Tak toto je poslední díl Prokletí nesmrtelných. Jsem ráda, že jste se mnou vydrželi takovou dobu a chtěla bych Vás poprosit o jakékoliv komentáře, jak se Vám PN celkově líbilo, Váš názor... A nakonec bych Vám chtěla hodně poděkovat za podporu, všechny komentáře a za to, že jste povídku četli. Pokud bude zájem, mám v hlavě pár nápadů na bonusové díly, které se budou týkat té části ve Volteře, která je hodně neukončená. Znovu Vám chci moc poděkovat. Vaše Lareth :-*
15.12.2009 (18:42) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2304×
Tuto část vypráví Edward:
Najednou se na Alice vrhla celá garda Volturiových. Nikdo z nás nezahálel, v mžiku jsem byl u nich a odhazoval jednoho za druhým. Když se mi to podařilo, silou jsem trhnul nějakou končetinou, která s dutou ránou dopadala na zem. Alice nebylo nikde vidět. Bitevní vřava se rozmístila po celém sále. Všichni byli zaneprázdnění. Rozběhl jsem se proti Arovi, který si zasloužil trest nejvyšší. Hluboko z mé hrudi se ozývalo zlověstné vrčení doprovázené ryčením bojovníků. Už jsem mu chtěl skočit po krku, když mě něco srazilo k zemi.
Jakmile jsem odlétl několik metrů, abych narazil do zdi, která se mírně zbortila, nad mým tělem se objevila zlomyslná tvář Christopherova. Z očí mu sršely blesky, ale viděl jsem v nich i něco málo strachu. Přistoupil ke mně a znovu mě odhodil. Smetl mnou i několik upíru od Volturiových. Ovšem to ho nezajímalo. Tentokrát nevyužil svoji genetickou dispozici rychlého běhu. Kráčel ke mně pomalu, jako duch. Vychutnával si silovou převahu nad svým vlastním otcem. Mezitím jsem urychleně vstal. Hlavou mi běhala spousta alternativ, které se mohou stát. Nejlepší by pro všechny byla, kdybych zemřel, ale ne Chrisovýma rukama. Za několik desítek let by si to mohl vyčítat a to jsem nemohl dopustit. Slíbil jsem Belle, že se o ně postarám. A nemůžu mu zanechat psychické trauma kvůli někomu jako jsem já. Bezohledný, ničemný a sobecký upír, který nemá nikdy dost cizího trápení.
Chris napřáhl ruku, aby mě uchopil pod krkem, ale hbitě jsem uhnul. Za nic na světě jsem mu nechtěl ublížit, takže jsem nepodnikal žádné protiútoky. Pouze jsem se snažil uhýbat. Periferním viděním jsem zkontroloval dění okolo mě. Jasper se pohyboval v těsné blízkosti Alice, ačkoliv nemohl odvrátit všechny útoky na ní, bojoval ze všech sil. Jen z upírů popadl Alice a hodil s ní přes místnost.
Jasper popadl toho upíra a během několika mála vteřin roztrhal, až to kovově rachotilo. Bílé kusy dopadaly na zem po celém sále. Celá rodina, ač vysílena a zaměstnaná, žije. Pohybují se mrštně a nedávají jim moc šancí se jich dotknout. Aro se rozčileně pohyboval rychle jako šmouha a snažil se někoho z nás poranit, uštědři někomu smrtelnou ránu, aby mohl trumfovat, že na nás má.
Jakmile jsem zakotvil pohledem u Sophie, které se pomalu svezla slza po líčku k bradě.
„Ne!“ zakřičel jsem a trošku větší silou jsem odstrčil Chrise z cesty, zapotácel se a spadl. V tváři se mu zračilo nejdříve nepochopení, které vystřídala zlost. Vstal, ale to už jsem se nedíval na něj, ale na Sophii. Slza, jež jí sklouzla na bradu a poté dopadla na mikinu, vzplála plamenem. Přiskočil jsem k ní a rychle plamen uhasil. Nechápavě zírala na dírku propálenou v tkanině. Asi si neuvědomovala, že ji to mohlo stát život.
To co následovalo, jde jen těžko popsat. Nad kamennou stavbou začaly opět burácet hromy, Sophiiny oči se zbarvily do těžké černé barvy. Zírala do prázdnoty prázdným pohledem plným bolesti. Okamžitě jsem padl na kolena. Mé ruce vystřelily ke spánkům a síní se nesl trojí výkřik. Slyšel jsem svůj bolestivý ryk, Sophiin naříkavý pláč a Jasperův zoufalý křik. Za pevně semknutými víčky jsem viděl plameny, jež oblizovaly celou mou mysl. Mezi ohnivými jazyky jsem zahlédl postavu. Stále se přibližovala. S každým jejím krokem má bolest narůstala.
„Prosím, nech mě zemřít…“ lkala Sophie. Všude v její mysli, a tedy i v mé, se míhaly stíny. Mrazily a pálily zároveň. Předčítal jsem strach v jejích myšlenkách, ovšem Jasper svíjející v bolestech, ho i cítil. Postava v její hlavě najednou vystoupila ze stínů a ukázala svou pravou tvář…
***
Tuto část vypráví Christopher:
Stál jsem pod baldachýnem bělostného kvítí, které vonělo přesně jako rozkvetlá louka v jarních měsících. Proplouval mnou pocit štěstí, jež se najednou potopil někam níž. Na mysl mi přišla událost, která se stala přesně před pěti lety. Teprve teď si dokážu plně uvědomit, co všechno jsem způsobil. Je jen mojí vinou, že táta odešel. Mockrát jsem se vydal na cestu, abych ho našel a přivedl domů. Ovšem pokaždé se mé snahy ukázaly liché. O tátovi nikdo neslyšel, nikdo ho neviděl. Všechno je to moje vina, kdybych mu věřil, naslouchal, dokázal bych poznat jeho pravou tvář. Dal bych všechno za to, aby tu mohl být se mnou. On by měl přivést moji životní lásku k oltáři. To on měl sdílet všechno štěstí se mnou. A já ho vyhnal.
Téměř celá zbylá rodina seděla v předních řadách, Rosalie hrála na housle. Piano zůstávalo i nadále netknuté. Od doby co naposledy opustil práh nádherné vily, nikdo se klaviatury ani nedotkl. Žádná z rukou nerozezvonila srdce křídla. Mabel stála opodál. S Edwardovým odchodem se nikdy nevyrovnala, o čemž její zevnějšek i vnitřek vypovídá. Nádherné kudrnaté vlasy nosívá ostříhané téměř pod bradu a obarvené na černo, což ostře kontrastuje s její smetanovou pletí. Od nosu až po bradu se táhne bělavá jizva, která brázdí oba rudé plné rty.
V černých šatech působí ještě smutněji, což mi způsobuje nevýslovná muka. Když si všimla mého pohledu, oči barvy čokolády sklopila do země. Od bitvy ve Volteře se vztah mezi námi ztenčil na minimum. Nedokážu vycítit, co zrovna cítí ona. Neumím poznat, jestli je v pořádku. Úplně se ode mě odstřihla. Dříve se mi o ní zdály sny, ale teď se do mého snění nevkrádá.
***
Tuto část vypráví Bella:
Dříve jsem si myslela, že jsem smrtí odešla a nezpůsobila bolest dětem, ale když vidím, co způsobil Edwardův odchod, nejraději bych vrátila čas a byla bych bývala se s ním nikdy nesetkala. Vidět nešťastné děti, to mi srdce na kousky trhá… Kdybych nikdy nepřijela do Forks, mohla jsem žít daleko od všech Cullenových a o upírech bych neměla ani potuchy. Před zrak se mi stále vrací obrazy Mabel a Chrise. A co mi kousky srdce spaluje, vidina Edwarda, jak žije daleko od civilizace, sám, s žalem a s duší polapenou jeho podstatou. Kdybychom se nikdy nesetkali, žil by svůj vlastní život s rodinou. Kdybychom se nikdy nesetkali, bylo by vše v pořádku. Zemřela bych na stáří… On by žil věčně. Přesně tak, jak by si to mé srdce přálo. Polehoučku jsem zavřela oči a vybavila si náš první okamžik setkání. Pomalu jsem vymazala každý kousek setkání, až do chvíle, kdy jsem se měla odstěhovat…
Ti, kteří přinášejí sluneční paprsky do životů ostatních, se jim sami nevyhnou…
Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 45.:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!