Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 12. kapitola

04.05.2013 (13:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2631×

Připadala jsem si jako ninja, když jsem popadla kovovou lampu, a zhluboka se nadechla. Bylo mi jasné, že tohle je hra o čas a ten bych snahou deaktivovat alarm jenom ztrácela. Zato násilnější přístup šetřil drahocenné momenty, které jsem si netroufala určovat jako konkrétní čísla. Neměla jsem ani tušení, jak rychle se Elijah s Alicí dozví, že jsem nějak spustila alarm, případně jestli už Alice neviděla, co udělám, a není na cestě sem.

Vší silou jsem se rozmáchla a modlila se, aby to stačilo. Kruhový podstavec, na kterém asi metr a půl vysoká lampa stála, narazil do skla s ránou, která se ale ve stále hrající hudbě ztratila. Co jsem ale přeslechnout nemohla, byl zvuk alarmu – pronikavé vysoké pištění, které člověka nutilo přitisknout si ruce na uši a okamžitě začít hledat způsob, jak systém vypnout.

Zatnula jsem zuby a spěšně prohlédla skleněnou část stěny. V místě, kam jsem praštila, byla hluboká rýha a od ní se rozbíhala do okolí jemná pavučina prasklinek. Nestačilo to na to, abych sklo rozbila, ale mělo to správný efekt.   

Znovu jsem se rozpřáhla a snažila se mířit na to samé místo. Další třísknutí do řvoucího alarmu, nové praskliny a prohloubení těch starých.

Ještě třikrát jsem praštila do stěny a ozval se ten nejsladší zvuk ze všech – cinkání rozbitého skla. Ve stěně se vytvořila nepravidelná díra, kterou bych bez pořezání asi neprotáhla ani ruku, ale bylo mi jasné, že teď už to bude hračka.

Sice mě těch několik ran stálo nějakou energii, ale vidina svobody ji zase spolehlivě doplnila. Po dalších dvou úderech jsem lampu odhodila stranou a skrčila se, abych se mohla protáhnout ven. Opatrně jsem se vyhýbala nebezpečně ostrým okrajům, ale povedlo se mi dostat ven ve chvíli, kdy se uvnitř rozhostilo ticho s tím, jak se alarm z nějakého důvodu vypnul.

Těžko říct, jestli tak byl nastavený a uběhla nějaká určitá časová doba, nebo jej někdo vypnul přes mobil či počítač, ale každopádně to byl slušný startovací motor. Vyřítila jsem se po štěrkové cestě k bráně, o které mi bylo jasné, že ručně ji nejspíš neotevřu. Naštěstí jsem si už z domu stihla všimnout, že na pravém sloupu je nevelké zařízení, které by mohlo být v tomhle ohledu schopnější než já.

A opravdu bylo – k mému neskutečnému štěstí na něm bylo jedno jediné temně rudé tlačítko, což mi ušetřilo úvahy nad tím, jak se ta zatracená věc má vůbec zapnout. Dlaní jsem do něj bouchla, a vteřinu zůstala na místě, abych se ujistila, že se brána opravdu otevírá.

V okamžiku, kdy se začala pohybovat, jsem nezaváhala a přesprintovala zpátky k žlutému sporťáku.

Popravdě měl můj plán jisté trhliny – například můj neexistující řidičák. Ale autem už jsem jela mnohokrát, několikrát dokonce i na krátké cesty po městě měla povolené sednout za volant, a měla odpozorované, čím přesně jej uvést do pohybu, což bylo to jediné, co jsem potřebovala.

Tašku se šperky, které jsem našla v Alicině pokoji, jsem hodila nedbale na sedadlo spolujezdce a otočila klíčkem v zapalování. Přistihla jsem se, jak se mi i přes nával adrenalinu třesou ruce a pokusila se to ignorovat a zařadit rychlost.

K mému neskutečnému štěstí se auto pozvolna rozjelo a po několika zbrklých zatočeních volantem i dostalo do takové polohy, že mohlo projet branou čumákem napřed.

Pohled mi sklouzl na něco, o čem jsem doufala, že je to GPS, zabudovaného v palubní desce. Odvážila jsem se na okamžik dát ruku z volantu a rychle přístroj zapnout jediným tlačítkem, které pod dotykovým displejem bylo.

Obrazovka se rozsvítila a já se s ledovým potem na zátylku snažila nenabourat a bezpečně se dostat z polní cesty na nějakou slušnou silnici vedoucí nejlépe do města s letištěm.

Bože, jestli tohle vyjde… Neodvažovala jsem se myšlenku dokončit a ani nemusela, protože v příštím okamžiku sebou auto prudce trhlo a motor zhasl.

Netušila jsem, co přesně jsem udělala špatně nebo jestli to vůbec byla moje chyba, ale až když se mi povedlo opět nastartovat, mohla jsem se konečně znovu nadechnout.

Pro jistotu jsem zrychlila, nervózní z toho, že můj útěk neprobíhá na dálnici ve sto padesáti kilometrech za hodinu.

GPS mi nepomohla do té doby, než se blízko červené tečky zobrazující mě neobjevila první oficiální cesta. Ochotně jsme na ni najela, a i když to byla uzoučká silnice, kde se dvě auta jedoucí proti sobě stěží vyhnula, oproti hrbolaté polní cestě to byl zázrak.

Jednou rukou jsem nahmatala pás, jehož existenci jsem si plně uvědomila až v okamžiku, kdy se ručička tachometru vyšplhala za šedesátku.

Po asi pěti kilometrech odbočování podle cedulí mi došlo, že takhle jezdit nemůžu – nemůžu mít konkrétní cíl, který Alice uvidí.

Podrážděně jsem zasyčela a trhla volantem na opačnou stranu, než jsem původně chtěla. Frustrace a ego narůstající s každým metrem bez větších problémů mě přiměly ještě zrychlit s novým plánem. Prostě pojedu, dokud se nedostanu do nějakého města, které bude dost daleko, aby bylo bezpečné tam zastavit.

V první vesnici mi nově získané sebevědomí srazil kontejner zčásti trčící do cesty, kterému jsem se nestihla vyhnout. Narazila jsem do něj, spíše jenom lehce drcla, ale i tak to mělo katastrofální následky. Světle modrý plastový kolos na kolečkách se nárazem roztočil a odletěl víceméně kolmo od kapoty proti plotu něčí zahrady.

Ve zpětném zrcátku jsem s úlevou zjistila, že žádnou vážnou škodu nezpůsobil, jenom narazil do nízkého dřevěného plotu a překlopil se přes něj na nesekaný trávník. Každopádně mě tato událost a šokované pohledy několika kolemjdoucích přiměly sundat nohu z plynu a začít se zase chovat jako vystrašené kuře.

Takto jsem pokračovala ve své jízdě s cílem „nikde konkrétně“, dokud jsem neusoudila, že GPS můžu vypnout a začít se v neznámých městech rozhlížet po zastavárně. Při pohledu na tašku nacpanou cennostmi a vzpomínce na Alici se mi sice stáhl krk, ale rozum moje emoční výlevy utnul.

Je to upírka. A ty nejsi ničí otrok ani mazlíček.

O něco přes sto kilometrů dále, tři drobná odření v husté městské dopravě a dvě hodiny jízdy později jsem narazila na svůj prozatímní cíl – nenápadný obchůdek, který měl ale ve výloze tolik různorodých tretek, že jsem ani na vteřinu nepochybovala nad tím, že se odtamtud vrátím s o hodně lehčí taškou.

Zastavila jsem o několik ulic dál, ve stínu stromů lemujících blízký park, a doufala, že otřískané supermoderní žluté Porsche nevzbudí u zlodějů nežádanou pozornost.

Cestu k zastavárně jsem téměř uběhla – nemohla jsem si pomoct a kráčet si ulicemi vycházkovým tempem, když mi hořelo za patami.

Zatlačila jsem do dveří a skoro nadskočila při zvuku zvonku zavěšenému nad nimi, který ohlásil moji přítomnost. Rozhlédla jsem se po různorodém zboží pečlivě rozloženém po stísněném interiéru.

Jo, tohle je jednoznačně zastavárna. 

Zazvonění přivolalo zpoza závěsu zakrývajícího nejspíše nějaký sklad malého obtloustlého prodavače s ustupujícími černými vlasy pečlivě uhlazenými k hlavě a s nápadně falešným úsměvem.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem nejistě a udělala několik kroků k pultu.

„Dobrý, slečno,“ oplatil mi prodavač a věnoval mi další přehnaně ochotný úsměv. „Mohu vám nějak poradit?“ nabízel se a rukou rozmáchle obkroužil celý svůj obchůdek.

„Vlastně… chtěla bych spíše něco prodat.“

Na kratičký okamžik se zatvářil rozmrzele, ale svoji nespokojenost rychle skryl. „Ovšem.“

Otevřela jsem tašku a vytáhla ze dna jeden ze zlatých řetízků se srdcovým přívěskem ze stejného kovu. „Jaká by byla cena tohoto?“

Položila jsem šperk na stůl a nechala jej, aby si jej pozorně prohlédl, ale uvnitř byla napjatá jako struna.

Co když uhodne, že jsem to ukradla? Co udělá potom? Zavolá na mě policii? A co když to bude chtít koupit za nějakou úplně směšnou cenu? Budou mi pak ty drobné stačit na letenku někam daleko?

„Je to zlato,“ konstatoval pomalu. „Více než stovku za to ale nedám.“

Zamračila jsem se. „Kolik přesně?“

„Devadesát a buďte ráda,“ zabručel a chystal se z pokladny vytáhnout peníze, ale to už jsem do hrsti nabrala další šperky a položila je před něj. Některé byly ze stříbra, ale spoustu zdobily drahé kameny, které zvyšovaly jejich hodnotu.

Po několika minutách smlouvání jsem za téměř polovinu svého lupu dostala dost peněz na asi dvě letenky a raději předstírala, že víc k prodeji toho už nemám. Pohled, jakým si mě ten nevysoký obchodník měřil, když mi předával peníze, by určitě vzbudil podezření v každém.

I přesto jsem se ale s hraným úsměvem a poděkováním rozloučila a rádoby klidnou chůzí přešla cestu a zamířila k autu.     

Peníze jsem bezpečně uložila do tašky a nasedla do auta s tím, že v tomhle městě se dlouho nezdržím. Až při odjezdu jsem zjistila, že jsem se nacházela v Miles City – při příjezdu jsem ceduli se jménem města úmyslně ignorovala a raději se dívala na cestu před sebou. Podle GPS se ale blízko nacházelo letiště Franka Wileyho, takže jsem musela pozměnit plány.

O chvíli později jsem už vystupovala z auta a s malou dušičkou vstupovala do ohromné prosklené budovy bez pasu či jakýchkoli dokladů. Jediné, co mě mohlo dostat na palubu, byly peníze a někdo, kdo se pro ně nechá zviklat. Peněz jsem naštěstí měla více než dost a z vlastní zkušenosti jsem věděla, že je chtějí všichni.

Po krátkém obhlédnutí přehledu letů jsem si musela povzdechnout – Miles City nebyl ona trase významných linek spojujících velkoměsta jako New York a Los Angeles, ale za tři hodiny odtud vzlétalo letadlo do Las Vegas. Nedokázala jsem si představit lepší místo, kam se ztratit, než město hříchů.

Zamířila jsem proto k pultu, za nímž postával mladý znuděně se tvářící blonďák, o němž jsem doufala, že jej hromádka peněz místo dokladů neurazí.

Neurazila, naopak se choval lépe, než jsem čekala – žádné nápadné chování jako kulení očí nebo nevěřícně zkoumavý pohled. Jenom si nenápadným gestem peníze zasunul k počítači a s úsměvem ke mně vzhlédl. „Jakže se jmenujete, slečno?“

„Trisha. Trisha Greenová,“ vychrlila jsem ze sebe alias, jehož vymýšlením jsem si lámala hlavu většinu cesty. „Green“ bylo jedno z nejčastějších příjmení vůbec a „Trisha“ nebylo podobné mému reálnému jménu, ani nebylo nějak neobvyklé.

Po chvíli ťukání do počítače mi podal obálku s logem společnosti a letenkami uvnitř. „Příjemný let, slečno Greenová.“

Nečekala jsem, že Samin útěk vyvolá až tak bouřlivé reakce... Ale na druhou stranu jsem ráda, že Elijaha většina z vás nenenávidí. Já ho totiž miluju a bezmezně uctívám, ačkoli TVD už nesleduji, protože díl od dílu moje chuť vidět, co bude dál, klesala, až zmizela úplně.

Každopádně – co si myslíte? Jaké šance má podle vás Sam?              

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 12. kapitola: