Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 6

30.01.2012 (17:45) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 7062×

6. kapitola

Kouzlo Seattleských mužů.

V životě se dopustíme mnoha chyb, kterých bychom v následujících letech mohli litovat. Jediné kouzlo – jediné štěstí – spočívá v tom, že si v danou chvíli včas nedokážeme uvědomit, jak moc naše chyby jsou zásadní a jak rychlý dopad na naše životy mít budou.

A pokud se za chybu počítá, nechat se zlákat na jednu jedinou láhev alkoholu mužem, kterého žena sotva zná a přece ví, že bude jejím budoucím manželem, pak jsem byla naprosto v háji.

Vzbudila jsem se krátce před šestou hodinou ráno. Ovládnutá ztřeštěnými hormony, smíšenými pocity, šílenou pachutí na jazyku a těžkou kocovinou. Pronikavé ranní světlo si dralo cestu skrz kouřová skla a v rudém pokoji to vypadalo tak, jako včera – nedotčeně a nezničeně. A přestože jsem věděla, co tento válečný pokoj mezi mnou a Edwardem způsobil, a přesně jsem věděla, že na naše včerejší setkání ta rudá barva měla určitě nějaký účinek.

Ani stopa po našem včerejším divokém večírku, který si moje myšlenky, a ne až tak moc opilý mozek, dokázaly vybavit do třetí hodiny ráno. Kdy jsme s Edwardem seděli vedle sebe a já se marně pokoušela překonat tu neodolatelnou chuť pořádně si přičichnout k jeho kůži, zdali je ta úchvatná vůně skutečně čistě jeho… A pokud ano, pak byl Giorgio Armani v pytli.

Pomalým pohybem tak, abych si tou změnou polohy třeba náhodou neroztříštila hlavu, jsem se posadila na té dokonalé obrovské pohovce. Zhluboka jsem do plic nabrala čistý vzduch.

Můj pohled prohledal celý pokoj a zastavil se na tom největším kusu nábytku. Edward stál ležérně opřený ve futrech dveří do mužského apartmá. Na sobě měl rifle… jenom rifle. Nasucho jsem polkla.

A já káča hloupá si myslela, že celou tu změnu v mých očích, kterou Edward prošel, zapříčinil jenom alkohol.

„Dobré odpoledne,“ řekl příliš hlasitý Edwardův hlas. A mně se v hlavě špatně otočilo hned několik koleček… A tomu zatracenému chlápkovi ve dveřích má kocovina zjevně připadala jako dostatečný důvod dělat si ze mě bez servítek prdel.

„Děti a alkohol,“ ušklíbl se, ale vzápětí se ten ohromný úsměv rozprostřel po celé jeho tváři.

„Polib mi mé zadnosti, Cullene,“ zasyčela jsem vztekle a pokusila se chodidly dotknout země. Byla to sakra složitá věc.

„Hmmm,“ zavrčel na oko nespokojeně a v tu další nějak rychle uběhnutou chvilinku stál u gauče a nabízel mi pomocnou ruku. S jemně vystouplými žilkami na zápěstí, a trochu na předloktí. Napnutá kůže na bicepsu byla bez poskvrnky, kdyby se ještě trochu natočil, abych mohla zkontrolovat i triceps… „Nepamatuješ si na naše včerejší netradiční potykání?“

Ou, okno, okno, okno.

„Dej mi pět minut,“ odpověděla jsem a honem v hlavě hledala nějaký útržek z toho večera…

„Jasně, Edwarde.“ Opatrně jsem vložila ruku do jeho a nechala se pomalu vytáhnout nahoru, možná do nebes, možná do tmy. Jakmile jsem ten zatracenej pohyb vykonala, v hlavě mi něco tak silně luplo a před očima byla najednou jenom tma. Chvíli mi ten pocit bez tíže připadal naprosto dokonalý a to teplé záchranné náručí, co mě objalo, bylo prostě… Edwardovo.

„Promiň,“ ušklíbla jsem se nejmileji, jak se jenom s kocovinou po ránu člověk ušklíbnout může a nějak se začala ztrácet v syté zelené barvě. Na ranním slunci měly jeho oči úplně jinou barvu. Jako jarní tráva, čistá zelená bez jediné skvrnky.

„Neměl jsem ti tu láhev nechávat v rukách, po tom včerejším extempore…“ V tu chvíli se proud čistých myšlenek vnesl i do mé hlavy a bohužel s sebou přinesl i závan těžkých vzpomínek.

„To se mi nezdálo? To nebyl sen?!“ Edward zvedl jedno obočí. Zkoumal mě stejným pohledem jako já jeho.

„Ani to si nepamatuješ?“ Teď přešel smích i jeho. Jenomže já si to k mé smůle všechno pamatovala. A přepadl mě tak obrovský strach, že jsem ani nemohla dýchat.

„Pamatuju,“ šeptla jsem a ucítila, jak se dvě teplé dlaně pohnuly na mých zádech v konejšivém gestu. Pomalu, nahoru a dolů.

„Co se s ním stalo?! Proč jsi to udělal? Kdo si myslíš, že seš…“ Slova mni přímo utekla z úst při pomyšlení na mou včerejší náladu. Kde v tu chvíli Jacob byl? Zmizel mi z hlavy jako lehká vzpomínka.

„Pokud vím, jakmile jsme dorazili domů, nejevila jsi o něj nejmenší zájem. Proč by ti měl ten chudák chybět, Isabello?“ Spokojený, klidný a vyrovnaný úsměv. To nebylo možné!

Chtěla jsem mu vpálit do očí, že to není pravda. Že jsem na něj myslela pořád, ale co se to proboha jenom dělo…

„Proč to všechno děláš, Edwarde? Proč mě sleduješ? Proč si chceš vzít zrovna mě? Je tisíc jiných naivních dcer bohatších rodin po celém světě! Proč já?“ S povadlým úsměvem zakroutil hlavou, jeho náruč začínala chladnout. Stála jsem jako kus tvrdého dřeva a nechala ruce volně viset podél těla, jako by ke mně ani nepatřily. Možná jsem jej chtěla odstrčit, ale pocit, že bych se okamžitě skácela k zemi a byla v tom obrovském bytě sama, mne vyděsil natolik, že jsem se raději nechala objímat, i když mne Edward objímat vůbec nemusel.

„Moje firma.“ A led byl všude kolem nás, jakmile ta dvě protivná slova vyslovil.

„A kvůli tomu, kvůli sobě, chceš zničit můj život? Jenom proto, abys naplnit tu odporně hlubokou díru sobeckých přání v sobě, musíš zničit tu mou?“ Teď se volně visící dlaně tvrdě zapřely do nahé hladké hrudi a dokázaly ji o několik potřebných centimetrů odtlačit. Kvůli čerstvému vzduchu, kvůli potřebě obrátit se k němu zády, nedívat se do těch zelených hlubin, neslyšet ta ledová slova.

„Skutečně si myslíš, že je to jediný důvod?“ Dvě horké dlaně na mých bocích a já strnula, jako by na mne sáhla smrt.

„Jak vidím, tak ano. Proto se mi celé tohle divadlo tolik hnusí.“ Dlouhou dobu po té bylo naprosté ticho. Sledovala jsem probouzející se Seattle a na krku cítila Edwardův horký dech. Později, když se ke mně znovu přitisknul, jsem na zádech mohla cítit i jeho nádechy, jak pracuje jeho hruď, jak mu rychle a silně bije srdce.

„Jacob bude v pořádku,“ zašeptal mi do ucha a jeho rty se letmo dotkly mého lalůčku. Mísil se ve mně vztek, jak si mohl něco takového dovolit, a neskutečná radost nad větou, co řekl.

„Opravdu?“ Ne, nemohla jsem skrýt radost v hlase. Ale co znamená bude…

„Ale jakmile se mu zhojí rány, mohly by přibýt další, pokud se s ním ještě jednou setkáš za mými zády, Isabello,“ pohrozil mi tvrdě a v tu chvíli jsem byla ráda, že mu nevidím do tváře, kolik nenávisti bych v ní asi zahlédla?

„R-rány?“ vykoktala jsem vyděšeně. Co mu jen udělali?

„Isabello!“ Přikrčila jsem se, opravdu jsem se ho tolik bála. Jen co se na mých bocích ty dvě spalující dlaně pohnuly, bylo mi jasné, co bude následovat, a tak mi to rychlé přetočení do jeho náruče nepřišlo nijak neočekávané. O poznání hůře na tom byla vzdálenost našich tváří. Byl u mne tak blízko, jako býval i Jacob těsně před polibkem.

„Jacob pro tebe neexistuje, rozumíš mi?“ Nesouhlasila jsem. Ale ani jsem neodporovala. V tváři mě pálil jeho rozzuřený pohled a mě se to všechno dotklo víc, než bych chtěla. A nahromaděná bolest si našla jedinou cestičku… Slzy, slzy, slzy.

„Mohl jsem se ho zbavit hned ten první den, co jsem ho vedle tebe uviděl. Ale neudělal jsem to. Kvůli tobě! A jestli pro něj chceš skutečně něco udělat, zachránit jej, pak ho necháš jít!“ Opět žádná odpověď, jenom pláč.

Edward si mne přitáhl do náruče a já mu s nevídanou ochotou – kde se jenom vzala? – schovala hlavu do hrudi. Chtěla jsem se schovat a nebylo to před ním, ale před problémy. A ačkoli ty problémy v mém bezstarostném životě přišly teprve s ním - původcem celé té bolesti - byla jsem šťastná, že tu teď jeho náruč je.

Byl to on.

On na mě křičel…

On mi bral Jacoba…

On mi měl zničit život…

Tak kde je k čertu moje nenávist? Kde je ten špatný pocit a nechuť, co mám cítit, když jsem s ním?

Teď jsem k němu necítila zhola nic, byl jenom mojí oporou, byl jenom vytouženým tělem, které obejme, dodá teplo, zalepí krvácející rány a pustí.

A pak jsem jenom kývla na souhlas. Já ho ochráním, už mu Edward nikdy nebude muset ublížit. Po našem sňatku pozná, jak moc mě nenávidí a já udělám všechno proto, aby mne nenáviděl. Jacob pak už nebude žádným problémem, rozhodně ne pro něj.

„Udělám to.“

„Hodná holčička.“

Zvedla jsem k němu stále ještě ubrečený pohled. Ledové pláně v jeho očích tály.

„Jak dlouho mě tu ještě budeš věznit?“

„Připadá ti to tu jako vězení? O hladu, špíně a biči?“ Hraně se podivil a pustil mě. Ocitla jsem se bez jeho náruče a bez veškeré opory. A s klidem jsem mohla konstatovat, že udržet se v tu chvíli na nohách, byl můj jediný ranní úspěch.

„Ne, já jen…“

„Můžu nám objednat, nebo si prostě spolu někam můžeme vyjít. Čína na rohu je vážně výborná.“

Zdálo se, že má skutečně zájem se mnou být ještě nějakou chvíli, ale já jsem zoufale toužila po svém pokoji, po své posteli a po své možnosti se uklidnit. Uvědomit si, cože jsem mu to vlastně odkývala.

„Myslím, že bych tě už neměla otravovat, j-já musím jít domů.“ Byla jsem rozhodnutá, že skutečně odejdu, ale jakmile jsem udělala jeden jediný krok, vrátila se zpět závrať, nevolnost a malátnost byla v tu chvíli jenom třešničkou na dortu, naprosto neodkladnou záležitostí.

„Bello!“ ozval se z některého koutu jeho hlas…

„Ne!“ odmítla jsem ho, když se mi znovu chystal nabídnout svou oporu. Sama jsem to ustála, ale bylo mi neskutečně špatně.

„Tak tohle byl tvůj plán, Edwarde? Unést mě, opít mě a pak? Někde zahrabat jako housku?“ Tu část o Jacobovi jsem v sobě stěží udusila.

Chvíli se na mě Edward váhavě koukal, jako by čekal, až se zřítím přímo k zemi nebo do jeho náruče. Pak bez úsměvu a naprosto vážně pronesl, že s první a druhou částí souhlasí, ta třetí je určená pro jiné lidi.

„Chtěl jsem se jenom přesvědčit, že nevěsta, kterou jsem si vybral, je skutečně taková, jaká jsem si myslel, že je.“ Zvláštně se pro sebe usmál. „Vlastně vím, že taková je.“

„A jak dlouho to víš, Edwarde? neznáme se dlouho.“ O jeden krok se ke mně přiblížil a v hlavě mi už houkal varovný signál – je příliš blízko!

„Znám tě déle, než si jenom myslíš.“ Teď jsem to byla já, kdo se pousmál.

„To je fór, že? My dva se vidíme asi potřetí v životě.“

Edward teď propukl v opravdu obrovský výbuch smíchu. A vzhledem k tomu, že nebylo řečeno nic vtipného, vypadal dost… zvláštně.

„Jednou všechno pochopíš.“ Houkl na mě, když se odebíral někam sytě černými dveřmi.

Nechal mě tam stát chvíli samotnou, dobře, trochu delší chvíli, a když se vrátil vysmokingovaný a v jedné ruce svíral můj telefon, přešla mě veškerá optimistická nálada.

„T-t-tys našel můj telefon?“ Kývl hlavou. „Kde jsem ho včera ztratila?“

Hodil mi jej přes půl místnosti a já jej s velkými obtížemi chytila.

A potom, co se na hlavním displeji zobrazilo jméno jiného operátora, mě předešlá otázka vskutku nezajímala. Než jsem začala křičet, stihl mi ukrást minutku ticha a těmi pár slovy se mě pokusil ubezpečit, že on to má přeci pod kontrolou.

„Jacob by nemusel pochopit, že na tvé číslo nemá volat.“ Nešťastně jsem sklopila hlavu, měla jsem sto chutí ho přetrhnout. Vynadat mu, ječet a kopat a křičet. Ale stačila jediná vzpomínka na jeho bodavé spalující oči, na jeho sílu a výšku… Ne, neudělám to. Kvůli Jacobovi!

„Jaké jsou další oběti?“ zeptala jsem se sarkasticky a jakmile se Edward začal nadechovat k další – bezesporu ještě horší – odpovědi, rychle jsem ho zastavila tím známým gestem ruky. To jsem si z včerejšího večera vybavila, stejně tak zastavil on mě.

„Renée ví, že jsem tady?“ Ubezpečil mě rychlým kývnutím. „A kdy máš nahlášen návrat ztracené dcery?“

„Řekněme…“ Pohled zaostřil na černou vysokou přehrávací věž. „Před hodinou.“

„A vrátíš mě?“ Ten samolibý úsměv na tváři nevěstil nic dobrého. Ani ty tři krátké dostatečně dlouhé kroky. Sklonil se ke mně, nosem se nepatrně otřel o můj, nijak jinak se mě nedotkl, já se přesto cítila jeho silnými pažemi znovu spoutaná.

„Strašně nerad.“


O pár marných pokusů ranní údržby v Edwardově obrovské bílé koupelně, kde každý krok působil jako špinavý otisk, a několika dalších pokusech o znovuobnovení organismu po alkoholovém šoku, jsme vyjeli do rušných odpoledních ulic Seattlu. Černé Volvo zůstalo stát v jiné garáži, Edward se do práce – s lehce omluvitelným zpožděním, pokud jste šéf – vydal v černém Lamborghini. Autu, které jsem ze srdce nenáviděla, protože jej nenáviděl i Jacob.

„Ten vyjetý olej jsem neměla pít,“ poznamenala jsem trpce, když Edward na jedné z křižovatek zabrzdil prudčeji. Nadzvedl pravý koutek úst a s jednou rukou na volantu a druhou ledabyle položenou na řadící páce sledoval semafory.

„Edwarde, kolik ti je vlastně let?“ Ani teď se po mně nepodíval.

„Neříkej, že sis to v novinách nezjistila,“ poznamenal o poznání trpčeji. „Proč?“

Noviny. Tolikrát tam jeho jméno bylo! Tolikrát i ta malá závorka za jménem. Vždycky jsem ale hltala své jméno, drby o té malé chudince Swanové. Proč jsem si toho, sakra, nikdy nevšimla…

„No, jsi jiný, než já. Dospělý, silný, ne tak snadno se opiješ.“ Při posledním důvodu jsme se oba dva zasmáli. Pak ke mně konečně obrátil pohled.

„Když tobě bylo sedm, já byl téměř plnoletý.“ Ty těžce pracující kolečka v mé hlavě na chvíli vynechaly.

„Dvacet sedm?“ šeptla jsem nevěřícně.

Edward dupl silně na plyn.

Zajel až před dům. Žán už stál ve dveřích a za jeho ramenem vykukoval obličej Jane.

Když vypnul motor, nedalo se v autě dýchat. Možná čekal, že něco řeknu já. To samé jsem očekávala já od něj. Nakonec z toho byla jenom nekonečně dlouhá trýznivá chvíle. Když jsem natáhla ruku ke klice dveří, chytila mě ta jeho tvrdě za zápěstí a stáhla mou ruku zpět.

„Nedělám to kvůli ochodu, Bello.“ S obavami jsem v jeho očích hledala pravdu. A on pravdivě skutečně vypadal. „Budeš mou ženou, protože to tak chci já sám.“

Žán v tu chvíli otevřel dveře spolujezdce a naše atmosféra bez kyslíku se rozpadla. Ještě chvíli jsem se na Edwarda v šoku dívala. Ani on se nechtěl pustit mého pohledu.

„Pane Cullene.“ Až Žánův hlas nás dokázal probrat. Edward k němu kývl hlavou a pustil mou ruku.

Za rychle odjíždějícím autem jsem se dívala se stejným zděšením jako do Edwardových očí.

„Jste v pořádku, slečno?“ Žán se mnou lehce zatřásl.

Jenom jsem kývla hlavou a pohladila si místo, kde po Edwardově tvrdém stisku zůstal rudý obtisk.

„Co se vám stalo?“ Teď to byla Jane, kdo se zvědavě ptal. A protentokrát neměla na mysli můj vyděšený pohled, nýbrž fialovo modrou modřinu na předloktí. Vypadala jako velký květ s jednoduchým vpichem uprostřed.

„Asi štípnutí,“ odpověděla jsem rychle první očividný nesmysl.

Možná by to ledacos z včerejšího večera vysvětlovalo.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 6: