Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 26. kapitola

17.08.2013 (13:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2700×

Zpod řas jsem viděla jeho obličej, který byl blíže k tomu mému, než kdykoliv jindy. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho už má zavřené oči, ale bylo mi jasné, že já bych se o ojedinělý pohled, který se mi právě naskytoval, nedokázala ochutit ani na setinu vteřiny. 

V ruce už jsem měla téměř křeč od toho, jak jsem se ji snažila udržet v klidu. Nebo spíše od něho. Nechtěla jsem udělat něco špatně, tak jsem ze všech sil vzdorovala instinktu dotknout se jeho tváře nebo vlasů.

Nepatrně jsem odtáhla rty od těch jeho, abych se mohla rychle nadechnout, ale zdálo se, že jsem tím udělala chybu, které jsem se chtěla vyvarovat. Odtáhl se.

Jeho ruka z mých vlasů zmizela, ale tik v té mé nepřestal. Pořád jsem se ho chtěla dotknout – možná, abych se ujistila, že toto není nějaký můj nezvykle detailní sen ve snu. Pokud jsem se před chvílí cítila trochu zmateně, teď jsem byla úplně dezorientovaná.

Necítila jsem, jak mi buší srdce, ani najednou neviděla svět růžověji a neuvažovala, jaký střih budou mít moje svatební šaty – zdálo se, že tahle část knížek a filmů by se mohla stoprocentně dát reklamovat. Přinejmenším se mi ale ulevilo. Nezdálo se, že by líbání byla taková věda, jakou z ní všichni dělali. Nebo jsem možná absolutně neschopný pitomec a bude mi to v příští vteřině vmeteno do tváře.

Elijah se na mě díval… prostě díval. Nedokázala jsem říct jak, nebo mi na to možná chybělo správné příslovce. Ale raději jsem si nepřála vědět, jak vypadal můj výraz. 

„Myslel jsem, že se ti omluvím… ale cítíš se ublíženě?“

Zavrtěla jsem hlavou, nechápající představu, proč bych na ten polibek měla myslet jako na něco špatného. Považovat jej za křivdu nebo dokonce útok mi připadalo spíše jako projev nezvratného poškození mozku, dokud se o chvíli později neobjevila myšlenka, že tak by to ale mělo být.

Moje zaváhání a chvilková nejistota mu neunikly. „Určitě?“

„Určitě.“ Tentokrát už jsem odsunula pochybnosti stranou.

Nebylo to logické a už vůbec ne moudré, ale já se soustředila na ten pocit, když se jeho rty dotýkaly těch mých. A na tom nebylo nic špatného.

Děsila jsem se toho, že se zeptá znovu a já už zpanikařím a nebudu schopná potlačit zděšení nad tím, že jsem dovolila upírovi, aby se mě vůbec kdy dotkl. Natož políbil.

Elijah, připomněla jsem si a opakovala si to v duchu jako modlitbu. Je to Elijah.

A Elijaha jsem nemusela brát jako hrozbu, jak mi už tolikrát ukázal. On nebyl z těch, kteří mi ublížili… ačkoli mě stále ještě svěděly již téměř neviditelné jizvy po nedávných kousnutích.

„Proč jsi za mnou přišel?“

„To není tak důležité. Můžeme to vyřešit později, ale věřím, že pobyt tady už tě musí přivádět k šílenství.“

„Tak zlé to není,“ přiznala jsem popravdě.

V domě jsem měla vše, co jsem potřebovala, a kdybych nebyla v současném rozpoložení, kdy jsem neměla na zábavu ani pomyšlení, určitě bych se nenudila. Dívala bych se na televizi, poslouchala hudbu nebo prozkoumávala obrovskou knihovnu – pořád bylo více možností než ve skladišti, kde se za jedinou zábavu dala považovat konverzace se spolubydlícím. Já byla navíc po většinu času na samotce.

„Takže jenom schizofrenie a samomluva?“

Pousmála jsem se. „Tak nějak.“

„Nemůžu tě vinit. Souhlasila by si s menším… výletem?“

Zpozorněla jsem. „Výletem?“

„Jenom do města. Se mnou. Začínám se cítit provinile, že tě tady držím jako zajatce.“

„Je v tom městě kino?“ otázala jsem se dychtivě. Připadalo mi to jako milion let od doby, kdy jsem naposledy seděla uvelebená v měkkém sedadle v ztemnělém sále, sledovala dění na plátně pravidelně hrabající do kyblíku s popcornem položeném na klíně a bála se, že během akčních scén definitivně ohluchnu.

Nakrčil obočí. „Je tam obchodní centrum, takže předpokládám, že ano.“       

„Pokud už máš jiné plány, tak je to v pohodě. Já se přizpůsobím.“

„Vlastně bych nic nenamítal, kdybys to celé naplánovala ty. Upřímně – toto není moje silná parketa,“ přiznal a tvářil se téměř zahanbeně.

Koutky se mi opět zvlnily do lehkého úsměvu. Nedokázala jsem určit, jestli kvůli tomu, jak mile jeho obavy vypadaly, nebo za to mohl jeho výběr slov. Věděla jsem, že v současnosti stejné slovní obraty jako on používají pouze spisovatelé, ale znělo to mnohem lépe než současný slang a „vole“ používané jakožto oslovení.

„Dobře, dobře,“ souhlasila jsem okamžitě, ačkoliv jsem netušila, jaké filmy by se mohly hrát ani, jestli mi jméno některého z nich vůbec něco řekne.

Elijah se s nepatrným přikývnutím zvedl na nohy a zamířil ke dveřím. Už jsem byla na jeho časté příchody a následné odchody po rozhovorech trvajících sotva pět minut zvyklá, ale tentokrát jsem jej nemohla nezastavit.

„Elijahu?“

V půli cesty ke dveřím se otočil. „Ano?“

„Komedie nebo thriller?“

Z nějakého důvodu se zdálo, že jej má otázka pobavila. „Nebudu tě ovlivňovat.“

„Já se nenechám ovlivnit,“ namítla jsem a mysl mi přitom opět zalétla k Jasperovi a Alici – nejspíše právě proto moje reakce na jeho provokativní odpověď vyzněla skoro až útočně. Ale nezačala jsem se omlouvat. Pro jednou ne.  

„Thriller. Rozhodně thriller.“

Odešel z místnosti a já jej následovala asi o deset minut později.

Zamířila jsem nejprve do koupelny, poté vzala ze svého pokoje tác s prázdným talířem a snesla jej do kuchyně, kde jsem přemohla svou nechuť k umývání nádobí a talíř i příbor vrátila do skříněk vzorně vydrhnuté.

Z úvah nad tím, jak bych mohla zabít zbytek dne, mě vyrušil zvuk zapínání televize v obývacím pokoji. Necelou minutu jsem stála opřená o linku s napnutýma ušima a poslouchala začátek filmu, než jsem si byla bezpečně jistá, že jej znám.

Se zbytečnou snahou být co nejtišší jsem přecupitala ke dveřím do obýváku a pootevřela je.

V duchu jsem se už připravila, že tam narazím na Jaspera – neznala jsem vkus Alice ani Elijaha, ale vážně jsem pochybovala, že ztřeštěné akční komedie patří mezi jejich oblíbené snímky -, přesto mě ale pohled na vysokého blondýna rozvaleného na pohovce zarazil. Stále jsem se neokázala zbavit pocitu, že on tady nemá co dělat.

„Nazdar, Sam.“

Přenesla jsem rozpačitě váhu z nohy na nohu. „Ahoj, Jaspere.“

Pohled mi zvědavě sklouzl k obrazovce. Kdy jsem tu blbost naposledy viděla? Bylo to ještě v Kalifornii?

Pokynul ovladačem k televizi, ale předběhla jsem jej.

„21 Jump Street, já vím. Myslíš, že bych se mohla dívat s tebou?“ zeptala jsem se s žalostně mizerně skrývanou nejistotou.

„Pokud nebudeš spoilerovat,“ souhlasil bez váhání a shodil své dlouhé nohy z gauče, aby mi udělal místo na sezení. Vděčně jsem se prosmýkla před obrazovkou a uvelebila se na opačné straně pohovky. Jedním z načechraných dekoračních polštářků jsem si podepřela záda a s dalším zavrtěním se začala soustředit na dění na obrazovce.

Počáteční část, kdy byli oba hlavní hrdinové na střední škole, jsem zmeškala a ani toho příliš nelitovala. S občasným úsměvem nebo i tichým uchechtnutím jsem sledovala jejich opětovné setkání při nástupu k policii a i přes veškerou svou snahu věnovat svou pozornost jen a jen filmu mi oči svévolně sklouzávaly k upírovi sedícímu necelé dva metry ode mě.

Když jsem ale zjistila, že mi věnuje sotva tisícinu pozornosti, s jakou já sledovala jeho, dokázala jsem se alespoň částečně uvolnit a zabořit se zády do měkké pohovky.

K Jasperovi jsem se obrátila až ve chvíli, kdy se podezřele neupírsky uchechtl – byl to podivně nemelodický zvuk, což se rozporovalo s většinou toho, co jsem o jejich druhu věděla. Více mě ale frustrovalo, že mi v první chvíli nedošlo, co mu připadá na scéně, kdy Schmidt zahlédne poprvé Molly, tak neskutečně komického.

„Proč musí být ve většině filmů takové klišé?“ zavrtěl nevěřícně hlavou a já si nebyla jistá, jestli mluví ke mně, nebo je to pouze řečnická otázka.

Nakonec jsem usoudila, že za vyjádření mého názoru mě z pokoje nevyhodí. „Asi protože láska na první pohled táhne. Lidi mají rádi pohádky a věci, které se normálně nedějí.“

„Ty nevěříš na lásku na první pohled?“ Zvědavě se na mě otočil.

„Někde jsem četla, že je to jenom chemie v mozku. Na tom něco bude. Jistě, můžeš kráčet vesele po ulici a potkat někoho, kdo tě přinutí kráčet dál s otočenou hlavou, dokud nenakráčíš přímo pod auto… ale to je jenom přitažlivost. Zalíbí se ti ten člověk, jeho vlasy, postava… nebo mobil, ale to není láska,“ vysvětlovala jsem, „Takže ne. Já na tohle nevěřím.“

„Co když to má někdo v hlavě nastavené jinak a zamiluje se na první pohled?“

Rozhodila jsem rukama v bezradném gestu. „Tak má asi štěstí. Nebo nepozná, že to není začátek žádné epické lovestory. Já nevím.“

„Takže ty ses nikdy nezamilovala na první pohled?“ zajímal se a já už neřešila, že to není obvyklé téma rozhovoru mezi dvěma lidmi, kteří se sotva znají.

„Kdy asi? Do koho? Do chlapa, který mě praštil železnou tyčí, když jsem zdržovala před pitím? Do upíra, který mi o půl minutu později skoro prokousl krční tepnu? Děkuji, nezájem.“

Jasper se beze slova a hnutí jediného mimického svalu obrátil zpět k obrazovce, ale já měla dojem, jako kdyby teplota v místnosti naráz klesla o několik stupňů. 

S rozpačitým proplétáním prstů jsem si přehrála celý rozhovor ve snaze přijít na něco, na co bych mohla navázat a zbavit se provinilého pocitu, že každou konverzaci spolehlivě zabiju po pár větách takovým způsobem, že dotyčný už raději po zbytek setkání se mnou zarytě mlčí.

„Ty na to máš jiný názor?“ zeptala jsem po chvíli ticha. „Myslím na lásku na první pohled.“

Stručně přikývl. „Já na ni věřím.“

„Věříš?“ Nenapadalo mě nic chytřejšího, co říct, ačkoliv jsem si byla jistá, že slyším správně.

„Hodně tě to překvapilo?“

„Popravdě? Jo.“

Zvedl obočí. „Proč?“

„Jsi chlap. Není říkat takové věci proti pravidlům?“

Skoro mě vyděsilo, když se zničehonic rozesmál. Smál se jako člověk, který už téměř zapomněl, jak se to dělá – dlouho a hlasitě s rozzářenýma očima a odhalenými nepřirozeně bílými zuby, které ve mně stále vzbuzovaly zdravý respekt.

„Asi máš pravdu. Jsem prostě rebel,“ přitakal poté, co jeho smích odumřel stejně náhle, jako propukl. 

Usmála jsem se. „Vítej v klubu.“

„Samozřejmě, oproti tobě jsem amatér.“

„Co tak úžasného jsem udělala?“ zeptala jsem se s upřímnou zvědavostí a skepticky nakrčeným obočím.     

„Většinu života trávíš tím, že nenávidíš upíry… a přece s jedním jdeš na rande.“

Ke své nelibosti jsem byla spíše člověk, který si vše dvakrát promyslel, než promluvil nebo se nějak projevil. Tentokrát ale spontaneita dalece předběhla logiku a já zlostně popadla polštář, o který jsem se opírala, a mrštila jej udivenému Jasperovi do obličeje.

„To není žádné zatracené rande, blbe!“

Rázem jsem byla na nohou a jako menší živelná katastrofa se vyřítila z pokoje následována prásknutím dveří.

Namyšlený, škodolibý, idiotický upír!  

Překvapuji sama sebe... opravdu netuším, co mě popadlo, že jsem Sam nechala strhnout do víru tak filozofického rozhovoru. 

Co si myslíte vy? Existuje láska na první pohled? Nebo ne?  

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 26. kapitola: