Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 2. kapitola

07.03.2013 (21:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3145×

Zmateně jsem přimhouřila oči do světla a během chvíle mi došlo, že jsem zhroucená na zadním sedadle jedoucího auta. Pravou ruku jsem měla nepřirozeně zkroucenou pod tělem a kromě nesnesitelného mravenčení jsem v ní nic necítila.

„No konečně.“ Vzhlédla jsem a zaostřila na vysokou mužskou postavu za volantem. Byl to ten samý hlídač, který mě vytáhl do umývárny a poté uspal. Při té vzpomínce jsem vůči němu pocítila vlnu odporu a vrhla do zpětného zrcátka, odkud mě sledovaly jeho oči, vražedný pohled.

S odkrvenou rukou přitaženou k tělu jsem se vydrápala do sedu a podívala se z okénka. Kolem nás se míhala pole obilí olemovaná listnatými lesy, ujížděli jsme po úzké silnici, na níž by se stěží vyhnula dvě osobní auta jedoucí proti sobě. Nic z toho mi nebylo nějak povědomé, mohla jsem jenom hádat, kde jsme.

Pohled mi padl na hodiny na palubní desce – bylo pět minut po čtvrté. Kdybych tušila, v kolik mě vytáhli z pokoje, mohla bych určit alespoň, jak daleko od skladiště asi jsme. Takhle jsem ale nevěděla zhola nic.

Jak dlouho jsem byla mimo? Jsme vůbec ještě v Oregonu? Kam mě vezou? Co se mnou bude dál? Na nic z toho jsem si nedokázala odpovědět a ptát se svého věznitele? To nepřipadalo v úvahu.

Vnitřkem auta se rozezněla nějaká metalová skladba a chlap na sedadle řidiče vytáhl z kapsy mobil. Asi mě nemělo překvapovat, že se jednalo o bezpochyby drahý, moderní dotykový telefon. Tihle lidé měli to nejlepší – byznys s upířím světem jim slušně vynášel.

„Jo… Vezu ji k Elijahovi,“ přisvědčil a já zpozorněla, když padlo konkrétní jméno. Elijah. „Dobře, vyřídím to.“ Ukončil hovor a zastrčil mobil zpět do kapsy.

Já krčící se na zadním sedadle, jako kdybych pro něj neexistovala. Byla jsem za to docela ráda, protože v té chvíli se mi začaly rodit v hlavě plány na útěk. Sklopila jsem oči ke klice dveří, které nevypadaly, že by byly zamčené. Jakého blázna by taky napadlo vyskakovat z jedoucího auta?

Až když jsem nenápadně natahovala ruku ke klice, mi začalo docházet, že jedeme rychle. Hodně rychle. Ručička tachometru sice ukazovala k modře svítící sedmdesátce, ale to pořád bylo víc než dost. Jakou šanci jsem měla zvednout se a odkráčet po dopadu na tvrdý asfalt?  

Srabe, nadávala jsem si v duchu, když jsem se stále nedokázala přimět k otevření dveří a skoku ven.

Byla by to sebevražda, usoudila rozumná a taky vystrašená část mého já. Spustila jsem napůl nataženou ruku podél těla s obavou, jestli ještě nebudu litovat, jak jsem promarnila svoji šanci.      

„Stejně byly zamčený,“ ozvalo se z předního sedadla zabručení, které mi prozradilo, že si hlídač mého váhání s rukou u kliky všimnul.

„Kam mě vezete?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihla zadržet. „Kdo je Elijah? Upír, nebo někdo z Valencie?“

Neodpověděl hned, váhal. Zdálo se, že neví, kolik mi toho říct.

„Upír,“ řekl poté. „Vezu tě k němu domů.“ 

Měla jsem dojem, že mi srdce muselo vynechat několik úderů. Takže moje nejhorší noční můra se stává skutečností.

Spousta lidí by se v tom okamžiku asi rozbrečela, popřípadě by začala smlouvat s řidičem, ať zastaví a nechá je jít. Já dokázala jenom ztěžka polknout a zírat před sebe, zatímco hlavou se mi hnaly myšlenky na to, že je to celé ztracené. Že já jsem ztracená.     

Vždycky jsem si myslela, že život ve skladišti je to nejhorší, co mě mohlo potkat. Asi proto, že jsem si nikdy opravdu nepřipustila možnost číslo dvě, která pro nás existovala – osobní vlastnictví. Být majetkem upíra, který buď dobře zaplatí, nebo uzavře výhodnou dohodu pro lidi z organizace.

Popravdě to nebylo nějak časté – většina upírů pro krev zabíjela a jenom, když na sebe upozornili víc, než by bylo zdrávo, chodili se krmit do skladišť. Pouze málo z nich se rozhodlo, že chce mít po ruce dvacet čtyři hodin denně zdroj čerstvé lidské krve.

Má smůla byla, že zrovna mě takovému upírovi přidělili. Nebo si mě možná sám vybral. Jak padlo v kanceláři ředitelky – nikdo ze mě posledních několik let pravidelně nepil a to ze mě dělalo žádané zboží.  

Jistou měrou by se život přímo v upířím sídle měl podobat přežívání ve skladišti. Tam ale byly alarmy, které zajišťovaly alespoň osmdesátiprocentní šanci, že neskončím s prokousnutým hrdlem a bez jediné kapky krve. Ale v upířím doupěti? Jak dlouho tam mám šanci přežít? Přesněji - jak dlouho mě Elijah nechá žít? Co když mi srazí vaz už při prvním pití?

Pak budeš mrtvá, nechala se slyšet apatická část mého já, kterou takové myšlenky už ani nějak nevzrušovaly. Na chvíli jsem měla dojem, že nemůžu dýchat.

Ne, na tohle nesmím myslet!

Ani jsem na to neměla čas, protože moji pozornost upoutala budova, která se před námi objevila. Předtím jsem ani nezaregistrovala, že jsme odbočili na nezpevněnou cestu tvořící hranici mezi polem a lesem.

Nemohla jsem si pomoct, ale měla jsem dojem, že tomu se ani nedá říkat „dům“. Já bych to pojmenovala spíš „malý zámek“. Ta dvoupatrová budova byla bezpochyby několik století stará, ale majitel ji udržoval v perfektním stavu - krémově bílá omítka vypadala nově, stejně tak rámy oken z nějakého tmavého dřeva i temně modré tašky na střeše. Se zděšením jsem zjistila, že na mě vzhled budovy udělal nemalý dojem. Skvělé, líbí se mi místo, kde nejspíš brzo umřu. 

Tepaná brána před námi se začala automaticky otvírat, i když jsme byli ještě nejméně dvacet metrů od ní. Někdo očividně pozorně vyhlíží náš příjezd.

Pneumatiky auta zaskřípěly při kontaktu se štěrkem, jímž byla vysypaná příjezdová cesta i nejbližší okolí stavby. Otočila jsem se právě včas, abych viděla, jak se brána zase pozvolna zavírá.

Opět mě zalila vlna paniky. Jsem v pasti.

Hlídač zaparkoval hned vedle nablýskaného černého auta s tmavými skly, jaké se obvykle vyskytuje v akčních filmech, a sporťáku, jehož kanárkově žlutý lak zářil do dálky. I přes vážnost situace jsem vteřinu uvažovala nad tím, kdo si může koupit něco tak do očí bijícího, když je jeho hlavní prioritou nepřitahovat na sebe pozornost.

Motor zhasl a zaslechla jsem cvaknutí zámků na dveřích. Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila z auta.

„Jdi,“ popohnal mě ledově můj „doprovod“ a jeho tón mi napověděl, že jsem si až moc dlouho se vzrůstajícím strachem prohlížela budovu před sebou. Pohled mi sklouzl na pouzdro s pistolí jasně se rýsující pod jeho bundou a rozhodla jsem se raději poslouchat.

Nejistými kroky jsem zamířila ke dveřím a díky chřestění štěrku slyšela, že mě strážný následuje. Vyšla jsem po třech kamenných schodech na dřevěnou verandu opatřenou složitě vyřezávaným zábradlím a v tom okamžiku se otevřely dveře.

Necelé dva kroky ode mě stála ve dveřích malá, drobná upírka s krátkým rozčepýřenými černými vlasy, která musela být sotva dospělá, když ji proměnili. Navždy osmnáct… kdo by o tom nesnil. 

Široce se na mě usmála. Zřejmě to mělo být přátelské gesto, ale mně pohled na dvě řady zářivě bílých zubů ostrých jako břitvy na klidu nepřidal.

„Pojďte dál,“ vyzvala nás a ustoupila stranou, abychom mohli vejít.

Taková ironie, blesklo mi hlavou. Ve filmech to jsou upíři, koho musí člověk pozvat dále, aby mohl vstoupit do domu.

Protáhla jsem se dovnitř a snažila se ani kousíčkem kůže nedotknout maličké, nezdravě bledé dívky, která nebyla ani zdaleka tak bezbranná, jak vypadala.

Ulevilo se mi, když jsem viděla, že ani hlídač, jehož úkolem bylo předat mě, se necítí nejlépe. Rozhlížel se po prostorné předsíni vybavené naleštěným dřevěným nábytkem jako klaustrofobik uvízlý ve výtahu. Pocítila jsem škodolibou radost a skoro na tváři vykřesala náznak úsměvu.

Upírka kolem mě prošla ladným, skoro až tanečním krokem a jemným pohybem ruky mi naznačila, ať jdu za ní. Neodvažovala jsem se vzpírat a jako ve snách ji následovala krátkou chodbou.

„Moje práce už skončila,“ ozvalo se mi zpoza zad a mně až teď došlo, že brzy už budu jediný člověk v tomhle domě. Při tom pomyšlení mě zamrazilo.

„Jistě. Na shledanou,“ rozloučila se s ním prostě černovláska. Překvapil mě její tón – nebyl povýšený ani chladný. Byla jsem zvyklá na to, že upíři s lidmi nejednají obzvláště slušně, proto mě zarazil přístup té dívky. Mluvila na něj jako na sobě rovného, ne na někoho podřadného.

Zdálo se, že nejsem jediná, koho to zmátlo. „Nashle.“

Otočil se a se zjevnou úlevou za sebou zabouchl dveře. Oknem jsem zahlédla, jak rychlým krokem míří k autu a ještě vrhá přes rameno poslední pohled na dům.

„Já jsem Alice,“ promluvila do ticha upírka a dokonce ke mně natáhla ruku. To gesto mě vykolejilo ještě více, než její slušné jednání s lidmi. Co to na mě zkouší? K čemu jí je to přetvařování?

„Samantha,“ představila jsem se, jak nejstručněji to šlo, a její natažené ruky si nevšímala.

Pomalu spustila ruku podél těla a zatvářila se, jako kdyby ji mrzelo, že jsem se nepřemohla a alespoň jí ji krátce nestiskla. 

Upíří logika… Neustále mi jenom ubližují a potom po mně chtějí slušné chování, pomyslela jsem si ironicky.

„Pojď za mnou.“

Nemusela mě pobízet, bylo mi jasné, že mi nezbývá nic jiného než poslušně jít za ní a čelit tomu, co bude dál.

Dovedla mě do velké čtvercové místnosti a já měla na okamžik dojem, že jsem se ocitla v jiném století. Na zdech viselo několik staře vypadajících obrazů se zdobenými rámy. Nebylo to žádné moderní umění, kdy se na plátno načmárají čtyři čáry různými barvami a umělecké dílo je na světě. Neměla jsem čas je nějak zvlášť zkoumat, ale byly to především portréty.

Mou pozornost upoutal krb, oheň ale praskal za skleněnými dvířky, což byla škoda, trochu to kazilo tajemnou atmosféru. Dobře jsem ale věděla, že jediné, co upíry zničí, je právě tento živel. Nebylo teda divu, že nechtěli zbytečně riskovat.

Náhle se asi metr přede mnou objevil tmavovlasý muž v temně šedém obleku. Jeho náhlé objevení se vzbuzovalo dojem, že se ke mně přemístil pomocí nějaké magie. Asi bych na upíří rychlost měla být zvyklá, ale vážně jsem pochybovala, že to někdy začnu brát jako samozřejmost.

Rty se mu zvlnily do úsměvu. „Ahoj, malá.“

Ještě nikdy jsem se v přítomnost upíra tak nebála. Instinkty mi velely ustoupit, dostat se od něj co nejdál, ale místo toho jsem jako přikovaná stála na místě a vydýchávala šok z jeho nečekaného příchodu.

Byl vyšší než já a zřetelně na něm byly vidět všechny upíří rysy – bledá kůže kontrastující s tmavě hnědými vlasy, ostré rysy v obličeji, světlé, jakoby bezkrvé rty a především temně rudé duhovky, které si se zájmem prohlížely můj obličej a pokousanou stranu krku. Jako všichni jeho druhu byl i on hezký – budiž, to je hodně slabé slovo. Asi bych jeho dokonalý vzhled ocenila více, kdybych nebyla paralyzovaná strachem z toho, co se bude dít dál.  

„Oficiálně nás ještě nikdo nepředstavil. Elijah Johnson,“ pokračoval s tímtéž nepatrným nic neříkajícím úsměvem, při kterém na rozdíl od Alice neukazoval zuby.

„Sam Hartleyová,“ hlesla jsem skoro neslyšně a opožděně jsem si uvědomila, že jsem použila svoji oblíbenou zkráceninu křestního jména. Měla jsem chuť dodat: To ale dobře víš, co?, ale pud sebezáchovy mi pevně zavřel pusu.   

„Bojíš se,“ konstatoval po několika vteřinách mlčení a jeho tón byl skoro až obviňující.

Proč se tomu tak diví? Co na mé reakci nechápe, popřípadě odsuzuje? Mám právo se bát o vlastní život, když už nic jiného dělat nemůžu.   

„Ano,“ přiznala jsem šeptem, protože zapírání nemělo smysl. Upíří sluch zaznamenával každý úder mého srdce, které bušilo tak zběsile, že jsem to jasně cítila i já sama.    

„Alice, ukážeš jí její pokoj, prosím?“ obrátil se k mému úžasu na drobnou upírku.

Zatrnulo ve mně, když se zmiňovaná objevila vedle mě, ale v porovnání s Elijahem ona nepůsobila ani z poloviny tak mocně a tajemně.

„Jasně,“ přikývla energicky a krokem baletky zamířila ke schodišti na druhé straně místnosti. Zamířila jsem vděčně za ní, ale když jsem procházela kolem Elijaha, z ničeho nic mě chytil za předloktí a přiměl se zastavit.

Srdce mi skoro vyskočilo z hrudníku, když jsem ucítila jeho ledovou kůži na své a čekala na ostrou bolest na krku. Nic se ale nestalo, tak jsem se na něj trochu překvapeně podívala. Periferním viděním jsem viděla, jak se Alice zastavila u paty schodiště a otočila se čelem k nám.

„Neublížím ti, ale varuji tě – nepokoušej se utéct. V tomhle domě neotevřeš ani okno, aniž bych o tom nevěděl. Rozumíme si?“ prohlásil temně a mě ani nenapadlo pochybovat o tom, že to je pravda.      

Roztřeseně jsem přikývla. „Rozumím.“ 

Děkuji za komentáře u minulé kapitoly - mile jste mě překvapili. Pár slov či smajlíků vždycky potěší.  

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 2. kapitola: