Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 11.

02.03.2009 (18:00) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3546×

Tuto část vypráví opět Bella:

Stála jsem vysoko nad poklidným mořem odrážející paprsky slunce. Na sobě jsem měla lehké černé šaty odhalující ramena a ostře kontrastující se sněhobílou pokožkou. S čokoládově hnědými vlasy, lemující můj lidský obličej, si pohrával lehounký vánek, připomínající letmé doteky andělských rukou. Můj pohled poutalo krásné zapadající slunce, které se nedočkavě hrnulo za obzor, aby jej vystřídal tajemný měsíc a vše okolo zahalil mocnou černí. Malé třpytivé hvězdy byly připravené na noční výstavu. Na nebi se rýsovaly poslední známky končícího dne. Dalekosáhlé červánky proplouvaly stále světlou oblohou jako jemné vlny čechrající mořskou hladinu. Pod tou nádherou přírody se mi podlamovala kolena. Pomalu jsem se posadila na kraj útesu. Nohy jsem si skrčila a položila si na ně hlavu, ve které mi vířily myšlenky patřící jedinému člověku na světě. Člověk v tomto případě není ten správný výraz. Spíš bych měla použít slovo upír, ale pro jeho neuvěřitelnou krásu, na mysli nemám jen zevnější, bych použila anděl nebo posel nebes. Stačilo pootočit hlavu, abych viděla v dáli přicházet mého prince, jak by použila kdejaká dívka. Jeho sněhobílá kůže vypadla, jako posetá diamanty, které získávaly třpyt od záře schovávajícího se slunce. Blížil se ke mně normální lidskou rychlostí. Zahleděla jsem se do jeho půvabného obličeje. V očích měl vesele poskakující jiskřičky a na ústech se mu rýsoval božský pokřivený úsměv, který tak miluji. Nemohla jsem od jeho krásy odtrhnout zrak. Kráčel ke mně jako můj osobní Bůh. Najednou se setmělo. Na nebi se vytvořily chuchvalce temných mračen. Předzvěst blížící se bouřky. Hlavu jsem otočila opět směrem k mému osudu, ale místo něj ke mně kráčel upír s rudýma očima. Nemohla jsem vstát, jen jsem koukala jak ke mně došel s pohrdlivým úsměvem na tváři. V rukou držel něco, co bylo moje. Něco, bez čeho nemůžu žít. Nějaká síla mě vymrštila do vzduchu. Poslední pohled patřil té věci, co držel v rukou. Moje tělo se nezadržitelně řítilo z útesu do rozbouřeného moře. Věděla jsem, že tohle je moje sbohem. Můj poslední okamžik. Brzy se sejdeme, můj osude. Moje hvězdo. Slunce.

S rychle tlukoucím srdcem jsem otevřela vytřeštěné oči. V hlavě mi proudila spousta děsivých okamžiků mého děsivého snu. Moje srdce se začalo uklidňovat hned poté, co jsem si uvědomila Edwardovu přítomnost. Starostlivě si mě prohlížel. Okna propouštěla první paprsky čerstvě probuzeného slunce. Edward se naklonil blízko ke mně a políbil mě na čelo. Rukou jsem si spíš ze zvyku zajela na místo, kde jsem ještě nedávno měla bříško jako balon. Vylekalo mě to. Edward si nejspíš všiml důvodu mého rozrušení a šeptem mě uklidňoval.
„Neboj se, miláčku. Jsou dole. Esme, Rose a Emmett je hlídají. Odpočívej.“
Jeho slova mě uklidnila jen částečně. Teď jsem měla ještě větší důvod, abych je šla zkontrolovat. Byl s nimi Emmett. To není dobré. Vždycky ho napadne nějaká hloupost.
„Edwarde, chci se na ně jít podívat. Prosím. Je pro mě utrpení, nemít je u sebe.“
Rychle se postavil, aby pomohl mi vstát. V šatníku sem si našla tepláky a upnuté triko s krátkým rukávem. Bříško, které jsem měla stále lehce vyboulené, se rýsovalo pod tenkou tkaninou. Edward si všiml, že jsem už hotová, tak mě popadl i přes moje protesty do náručí a snesl mě po schodech, prošli jsme chodbou do obývacího pokoje. Byla pro mě připravená neskutečná podívaná. Esme seděla na sedačce. V náručí měla asi dvoutýdenního chlapečka, který zrovna pil z lahvičky. Emmett seděl na zemi, v ruce držel děvčátko, které se bezzubě usmívalo. Těžko se dalo uvěřit, že těmto dvojčátkům je sotva jeden den. Podezíravě jsem si měřila Emmetta, který něco nesrozumitelně povídal. Co chvíli se pochechtával. Je možné, že držel v rukách moji maličkou dceru – Mabel Isabellu? Udělala jsem krok k nim. Mabel otočila hlavičku, aby se mi vpíjela hnědýma očima do mých. Natáhla malinkaté ručičky. Už se neusmívala. Vypadala, že bude plakat. Emmett mi ji nechtěl dát. 
„To není fér!“ rozčiloval se. „Sotva mi ji půjčí, hned mi ji zase berou.“
Byl sice proti, ale podal mi ji, protože Edward začal vrčet. Emmett po mě závistivě pokukoval.
Jemně jsem jí pohupovala. Mabel si hrála s mými vlasy a široce se na mě usmívala. Políbila jsem ji na buclaté tvářičky. Šla jsem se posadit vedle Esme. Nikdo nemluvil. Všichni jen přihlíželi mému seznamování s dětmi. Edward pyšně. Esme s radostí a láskou. Emmett žárlivě. Teprve teď jsem si všimla, že mi v místnosti někdo chybí. Alice, Jasper a Carlisle. Zeptám se později.
Mabel jsem podala Edwardovi, který seděl na sedačce vedle mě. Vzala jsem si od Esme mého syna – Christophera Edwarda. Díval se na mě velkýma zelenýma očkama. 
Cítila jsem tolik lásky a hrdosti. Také jsem cítila nepopsatelné štěstí. Myšlenky na moje děti mě donutily myslet na moje vlastní rodiče – Renée a Charlieho. 
Myslela jsem na den, kdy jsem je viděla posledně. Na mojí svatbě. Bylo to skoro celý rok. Párkrát jsem s nimi mluvila po telefonu. Chtěla jsem je oba vidět. Přemýšlela jsem, že rok je hodně času. Normální těhotenství trvá devět měsíců. Takže by nemuselo být hrozné, říct jim, že se vlastně stali prarodiči. Ale jak jim vysvětlím, že jsem jim to ani nezavolala? Budou se zlobit, ale Charlie bydlí ve Forks. Kousek odsud. Není fér, aby o tom nevěděl.
„Edwarde?“ Rozhodla jsem se, že mu svoje starosti sdělím. Edward, který si pohrával s Mabel, se s úsměvem otočil ke mně.
„Víš, chtěla bych to říct máme a tátovi. Měli by vědět, že mají vnoučata. A taky bych chtěla Charlieho vidět. Je to hrozně dlouho.“ 
„Já vím, že tě to trápí, ale nevím jestli je to dobrý nápad.“
„Ale vždyť nemusí vědět, že jsem nebyla těhotná devět měsíců. Nebude jim to podezřelé.“
„Když o tom přemýšlím, myslím, že by to mohlo jít. Ale připrav se na Charlieho hněv.“ Lehce se pousmál.
„Jen chci, aby to věděl nebo lépe, aby je viděl.“
Hned večer jsme to projednali s celou rodinou, která souhlasila. Byla jsem nadšená a příštího dne jsem se nemohla dočkat.

Vstala jsem brzy ráno, abych děti oblékla. Edward si vzal na starost Mabel. 
Vyrazili jsme tak, aby táta náhodou nespal. Děti jsme připásali do autosedaček na zadní sedadlo našeho černého BMW. Já se usadila na místě spolujezdce a Edward usedl za volant. Při jízdě vůbec nemluvil. Jel hrozně pomalu. Vůbec jsem se mu nedivila.
Když jsme dorazili před Charlieho dům, zhluboka jsem se nadechla, vyndala jsem Mabel ze sedačky. Edward vzal Chrise. Šli jsme po příjezdové cestě ke dveřím, kde jsem třesoucí se rukou stiskla zvonek. Po kratičké chvilce se dveře otevřely a mezi nimi stál Charlie, který se nevzmohl na jediné slovo. Jen na nás zíral.
„Ahoj Charlie,“ pozdravil Edward způsobně.
„Ahoj tati. Asi bych ti měla představit naši dceru Mabel a syna Christophera.“
Charlie stál nehnutě na stále stejném místě. Na tváři vyjevený výraz.
„Ehm, tati. Nemůžeme jít dál. Byla bych nerada, kdyby nastydli.“ Táta ustoupil ze dveří. Proklouzli jsme dovnitř okolo zmateného Charlieho. Došla jsem do obývacího pokoje, kde jsem se usadila na pohovce. Začala jsem Mabel svlékat, aby později nenastydla. Edward mě nepřítomně napodobil.
Táta byl stále mimo, posadil se do křesla a kmital mezi námi čtyřmi očima, které chvíli na to zavřel a zadumaně si mnul spánky.
Oba s Edwardem jsme Charlieho upřeně pozorovali. Po chvilce oči opět otevřel.
„Adoptovali jste je?“ V hlase mu zněla naděje.
„Ne, tati.“
„Nejste trochu moc mladí? Takovou chvíli po svatbě.“
„Občas není na co čekat.“
„Hned když jsem je uviděl ve dveřích, bylo mi jasné, že jsou vaši. Ta podoba je neuvěřitelná. Mabel má moje oči. Akorát…“
„Promiň, že jsem ti to neřekla. Nastaly komplikace a na vysvětlování nebyl čas.“
Táta jako by mě neslyšel, „po kom má Christopher oči? Vždyť Edward je nemá zelené.“
„Má je po mé matce,“ odpověděl klidně Edward.
„Páni…já jsem tedy dědeček. Ví to Renée?“ Bylo vidět, že má radost.
„Ne.“
Charlie se trochu uklidnil, když jsem mu řekla, že je první z rodičů, kdo se tuto novinu dozvěděl. Zvedl se z křesla a přistoupil ke mně, aby mě pevně objal.
„Ráda tě vidím, tati.“
„Bells, tolik se mi stýskalo.“
„Promiň.“ Edward jen tiše přihlížel.
„Můžu si je pochovat?“ Přikývla jsem a opatrně mu půjčila do neohrabaných rukou malou Mabe. Držel ji jako porcelánovou panenku. Díval se na ni jako na nejkrásnější věc na světě. Oči mu zářily. Mabe ho upřeně pozorovala. Dokonce se na něj usmívala. Charlie z toho byl naměkko. 
Po dlouhé chvíli mi ji vrátil a vzal si od Edwarda Chrise, který mezitím usnul.
Jemně s ním pohupoval. Teprve v tu chvíli jsem si všimla, kolik je hodin. Charlie nás nechtěl domu pustit, ale vymluvila jsem se, že děti musí mít klid. Trochu uraženě se s námi rozloučil a přislíbil nám brzkou návštěvu.

Za noc jsem se probudila hned několikrát. Chris stále plakal. I když se ho snažil Edward utišit dřív, než mě probudil, vstala jsem k němu. Dělala jsem to hrozně ráda. Mabel se probudila jen jednou. Potřebovala přebalit.
Edward byl naštvaný, že nespím. Stále jsem ho musela ujišťovat, že mi to vůbec nevadí. Ba naopak, že mi to dělá radost.
Ráno jsem byla velice unavená. Usínala jsem u snídaně, kterou mi Esme přichystala do jídelny. Hlava mi skoro spadla na stůl. Edward si mě vyčítavě měřil. Snažila jsem se zůstat vzhůru. Nechtěla jsem přijít ani o chvíli s dětmi.
Seděli jsme v obývacím pokoji. Já držela spícího Chrise. Také jsem usínala. Mabe ležela u Esme v náručí. Vesele si hrála s jejím pohupujícím se řetízkem.
Do místnosti se rychle přiřítil Emmett. Okamžitě jsem zpozorněla. Přilítl k Esme. Nahodil psí oči a okamžitě prosil. „Maminko, půjčíš mi prosím moji neteř? Chci si ji pochovat.“
„Emmette, to ani náhodou.“
„Ale proč ne? Vždyť jsem vzorný strýček.“
Rose, která hrála jemnou melodii na piano v hale, přestala hrát, aby se rozesmála melodickým smíchem. Jasper, který seděl opřený o skleněnou stěnu, se v tom okamžiku válel po zemi a smál se neuvěřitelně krásným řehotem. To bylo poprvé, co jsem takhle Jaspera viděla. Alice dokonce zvedla oči od časopisu a přidala se k Jasperovy svým líbezným smíchem. 
Edward přišel do místnosti s velkým otazníkem ve tváři, který vystřídal jeho překrásný smích.
Já se v tu chvíli rozkašlala a rozesmála najednou. Chris se probudil a neměl daleko k pláči. Všechno utichlo. V tom se ozval ten nejkrásnější smích, jaký jsem kdy slyšela. Bylo to, jako by zpívali malí andílci. Jako by někdo hrál na housle zlatým smyčcem. Ten okouzlující a dech beroucí smích patřil Mabel. Zraky všech se stočily k ní. Rose se přemístila k nám. Všichni ohromeně zírali. První se vzpamatoval Emmett, který využil situace a Mabe vytrhnul Esme z rukou. Sedl si na zem. Mabel si posadil na nohy čelem k sobě a rozesmál se svým hurónským smíchem. K překvapení všech se k němu přidala svým andělským smíškem.
„Já to říkal! Jsi celá po mně. Ještě že jsem tady. Budeš to nejveselejší upírské mimino ze všech,“ rozplýval se Emmett.
„Kdybys byla po Edím, byla by jsi bručoun a šprt. Chtěla by jsi zabíjet, kdyby jsi dostala horší známku než áčko. Ty máš takový štěstí.“
Edward se tvářil naštvaně. 
„Emmette, já tě upozorňuji. Jestli jí budeš říkat tyhle věci, nepřej si mě.“
„Vidíš, já to říkal. Něco není po jeho, už je zle.“ Mabel se najednou zamračila, až z ní šla hrůza. Emmett vyskočil s hlasitým „au!“.
Trochu vyděšeně jsem vstala s Chrisem v náručí. 
„Ona mě praštila!“ Držel ji ublíženě od těla.
„Emmette, nebuď směšný. Jak by tě mohlo nemluvně praštit, aby tě to bolelo?“ ozval se Edward pobaveně.
„Jen se směj bratříčku. Fakt to, ale bolelo. Po kom je taková silná?“ spustil opět vesele.
„No, přece po strýčkovi Emmettovi.“

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 11.: