Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 21. kapitola

26.06.2013 (18:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2496×

Elijah

Alice vklouzla do mé kanceláře a bez vyzvání zamířila k židli u mého pracovního stolu. To, že pohledem sotva zavadila o temně modrou složku ležící na desce mezi námi, mě ujistilo v tom, že už ví, proč jsem trval na tom, aby přišla.

„Co chceš slyšet?“ zeptala se mě téměř otráveně, sotva se posadila naproti mně.

„Nejlépe nějaký dobrý nápad, co s tímhle mám dělat,“ odvětil jsem podobným tónem.

„Dát to Sam. Chtěla po tobě, abys jí opatřil ty informace. Ty jsi souhlasil, takže bys jí je měl prostě předat.“

Nejhorší na tom bylo, že to myslela naprosto vážně. A měla pravdu – dal jsem své slovo a bylo mou povinností jej dodržet. Vždy jsem dbal na to, abych dostál slibům, které jsem jednou dal, a brzo se tahle moje vlastnost stala jakousi mou charakteristikou pro ty, kteří mě neznali. Byl jsem ten přehnaně morální a čestný samotář, se kterým je ale lépe vycházet zadobře.

Při představě reakce Sam na věci, které najde v té složce, jsem ale nemohl svou reputaci a morální hodnoty neodsunout stranou.        

„Nechci tě podceňovat, ale myslím, že by sis to měla preventivně přečíst.“ Při svých slovech jsem otevřel složku a vytáhl list, o kterém jsem si byl jistý, že by jej Sam nikdy neměla vidět.

„Vím, o co jde. Není to nic hezkého, ale zaslouží si vědět pravdu, nemyslíš? Kdyby ji nechtěla, o nic tě neprosí. Určitě ví, že se s jejím odchodem musely věci podstatně změnit.“ Opět zněla neúprosně logicky, ačkoli její tón i výraz prozrazovaly, že chápe, proč pochybuji.

„Jde o ten obsah, samozřejmě, ale myslel jsem i na to, že takhle by se to neměl dozvědět nikdo. Dokážeš si představit, jak moc ji to zraní?“ zeptal jsem se a i přes její nevyřčený nesouhlas posunul po desce stolu stránku k ní.

Oči jí bleskovou rychlostí přelétly po stručné, nezaujaté a chladné zprávě, kterou někdo z Valencie sepisoval nejspíš jenom kvůli Saminy problematické minulosti, a její výraz ještě zjihl.

„Jak jinak jí to chceš říct?“

V zoufalém lidském gestu jsem se zády zabořil do opěradla židle a zaklonil hlavu. „Nemám tušení.“

„Nemůžeš to před ní tajit,“ namítla jako v ozvěně na mé myšlenky.

Nemusel jsem se na ni dívat, aby mi bylo jasné, že veškeré neshody mezi námi, které jsme si včera dětinsky vmetli do tváří, byly zapomenuty. Starost o drobnou zrzku naše spory minimálně odsunul stranou, ne-li úplně vymazal.

„Nechci být ten, kdo jí to řekne… ale nezdá se, že bych měl na výběr.“

„Mohla bych jí to říct já, ale nemyslím, že by to ode mě přijala lépe,“ ujistila mě.

Přikývl jsem s hlavou stále zakloněnou a očima upřenýma na strop, přesněji úzké LED zářivky osvětlující celou místnost. Člověka by z toho upřeného pohledu musely pálit oči, pokud by mu ta otravná, sterilní a jasná zář už nevypálila rohovky.     

„Nebude tě z toho vinit,“ hlesla po téměř minutě ticha Alice. „Cítí se sice ukřivděná a je plná potlačované nenávisti, ale ne vůči tobě či mně. Teď už ne. Myslím, že Jasper jí připomněl, jaký může být mezi jedním druhem rozdíl.“

„Nazývej věci pravými jmény – k smrti ji vyděsil,“ opravil jsem ji mírným tónem, který snad naznačoval, že se nesnažím vyprovokovat další hádku. 

„Nepodceňuj ji. Vypadá křehčeji, než doopravdy je.“

Na okamžik jsem měl chuť odpovědět, že to už jsem si stihl všimnout, ale nakonec jsem jakékoli námitky spolkl.

„Kdyby na tom byla hodně špatně, Jazz by ji mohl nenápadně uklidnit, aby si toho ani nevšimla.“     

Střelil jsem po ní nesouhlasným pohledem. „Pokud to Jazz zkusí, může hledat azyl jinde.“

„Jistě, Sam je pod tvou ochranou.  Včera jsi mu to dal najevo dost jasně, neboj se,“ ujistila mě odměřeně, snad aby mi připomněla, jak moc s mým včerejším diktováním pravidel nesouhlasila a stále nesouhlasí.

Od odpovědi mě zachránilo diskrétní zaklepání na dveře a vzápětí do místnosti nahlédla Lindseyina blonďatá hlava. 

„Pane Johnsone, nerada ruším, ale už je pět hodin, takže odcházím.“ Moje sekretářka střelila nejistým pohledem k Alici a pokusila se o zdvořilý úsměv.

„My už taky jdeme, že?“ obrátila se na mě Alice a já po několika desetiletí soužití s ní bezpečně poznal, že to není otázka či žádost.

„Nashle,“ hlesla skoro neslyšně Lindsey a otočila se k odchodu.

„Na shledanou,“ zvýšil jsem hlas, když zmizela z dohledu. Slyšel jsem, jak se na okamžik zarazila v půli kroku, a vzápětí se téměř rozběhla k výtahu.

„Nezmínil ses, že se do tebe zamilovala další sekretářka,“ utrousila lehce pobaveně Alice a zvedla se ze židle.

„Záleží na tom?“

Papír, který jsem jí dal přečíst, putoval úplně dospodu nevysoké hromádky. Bylo to dětinské, ale pořád mi připadalo lepší, když se Sam nejdříve přesvědčí, že její rodina se přestěhovala a starší bratr se oženil. Možná to trochu zmírní její šok a bolest, až se dozví, co se stává lidem, kteří bojují proti systému. Lidem jako jejímu otci.    

„Tobě asi ne. Nebohé děvče,“ povzdechla si s teatrálně zasněným pohledem na protější stěnu.           

„Ještě před chvílí jsi netoužila po ničem jiném než odejít,“ připomněl jsem jí a vstal po několika hodinách od stolu. Na rozdíl od člověka, u mě se dostavila pouze psychická úleva, která ale rychle pominula s tím, jak jsem vzal do ruky nepopsanou složku.

„Ty zdržuješ,“ popíchla mě a několika dlouhými baletními kroky byla u dveří.

Sotva jsem se nad tím pousmál a podle ticha, které panovalo celou cestu domů, i na ni dolehla moje ponurá nálada. Několikrát to sice vypadalo, že má něco na jazyku, ale nikdy to nevyslovila. A já na ni nenaléhal.

„Jestli chceš, tak s Jazzem odejdeme. Slíbila jsem mu, že ho vezmu někam do města,“ navrhla, když jsme zabočili na příjezdovou cestu.

„Kam přesně?“

„Do toho nového baru, možná do galerie. Někam, kde by byl mezi lidmi a mohl začít trénovat sebekontrolu.“

Znělo to naprosto nevinně, ale já si jasně uvědomoval, že si nepřeje nic víc, než abych souhlasil. Viděl jsem, jak se na toho vysokého blonďáka dívá – a co bylo horší, on ji taky neustále koutkem oka sledoval se stejným zájmem jako ona jeho. Její přesvědčené obhajování onoho upíra mé podezření jenom utvrzovalo.

„Klidně. Jenom s ním prohodím pár slov,“ souhlasil jsem a urychleně vystoupil z auta, když jsem viděl, jak se jí rozostřil zrak nejspíše při vizi mého rozhovoru s Jasperem.

„Elijahu!“ ozvalo se mi za zády její nevěřícné vyjeknutí. „Prosím tě, nedělej ze mě nesvéprávnou.“

„To není mým cílem.“

„Prosím, nedělej to,“ žadonila a během vteřiny byla u mě, aby mě popadla za paži a s razancí, kterou jsem nečekal, mě otočila čelem k ní. „Já vím, co dělám.“

Vyškubl jsem se jí a snažil se neznít vyloženě urážlivě. „To vím, ale u toho texaského křupana si tím zas tak jistý nejsem.“   

„Jazz není žádný křupan!“ zasyčela na mě. „Mám o něm vize už přes půl roku!“

„Cože?“ Moje otázka dokonale reflektovala to jediné, co mi v ten okamžik běželo hlavou. „Proč se to dozvídám až teď? Jaké vize, Al?“

„Proč? Protože by ses už půl roku choval jako přehnaně starostlivý otec. On mě hledal, i když si to sám ještě neuvědomoval. Hledal pomoc, protože ho jeho vlastní dar ubíjí a celý svůj život byl někým manipulovaný a zneužívaný! On pomoc nejenže potřebuje, ale zaslouží si ji. Vím, že neudělal nejlepší první dojem, ale já ho znám a nepochybuju o něm. Zkus dělat to samé a prostě mi věřit.“

Frustrované zavrčení, které mi na konci jejího monologu uniklo, mluvilo za vše a skvěle vyjadřovalo můj názor. Neochotně jsem přikývl. „Pokud se ale něco stane…“

Specifikovat jsem svoji hrozbu nestihl, protože v příštím okamžiku se mi Aliciny ruce omotaly kolem krku a bradou se opřela o mé rameno. Až když jsem jí lehce objetí opětoval, uvědomil jsem si, že stojí na špičkách, i když díky botám na podpatku část našeho výškového rozdílu smazala.

„Děkuju,“ šeptla mi do ucha těsně před tím, než vyklouzla z mého spíše symbolického objetí. Nebylo to poprvé, kdy se mi během chvilky nezkrotné radosti vrhla kolem krku, ale i přes to mě to pokaždé zarazilo a nedokázal jsem se přimět ji sevřít alespoň poloviční silou, jakou se ona přitiskla ke mně.

I přes svoji téměř nezničitelnou upíří podstatu mi připadala úplně stejně křehká jako Sam. Taky jsem ji ještě jako člověka viděl na samém dně, balancující na pokraji zhroucení, ze kterého by se její zdevastovaný organismus už neměl šanci vzpamatovat.

Jako kdyby mi četla myšlenky, téměř povzbudivě se na mě usmála a vzápětí vklouzla do domu. Podle následného zavrzání otevíraných zadních dveří jsem bezpečně poznal, že i s Jazzem opravdu vyklízí pole.

Pohled mi opět padl na složku v mojí ruce a vzápětí jsem vzhlédl k oknu, kde jsem spíše tušil její přítomnost. Sam opravdu stála u okna v patře a tentokrát od něj rychle necouvla, když zjistila, že je přistižena. Tváře jí lehce zrudly a koutky rtů se zachvěly v téměř neviditelném nesmělém úsměvu.

Rozhodně jsem zamířil ke dveřím a připomínal si Alicino ujištění, že mě za to vinit nebude – bez přítomnosti drobné energické tmavovlásky jsem si tím přestával být tak jistý.

Pomalu jsem za sebou zavřel dveře a svlékl si sako, které putovalo na opěrku židle – další zbytečné lidské gesto, které Alici nesmírně rozčilovalo.

Na schodech se ozvaly kroky a o několik pomalých nádechů a zběsilých úderů srdce později do chodby nejistě vstoupila Sam. Na sobě měla džíny a světle modrý svetr – obojí muselo patřit k té přehnaně velké hromadě oblečení, kterou Alice přivlekla dva dny před jejím příjezdem s tím, že nový obyvatel tohoto domu přece nebude nosit její oblečení. Znal jsem ji dost dobře na to, abych věděl, že to nedělá ze sobeckých důvodů, ale ze své téměř chorobné lásce k nakupování.

„Ahoj,“ hlesla tiše.

„Ahoj,“ opětoval jsem její pozdrav a podal jí tu proklatou tmavomodrou složku. „Jsou to informace z Valencie, ale nemusíš si dělat starosti – na tvou rodinu kvůli tomu nebude upřena žádná nežádoucí pozornost.“

Nesměle si ode mě stoh papírů převzala a zadívala se na něj, jako kdyby si najednou nebyla jistá, jestli to celé je dobrý nápad. „Ty jsi to četl?“

Nemělo cenu zapírat. „Ano.“

„A? Poznamenalo je to hodně?“ zeptala se stísněně.

Ona si to vyčítá. Bojí se, že za veškeré jejich problémy může ona. Na tom faktu byl nejsmutnější fakt, že takové přesvědčení o vině se vyvracelo jenom velmi těžko. Ten pocit jsem až příliš dobře znal.

A stačil mi jediný pohled na drobnou rusovlásku se ztrápeným výrazem, která byla tak lidská, až to bolelo, abych ji bez rozmýšlení začal instinktivně utišovat.  

„Malá, ty za nic nemůžeš. Tvoje rodina tě chránila, protože tě milovali. Jsem si jistý, že tě nikdo z nich neviní a nikdy ho to ani nenapadlo.“

Prudce ke mně vzhlédla a já si uvědomil, že jsem měl raději být zticha.

„Takže se něco stalo, že? Oni jim ublížili.“ Hlas se jí třásl stejně jako ramena. Nedokázal jsem říct, jestli lítostí nebo vztekem – pravděpodobně to byla kombinace obojího. 

„Tvá rodina je v pořádku a žije i nadále v Nebrasce, ačkoli se před pár lety přestěhovali. Jediný, s kým měla Valencie problém k vyřešení, byl tvůj otec.“

Unikl jí roztřesený nádech a ruka se složkou se roztřásla, ačkoliv klouby prstů měla bílé od toho, jak pevně papír držela. „Neříkej mi to, prosím. Neříkej mi vůbec nic.“

Němě jsem přikývl a bojoval s touhou natáhnout ruku a alespoň jí ji položit na rameno. Neodvažoval jsem se říct, že je mi to líto a vím, jak se cítí – první by ještě utvrdilo její nejhorší představy a druhé ji akorát naštvalo.

A pak najednou jako cvaknutím neviditelného spínače se vše změnilo. Sam se se zavřenýma očima zhluboka nadechla a třes jejích rukou naráz ustal. Strnule uvolnila sevření kolem hřbetu složky a zamrkala, aby zastavila slzy, které se jí leskly v očích.

Nevěřícně jsem sledoval tu změnu a na okamžik pocítil úlevu. Ten okamžik ale trval jen do chvíle, než ke mně zvedla oči a promluvila.

„Děkuju za ty informace. Přečtu si to, až budu mít čas a chuť,“ oznámila nepřirozeně vysokým, nevýrazným hlasem. Její výraz byl dokonalým zobrazením apatie – stejně prázdný, jako kdyby si ani neuvědomovala, co se děje kolem ní.

Ze všeho nejhorší ale byl její pohled. Byl to ten druh nepříčetného pohledu, kdy se na vás dotyčný dívá, ale přitom víte, že si sotva uvědomuje, že před ním někdo stojí. Široké šedozelené oči by klidně mohly patřit mrtvole – v ten okamžik v nich totiž nebylo vůbec nic, ani náznak jakýchkoli emocí.

V ten okamžik jsem si přál, aby se mě bála. Aby se na mě dívala s největší nenávistí a znechucením, jakého by byla schopná. Pořád to bylo mnohem lepší, než ten mrtvolně prázdný pohled, který mě děsil o to víc, že jsem neměl ani tušení, co se jí může honit myslí.   

„Sam, řekni něco,“ požádal jsem ji a v ten okamžik se nestaral o to, jak hloupě to zní.

„Co chceš slyšet?“ chtěla vědět bez jiskřičky zájmu a tentokrát upřela nepřítomný pohled na zeď za mnou. „Pokud nic, tak já půjdu.“

Nebránil jsem jí, ale nespouštěl ji z očí, dokud nevyšla do schodů a poté nezamířila chodbou do svého pokoje. Ticho přerušilo prásknutí dveří a následné cvaknutí zámku.

O několik nepřirozeně klidných nádechů později se ale ozvalo zběsilé šustění papíru a tlumená rána mi prozradila, že se Sam sesunula na zem.

Dostavila se úleva – zdálo se, že její apatický stav, který dokázal znepokojit i ledově klidného upíra, pominul.

Když se ale o necelých deset minut později začaly domem ozývat tiché vzlyky, pocit zbytečnosti a bezmocnosti se bleskově vrátil.   

Snad se opětovný pohled Elijaha na věc líbil. Troufám si prozradit, že vás bude provázet i další kapitolu. ;) 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 21. kapitola: