Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí modré krve - 13. kapitola

17.01.2014 (16:30) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1711×

Odebrala jsem se tedy do ložnice s tím, že po chvilce vyjdu a budu tiše naslouchat. Jistě, šmírování ke mně zrovna nepatřilo, naposledy jsem někoho tajně poslouchala, když rodiče debatovali o mé krvi, ale copak to teď šlo? V domě byl upír. Edward by mě zajisté slyšel. A tak jsem se jen posadila na postel a zaposlouchala se do zvuků domu, bohužel nic. Zdi byly tlusté, ačkoliv dům vypadal celkem chatrně.

Byla jsem tak moc zvědavá, co mu Melinda chce. O čem asi mluví? ptala jsem se v duchu. Melinda neměla upíry ráda, nenáviděla je, což já před časem taky. Jenže po seznámení s Edwardem jsem se změnila... Když jsem nad tím tak uvažovala, hodně jsem se změnila. Začala jsem upíry vnímat i jako bytosti, co jsou schopné lásky a cítění. Ne že bych se stala jejich fanynkou, jen jsem pochopila, že můžou být i hodní. Dobří. Ne jako vrah Sookie...

Pohlédla jsem na svou hruď. Mezi mými prsy se houpal kožený váček a uvnitř něho byly schované špičáky. Jeho špičáky. Samozřejmě to nebyly dva prodloužené zuby, jak to bývalo ukazováno ve filmech a popisováno v knihách. Vypadaly úplně jako lidské, jen bělejší a ostřejší. A to mě přivedlo k tomu nedávnému incidentu s Alice... Ruka už mě ani nebolela, jen jsem ji stále měla pro jistotu obvázanou obvazem, ale jak to, že si toho Melinda nevšimla? Zvláštní.

Pokrčila jsem rameny.

Natáhla jsem se na postel a počítala každý svůj nádech a výdech. Když už jsem se dostala k padesáti šesti nádechům a výdechům, zaslechla jsem na chodbě hlasy. Jedna moje část mi říkala, ať zůstanu ležet a poslouchat. Ta druhá zase, že mám vstát a jít za nimi. Třeba se dozvím víc... A tak jsem poslechla tu chytřejší část a zůstala ležet. Edward stejně musel vědět, že je slyším, tak co...

„To jsem ráda, že jsme si to všechno vyjasnili.”

„Já též... Takže už mě chápete? Doufám, že jsem to vysvětlil co nejlépe.”

„Chápu. I tak však chci, abys dodržoval stanovená pravidla.”

„Slibuji! Můžu teď za ní? Jen na chvilku, určitě hoří zvědavostí...”

Poté byla chvíli pauza, která obsahovala smích. A smáli se oba.

„Samozřejmě.” 

To už se otevřely dveře a já se vymrštila do sedu, jako kdyby za mnou vybuchla bomba. Edward, který vstoupil dovnitř, se mé reakci zasmál a přisedl si vedle mě.

„O čem jste mluvili?” vybafla jsem bez obalu upírajíc na něj zvědavý pohled.

„Kdo se moc ptá, moc se dozví.”

„A taky je slušnost odpovídat na otázky.”

„Bello,” usmál se, „co jsme právě probírali... je jen mezi mnou a Melindou.” 

„Jenže Melinda je v podstatě má nevlastní matka a ty jsi můj kamarád. A tyhle rozhovory nikdy nedopadají dobře,” namítla jsem, a abych tomu přidala na důrazu, založila jsem si ruce na prsou. To však připoutalo Edwardovu pozornost a úplně nás to odvedlo od probíraného tématu.

„Co ruka?” optal se starostlivě.

„Ruka je dobrá... Mluvil jsi s Alice?”

„Ano.”

„A?” dožadovala jsem se podrobnější odpovědi. 

„A vzkazuje ti, že ji to strašně mrzí, a omlouvá se ti. Teď, když nemá zatemněnou mysl, si uvědomila, že ti vlastně nechtěla ublížit, a ani nechce, ačkoliv pro Jaspera by byla schopná všeho. Ale také jako my je toho názoru, že by na Aljašce měla ještě nějaký ten čas strávit. Dokonce přemýšlela o tom, že by ti sem poslala Jaspera, kdyby ses po duševní stránce necítila dobře - kvůli jeho daru. Ale přeci jen by měl zůstat s ní... Alespoň si odpočine od pachu lidské krve a touhy.”

„Aha,” zamumlala jsem, nevěda, co jiného bych mu na to měla povědět.  

„Tak já už půjdu... A ty by sis měla odpočinout, teď toho na tebe bylo trochu moc. Dobrou noc, Bello, a kdyby něco… zavolej,” řekl rozpačitě a odešel, ani jsem mu nestihla odpovědět.

Následující den jsem šla opět do práce. Mike mě přivítal s radostí z mé přítomnosti, poněvadž Rose trápila chřipka a sám na všechno nestačil. Obvazu na mé ruce, která mě přece jen chvilkami pobolívala, si k mému štěstí nevšiml a bez omezení mě nechal dělat mou práci.

Po celou dobu všechno bylo normální a v klidu, jen mě znepokojovalo to, že nevrlých mužů hrajících karty o jednoho ubylo. A to bylo právě to zvláštní. Vždycky tu byli všichni a každý den, častokrát od rána do večera. Když Mike přišel z kuchyně, utíraje půllitr, jsem se k němu naklonila a šeptla: „Jak to, že jeden chybí? Pokaždé jsem tu viděla všechny.”

„Jeden z nich - Joseph - se zastřelil v domě po svých rodičích,” vysvětlil mi šeptem a tvářil se u toho dost úzkostně.

„Aha, to jsem nevěděla. Je to strašné.”

„Čteš ti vůbec noviny?”

„No... Ehm, teď mi prostě nějak nepadly do rukou, no...” pípla jsem a rozpačitě se usmála.

Připadala jsem si trochu trapně, jelikož poslední dobou jsem záležitosti, které se netýkali upírů a podobných věcí, absolutně neřešila. Jednoduše kolem mě prošli a já o ně ani okem nezavadila.

„A... A proč tu vlastně pořád vysedávají?” zajímala jsem se, protože zvědavost nade mnou zvítězila.

„Před mnoha lety, když byli ještě v devátém ročníku, všech pět - Todd, Henry, Alex, Michael a Joseph - chodilo do chemického kroužku. Jednou zůstali ve škole do pozdního večera, kvůli chemické soutěži, jež se měla konat další den. Někdo ovšem nechal puštěný plyn, a když rozdělali oheň, aby si připravili nějaký pokus, místnost vybouchla. Všichni naštěstí vyvázli bez zranění, nejspíš mají pouhé jizvičky po spáleninách, které jdou lehce zakrýt oblečením... Od té doby je jim okolní svět ukradený, pokud možno se s nikým jiným než mezi sebou nebaví, uzavřeli se do sebe a takhle prostě žijí. Josephovi asi po všech těch letech ignorace okolního světa ruplo v bedně, nevím,” převyprávěl mi jejich příběh a zakončil to pokrčením ramen.

„Počkej, počkej... A jak ty to všechno víš?” vyptávala jsem se.

„Chodil jsem s nimi do třídy.”

„Ach tak,” vypadlo ze mě.

Na nějakou dobu mezi námi nastalo hrobové ticho, které ovšem Mike přerušil neočekávanou otázkou.

„Co bude dnes k obědu?”

„Nevím,” pokrčila jsem překvapeně rameny. „Melinda nejspíše něco uvaří. Proč?” 

„Já jen tak. Pozvala mě totiž dnes na oběd.”

„Ona tě pozvala na oběd?!” ptala jsem se nevěřícně. Melinda nikoho nikdy na oběd nezvala. Melinda stejně jako já a Sookie neměla přátele - od té doby, co měla modrou krev. Melinda si držela odstup. Melinda Mikea viděla snad jednou, anebo nikdy. To prostě... Prostě...

„Jestli mě tam nechceš, tak chodit nemusím. Nikomu nebudu dělat křena,” řekl s milým úsměvem, ačkoliv jeho hlas zněl posmutněle.

„Ne, ne,” máchla jsem rukama, „klidně přijď, já budu ráda, jen mě to překvapilo, protože my nikoho na oběd nezveme. Nikdy. Však ty víš, proč...” uvedla jsem to na pravou míru.

„Dobře...” přikývl, a když jsem novému zákazníkovi chtěla načepovat pivo, vzal mi půllitr z rukou a dodal: „Ehm, Bello, máš padla. Jdi domů a uvidíme se za hodinu.” 

Přikývla jsem, oblékla si kabát a vyšla ven - směrem k domovu. Začalo pršet, a i když jsem měla déšť opravdu ráda, poslední dobou mě rozčiloval. Otráveně jsem z kapsy kabátu vyndala rozkládací deštník, rozdělala ho a pevně držela v rukou. Šla jsem rychlým krokem, abych byla co nejdřív doma a mohla si promluvit s Melindou. Mike mi nevadil, celkem jsem ho měla... ráda, ale proč mi nic neřekla? A proč ho vůbec pozvala? Vždyť se ani neznají!

„Bello, ty sis dneska nějak pospíšila,” usmála se na mě Melinda, když jsem si sundávala boty a kabát.

„Ty jsi pozvala Mikea na oběd?” vybalila jsem to na ni.

„Ano.” 

„Ale proč? Vy se ani pořádně neznáte.”

„Ach, Bello,” povzdychla si. „Ten Edward má snad i jinou schopnost, kromě čtení myšlenek. Neustále jsi s ním a okolní svět ti jaksi uniká. Zatímco ty jsi byla s ním a já zrovna nepracovala, tak jsem chodila za Mikem do hospody nebo on chodil v případě volna sem. Stali se z nás přátelé.”

„Ach... Ach tak,” pousmála jsem se.

Sice nebylo k úsměvu to, že jsem opravdu přestala vnímat okolní svět, ale měla jsem radost z Melindy. Zasloužila si kamaráda a Mike byl hodný a laskavý muž. Navíc věděl o našem tajemství a modré bral úplně normálně. Nikoho lepšího jsem pro ni ani nemohla chtít... Jen ty vousy by si mohl oholit, pomyslela jsem si s úsměvem.

A tak jsme se s Melindou daly do práce. Ona připravovala jídlo, já uklízela stůl a chystala talíře. Jelikož jsme na to byly dvě a ještě ke všemu pracovité, práce nám šla pěkně od ruky. Zničehonic se mi ale rozdrnčel mobil, a když jsem se zvědavě podívala na display, svítilo na mě opravdu nečekané jméno. Edward.

Stiskla jsem zelené tlačítko a přiložila si mobil k uchu. Co mi asi chce?

„Bello?”

„Ano?” odpověděla jsem, jeho hlas zněl naléhavě. 

„Právě jsem na Aljašce - přijel jsem se podívat za Alice. Má pro tebe vzkaz a já ti radím, abys ji poslechla...”

„A jaký vzkaz?” ptala jsem se zmateně.

„Dávej na sebe pozor, Bello.”

Než jsem však stačila odpovědět, mobil ohluchl. Naléhavost a starost v jeho hlasu mě zmátla. Co se stalo? pomyslela jsem si, avšak má pozornost se ihned obrátila jinam. Ozvalo se zaťukání na dveře. Mike byl tady.

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí modré krve - 13. kapitola: