Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí modré krve - 1. kapitola

30.08.2013 (15:00) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3487×

Šestnáctiletá dívka s hnědými vlasy, která si přivydělávala v knihovně, seděla mezi knihami v dětském oddělení a v ruce držela O Popelce. Ve skutečnosti tu knihu nečetla, jen chtěla působit dojmem, že nemá na nikoho čas.

Ještě patnáct minut, pomyslela si při pohledu na otravně tikající hodiny.

„Paní, mohla byste mi podat tuhle knížku, prosím?“ usmála se na ni holčička oděná v růžové a baculatým prstíkem ukázala na velmi tlustou knihu, která se jen tak povalovala na vrchní polici.

Dívka neochotně zafuněla, ale přikývla.

Byla moc malá, takže si pod nohy musela dát nestabilní stoličku, která se příliš viklala. To ji ovšem neodradilo a stoupla si na ni. Chvíli hledala rovnováhu, a když ji našla, postavila se na špičky a natáhla ruku. Vypadalo to, že se knihy nezmocní, ale opak byl pravdou. Chtěla holčičce knížku podat ještě předtím, než sleze ze stoličky, ale váha knihy ji stáhla s sebou na zem. Snažila se ještě před pádem zachytit jiných knih, ale akorát je na sebe zthrla.

„Mamimko, pomoc! Mamí!“ křičela holčička s brekem ukazujíc na zaměstnankyni knihovny.

Dívka to nechápala, ale když se dotkla bolavého místa na čele a poté se podívala na své prsty, místo rudé viděla jinou barvu.

Nemohla – nechtěla uvěřit tomu, že je modrá.

Pohled Belly

Místo toho, abych se kochala pohledem na ubíhající krajinu, jsem znepokojeně sledovala ostatní cestující. Co když se mi bude chtít na záchod, zakopnu v uličce a rozbiju si hlavu? Co když tu má někdo nůž a já se říznu? Ve vzduchu bylo tolik otázek a já neznala odpověď ani na jednu. Ale jednou věcí jsem si byla stoprocentně jistá. Neprozradím se. Ne tady – ve vlaku, odkud nemůžu utéct.

„Uklidni se, Bello,“ promluvila na mě Melinda, moje skoro matka.

Já ji za matku sice považovala, ale kromě modré krve a bledé pleti jsme neměly nic společného.

„Já se snažím,“ pípla jsem a nechala se uspokojit pohledem modrých očí, které byly v jejím kulatém obličeji tak výrazné. Když jsem o tom uvažovala, Melinda mi i postavou přišla jako matka, třebaže vlastní děti neměla. Krátké blond vlasy zastřižené do podkovy, širší, ale nikoliv obézní tělo a kůže na dlaních ztvrdlá od práce. Byla opravdu krásná a milá, ona si nezasloužila být jiná.

„Už jsem tu!“ nahlásila se nám Sookie, která se svou tmavší pletí a exotickým vzhledem vypadala vedle nás podivně, ne-li zvláštně.

Odolala jsem pokušení hlídat si záda a podívala se z okénka. Jely jsme opravdu výkonným rychlíkem, takže jsem z okolního světa měla akorát šmouhu. Povzdechla jsem si a opět svůj pohled stočila k Melindě. Ty její oči byly tak uklidňující, kéž by dokázaly zahnat i strach, který mě bude doprovázet po zbytek mého bytí. Tolik jsem se bála, že se jedna z nás prozradí a my se zase budeme stěhovat. Za svůj krátký život jsem viděla skoro celé státy. Bylo mi jednadvacet a už jsem se obávala, že zůstanu navždy sama. Ale... To už se v podstatě stalo. Rodiče mě v osmnácti díky mé krvi opustili. Jistě – stále mě milují, ale je normální opustit vlastní dítě, které to má opravdu těžké? Není. Pro mě to byla velká rána a obávám se dne, kdy i Melinda a Sookie odejdou žít svůj život.

Melinda se o nás věčně nemohla starat a i přes své obavy doufám, že se jednou šťastně vdá. Chudinka... Zjistila, že je modrá, na své svatbě a ženich jí utekl. Od té doby nedůvěřovala mužům, ale i tak si zasloužila lásku, manžela, děti a skutečnou rodinu.

Znovu jsem si povzdechla, jenže tentokrát to zapříčinil pohled na Sookie. Byla opravdu krásná, milá a vtipná. Ona se s modrou krví už narodila, takže neznala normální život. Nic neztratila. Byla plná života a pro každou akci.

„Proč se na mě tak díváš?“ zeptala se mě, přestože svůj okouzlující pohled věnovala nějakému mládenci.

„Nic, nic.“

Vlak začal brzdit až do úplného zastavení a my vystoupily. Každá jeden kufr a každá s deštníkem v ruce. Rozhlédla jsem se kolem dokola a opět si povzdechla, dnes už potřetí.

„Seattle je takový, to jako vážně?“ vyprskla naštvaně Sookie a raději si nasadila kapuci.

Procházela jsem se zapadlými uličkami nočního Seattlu a doufala, že najdu bar nebo hospůdku, ve které by hledali pomocníka. Potřebovala jsem práci. Melinda si něco hledala přes internet a Sookie měla zajištěné nějaké brigády.

Konečně jsem na něco narazila – možná. Byl to malý domek, který měl nad dveřmi nápis Hospoda. Otevřela jsem vrzající dveře a vstoupila dovnitř. Místnost byla osvětlená velkým lustrem a vybavená barem, několika stoly a židlemi. Malé, ale útulné. Až na kouř, který se vznášel u stropu.

„Promiňte, kde máte, ehm, šéfa?“ pípla jsem na ušmudlaného muže u baru, který někomu čepoval pivo. Měl husté kudrny havraní barvy a vousy, které by si měl oholit. Okolo pasu uvázanou zástěru, na které byl nakreslený půllitr.

„Kdo jste?“ zamračil se na mě.

„Já... já... já hledám práci,“ zakoktala jsem se a pod jeho přísným pohledem se trochu přikrčila.

„Aha,“ usmál se, „jsem Mike Cameron – alias šéf téhle hospody,“ představil se a přísný pohled byl pryč.

„Takže byste chtěla práci, slečno. A proč zrovna v tomhle pajzlu?“ vyptával se mě na důvod mého zájmu.

„Nemám ráda společnost více lidí a tady mi to – jestli se neurazíte – připadá zapadlé a tiché.“

„V tom případě vítejte, eh...“

„Isabella Swanová,“ představila jsem se a podala mu pravačku. Jeho stisk byl pevný a jistý. Myslím, že by se má ruka v té jeho mohla klidně ztratit.

„Fajn, tak přijď pozítří ve tři a domluvíme se, Bello,“ stanovil čas příštího setkání a po baru poslal pivo nedočkavému zákazníkovi.

„Nashledanou,“ rozloučila jsem se a namířila si to ke dveřím.

„Taky tak,“ slyšela jsem ještě.

Naše nové bydliště jsem našla snadno. Byl to malý domek s loupající se omítkou a čistými okny. Vstupní dveře byly natřené na bílo a zajištěné dvěma zámky. Oba jsem odemkla jedním klíčem a zase za sebou zamkla. Ocitla jsem se v malé hale, která byla – kromě bot – prázdná. Za ní se schovával obývák, ve kterém se Sookie a Melinda dívaly na televizi.

„Jak to šlo, zlatíčko?“ zajímala se Melinda, aniž by spustila oči z obrazovky.

„Dobře. Pozítří se mám stavit v jedné hospodě a domluvím se se šéfem a teď půjdu spát. Dobrou!“

„Dobrou,“ odpověděli unisono.

Ložnici jsme měly jednu společnou a bohatě nám to stačilo. Převlékla jsem se do pyžama a zapadla do jedné postele. Chtělo se mi tak spát, ale rušily mě kapky deště bubnující na střechu a okap. Okolo půlnoci jsem se konečně odebrala do říše snů, ale to už zalehly i holky. Dobrou noc, pomyslela jsem si.

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí modré krve - 1. kapitola: