Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných potrvá navěky - část 2.

25.04.2010 (21:00) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1470×

Tolik bych jí chtěl říct, jak moc mi chybí a chtěl bych ji získat zpět. Jenomže všechno, co se stalo je jedině má vina. Nemůžu své chyby smazat, ale můžu se pokusit je alespoň přepsat činy, které mi sice hříchy z duše nesejmou, avšak mi pomohou s tíhou svědomí. Co chvíle chvíli minula, pokradmu jsem svou sestru pozoroval. Hlavu měla položenou na okýnku a oči měla zavřené. Vypadalo to, že spala bezesným spánkem. Najednou nevypadala jako to děvče, které bylo plné hněvu, bolesti a zahořklosti. Její tvář nenesla ani stopu pohrdlivosti. Byla tak nevinná.

Dříve jsme byli nerozluční jako luční kvítí a včelky, jenž je opilují. Já to všechno pokazil. Zadíval jsem se na cestu a snažil se nevnímat křičící myšlenky. Těch devět let se zdálo jako věčnost.  Teď už vím, že jsem se neměl ženit. Mým osudem je, bylo a vždy bude, zůstat sám. Jedině tak neraním nikoho okolo sebe, což jsem už udělal nespočetněkrát. Ovšem láska byla vždy silnější. Právě proto jsem prahnul po mstě. Chtěl jsem se pomstít za lásku, kterou jsem ale neztratil ničí vinou. To mi tehdy nedošlo. Všechno teď mohlo být jinak. Já jsem mohl vyrůstat s vědomím, že táta je ten, komu na mě nejvíc záleží. To on prožil za celý svůj život neuvěřitelné peklo a já mu opět jen přiložil dřevo pod kotel. Hrozně mu chci říct, jak mě to mrzí. Vím, že to  mou vinu nevykoupí. Jen chci, aby to věděl.

„Zastav, musím na záchod. Doma jsem to kvůli tvému spěchu nestihla,“ zamručela Mabel. Nedohadoval jsem se o tom, že bychom měli pokračovat v cestě. Čekali jsme tolik let, pár minut už nás nevytrhne.

Zajel jsem ke krajnici a zastavil. Klíč v zapalování se pohupoval, vydával svištivý zvuk, který by normální člověk nemohl zaslechnout. Opřel jsem si hlavu a na chvíli zavřel oči. V autě bylo ticho. Vypadalo to jako by chtěla něco říct, ale v autě zůstávalo i nadále ticho. Po dalších vteřinách bouchly dveře. Zanedlouho bouchly znovu, avšak já oči neotevřel.

„Jedem,“ řekla. Ovšem já se ani nepohnul. „Christophere, jedem!“ zvýšila hlas. Zvedl jsem hlavu a otevřel oči, v nichž se zračily slzy. Chtěl jsem jí toho tolik říct, ale sevřelo se mi hrdlo a já za sebe nevydal ani hlásku. Znovu jsem vyjel od kraje.

„Chci ti jen říct, že je mi to všechno hrozně líto,“ řekl jsem nakřápnutým hlasem do úplného ticha. Našpulila rty.

„A mě to vůbec nezajímá. Nerozhodla jsem se, že pojedu, kvůli tobě. Chci přivést tátu domů, protože mi hrozně chybí! A můžeš za to ty! Je to tvá vina, že odešel!“ zavzlykala. To mi úplně sebralo řeč. Mozek jako by mi vypnul a já se bezmyšlenkovitě řítil po silnici. Projeli jsme kolem cedule: „Vítejte v Seattlu“. Chvíli jsme se ještě řinuli po hlavní silnici, ale zanedlouho se před námi objevila velká budova Seattelského letiště. Zaparkoval jsem auto na parkovišti. Z kufru jsme vyndali batohy. Mabel šla několik kroků přede mnou. Nechtěla mít se mnou nic společného. A je čemu se divit?

Zastavila teprve až u pokladen. Slečně u přepážky se rozbušilo srdce a její tváře nabraly lehce nachovou tvář. I když už je mé ovládání lepší, slyšel jsem, jak jí koluje krev v žilách a její srdce silně pumpuje tu chutnou tekutinu. Ústa se mi zalila jedem, který jsem ihned polknul, avšak tvořil se další. Mabel viděla, že mám očividné problémy s ovládáním, tak přistoupila ke slečně sama.

„Dobrej. Chtěla bych dvě letenky do…“ V půlce věty se zasekla a otočila se na mne. „Dejte nám chvíli,“ řekla směrem k té dívce, které nemohlo být více jak devatenáct let. „Hele, kam vlastně letíme? Na tom jsme se nějak nedohodli.“ To mě taky nenapadlo. Vždyť ani nevím, kde začít. Dříve se schovával ve francouzském Avignonu nebo italském Římu, ale kde bude teď? „Neříkej mi, že to nemáš promyšlený?!“ vykřikla, až se lidé otáčeli.

„Nenapadá mě, kde by mohl být! Možná… Alice nám vyprávěla, že máma s tátou byli po svatbě na ostrově,“ napadlo mě.

„No a kde ten ostrov tedy je?“ zamračila se. Vypadala naštvaně.

„Nemám ponětí. Jen vím, že se jmenuje Esmé.“ S drobnými obavami jsem přistoupil k pokladně. Žádná žízeň se nedostavila. Najednou jsem se soustředil na jedinou věc. „Dobré odpoledne,“ usmál jsem se. „Hledáme jedno místo. Nevíme, kde přesně leží. Myslíte, že to můžete zjistit?“

„Udělám vše, co je v mých silách. A je Vaší přítelkyni dobře? Vypadá trochu nervózně,“ řekla ledabyle.

„Má sestra je jen unavená. Máme za sebou dlouhou cestu a asi ještě delší před sebou.“ Střelil jsem pohledem ke jmenovce připnuté na uniformě. Jmenuje se Isabella. Píchlo mě hluboko u srdci. Zaplavila mě náhlá bolest. Isabelle, se při zmínce o sestře a ne přítelkyni, blýsklo v očích.

„Takže, víte alespoň něco o tom místě?“ zašveholila.

„Vím jedině jméno ostrovu. Jmenuje se Esmé.“

„To místo tedy neznám, ale pokusím se zjistit, kde leží.“ Dlouhou chvíli něco vyťukávala na klávesnici. Zvedla telefon, promluvila pár vět španělsky. „Nevím, jestli Vám smím povědět jeho polohu. Je to soukromý ostrov.“ Vypadala zklamaně, že mi nemůže pomoct.

„To myslím nebude problém. Vlastní ho moji rodiče – Cullenovi. Jen jsem na něm nikdy nebyl. Je to jejich soukromé místo k odpočinku. Jenomže teď potřebuji na ostrov, protože tam otec zapomněl důležité listiny a on tam nemůže letět.“

„Tak proč mu nezavoláte? Zajisté by Vám pověděl, kam máte letět,“ řekla.

„Víte, on  to bere jako zkoušku. Vždy jsem měl problémy s komunikací. Chce, abych zjistil sám, kde leží,“ zasmál jsem se. Naklonil jsem se k ní. „Bude to naše tajemství.“

„Tak dobře,“ polkla. „Musíte letět do Ria de Janeira. Poté kus po vodě.“

„Děkuji, Isabello. Takže dvakrát letenku do Ria,“ řekl jsem. Alespoň jsme se o krok pohnuli.

„Bude se s mezipřistáním v Houstonu a oba lety první třídou? Poprosím Vás o pasy. Platit budete hotově nebo platební kartou?“ zeptala se. Z batohu jsem vytáhl stříbrnou kartu, na které byla hodně velká suma peněz.

„Mabe, dej mi pas.“ Sestra, která stála opodál vypadala nebezpečně  pro každého, kdo kolem ní jen prošel. Muž, který ji oslovil, odešel naštvaný a celý rudý. Všechny doklady včetně platební karty jsem podal slečně. Zanedlouho mi podala čtyři letenky.

„Nejdříve tedy poletíte do Houstonu a poté až do Ria. A tady máte nějaké souřadnice k tomu ostrovu, ať se Vám lépe hledá,“ zašvitořila. Mabel protočila oči v sloup. „A odlet je ve třičtvrtě na šest, takže za třicet sedm minut.“

„Děkuji Vám, slečno. Je to od Vás velice milé a cením si Vaší pomoci,“ řekl jsem upřímně.

„Je to má práce, pane. Až se vrátíte zpátky, nechcete zajít třeba na kávu?“

„Je mi líto, ale… Jsem ženatý,“ odpověděl jsem. Isabella zčervenala a najednou vypadala naštvaně. „Nechtěl jsem Vás využít. Takže ještě jednou děkuji a nezlobte se.“ S těmi slovy jsem se otočil a šel jsem k letištnímu bufetu. Kroky Mabel nebyly vůbec slyšet, ale dobře jsem věděl, že stála těsně za mnou. „Dáme si něco k jídlu?“

„Dala bych si středně vychlazenou pumu. Mají ji na jídelníčku?“ ušklíbla se.

„Jestli jsi chtěla jít na lov, měla jsi to říct předtím. Teď už to nestíháme.“

„Jdi do háje,“ zavrčela a rychlým krokem šla k sedačkám, kde sebou práskla a zavřela oči. Zachmuřil jsem se. Nevím, co jsem čekal. V kapse mi zavibroval mobil. Na jeho displeji svítilo: Děda. Mobil jsem zastrčil zpět do kapsy a nechal ho vibrovat.

Posadil jsem se vedle ní a prohlížel si její zamračený výraz. Oči, které měla zrovna zavřené, měla po mámě. Nádherně hnědé a hluboké. Celkově měla její rysy. Oči mi klesly na její rty, přes něž se táhla silná jizva dosahující až k nosu. Vždy když rty našpulí, jizva se zdá silnější.

Ač jsem se snažil nevzpomínat, někdy je to nezadržitelné a i kdybych se snažil sebevíc, nemohl jsem zastavit jednu, která se odehrála před devíti lety ve městečku zvaném Volterra.

Tehdy jsem za všechno mohl já. Přijel jsem do Volterry, abych si nechal vzít život, protože jsem neměl dostatečnou odvahu, abych to udělal sám. Pamatuji se, že jsem narazil na upírku Nicole. Při vzpomínce na ní se mě zmocnil smutek. Tehdy mne zavedla až do srdce celé Volterry. K nejvyšším vůdcům. Odmítli mě zabít. Čekali... Tuhle konkrétní vzpomínku jsem zastrčil do pozadí a jiná vyplula na povrch.

Celou obrovskou místnost protnul křik, jenž patřil Sophii. Její oči byly černé jako uhel. Edward i Jasper se řítili k zemi. Oba se drželi za spánky. Caius se rozběhl proti Edwardovi, který ležel na kamenné podlaze v bolestných křečích. Celá budova se otřásala v bouřícím počasí. Nikdo nedokázal vysvětlit, co se děje. Mabel se rozběhla k Sophii, ale nedokázala jí pomoct. Stále ječela. Já jsem seděl a nemohl jsem dělat nic jiného než zírat. Mabel běžela k Edwardovi, na kterého se vrhnul Caius.

„Nech ho být,“ zaječela. Caius se na ní otočil a od plic se zasmál.

„Měla by mě ohrozit malá holka?“ Vytáhl nůž a prudce se napřáhl…

„Let číslo 2335 do Houstonu odlétá za deset minut. Prosíme všechny pasažéry, aby se dostavili na palubu,“ řekl úřední hlas. Rychle jsem vstal, Mabel se také zvedala.

„Je čas,“ řekl jsem. Mabel si odfrkla a šla ke vchodu do letadla.

Projel mnou další smutek. Jedeme vstříc neznámému. I když pravděpodobnost, že bude zrovna tam, je hodně malá, stále cítím naději. Cítím, že jsme na dobré cestě.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných potrvá navěky - část 2.: