Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 16. kapitola

23.05.2013 (18:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2660×

Zmateně jsem zvedla hlavu a s mrkáním se rozhlížela kolem, než mi opožděně došlo, že jsem ve svém pokoji. V hlavě mi hučelo a měla jsem dojem, jako kdyby mi zevnitř do čela vytrvale bušilo neviditelné kladivo. Podle světla za oknem, které mě bolestivě bodalo do očí, už muselo být skoro poledne, ale já se necítila na to třeba se jen pokusit opustit vyhřátou postel.

Překvapeně jsem zjistila, že mě záda už příliš nebolí. Nebo mi to možná tak připadalo oproti tomu, jak mi třeštila hlava a žaludek se stihl za tu krátkou dobu několikrát nebezpečně zhoupnout.

Se zamračením jsem se otočila zády ke světlu pronikajícímu oknem do pokoje a snažila se vzpomenout si, z čeho mi může být tak špatně. Byla jsem si jistá, že jsem nic nepila, ale bylo mi jasné, že něco jsem musela udělat, abych si zasloužila takové probuzení.

Včerejšek jsem měla jako v mlze, celý můj útěk se najednou zdál spíš jako sen než skutečnost. Pamatovala jsem si Elijaha a naši tichou cestu domů, Alicinu roztrpčenost i stolek, který skončil na kusy. Po tom všem jsem brala výzvu k odchodu jako vysvobození a s nekonečnou vděčností se zamknula v koupelně.

Koupelna… už jenom při vzpomínce na tu místnost se mi vybavila i lékárnička, po které jsem sáhla a objevila v ní krabičku s oválnými bílými léky proti bolesti.

Bože, já jsem korunovaný idiot, pomyslela jsem si spolu s tím, když jsem si položila ruku na čelo. Marně jsem přemýšlela nad tím, kam se poděl můj rozum ve chvíli, kdy jsem si na dlaň vysypala rovnou tři tablety, vzápětí je spolkla a důkladně zapila vodou přímo z kohoutku.

Bolest zadní části žeber se mi najednou zdála jako téměř příjemná vzpomínka – tu jsem si alespoň nezpůsobila sama. I když o tom, jak moc chytré bylo běžet za člověkem, který mě okradl za bílého dne uprostřed města, by se dalo diskutovat.

Podrážděně jsem se nadzvedla na lokti, obrátila polštář chladnější stranou vzhůru a zabořila do něj obličej v naději, že otravná bolest poleví, když budu chvíli v klidu a tichu. Spolu s tím se mi ale pod zavřenými víčky začaly vybavovat i další útržky včerejšího večera, který mým odchodem z koupelny nekončil.   

Ležela jsem na posteli s knížkou položenou v klíně a nějak se nedokázala přimět pořádně vnímat, co vlastně čtu. Stejně jako jsem se před chvílí cítila úplně vyčerpaná, teď byl spánek poslední věcí, na kterou jsem myslela…

Pamatovala jsem si, jak mi táta přivezl z jedné služební cesty malý indiánský lapač snů. Byl menší než tenhle, na temně rudých nitkách se nepatrně posouvaly dřevěné korálky o něco tmavší barvy a zdobila jej i malá nadýchaná peříčka pohupující se na nitích kousek pod samotným lapačem.

Podívala jsem se na Elijaha. „Takový jsem taky měla…“

Prudce jsem otevřela oči a na vteřinu se snažila přesvědčit samu sebe, že jsem usnula a ty dvě vzpomínky byly jen sny. Problém byl v tom, že jsem tak detailní a reálné sny nemívala. Nehledě na to, že v příštím okamžiku mi na mysl postupně vytanul i zbytek.

Nepamatovala jsem si, kdy přesně jsem se naposledy cítila tak zahanbeně – nebyla jsem zvyklá na to, že bych se styděla za něco, co jsem udělala. Já se až směšně pevně držela při zemi a za žádnou cenu nevyčnívala z davu, takže mě nikdy ani nenapadlo vydrápat se během nějaké oslavy na bar a pronášet památné projevy nebo dokonce začít tancovat.

Rukou jsem si několikrát přejela po obličeji ve snaze se uklidnit. Nemůže být tak zle, ujišťovala jsem se. Byla jsem pod vlivem léků, nevěděla, co za blbosti říkám…

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře už, když jsem se posadila na okraj postele a natáhla se po botách. V duchu jsem se děsila toho, co se bude dít, až potkám Elijaha. Po tom, co jsem jej ujistila, že má krásné oči, jsem si byla jistá, že už se mu do nich v blízké době znovu nepodívám. Mohla jsem jenom doufat, že si nevšiml, s jakým zájmem jsem si jej prohlížela, a nešlo vidět, jak moc se mi to, co jsem viděla, zamlouvalo.

Ze skříně jsem vytáhla světlé džíny a tričko s krátkým rukávem, které mi připadaly stejné jako to, co jsem na sobě měla včera a den předtím. Byl to jednoduše můj styl a já neměla chuť zkoumat ty spousty oblečení, kterými mi Alice zaplnila skříň.

Oblečení, které jsem nosila, jídlo, které jsem jedla… to a spousty detailů mě nezajímaly. Popravdě jsem si začínala připadat tím neustálým vězněním otupělá, téměř ignorující dění kolem sebe. Nepatrně mě to znepokojovalo, ale neměla jsem příliš na výběr.

Pohled mi zavadil o číslo vytetované na předloktí. Živě jsem si pamatovala, jak si mě takhle „označkovali“. Bylo mi jedenáct, byla jsem daleko od rodiny, k smrti vyděšená z místa, kam mě odvlekli, a nově i z vysokého postaršího muže s tetovací pistolí. Musela jsem tehdy zranit ego strážného, který mě tam přivedl a držel mě v křesle poté, co jsem začala šílet a zuřivě se bránit, sotva se jehla přiblížila k mojí ruce. Byla jsem si jistá, že se nikdy nechlubil s tím, že téměř nedokázal udržet na místě malou holku, která jej navíc několikrát praštila a tatérovi vykopla pistoli z ruky.

Přistihla jsem se, jak se podvědomě uculuju při vzpomínce na tento svůj malý boj, a rychle úsměv zahnala. Na tom, co mě čekalo poté, už nebylo k smíchu vůbec nic.

V koupelně jsem se zastavila jenom na chvíli, abych si několikrát projela vlasy kartáčem a taky si dodala odvahu pro případ, že bych v kuchyni někoho potkala. Nezdálo se mi to pravděpodobné, ale hrobové ticho nemuselo v domě obývaném upíry znamenat, že je prázdný.

Sešla jsem po schodech do kuchyně a na prahu se zastavila, když mi pohled padl na nevelkou červenou krabičku ovázanou stříbrnou stuhou ležící uprostřed jídelního stolu. Podezíravě jsem si ji přeměřila pohledem a snažila se nějak si odvodit, jaké je dnes datum. I kdybych si ale pamatovala, kolikátého přesně jsem se dostala do skladiště, dny poté mi splývaly do jednoho. Byla jsem tam tři dny a tady další tři? Nebo dva a pět? Pět a celý týden tady?

Vzápětí jsem ale zavrtěla hlavou. I kdyby dnes bylo dvacátého prvního září, oni by mi nic nedávali. Obzvláště ne po mém včerejším „výletě“.

I tak mi ale pohled zabloudil k nevelkému balíčku alespoň pětkrát jenom během doby, kdy jsem do toustovače vložila dva krajíčky chleba a na stůl si nachystala džem a hrnek na čaj.

Při jednom z letmých pohledů na linku, kde se mi pekly toasty, jsem ve dveřích zaregistrovala Alicinu drobnou a štíhlou postavu. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že nevypadá naštvaně a po jejím smutku z včerejšího večera taky nebylo ani stopy.

„Dobré ráno,“ hlesla jsem neutrálně a proti mé vůle mi oči opět zabloudily ke krabičce na stole se směšnou nadějí. Abych to zamaskovala, zamračila jsem se na skleničku s džemem a zadívala se na jahodu na etiketě, jako kdybych se ji silou mysli snažila přimět zmizet.

Vyrušil mě krátký pobavený smích, který zněl skoro jako zacinkání zvonkohry. „Dnes vážně je jednadvacátého. Všechno nejlepší k narozeninám, Sam.“

Cítila jsem, jak se mi rty roztahují do lehce překvapeného úsměvu a vzápětí už jsem se téměř vrhla po zabalené krabičce. Stuhu jsem nedočkavě škubnutím za jeden konec rozvázala, ale papír tak snadno odstranit nešel. Po hranách obdélníkové krabičky byl pečlivě slepený průhlednou izolepou, takže dokonale kopíroval to, co bylo uvnitř.

Zachovala jsem se jako správný nedočkavec a zvědavec – když jsem zjistila, že po dobrém to nepůjde, nehty jsem papír protrhla a škubnutím si nechala z cárů papírů do dlaně vypadnout prostou temně modrou krabičku s neznámým logem a jménem obchodu, které mi nic neříkalo.

Až v ten okamžik jsem se zarazila a trochu podezíravě zvedla hlavu k Alici. Ta stála několik kroků ode mě a s širokým potutelným úsměvem sledovala moji dětinskou reakci.

Zarazila jsem se a nejistě položila cáry balicího papíru na stůl. „Děkuju… vážně si toho cením.“

„Ještě jsi neviděla dárek, děkuje se až potom,“ opravila mě s úšklebkem a vzápětí suverénně dodala: „Ale bude se ti líbit. Nebo ho spíš budeš milovat.“

Přistihla jsem se, jak se usmívám nad její jistotou a trochu rozpačitě se na vteřinu zadívala do země.

Upír! Upír to je, ty blbá! připomněla jsem sama sobě, ale stejně jsem vzápětí s nedočkavostí krabičku otevřela a zjistila, že Alice nepřeháněla. Uvnitř ležel na měkké pěnové podložce náramek, jehož tenké kroužky se nepravidelně křížily a proplétaly jako klubko malých stříbrných hadů. Na každém spoji se blyštil drobný kamínek vsazený hluboko do kovu a celý náramek díky tomu vypadal neuvěřitelně tence a křehce, spíše jako by byl ze skla a ne stříbra.

S přehnanou opatrností jsem ho konečky prstů vytáhla z krabičky a nakláněla jej ve světle, abych viděla, jak se každý kamínek zaleskne ve světle jinou barvou. Netušila jsem, jestli to jsou opravdu nějaké polodrahokamy nebo jenom kousky barevného skla, a věděla, že bych stejně rozdíl nepoznala.

Nesměle jsem se podívala na malou upírku a uvědomovala si, že pokud toto byl pokus nějakým způsobem si mě naklonit, povedlo se jí to. Ten šperk byl jednoduše nádherný a já v sobě cítila stále větší sympatie k navždy osmnáctileté jasnovidce.

„Děkuju, Alice,“ zamumlala jsem ještě jednou a spolkla dodatek „za všechno“. Tak daleko moje víra v to, že je lepší než jakýkoli jiný upír, nesahala. Už teď jsem ji měla raději než většinu lidí, které jsem znala, a to bylo dost nebezpečné a hlavně hloupé.

„Nemáš za co. Třiadvacet ti je poprvé a naposled, tak by sis to měla užít. Chceš to zapnout?“

Přikývla jsem a natáhla před sebe ruku s náramkem položeným na zápěstí. Přistoupila ke mně a jednoduše do sebe zacvakla oba konce zvláštního zapínání, se kterým bych asi levou rukou jenom bezvýsledně zápasila.

Místo dalšího děkování jsem se na ni jenom vděčně usmála a zakroutila zápěstím, takže mi náramek sklouzl trochu níž po předloktí.

„Elijah mě poprosil, abych ti vyřídila, že ti nic nekoupil. Není moc na vymýšlení nějakých překvapení ani nemá tak úžasný odhad a vkus jako já, takže si máš rozmyslet, co bys chtěla, a on to zajistí.“

Když padlo Elijahovo jméno, automaticky mi zatrnulo. Vzápětí ale napětí vystřídala úleva z toho, že tady nejspíše není, když si dělá z Alice poslíčka.

„Takže mám jakoby jedno přání?“ zeptala jsem se zvídavě.

„Nedá ti batoh plný peněz a neposadí tě na nejbližší vlak do Nebrasky, abys zamířila domů, ale jinak ano. Přej si, co chceš, peníze ani nic jiného není problém.“

Přikývla jsem a hlavou mi okamžitě prolétly miliony věcí, které jsem chtěla a mohla mít. Mohla bych chtít cokoliv – pokud něco muselo Elijahu Johnsonovi dělat starosti, peníze to rozhodně nebyly.

Chtěla jsem mít vlastní dům s bazénem. Přála jsem si setkat se se členy Simple Planu, potřást si s nimi rukou, nechat si od nich podepsat plakát, vyfotit se s nimi a alespoň jim říct, jak moc se mi jejich hudba líbí. Ráda bych se podívala do Evropy. Nechtěla jsem, aby ze mě kdokoli ještě někdy pil jako z pitomé transfuze. Přála jsem si vystudovat vysokou, nejlépe historii. Bylo by milé zajít si do pizzerie jako normální člověk a spořádat víc čerstvě upečené šunkové pizzy, než by se zdálo možné. A hlavně jsem umírala touhou zase vidět svou rodinu.

Podívala jsem se na Alici s bezradným výrazem. „Co si vyberu?“

„To záleží na tobě,“ odpověděla prostě a pokrčila rameny. „Já tě ovlivňovat nebudu.“

S těmi slovy zmizela stejně rychle, jako kdyby se po vzoru čarodějů z Harryho Pottera přemístila na druhou stranu země.  A nechala mě stát v kuchyni s dokonale zmatenou myslí plnou šílených možností.

Ze zběsilého a chaotického toku myšlenek mě vyrušil až podezřelý smrad děsivě podobný kouři. Bleskově jsem se otočila k místu, kde na lince stál toustovač, z něhož trčela moje snídaně, která tam byla viditelně déle, než měla.

Z uhlově černých krajíců chleba téměř líně stoupal hustý šedý kouř, který mě i na vzdálenost dobrých dvou metrů štípal v nose. Nikdy jsem to nezkoušela, ale tušila jsem, že podobné musí být vdechovat žíravinu.

Na několik setin vteřiny jsem zůstala stát strnule na místě, ale vzápětí jsem se vrhla k toustovači a udělal to jediné, co mě napadlo – prudkým škubnutím jej vytrhla ze zásuvky. Spálila jsem si prsty, když jsem bezmyšlenkovitě sáhla po zuhelnatělém chlebu a chtěla jej vytáhnout.

Nakonec jsem jenom otevřela vrchní část okna, aby z místnosti zmizel ten odporný kouř, a vrhla po zrádném přístroji ještě jeden ukřivděný pohled. Konečky prstů jsem měla lehce zarudlé, ale nezdálo se, že by mě moje hloupost nějak vážně zranila.

Nemohla jsem si nevzpomenout na jednu ze svých bývalých spolubydlících, drobnou blondýnku Amber. Respektive na štítek, který přilepila po několika svých neúspěšných kulinářských experimentech na ledničku, a po nějaké době se stal něčím jako jejím mottem. Živě jsem si pamatovala lehce zažloutlý kus papíru vytržený z bloku, na němž bylo jejím neúhledným písmem centrofixem napsáno: Jogurt a müsli to jistí.  

Když jsem oboje míchala v misce, napadlo mě, že pro lidi jako já, to možná nebude tak špatná rada. 

Věnováno mojí ségře, která mi s touto povídkou neskutečně pomáhá, ačkoliv si to asi neuvědomuje. A také vytvořila úžasný obrázek pro PVK na moje shrnutí. Moc děkuji, Evíku. ;)

Pro všechny ostatní, kteří měli nějaké dotazy – vše se dozvíte, odpovědi poskytnu v příštích kapitolách. Jenom se mnou mějte trpělivost, prosím. 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 16. kapitola: