šedavé oči dívat se na mě jako na to nejodpornější a nejkrutější stvoření pod sluncem a vědět, že za celou tou nenávistí se skrývá tolik smutku a ublíženosti, kolik si nikdo nezasloužil zažít – ať už desetiletí mrtvý, či plný životní energie.

Osud mi zjevně přál – Sam byla zavřená ve svém pokoji a nezdálo se, že by jakkoli plánovala na tom cokoli měnit. Poslední, o co jsem stál, bylo otevřít před ní plastový box plný krevních transfuzí a začít jednotlivé sáčky skládat do horních polic lednice.

Celý úkol jsem vykonal během vteřin, dokud na dně přepravky nezůstala poslední transfuze. Zabouchl jsem dveře lednice a vzal litr krve do ruky, nerozhodně jej převracejíc na dlani. Nebyl jsem si jistý, jak moc moudré je krmit se před tím, než se vydám za Sam, ale žízeň, která se s každou vteřinou hlásila důrazněji o slovo, se zdála jako větší risk.

Automaticky jsem protrhl plastový obal a přenesl transfuzi ke rtům, než stihla sebemenší trocha přijít nazbyt. Hlubokými doušky jsem tlumil pálení v krku a ani se nesnažil potlačit hluboké úlevné zavrčení, jež mi drnčelo hluboko v hrudi.

Jakkoli jsem mohl být považován za „civilizovaného“, nebyl jsem o tolik jiný než většina našinců. V okamžiku, kdy byla nablízku karmínová tekutina, zábrany se nebezpečně otřásaly a bortily. A nevadilo, že krev nebyla horká a sladká, poháněná bijícím srdcem.

Odtáhl jsem si zkroucený kus plastové hmoty od úst a bezděčně si olízl nepotřísněné rty.

Jak bych se jí asi líbil, kdyby mě teď viděla? Věří mi… ale je to tak správně?

Pohled mi zabloudil ke schodišti, směrem, odkud se ozývala hudba i pravidelné nádechy a údery lidského srdce.

Bylo mi více než jasné, že na tomto vztahu není vůbec nic přirozeného ani správného. Kdyby byl ale svět spravedlivý a bez problémů, už tisíc let bych hnil v neoznačeném hrobě a nebyl by jediný člověk, který by o mém životě měl sebemenší ponětí.  

Zvuk hrající hudby byl utnut jediným stisknutím tlačítka na ovladači věže a série tlumených kroků zmapovala cestu od postele ke dveřím. Ty se v příštím okamžiku otevřely.

„Elijahu?“

„Jsem tady, malá,“ ujistil jsem ji zvýšeným hlasem a bleskovým pohybem zasunul přepravku pod stůl a transfúzi hodil do koše pod dřezem. „Jak jsi zjistila, že jsem zpátky?“

Vyšel jsem do patra, snažil se nebrat schody po dvou jako nedočkavý kluk. Vědomí, že jsem ji nechal čekat, se mi nezamlouvalo o nic více, než fakt, že celé dny trávila zavřená v domě jako vězeň. Obojí jsem jí chtěl nahradit, vzít ji kamkoli bude chtít, vrhnout se do čehokoli, co bude ona sama chtít udělat.

Brzo, už brzo, ujišťoval jsem sám sebe ve snaze zahnat protestující svědomí.

Sam stála ve dveřích svého pokoje a zřejmě otálela s odpovědí na mou otázku do doby, než k ní přijdu dost blízko, abychom se mohli bavit osobně. Neušla mi změna jejího tepu ani krev, která jí zbarvila tváře do slabého odstínu růžové.

Nedostatek spánku se podepsal především na stínech pod jejíma očima a lehce mrzutém výrazu, ale ospalosti se už očividně bezpečně zbavila. Přes ramena měla přehozenou teple vypadající temně modrou mikinu, na druhou stranu ale byla bosá a neustále přenášela váhu z nohy na nohu.

„Alice mi řekla, kdy přijedeš,“ objasnila mi, když jsem se zastavil před ní. Přimhouřenýma očima mě přelétla pohledem od hlavy až k patě, ale ke své smůle nebyla tak nenápadná, jak by si přála.    

Nebylo hezké popichovat ji, ale v tomto ohledu jsem si nemohl pomoct, ani kdybych chtěl. „Vidíš něco, co se ti líbí?“

Srdce se rozbušilo rychleji a tváře zrudly do sytějšího odstínu rudé, ale šedý pohled se odlepil od země s odhodláním zavánějícím rozvernou provokací.

„Možná… co když ano?“

Vděčně jsem využil příležitosti a více než ochotně se sklonil pro polibek. Ten mi byl teplými a měkkými rty opětován s nezvyklou ochotou a naléhavostí, na kterou bych si ale nemohl nikdy stěžovat.

Rukama mě objala kolem krku a přitiskla se ke mně způsobem, jaký by mi podstatně zvýšil tep, kdyby vyl dutý orgán v mé hrudi ještě funkční. Ve chvíli, kdy mi prsty zajela do vlasů na zátylku, mi unikl tichý povzdech a přiměl jsem se opatrně vymanit z blízkostí jejích rtů.

„Dobře, že jsi takovým přivítáním nezačala.“ To nejlepší má přijít na konec, dodal jsem v duchu výstižné rčení.

Olízla si rty a zřejmě si sama ani neuvědomovala, jak mě tím dráždí. „Vlastně jsem chtěla něco řešit… s tebou.“

Její viditelná nervozita mě přiměla na nic se neptat. „Samozřejmě. Mohu dál?“

Horlivě přikývla. „Jo, jasně. Určitě.“

Následoval jsem ji do pokoje, kde se nejistě posadila na okraj postele a vzhlédla na mě, jako kdyby se dožadovala nějaké pomoci z nebes.

„Stalo se něco?“

Obličejem jí přelétla celá škála výrazů odrážejících nejrůznější emoce – smutek, nejistota, obavy, frustrace, zlost. Každá z nich by sama o sobě na mou otázku poskytnula dostatečnou odpověď.

Zavrtěla hlavou a ramena jí poklesla ještě více, jak se podvědomě choulila do sebe. „Pohádala jsem se s Alicí.“

Znepokojovalo mě, jakým tónem to řekla – jako kdyby to byla teprve špička ledovce.

„Znáš ten pocit, když máš dojem, že tě někdo do něčeho nutí násilím? A přitom ale víš… víš, že to nemyslí nějak špatně, že se snaží? Ale prostě tě to úplně ničí? Jako kdyby ti to dělal naschvál, aby tě vytočil do vývrtky?“

Posadil jsem se na postel vedle ní a po okamžiku zaváhání si ji jednou paží přitáhl ke svému boku. Ochotně mi hlavu položila pod klíční kost a začala se nutit do hlubokého, vyrovnaného dýchání.

„Maličká, já Alici znám. Vím, jaká umí být, a není třeba se kvůli tomu stresovat,“ utěšoval jsem ji šeptem, zatímco v duchu jsem si domýšlel, nakolik se Alice snažila angažovat.

„Čekala jsem, že se mě budeš ptát, o čem jsme mluvily.“

„A chceš mi to říct?“

Její kategorické „Ne“ jsem vyčetl z reakce jejího těla ještě dříve, než jej provinile zamumlala do látky mé košile.

„Pak je to jasné, ne?“ položil jsem jí řečnickou otázku a pohladil ji po paži obepnuté měkkou látkou mikiny. „Navíc vyzvídání tajemství je typicky ženská vlastnost, pokud se nemýlím.“

„Tak toto je předsudek.“ S rukou stále objímající mě kolem trupu se posunula no posteli tak, aby ke mně seděla čelem a dívala se mi do obličeje. „Děkuju.“

Nadzvedl jsem obočí v upřímném překvapení. „Za co přesně?“

„Za všechno. Že vůbec jsi a jsi se mnou.“ Kousla se do rtu, jako kdyby odpovědí sama sebe překvapila, a zadívala se na svou ruku, kterou se stále udržovala v mé bezprostřední blízkosti.

Opustil jsem dlaní její paži a přesunul se na zátylek. Čelem jsem se s hlubokým povzdechem opřel o to její a zadíval se jí do očí. Několik vteřin jsem se nepohnul a nemluvil, ale dovolil jsem si doufat, že chápe, že na toto nemůžu prostě říct: „Nemáš zač.“

„Asi bych měla přestat odpovídat na otázky, na které nemám co chytrého říct.“

Bylo mi jasné, že když ji budu ujišťovat, že mě její filozofování baví a prozrazuje mi o ní více, než cokoliv mi kdy o sobě řekla, neuvěří mi.

Přešel jsem k ověřeným přesvědčovacím postupům a políbil ji na pootevřené rty připravené k nějakému dodatku. S překvapením a jakousi zdráhavostí se ale během chvíle podvolila a volnou rukou mě objala kolem krku, balancujíc na okraji postele.

Z každého jejího pohybu stále byla znát nejistota, která se sice časem zmenšovala, ale dávala tušit, že jen tak nezmizí. Nebyl jsem si jistý, jestli mi poté nebude chybět.

Majetnická a sobecká část mého já předla blahem díky vědomí, že je moje.

Jenom moje.

Moje ruka se pohnula, jako kdyby měla vlastní vůli, a vklouzla pod tenkou látku jejího přiléhavého trička. Přejel jsem dlaní po teplé kůži jejích zad, obkroužil křivku boku a dosáhl plochého břicha, užíval si ten rozdíl oproti mé kůži do doby, než mě zarazil její roztřesený nádech.

Během okamžiku jsem prolomil polibek a odtáhl ruku od téměř hořící kůže.

Člověk. Je to křehký, živý člověk.

„Promiň. Nechal jsem se… unést.“

Její tváře nabraly ještě sytější rudý odstín, když se na mě podívala rozšířenýma očima. „ Ne, já…“ odvrátila oči a zadívala se na podlahu, „líbilo se mi to. Neudělalas nic špatně… chtěla jsem to,“ zamumlala zahanbeně směrem ke koberci.

Při zvuku mého ostrého, táhlého nadechnutí téměř nadskočila a zadívala se na mě s tím svým výrazem laně oslněné reflektory auta řítícího se přímo na ni.

„Ty mě jednoho krásného dne zabiješ. Znovu.“

Udělala jsem přesně to, co nesnášela – pohnul se rychlostí, kterou ona neměla šanci zaznamenat – a téměř násilím znovu přitiskl svoje rty na ty její.

Mohl jsem jenom doufat, že skutečně jistě ví, co chce… byl jsem si jistý, že znovu se odtáhnout by vyžadovalo sebeovládání, které jsem v té chvíli neměl.   

Kapitoly z pohledu Elijaha pro mě vždycky byly, řekněme to hezky lidově, dosti těžký porod. Když se k tomu navíc přidá hromada učení a vážná nemoc (ano, mám kašílek a teče mi z čuchometru), tak výsledek pak dopadá takto. Sama na tuto kapitolu nejsem nějak hrdá, ale třeba si najde příznivce.  

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 35. kapitola: