Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 28. kapitola

04.09.2013 (19:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2469×

Nedokázala jsem se soustředit. Co víc, nedokázala jsem to dokonce ani skrýt a zůstat v klidu sedět.

Dění na plátně jsme stále ještě dokázala vnímat, ale akční, nádherně plynoucí a gradující děj jsem si nedokázala užívat. Při výběru dnešního programu mě ani na chvíli nenapadlo, že kino vůbec není chytrý nápad. Respektive, že není vůbec chytrý nápad sedět dvě hodiny v přítmí vedle vražedně přitažlivého upíra, který mě ke všemu políbil.

Nemohla jsem si pomoct a stejně, jako se mi předtím podařilo celou situaci neřešit a zahrát do outu, jsem teď jen stěží vnímala dění na plátně.   

Měkké sedadlo mi připadalo stejně pohodlné, jako kdyby byl jeho potah pobitý hřebíky, ale oproti neustálému nutkání střílet pohledem nalevo to byl nejmenší z mých problémů.

Nikdy jsem nevěřila na řeči o přitažlivosti, která se spouští právě v kinosále, když zhasnou světla, ale nejspíše na tom něco bylo. Já si až moc dobře uvědomovala, jak blízko sebe sedíme, a jeho smysly matoucí vůně vše jen zhoršovala.

Brzy jsem se přistihla, že zvažuju, co by se stalo, kdybych bundu, kterou jsem měla na klíně, nacpala vedle sebe na sedadlo a tím pádem se posunula až těsně k němu, možná se o něj i nepatrně opřela ramenem…

Jsi vážně ubohá, Hartleyová, rýpla jsem si sama do sebe, ale rozptýlilo mě to pouze na okamžik.

Přála jsem si mít něco chytrého, co bych mohla říct. Nějakou trefnou poznámku k filmu, rýpanec na zjevnou nezranitelnost hlavního hrdiny… možná by se i usmál. Napadaly mě spousty věcí, ale tragicky mi docházela slova, díky kterým bych nezněla… hloupě? Dětinsky? Otravně? Sama jsem si nebyla jistá.

Neodvažovala jsem se jej dotknout, ale jednou rukou jsem se opřela o opěradlo představující jasně vytyčenou hranici mezi námi. Měla jsem pocit, jako kdyby mi po kůži tančily elektrické výboje, ale i tak jsem se nedokázala odtáhnout do bezpečné vzdálenosti. Představa, že jsem mu blízko, byla jistým způsobem znervózňující, ale opak jsem okamžitě vyhodnotila jako mnohem horší variantu. Skoro až děsivou.

V polovině filmu jsem usoudila, že musím to napětí alespoň na chvíli prolomit a vstala jsem na nohy.

„Lidské záležitosti,“ zamumlala jsem těsně nad hranicí slyšitelnosti a rychle se protáhla do uličky. Několik lidí rozmrzele zabručelo, když jsem se jim mihla před výhledem, ale to už jsem rychle kráčela k východu ze sálu a vpadla do chodby vedoucí k jednotlivým sálům.

Ještě jsem se otočila k svítící šestce, abych se ujistila, že po cestě zpátky nevejdu do špatných dveří, a vzápětí už zamířila ke dveřím s nápisem WC.

Na dámských toaletách jsem narazila na postarší paní, která se zuřivě snažila namočeným papírovým kapesníkem z bílé blůzy odstranit nevelkou tmavou skvrnu. Odhadovala jsem to na kolu a v duchu paní litovala – moc dobře jsem věděla, jak je obtížné z oblečení dostat třeba jen skvrnu od pomerančového džusu, aby látka zůstal i nadále bílá.

Zamknula jsem se do kabinky, kde jsem se posadila na zavřený záchod a čekala, dokud se neozvaly kroky a následné klapnutí dveří. V ten okamžik jsem se zvedla a zamířila k řadě umyvadel odrážejícími se v zrcadle nad nimi.

Stejně, jako jsem při příjezdu sem neměla v obličeji žádnou barvu, teď mi tváře svítily červení, jako kdybych měla horečku.

Tohohle si musel Elijah všimnout… když už ne toho, že jsem nedokázala minutu vydržet v jedné poloze.   

Opláchla jsem si studenou vodou obličej (dávajíc pozor na své namalované oči) a trochu chrstla i za krk, ale pochopitelně to nemělo žádný účinek.

Upíři jsou vybavení tomu, aby kohokoli dokázali okouzlit… je normální, že tomu začínám propadat.

Z hromádky v rohu jsem popadla papírový ručník a pečlivě si osušila tváře a zátylek.

Bylo to sotva víc než nějaká kamarádská pusa. Tak proč na to sakra musím pořád myslet?

Možná proto, že kamarádi se obvykle takhle rádi nemají.

Naštvaně jsem pozorovala svůj odraz v zrcadle a tiskla čelisti k sobě. Zdálo se, že i moje mimické svaly nějakou spolupráci úplně odepsaly.

Nebyla jsem si jistá, kdy přesně nervozita a frustrace přešla v nevolnost, ale najednou jsem se hrbila and umyvadlem a dusila se. V první chvíli jsem si byla jistá, že budu zvracet, ale jenom jsem se třásla v záchvatu kašle a snažila se normálně nadechnout.

Přítomnost nepříjemné, hořké pachuti na jazyku jsem si plně uvědomila až v okamžiku, kdy se po zářivém keramickém povrchu umyvadla rozprsklo několik kapek jasně červené tekutiny.

Nestihla jsem se ani pořádně vyděsit a už jsem vyplivla další dávku krve, která se mi hromadila v ústech. Tím celý záchvat skončil, stejně nečekaně jako začal. 

Ještě chvíli jsem zůstala nakloněná nad umyvadlem, než jsem usoudila, že se můžu narovnat. Paranoidně jsem se rozhlédla, ale stále jsem byla v místnosti sama, a když už jsem nekašlala, jediný zvuk vydávalo bzučení zářivky u stropu. 

Znepokojeně jsem polkla a pustila vodu, abych spláchla krev pomalu stékající k odtoku. Sotva bylo umyvadlo čisté, nastavila jsem pod proud vody dlaň a vypláchla si pusu.

Kovová pachuť ve mně probudila vzpomínku z dětství, kdy jsem si ze zvědavosti na jazyk položila cent. Minci jsem během vteřiny znechuceně vyplivla a běžela si spravit chuť sklenicí citronády, kterou jsem vypila naráz a až do dna, abych se zbavila té odporné chuti.

Teď jsem ji ale cítila nejenom na jazyku a patře, ale i kdesi v krku. Hltanu či hrtanu, nebyla jsem si jistá. Nemohla jsem si tedy namlouvat, že jsem si kousla do jazyku nebo vnitřní strany tváře.

Je to tady, pomyslela jsem si tupě. Neutekla jsem tomu.  

Ta myšlenka mě příliš nešokovala – bylo to spíše dílo osudu, než mé vlastní vůle. A proti osudu se příliš bojovat nedalo, ačkoliv spousta lidí trvala na tom, že ano. 

Opět jsem si vypláchla pusu. A pak znovu. A znovu.

Pamatovala jsem na to, že tady jsem s upírem – predátorem a převalovala v ústech vodu, i když moje chuťové buňky už po krvi neobjevily ani památku. Nakonec jsem se vody i nalokala a usoudila, že víc už nenadělám.

Zas tolik té krve nebylo… třeba to bude postupovat pomaleji.

Bylo mi jasné, že si lžu, ale nemohla jsem si dovolit, abych teď začala panikařit. Nebo brečet.

Už nikdy jsem nechtěla uronit jedinou slzu, ukázat vlastní slabost.

Jako omráčená jsem vyšla na chodbu a zamířila k sálu číslo šest. I přes dveře jsem slyšela zvuky zběsilé střelby a nedělala si proto starosti, že by můj návrat komukoli rušil filmový zážitek.

Vyšla jsem po schodech do předposlední řady a němě se protáhla zpět na své místo.

Elijah mě sledoval od okamžiku, kdy jsem vešla do sálu, s téměř ustaraným výrazem, který jsem nedokázala snášet a raději sklopila hlavu.

Žádné slzy, připomněla jsem si, když jsem klesala na své místo. Nechápala jsem, jak se mě mohl nepatrný projev starosti o mou osobu tak dotknout, ale přinutila jsem se k úspornému úsměvu.

Uběhlo asi pět minut filmu, když Elijah promluvil. „Děje se něco?“

Podívala jsem se na něj a zbytečně se nutila do klidu – věděla jsem, že mě prozradí vlastní tep. Zavrtěla jsem hlavou.

Jeho výraz potemněl, ale nic neříkal. Obrátil pozornost zpět k plátnu a moje nálada klesla ještě níže mezi záporná čísla. Film byl to poslední, co mě zajímalo, ale přesto jsem se na něj začala plně soustředit, abych z hlavy vytlačila vše ostatní.

Úspěch byl pouze poloviční – pocitu, že ani zbitý pes vyhozený na chodník do ledového lijáku se nemůže cítit ani z poloviny tak mizerně jako já, jsem se zbavit nedokázala.

O upírech jsem vždy měla to nejhorší mínění a pochybovala jsem, že na světě existuje člověk, který by pro ně vymyslel tolik nelichotivých jmen jako já. Kdyby mi ještě před měsícem, kdy jsem byla zaměstnancem malé portlandské kavárny poblíž obchodního centra, někdo řekl, že mě bude psychicky deptat fakt, že jsem zranila důvěru upíra, který si mě odkoupil, nejspíše bych si zavolala na pomoc Robina, aby jej urychleně dostal co nejdál ode mě.

Jenže se to teď dělo a mě nedokázal z pochmurných myšlenek vytrhnout ani masakr na plátně, když přeprogramované dromy vletěly přímo do skrýše několika stovek uprchlíků. S nepatrnou jiskřičkou zájmu jsem sledovala, jak kolem sebe stroje zběsile střílí a zasahují ženy, děti i šílence, kteří se před ně vrhli s obyčejným samopalem.

O přibližně hodinu později začalo sál postupně zaplavovat světlo a lidé se začali se zíváním a protahováním zvedat. Většina z nich přirozeně se svým doprovodem diskutovala o filmu a někteří v závěrečných titulcích hledali jména herců, o kterých si byli jistí, že je zahlédli.

Téměř jsem si nevšimla, že Elijah taky vstal. Němým gestem mě pobídl, ať jdu za ním, a zamířil dlouhými kroky k východu ze sálu.

Spěšně jsem se vydrápala na nohy a musela se téměř dát do běhu, abych s ním udržela krok. Celou cestu jsem si říkala, že ho doběhnu, dotknu se rukou jeho předloktí a pokusím s emu omluvit. A celou cestu na parkoviště jsem to zbaběle odkládala na později.

Až několik metrů od auta, kdy Elijah už vytahoval klíčky z kapsy, jsem dokázala promluvit.
„Elijahu.“

Na okamžik to vypadalo, že mě hodlá ignorovat. Potom se ale otočil a já se téměř přikrčila pod jeho pohledem.

Odkašlala jsem si. „Mrzí mě to… vážně mrzí. Tohle, co pro mě děláš, je něco, co děláš z vlastní iniciativy, co by pro mě nikdo jiný neudělal. Mrzí mě, jak se chovám, mrzí mě, že ať už řeknu cokoli, nikdy to nezní tak, jak bych chtěla. A nejvíc mě mrzí, že jsem to dnes pokazila.“

Zase to neznělo tak, jak jsem chtěla. Ale příval slov se začal valit jako lavina a já pro jednou mluvila a nedokázala sklapnout.

„Poslední dobou kazím až moc věcí a jeden by řekl, že se poučím… ale já jako největší debil pod slunce pořád dělám ty samé chyby… podléhám těm samým zatraceným předsudkům. Myslíš, že mě to neštve? Štve, ale nevypadá to, že to někdy bude jinak! Asi špatná karma, osud nebo něco takového. Já fakt nevím.“ Bezradně jsem rozhodila rukama a uvědomila si, že zvyšuji hlas na víc, než bylo potřeba při mluvení k člověku stojícímu dva metry ode mě. Elijahova tvář byla po celou dobu mého monologu neměnná, ani jedinkrát nemrknul. Vypadalo to, jako kdyby neměl mimické svaly a jeho obličej byla maska odlitá z oceli.

„Vím, že tě štvu,“ pokračovala jsem tišeji. „A nedivím se ti. Kdybych byla tebou, asi bych se pokusila do sebe vtřískat trochu rozumu. Děláš pro mě víc, než na kolik mám právo, a já ti za to děkuji. Děkuji ti i za dnešek. Za to, že jsi mi toho řekl tolik o sobě a že jsi mě sem vůbec vzal.

A taky promiň, že ti pořád nedokážu věřit dost na to, abych ti řekla úplně všechno. Víš, jak se to říká, ne? Zvyk je železná košile? U mě je to tvrdohlavost a neuvěřitelná dávka debility. Měla bych ti věřit. A chci ti věřit, ale… zkus mi dát chvíli. Lidi se mění a já se taky chci změnit. Teda, doufám… ale prosím, nedělej tohle.“

Jeho tvář zůstávala pořád stejná. „Co nemám dělat?“

„Ignorovat mě. Odříznout mě od sebe. Chápu tě, ale prosím…“ Můj hlas přešel do lehce chraptivého šepotu, který u mě byl poslední fází před plačtivým zajíkáním se. „Já nechci být znovu zapomenutá. Ty, Alice a ten zpropadený Jasper, u kterého nevím, jestli mu chci ukopnout hlavu nebo ho obejmout, jste teď jaksi to jediné… to nejbližší rodině, co mám. Moje pravá rodina je pro mě ztracená, ale jste tu pořád vy. Nelíbilo se mi to, ale teď už vím o hodně víc než předtím a chci se změnit. Kvůli vám.

A pokud toto všechno je jenom nějaká iluze, pokud jsi o mě nikdy nepřemýšlel jinak než o pytli kostí a krve… tak jdi do háje a nedávej mi falešné naděje. Já budu žít dál, dokud to tak budeš chtít. To platí pro obě možnosti. A laskavě si vyber rychle, protože moje psychika je momentálně na sesypání jenom z toho, že tohle všechno říkám.“    

Nepamatovala jsem si, kdy naposledy jsem se někomu zpovídala, ze svých pocitů.

Zato jsem přesně věděla, kdy jsem někomu dala takto nahlédnout do své vlastní mysli.

Nikdy.

Ta představa mě děsila. To jsem si celé ty roky kámen po kameni kolem své mysli stavěla neproniknutelnou zeď jenom, abych se v jeden okamžik zlomila a všechno vyzradila jenom ze špatného svědomí?

A mnohem víc mě vyděsila Elijahova nulová reakce.

Příště si raději najdi hezký kámen, pojmenuj ho a svěř se jemu. Bude to lepší posluchač než nazlobený upír… a dočkáš se bouřlivější reakce.

V jeho mlčení se ale dala nalézt zřetelná odpověď. Ne ta, ve kterou jsme doufala, ale byla tam.

„Samozřejmě,“ zamumlala jsem, abych dala najevo, že jsem to pochopila. Rozešla jsem se ke dveřím spolujezdce a položila ruku na kliku zamčeného auta. Rty se mi zkroutily do neveselého úsměvu. „Jak jinak.“

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 28. kapitola: