Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 30. kapitola

05.10.2013 (20:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2562×

„Alice s Jasperem tady nejsou?“ podivila jsem se, když jsem vstoupila do temného obývacího pokoje a slepě pátrala po vypínači. Sotva jsem nahmatala plastový kryt vypínače, o hřbet ruky mi zavadily konečky studených prstů, které mi přispěchaly na pomoc.

Prázdná místnost se zalila světlem, které mě několik okamžiků bodalo do přimhouřených očí, než si můj zrak přivykl.

„Alice se věnuje designérství. Navrhuje oblečení a založila si vlastní značku. Zatím se nerozhodla o názvu, ale má internetové stránky a dnes první přehlídku.“

Překvapeně jsem se otočila a na chvíli se zarazila nad tím, jak blízko za mými zády ve skutečnosti stál. Možná se mi přece jen nezdálo, že na zátylku cítím chladný dech.

„To nikdy neřekla,“ zamumlala jsem překvapeně a doufala, že říkám pravdu. „A ty taky ne,“ dodala jsem vyčítavě.

Pokrčil rameny. „Nejspíše na to nikdy nepřišla řeč.“

„Chtěla bych vidět, co navrhla. Kdyby ses zmínil, mohli jsme jít tam. Teda… pokud by to Alici nevadilo.“ Vzpomínala jsem si na jedinou návštěvu v jejím pokoji, kdy mě zaujaly velké fotky z photoshootů pro nejrůznější módní časopisy. Až teď mě napadlo, že mohlo jít o její vlastní návrhy.

„Na její naléhání jsem se několika přehlídek zúčastnil… pokud o tobě mám alespoň z poloviny správný obrázek, byla bys ráda, že jsi mohla být v kině. Věř mi, nevíš, o čem mluvíš.“

Nechápavě jsem se zamračila. „Ale je to Alice… neměl bys ji podporovat? Teda, neber si to jako výtku, ale prostě to nechápu.“

„Alice je zvláštní osobnost. Je těžké se v ní vyznat, i když to tak nevypadá. Ale pokud něco je, tak samostatná. A taky pozná, když na ní člověku záleží i bez výrazných gest. I když právě ta si užívá nejvíc,“ připustil tónem naznačujícím, že právě tady je mezi nimi dvěma podstatný rozdíl. 

Mně se Alice nezdála jako tolik komplikovaná bytůstka, ale neřekla jsem ani půl slova. Možná mužům připadaly všechny ženy stejně podivné, jako my nedokázaly úplně pochopit jejich chování.

„Stejně bych ráda viděla, co vytvořila. Specializuje se na něco?“ Nemusela jsme se zmiňovat, že když má vlastní přehlídku, musí být dobrá.

Elijah se pousmál nad mým zájmem. „Není to tak prosté, jak by se mohlo zdát, maličká. Alice je pořád upírka a pořád jsou lidé schopní to poznat v okamžiku, kdy se ocitne v hledáčku většího publika. Návrhy kreslí sama, stará se o jejich realizaci, ale pracuje pod pseudonymem a má najaté děvče, které vystupuje na veřejnosti pod tímto vymyšleným jménem. Ví toho o Alicině práci tolik, kolik ona sama, a je schopná odpovídat na dotazy a vést proslovy. Alice s Jasperem budou na té akci pouze čestnými hosty.“

„To je docela nefér. Myslím, že se lidé nikdy nedozvědí, čí práce to vlastně je,“ řekla jsem po chvíli ticha, kdy jsem si představila celou situaci a vžila se do role Alice. „Vždyť je to jako zneužití autorských práv, jenom že s tím Alice souhlasí. A proč? Kvůli Volteře… Mě by to štvalo.“ Zarazila jsem se v okamžiku, kdy mě napadlo, že na můj názor pravděpodobně není nikdo zvědavý, obzvláště když jsem jej mohla podat jednou větou.

„Je to nefér,“ souhlasil Elijah. „Ale máme pravidla, která se musejí dodržovat. Skoro se ti bojím říct, že byla doba, kterou jsem trávil ve Volteře, přímo na hradě. Díváš-li se ale na věci z nezaujatého pohledu, Volturiovi jsou tady, aby udrželi hranici mezi naším a lidským světem. Zabránili masakrům, které by ovlivnily celou historii, tím, že udeřili dříve a prudčeji. Armády mladých upírů i starobylé rody musely vidět, co se stane vzdorujícím. Na některé demonstrace síly stačila, jiní ale stáli za svým a dnes už jsou jejich jména jenom prázdnými slovy, která málokomu něco řeknou. Ne, není to fér, ale je to život. Nám to postačuje a lidé mohou v noci klidně spát.“

Přistihla jsem se, že mu pohledem visím na rtech s výrazem malého dítěte poslouchajícího novou, dobrodružnou pohádku. V životě jsem ale o upíří historii nic neslyšela a jeho povídání – byť žalostně zevrubné – mi plnilo hlavu živými obrazy starobylých mocných upírů a ještě mocnější gardy italského klanu. I přes můj odpor k upíří rase jsem nemohla popírat, že války nesmrtelných bojovníků soupeřících spolu v jedné velké krvavé řeži byly daleko zajímavější než výnosy a spojenectví lidských panovníků, kteří se najednou jevili jako ubohé napodobeniny vladařů.        

„Myslíš, že bys mi někdy mohl převyprávět upíří historii? Stačí základy,“ ujistila jsem jej spěšně, jelikož mi bylo jasné, že by to mohlo být pěkně dlouhé povídání. A možná i nudné, i když jeho vytříbený a poutavý sloh by mohl udělat i z líčení cesty na autobus napínavý thriller.

„Rád,“ souhlasil a s nepatrným úsměvem pokračoval: „Stále ještě chceš vidět Alicinu práci?“

Dychtivě jsem přikývla a nevěřícně zjistila, že Elijahův spiklenecký úsměv mě nutí uvažovat nad přídavnými jmény jako „roztomilý“ a „klučičí“.

Němě mě vzal za ruku a vykročil po schodech do patra. S překvapeným nadšením jsem jej následovala a vklouzla v závěsu za ním do pokoje upíří návrhářky.

„Alice,“ začal vysvětlovat, když rozsvítil světlo a pustil mou ruku, „má sklony se přeceňovat. Například se domnívá, že její skrýše,“ přešel k psacímu stolu a vysunul jednu zásuvku plnou psacích potřeb, „jsou vrcholem geniality.“

Bez dalších komentářů úplně vysunul šuplík z kolejnic a opatrně nadzvedl dřevěnou desku i s věcmi, které na ní byly a mohly by zásobovat menší úřad.

„Dvojité dno,“ vydechla jsem užasle. „Myslela jsem, že to je jenom ve filmech!“     

Elijah naložené „krycí“ dno lehce položil na desku stolu a beze slova vytáhl velký sešit v pevné vazbě, který mi podal.

Dychtivě jsem si jej vzala a se zájmem přelétla pohledem po motivu na deskách - vypadalo to jako laserová show oproti smolně černému pozadí bez jediného náznaku jiného světla než precizních neonových geometrických tvarů.

Zvědavost mi ale nedala a otevřela jsem sešit přibližně v polovině. Přelétla jsem pohledem nákres krátkých vínově rudých šatů se zvláštně nařasenými ramínky a několika rychlými tahy načrtnutou ženskou postavu v džínových kraťasech, lehkém bílém tílku bez ramínek a černých podkolenkách.

Otočila jsem na další stránku a poté listovala dál, jasně si uvědomujíc, že Alice musí být při zaznamenávání svých myšlenek a představ ve svém živlu. Obrys každého kusu oblečení byl znázorněn jistými, nepřerušovanými tahy tužkou, látka vybarvená a vystínovaná pastelkami. Postavy byly pouze naznačeny, ale lišily se od nepřirozeně působících modelů a modelek na stránkách módních časopisů. Byl tam objímající se pár, děvče sedící na zemi se zády opřenými o školní skříňku a otevřenou knihou na klíně, žena s deštníkem nad hlavou obcházející louži na zemi, aby nezničila kotníkové semišové kozačky s jehlovým podpatkem a mnoho dalších postav vyobrazených v každodenních situacích.

U postaršího muže s brýlemi zápolícího s nápojovým automatem mi koutky vylétly nahoru.

„Alice je génius,“ konstatovala jsem a vzhlédla k Elijahovi. Stál ke mně zády, listoval tenkým školním sešitem, který zřejmě objevil. „Kdy s tím začala?“

„Ve dvacátých letech minulého století. Dlouho to přede mnou tajila a kupila do šuplíku, takže přesně nevím. Ale už v té době předvídala budoucí módní trendy… a nejenom díky svým vizím.“

„Umět kreslit z poloviny tak dobře jako ona, kašlu na všechno a otevírám si galerii,“ zabručela jsem, když jsem došla na konec sešitu.

Při přelistování zpět na první stránku jsem zjistila, že se jedná pouze o květen a červen roku 2007. Nedokázala jsem si představit, kolik dalších podobných sešitů musí mít v pokoji schovaných. Určitě všechny nebyly pouze pod falešným dnem šuplíku.                

„Většinu své práce má uložené v bezpečnostních schránkách různě po městě a něco je v ateliéru, kde se schází s Madison.“

„Madison je ta holka, která předstírá, že je Alice?“

„Ne, Madison Aliciny představy realizuje a je ochotná s ní vést dvouhodinové rozhovory přes Skype. Ty dvě se hledaly, až se našly. Vyvracejí to pravidlo o tom, že se přitahují pouze protiklady. Ty dvě mají naprosto stejné myšlení a přiznávám, bál jsem se, jakou katastrofu způsobí, ale kupodivu se tak nějak… krotí,“ definoval jejich vztah lehce zamyšleně.

Pousmál se, když viděl, že já se culím od ucha k uchu. Bohužel a bohudík nemohl tušit, že tento můj nepříliš duchaplný výraz je reakcí na jeho filozofické zamyšlení a to, jak při svém povídání sklopil oči a zadíval se na prázdný prostor ve stole, odkud vytáhl zásuvku i s tajným obsahem. 

Bože, já jsem vážně zoufalý případ… za chvíli mi bude připadat roztomilé, že má dvě oči a mezi nimi nos. 

„Stejně si myslím, že by bylo hezké, abys tam byl alespoň ty.“

Nadzvedl obočí. „A ty ne?“

„Taky nemusím být všude… a nejsem už bůhví jak dlouho její rodina,“ hlesla jsem a zavřela sešit. Ukazováčkem jsem lehce nepřítomně přejela po hřbetě sešitu, který by mohl být považován i za knihu. „Ale to je na tobě. Nekritizuju.“

„Pleteš se,“ oznámil mi stejným tónem, jakým normálně člověk oznámí, že venku prší a bude třeba najít deštník. „Jsi její rodina od první vize, ve které tě uviděla. Moc mi toho neřekla, ale nebylo těžké pochopit, že ona prostě neustoupí, dokud si nevyberu tebe.“

Nevěřícně jsem se na něj zadívala. „Alice… to ona mě vybrala?“

„Trvala na tobě,“ upřesnil.

Cítila jsem k malé upírce se střapatým účesem novou vlnu náklonnosti. Netušila jsem, co mohla vidět, ani jaké důvody měla pro to, aby si mě vybrala. Moc jich určitě nebylo, ale nejspíše byly pádné.

„A já jsem neskutečně rád, že jsem se neptal a poslechl ji,“ řekl a přiměl mě tím podívat se na něj.

„Já taky.“

Ačkoliv mi každý den myšlenky zalétávaly k rodině, která už pro mě byla stejně reálná jako sen, zjistila jsem, že se s tím začínám pozvolna smiřovat. A ve společnosti tisíc let starého upíra nebylo těžké považovat místo, kde jsem zrovna stála, za domov.

„Mám tě ráda,“ vylétlo ze mě impulzivně, než jsem si stačila uvědomit, že to říkám nahlas. U normálního člověka bych nic nemusela řešit, jelikož by mé přiznání pravděpodobně ani neslyšel, ale upíří sluch jsem oblafnout nemohla. Elijahovy oči se mi zabodly do obličeje se s tejnou prudkostí, jako kdybych mu vynadala.

Ty moje se vytřeštily v šoku a ruka (hodně opožděně) vylétla k ústům.  

„Totiž, ne!“ vyjekla jsem zbrkle. „Jakože ano, ale…,“ zarazila jsem se, když jsem si uvědomila, že se do toho zamotávám s každým slovem víc a víc. „Prostě jsem jenom ráda, že jsi na mě tak milý. Děkuju ti za to. A za to, že jsi tady se mnou.“ 

Byla jsem si jistá, že mi musí hlav každou vteřinou vybuchnout pod tím návalem krve, která se mi nahrnula do tváří a zabarvila mi celý obličej až po kořínky vlasů doruda. Napůl jsem byla přesvědčená, že mi musí jako světla na křižovatce zářit i krk.

Nedokázala jsem v hlavě dát dohromady jedinou smysluplnou myšlenku, dokonce ani nadávku – což byl stav, který u většiny lidí značil jakousi finální fázi těsně před infarktem.

Já si dovolila dětinsky doufat, že se země jednoduše rozevře a já se s úlevou propadnu několik kilometrů pod dno nejhlubšího oceánského příkopu. Nepohrdla bych ani menším bleskem, který by mě s krásným světelným efektem sežehnul na škvarek a umožnil mi vyhnout se – pravděpodobně – nejtrapnějšímu okamžiku mého nepříliš dlouhého života.

Bože, jsem v háji, úplně v háji… jsem taková… sakra…

Tak, o co déle jsem se touhle kapitolou mořila, o to více jsem její psaní prožívala. Měli by mi vážně zakázat poslouchání hudby, protože mě očividně ovlivňuje víc než většinu lidí... nebo možná má mlepší hudební vkus než většina mé generace, která se o text jaksi nestará... 

Prosím o komentáře s výrazem Kocoura v botách. :)

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 30. kapitola: