Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 9

11.02.2012 (17:30) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 48× • zobrazeno 6378×

9. kapitola

Tápání

Ten dokonalý pocit – nebo spíše to, co mi v tu bláznivou noc dokonalé připadalo – se z Edwardova velkého pokoje vypařilo ve chvíli, kdy skrz tlusté černé závěsy proniklo do pokoje sotva pár slunečních paprsků, ostrých a pronikavých. Ne, žádné špatné ráno, ale špatné odpoledne.

S prvním hlubokým nádechem při plném vědomí přišlo i překvapení. Mělo podobu jeho těla, mého strachu, jeho chrápání, mého studu a jeho vůně.

Ležela jsem mu na hrudi, ruku odvážně zatoulanou u jeho podbřišku a nemohla v hlavě najít jediný pádný důvod, který mě tohle všechno přiměl dopustit.

Edwardova zdravá paže mě objímala kolem pasu. Se strachem jsem se podívala do té dokonale klidné spící tváře. Jeho chrápání se k ránu skutečně nedalo vydržet. Nevěděla jsem, jestli se jenom pousmát, nebo mu v zápalu ranní naštvanosti na obličej přitlačit polštář.

Vypadal jako dítě. Vlasy rozvrabčené a rozcuchané do všech stran, uvolněné rysy, hlavu lehce zakloněnou.

Opatrně jsem se od něj odtáhla a s největší opatrností nechala dlaň sjet po jeho hebké kůži. Pod prsty jsem jasně cítila pravidelné vlnky. Edward skutečně uměl péct. Jeho pekáč byl…

Bytem se rozezněly kroky. Hlasitě jsem si oddychla, když můj sluch vyloučil podpatky. A, i když se to po ránu zdálo nemožné, byl to právě ten zvuk, který mě donutil postavit se na nohy. Ukončit nekonečné zírání na jeho tvář.

Když jsem se doslova vymotala z jeho hedvábného povlečení a postavila se na nohy, nevěděla jsem co dělat dřív. Zdali si držet šaty u těla, dívat se na Edwarda nebo se zaposlouchat do cizích zvuků v bytě. Bohužel jsem vše stihnout nemohla, tak jsem rozepnuté šaty zachytila těsně nad zadečkem. Přidušeně jsem sykla a rychle pohledem zkontrolovala Edwarda. Převalil se na bok. Tváří ke mně.

Ne, Edward skutečně nebyl férový hráč, ale nezbylo mi, než doufat, že skutečně spí.

Spatřila jsem jeho paži. Ledabylý obvaz propustil spousty krve. Takže ty zaschlé hnědé fleky hyzdily nejen jeho rameno a loket, ale i polštář a prostěradlo. Byly stálým důkazem, že to, co se odehrálo v noci, nebyl jenom sen.

Než jsem se nechala ovládnout ranním nedostatkem kofeinu, zpozorovala jsem v jeho pokoji tu poslední věc, která mi při pohledu na toho spícího muže skutečně vyrazila dech.

Obrovská knihovna naproti mně byla plná až po okraj tlustých výtisků autorů, co ten hromotluk nikdy nemohl znát. Tolkien, Shakespeare, Emily Brontëová…

Edward se v posteli znovu převalil a mně se zastavilo srdce. Z neznámého důvodu jsem nechtěla, aby mě to ráno viděl. Cítila jsem se naprosto stejně, jako kdybych se s ním předešlou noc dobrovolně a při tom nevědomky pomilovala. Cítila jsem především obrovský stud. Opravdu jsem se zachovala jako malá holka, opravdu jsem se jím nechala utěšit.

A pak to všechno na malý okamžik dalo smysl. Kvůli Jacobovi. Kvůli sobě. Kvůli němu. On mě na tu malou chvíli slepil. A já jeho náruč vyhledala… Zcela dobrovolně, při plném vědomí.

A tak se stalo, že ten nechutně obrovský byt na horním Seattlu byl svědkem události, kterou jsem v tu chvíli prožila úplně poprvé v životě. I když jsem si ještě nedokázala přesně představit - nebo se tím i řídit –, co ten bolavý zlom, který byl způsoben odchodem důležitého muže z mého života, a příchodem toho, kterého jsem ze srdce nenáviděla, může znamenat.

Že jsou Seattleští architekti skutečnou ozdobou dnešního hranatého světa, mi došlo ve chvíli, kdy jsem v Edwardově bytě marně hledala koupelnu, ve které jsem už jednou měla tu čest…

A ve chvíli, kdy se to vše zdálo naprosto zbytečné a zoufalé, se za mými zády objevil Žán. Edwardův Žán.

„Hledáte něco, slečno?“ Nezeptal se. Jenom kysele našpulil rty, při čemž vypustil z úst ten záhadný zvuk.

„E-e, koupelnu.“ Chtěla jsem odpovědět co možná nejzdvořileji. Při pohledu na šedivého vlasatého pána s černým stejnokrojem a stejně černým humorem mi ale došla téměř veškerá slova.

„Stojíte před ní.“ Znělo to, jak by si právě brousil dýku.

Žáne můj, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle
tvá jako v nebi, tak i na zemi, tak i tady!

Děkovně jsem kývla hlavou a neuvěřitelnou rychlostí zapadla do bílé místnosti. Jaká úleva! Alespoň jedna místnost zůstala to ráno naprosto stejná. I když při otázce, který vůl si může pořídit tak obrovské a tudíž i tak pravdivé zrcadlo, se mi zdálo, že i tady je něco jiné…

Možná to byl jenom ten neuvěřitelný odraz stojící naproti mně.

Nebyla to žádná věda. Šaty překroucené a výstřih posunutý tak, že by stačil jeden ostřejší nádech a šaty by dovolily vidět tomu staříkovi i to, co jsem neměla. Řasenka zaujala místo očních stínů a málem i rtěnky. Měla jsem ji naprosto všude. Vlasy rozcuchané a zauzlované. Pohled pro bohy.

Udělala jsem vše, na co voda stačila. A jelikož v koupelně nebylo okno, začala jsem se potit hrůzou nejen z toho muže – sluhy, ale i z Edwarda a Renée, musela jsem protentokrát ponechat šaty se zkrouceným zapínáním na pospas gravitaci. Omyla jsem se. Našla jsem na těle Edwardovu krev. A když už ta nepříjemná věc byla za mnou, a já se chystala sáhnout po ručníku, ukázalo se, že ne vždy se věci vyvíjí tak, jak si má hlava usmyslí.

Nepostřehla jsem žádný zvuk. Žádný náznak toho, že by se kdokoli motal kolem koupelny. Ale jak se ukázalo, zapomenout na tak podstatné přídavné jméno, jako je cizí, se v Edwardově koupelně skutečně nevyplácí.

Vše se to odehrálo ve vteřině. A Edward byl z toho ranního představení snad víc vyděšený než já.

Když vtrhl do koupelny, nedošlo mu, že by se mohl galantně omluvit a nechat dámu se obléknout, nebo přestat zuřivě hledat vypínač světla na zdi, nebo prostě jenom přestat zírat. Stále ještě rozespalý, čerstvě oslněný světlem, s pusou lehce přiotevřenou na mě zíral jako dítě na kolotoč.

Rychle jsem si rukama objala hrudník a otočila se k němu zády. Bylo ticho. Jenom jeho a můj dech. Žádné rychlé prásknutí dveřmi.

Pohlédla jsem do zrcadla. Uviděla jsem odraz stále stejně kamenného Edwarda.

Otočila jsem k němu hlavu a uvolnila jednu ruku z obětí.

„Okamžitě běž dovnitř!“ Sakra… „Totiž ven!“

A přesto, že jsem z počátku jeho sluhu, který pocházel z dob, kdy kyselé pohledy byly vrcholem sofistiky, nenáviděla, teď mi jeho stará škola, a především smysl pro dokonalé zastrašení, přišel více jak vhod.

S kamenným výrazem, jedním tichým odkašláním a stručným sdělením obsazeno, zabouchl Edwardovi dveře před nosem.

Byla to zvláštní chvíle. Žádné hysterčení, žádné mdloby, žádné rudé tváře. Jenom prachsprostý úsměv.

Ale i ten nejupřímnější a nejdokonalejší úsměv by přešel ve chvíli, kdyby uviděl Edwarda s tím vším, co měl vepsané v očích. Ležérně se opřel o bílý sloup uprostřed haly. V domácích teplácích a v tílku. Při prvním pohledu jsem z něj dokázala vyčíst, co všechno v koupelně viděl. A teprve potom jsem ucítila slabý náznak studu. Ne proto, že mě viděl nějaký muž. Ale proto, že mě viděl můj budoucí muž, kterému jsem včera tak snadno padla kolem krku.

„Dobré ráno,“ popřál s úsměvem a čekal.

„Bylo,“ sykla jsem jeho směrem a založila si ruce na hrudi. Jeho pohled se zastavil na mých rukou, potom klesl k bříšku, pak k bosým nohou a následně se opět těžce šplhal nahoru. Tentokrát ho ale ruce na mé hrudi skutečně nezajímaly.

„Můžu ti pomoc dopnout šaty?“ Kdyby jenom věděl, jak moc jsem se o to v koupelně snažila. Nepatrně přivřel oči a bez odpovědi se ke mně rozešel.

„Edwarde, včerejšek byl…“ Věděla jsem, že mu to musím říct. Když bude tak blízko mě, nevydržím držet jazyk za zuby a neříct, jak lehko se to všechno mezi mnou, jím a naší nenávistí popletlo a na jeden večer pomotalo.

„Nic se neděje. Už je to minulost.“ Nepochopil mě a já mu neměla sílu říct, že jsem to ani zdaleka nemyslela tak jako on. Ale když jsem v jeho očích spatřila malou část toho upřímného a hřejivého citu, bylo mi ze všeho tak úzko, jako bych byla svázaná a jen čekala, kdy někdo zaútočí.

„Děkuju, že jsi tam byl. Nevím, co by se stalo, kdybys v tu chvíli do kuchyně nepřišel.“ O zapínání šatů mu vůbec nešlo. Zastavil se sotva krok přede mnou. A než ta váhavá ústa stačila něco říct, nebo ta lehce se třesoucí ruka dotknout mé tváře, vynořil se z hlubin ten největší netvor.

„Váš řidič čeká, slečno.“ Stál ve dveřích rudého pokoje s bílou utěrkou elegantně přehozenou přes pravé předloktí.

Děkovně jsem kývla, ale ten muž stále neodcházel.

„Čeká už hodinu, slečno Cullenová.“ A protentokrát to nebyl on, na koho jsem mrštila svůj tázavý pohled. A Edward se rozhodně k žádné odpovědi neměl. Spokojeně se usmál a to bylo celé. Žádné vysvětlení, žádné omlouvání se.

Ze všeho nejvíc mě děsila představa, jak Edward s tím mužem o mně doma mluví. Jak mu říká každý detail z naší schůzky, ba i z dnešního rána.

A zatímco já se topila v rudých myšlenkách, Edward stihl z věšáku sundat svrchní kus svého předraženého obleku. A v příštím okamžiku jsem už Gucciho měla přehozeného přes ramena.

Pochopila jsem. To ráno nikdo z nás nechtěl přemýšlet nad tím, co bylo a co bude. A už vůbec ne, pokud na mne čeká mámin poskok.

„Na shledanou,“ zavolala jsem na toho obstarožního páprdu. Neobtěžoval se odpovědět. Měla jsem sto chutí zeptat se Edwarda, jak to s tak protivným chlapem vydrží.

Jakmile jsem se obula do jehlových zázraků, chystala jsem se nadobro opustit doupě zla. Edward se ale naklonil těsně k mé tváři, a pak zašeptal: „Přijď se ke mně zase někdy vykoupat.“ Krátce přiložil rty k mé tváři.

K výtahu jsem vykročila dřív, než si stihl všimnout rudého odstínu mých tváří.

Daleko od rušivého středu Seattlu se na východní straně pod věčným příkrovem pachu peněz krčí velký dům. Podle prvního pohledu do upravených zahrad s plotem, který je každý rok natřený jinak, vám musí být jasné, co je to zač… Za tou obrovskou námahou nelze nevidět nikoho jiného, než přeborníka na život. Žána.

A ačkoli jsem ten dům sebevíc nesnášela, kvůli němu jsem dokázala vystoupit z auta a s čistou hlavou i vejít do haly.

I když překvapení nesnáším a děsí mě, za tohle bych dala život. A rozhodně bylo těžké vydržet ten náhlý příval radosti a zároveň smutku bez slz. Vedle vykulené Renée, kterou víc než její vlastní dcera zajímal ten kus předraženého hadru, co měla na sobě, a rozhodně nebyl dámský, stála přikrčená a nesvá Angela.

„Omluvám se,“ vydechla nešťastně, jakmile jsem za námi zavřela dveře od mého pokoje. Zůstala jsem stát na místě, zatímco se Angela posadila na mou postel.

„Došlo mi, jaký jsem mamut. Ten tvůj první vystrašený pohled ve škole… Bello, to, že jsi s tím článkem neměla pranic společného, jsem zjistila. Pozdě, já vím, ale doufala jsem, že bys svou praštěnou kamarádku mohla pochopit.“ Při slově kamarádka jí jasně zakolísal hlas. Usmála jsem se na ni a přisedla si k ní na postel. Stále jsme dýchaly naprosto nesnesitelný vzduch. A napětí, co mezi námi proudilo, bylo na nejvýš bolestivé a zranitelné pro nás obě.

„Bála jsem se, že ses vykašlala na svůj starý život. A že ti teď já, ba ani Jake nebudeme dost dobří. Ale potom, co se objevily v novinách zprávy o tvém těhotenství, a spousta reportérů tvrdila, že jste spolu už víc než rok… Pochopila jsem, že v tomhle naše Bella nemohla mít prsty.“ Teď už se mi dokázala podívat zpříma do očí. Jemně našpulila rty. To gesto jsem postrádala tolik měsíců!

Skočila jsem po ní jako zvíře a pevně ji objala kolem krku.

„Proč ti to tak dlouho trvalo, Ang?“

„Vyhýbala jsem se zrcadlům,“ posteskla si, a když se potom spojily oba odlišné tóny smíchu v jeden, bylo už všechno v pořádku. Nepřirozeně rychle, bez logiky, bez zbytečných teátrů.

„Voníš mužem,“ konstatovala tiše, když se nepřátelská atmosféra vypařila z pokoje už nadobro.

„A sakra!“ Rychle jsem vstala. Cestou do koupelny už jsem svlékala Edwardovo sako. Měla pravdu. Jeho vůně se do mé kůže snad vsákla.

„Vydrž, prosím. Jen ze sebe smyju jednoho chlapa a hned se ti budu věnovat!“

Ang se opět zasmála. I mně bylo do smíchu, ale nemohla za to jenom její přítomnost…

„Teď mi něco prozraď, Bello,“ začala povídat se zamyšleným výrazem a měřila si mě tím typicky holčičím měřítkem, když jsem vycházela vydrhnutá a vybublinkovaná z koupelny, „bylo to Cullenovo sako, že ano?“ Kývla jsem hlavou a marně se snažila zamaskovat nervozitu.

„Vy spolu skutečně -,“

„Ne!“ přerušila jsem ji rázně dřív, než mohla něco podobného o vyspání, milování a sexování říci.

„Pak mi ale netvrď, že jsi mu včera v noci minimálně neukázala kalhotky. Viděla jsem to překroucené zapínání, když ses mi tu cestou do koupelny tak ochotně svlékala.“ Culila se jako malá holka a zvědavě čekala, co ze sebe dostanu.

„Já a Edward -,“

„Edward?“ podivila se protáhle Angela. Možná čekala, že o něm budu mluvit pouze jako o Cullenovi. O tom tyranovi. O tom, kdo napadl Jacoba.

„Ano, Edward. A ne, skutečně jsme spolu nic neměli.“ Rukama jsem naznačila rázně vodorovnou čáru ve vzduchu.

„Myslela jsem, že ho nenávidíš,“ řekla a zakroutila nechápavě hlavou, ten úsměv z jejích tváří pomalu vyprchával.

„Jacob mi řekl, že Cullena nikdy nebudeš milovat. Že zůstaneš s ním, prý jsi mu pověděla, že je to celé jenom zástěrka, aby tvoje matka dosáhla svého.“ Měla pravdu, jenže ty poslední dny byly tak zvláštně provoněny smůlou, až to mě samotnou děsilo.

„Já ho nenáviděla, Angelo. Skutečně ano, pořád to cítím. Hluboko ve mně se to ale všechno pere a rve na kusy, když jsem bez Jacoba. Jenomže to, co se v mé hrudi rvalo za něj, pro něj, je pryč a jenom proto, že se rozhodl odejít. Já se mu vlastně ani nedivím, vím, co jsem mu udělala a taky vím, že to se mnou neměl lehké.“ Angela mi pevně stiskla ruku. Mlčela, ale tím mě vlastně povzbudila k mluvení.

„Já vlastně ani nevím, co se se mnou děje. Tak ráda se jím nechám obejmout, v druhé chvíli lituji toho, že na mě sáhl…“

„Bello, já tak mít tvoje starosti,“ pousmála se smutně. Znala jsem její touhu po dokonalé lásce. Ale jak se ukázalo, láska má v Seattlu několik podob. A, bohužel, Angela hledá na těch špatných místech.

„Takže Jacob je pryč?“ nezeptala se, jenom smutně konstatovala.

„Někdy mám pocit, že je pryč i ta Bella, kterou miloval.“ Pak ale moje spása rozhodně zakroutila hlavou a znovu se mi dostalo jejího objetí.

„Nech se vést. Udělej to, co si přeje to sobecké já někde hluboko uvnitř tebe. Moc si poslouchala matinku, teď to budeš ty, kdo si půjde za svým. Nech Cullena i jeho prachy hnít v Seattlu a běž do světa.“ Její zářivý úsměv mě přímo děsil. Já totiž přesně věděla, kam chci jít.

„Jenomže já asi nechci utíkat.“ V tu chvíli to bylo víc oficiální, než ráno v Edwardově bytě.

A neutekla ani Angela. Objímala mě celou tu dobu, co jsem si vtloukala do hlavy, že to přeci není možné. Není!

Příští ráno jsem z postele nevstala. Ležela jsem s „empétrojkou“ v uších a nechala se alespoň zdánlivě uklidnit hudbou. Stále jsem měla příliš těžkou hlavu na to, abych vstala a dokázala fungovat.

A nemohla jsem se rozhodnout, jestli to víc bolí, hřeje, pálí, nebo prostě jenom vadí starým jizvám na srdci, co stále bilo pro Jacoba.

Ale věděla jsem jistě dvě podstatné věci.

Nemilovala jsem Edwarda.

A stejnou silou mi nebyl lhostejný.

A stejná nerozhodnost panovala i ve chvíli, kdy se rozzvonil mobil s jeho jménem na obrazovce.

Zvedla jsem to. Ale nevěděla, jak mu říct ahoj.

„Proč jsi mi to neřekla, Bello?“

„Co?“ reagovala jsem pomaleji. Byl dost rozzuřený.

„Celou tu dobu jsi mě nechala, abych na tebe křičel kvůli němu. Nechala jsi mě křičet s vědomím, že jsi s ním spala. A při tom je to všechno jinak…“ odmlčel se a dlouze vydechl. A já mlčela taky.

„Bello, já vím, že jsem hnusnej a tobě i odpornej, ale teď, když vím, že se tě ten zmetek ani nedotkl… Já… Promiň mi to.“

Nateklé zápěstí, vpich, bolest. Nebylo mi jasné, co udělal, aby poznal z mé krve něco takového.

„Edwarde, jaks‘ na to proboha přišel?“

„Jacob.“ Dech se mi zase zdrhl.

„Ty si s ním mluvil? Co říkal? A -,“

„Přijedu k tobě co nejdřív, jednou ti to všechno vysvětlím.“ Jednou?

Než zavěsil, ještě jednou se omluvil. Myslel si, že ho nenávidím.

Nic jsem na to neřekla.

Omlouvám se za pauzu, opravdu nebyla chtěná.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 9: