Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 24 + Epilog

17.05.2012 (15:30) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 6058×

24. kapitola

Dítě a dospělá

Myslela jsem si, že to zvládnu. Nebo že budu mít dost síly k tomu, abych se s tím alespoň dokázala rozumně a bez slz vypořádat. Ale nedokázala…

A v tu chvíli jsem měla víc než kdy jindy chuť Edwardovi vynadat, lhal mi. Nevyrostla jsem. V duchu jsem byla pořád tak lehce zranitelná a nepoučitelná jako před rokem.

Mohlo mě napadnout, že hlavním důvodem Renéeina nečekaného pozvání bude nějaká složitost, trápení, nebo táta. A pak, když jsem ten dopis držela v dlaních a bála se na něj jenom podívat, bylo už pozdě vymýšlet si výmluvy nebo utéct. Oceňovala jsem snahu všech, co byli v místnosti, udělat mi to lehčí.

Renée se s Richardem posadili na gauč a sledovali, jak se němě tisknu k Edwardovi. Musel o tom dopisu vědět, nebyl překvapený. Dokonce se mi zdálo, že byl i připravený na mou reakci.

Takže když jsem se jenom pokusila dopis otevřít a přitom jsem zahlédla pár řádků neúhledného malého písma, vyvstalo mi na vědomí, že tohle je můj otec, tohle je jeho písmo a je psáno pro mě. A všechny ty marnivé lži, které jsem si bodala do srdce jako klíny, ztratily smysl. Věděl, že existuju, a to byl ten nejpodstatnější důvod mých slz a rozhodnutí přečíst jej, až si budu sama jistá, že to dokážu.

Renée mě pochopila, a když mě ten večer se starostlivým úsměvem vyprovázela ke dveřím, objala mě tak, jako nikdy předtím. Četla jsem z toho všechno, i to, co jsme si za celých osmnáct let nikdy nestačily říct.

A to, co mi otec za celých osmnáct let nestačil říci, se nacházelo v tlustém papíru, který jsem si pevně tiskla k hrudi a snažila se uhodnout, kdy konečně budu moci ta slova číst.

„Kdy ses naučila takhle řídit?“ zavřeštěla Angela, když jsem podruhé přišlápla plyn těsně předtím, než se oranžová stačila změnit za červenou.

„Vlastně, že se ptám,“ utrousila, když se srovnala zpět v sedadle spolujezdce a dvakrát pro jistotu trhla pásem, aby se ujistila o jeho bezpečnosti.

„Edward je stokrát horší než ty, když jsem s ním jednou jela k tobě domů, málem jsem nechala srdce na silnici.“ Angela měla na rozdíl ode mě po přednáškovém dni spoustu energie, byla schopná fungovat dva dny v jednom kuse a ještě komentovat způsob mé jízdy. A Edwardovy jízdy…

„Pokud máš problém, na příští autobusové zastávce ti zastavím,“ zazubila jsem se na ni a připadalo mi, že jsem na ten jediný úsměv spotřebovala všechnu energii.

„Mlčím jako hrob,“ dodala se zvednutými dlaněmi a s úsměvem se na sedadle natočila mým směrem. „Tak…“

„Tak?“ napodobila jsem ji s nechápavým tónem.

„Už se vám to blíží…“ Nechala větu volně plynout až ke mně a já pevněji sevřela volant a pořádně se zadívala na ruku, která jej držela. Na ten dokonale lesklý kámen na prsteníčku jsem si dokázala zvyknout tak rychle, až to bylo nemožné. Pokaždé mi přinášel do mysli čerstvé vzpomínky na poslední minuty s Edwardem. Na tu z rána, kdy mi nasazoval lodičky a užíval si to stejně, jako když mi večer mohl zase jinou část oděvu sundat. Na tu z naší první poutě, kdy jsem se přejedla mastného gyrosu, nebo na tu, kdy mi prsten poprvé nasadil.

„Jsi nervózní?“ vyvedla mě znovu z myšlenek a já se polekala jejího horlivého hlasu a nadšené tváře. Byla snad jediným člověkem, který byl schopen mi zavolat o půlnoci s tím, že se vdávám, co tomu říkám?

„Jsem se vším smířená.“

„Vážně?“ zaradovala se a lehce poskočila na sedačce.

„Až na tu svatbu.“ Teď jsem se zase usmívala já. „Nikdy jsem z ničeho nebyla tak nadšená a tak nervózní zároveň. Někdy si říkám, že mi bude líp jako slečně až do smrti.“ Angela se lehce pousmála, ona s Rileym takové starosti ani zdaleka neřešila. Ukázalo se, že se oba dva zajímají o způsob, jak tenhle svět udělat lepším, a i když to byla krásná a naivní myšlenka, byla dostatečně těžká pro oba na to, aby nemohli přemýšlet o své verzi dokonalého světa.

„Vždyť se nemáš čeho bát, máš úžasnou rodinu, a i když je to až nemožné a troufám si říct nefér… I dokonalého muže.“ Jen co to dořekla, se jí zvláštně zkrabatilo čelo. „No, dobře, dokonalej není. Kdyby tak jako on řídila polovina národa, do dvou let by všechny silnice zavřeli.“

Spokojeně jsem se usmála na diamant na mé ruce, měla jsem hlodavé nutkání jej pohladit, ujistit se, že se mi nezdá.

„Copak Edward…,“ povzdychla jsem si. V tuhle dobu měl v práci největší frmol. „Ou, málem bych zapomněla, mám za sebou první oběd s jeho mámou. Evidentně je dokonalost v jejich rodině něco jako základní gen, nechápala jsem, jak můžou být všichni tak… Prostě jsou dokonalí, až mi připadá, že jim budu dělat ostudu.“ Angela zavrtěla hlavou a nespokojeně si pomlaskla.

„Možná před pár lety ještě ano,“ usmála se na mě. „Teď se toho neboj.“

„Tyhle rozhovory by nám měli zakázat,“ připustila jsem unaveně, když jsme se dostaly do hlavní čtvrti, kde u malého pekařství na rohu čekal vysoký mladík se světle hnědými vlasy. Riley.

„Moc nezlob,“ poškádlila jsem ji, když jsem zastavila a spatřila Rileyho nadšený úsměv.

„Uvidíme se na svatbě,“ zakřenila se a posbírala ze zadního sedadla všechna svá skripta.

Když vystoupila, uvědomila jsem si, že tohle je část z toho, co jsem chtěla. Podstatná část.

Klid, jaký jsem cítila, byl za dlouhé měsíce strachu o Edwarda a o naši společnou budoucnost naprosto vítaným hostem. Teď, když se to vše mělo spojit v jeden celek, jsem byla tak šťastná jako nikdy předtím. Žádná z obav nebyla dostatečně silná, aby mne z toho stavu dokázala vytrhnout, ale byla tu jedna, která jej dokázala značně narušit…

Je zvláštní, jak rychle dokážeme přehodnotit svůj názor. Ještě před pár sekundami jsem byla šťastná, teď jsem se při pohledu na náš společný ráj v osmdesátém druhém patře mračila. Nikdy bych to neudělala, nebýt jednoho podstatného detailu. Edward tam nečekal. A jako každé úterý se vracel těsně před večerními zprávami na BBC.

Místo něj na mě v tom bytě čekala jiná záludnost a já věděla, že jakmile otevřu dveře, ten kus papíru si mě najde, i kdybych předstírala jiné pohlaví.

A skutečně. Jen co jsem odemkla byt a odhodila kabelu na proutěné křeslo v chodbě, byl tam. Ležel na konferenčním stolku, kde jsme jej včera večer s Edwardem zapomněli. Zase jsem plakala, on mě zase vytrvale utěšoval bez jediné známky toho, že už jej moje plačtivé výstupy unavují. A ačkoli jsem přesně věděla, co v dopise stojí, musela jsem si jeho obsah každý den znovu a znovu připomínat. V naději, že jednou ta slova přestanou bolet a já budu dost silná na další krok.

Až s firemním hrníčkem McLarenu plného turecké kávy jsem se znovu dobrovolně nechala strhnout do své vlastní noční můry.

Drahá Bello,

pokud tenhle dopis čteš, víš, že jsem spáchal to nejhorší, co může otec provést svému dítěti - opustil jsem Tě. Ale já jsem nikdy nebyl dokonalý otec. Rád bych napsal, že jsem nikdy neměl příležitost být dobrým otcem, ale lhal bych sám sobě. Předpokládám, že Ti maminka řekla vše, co se za těch prokletých čtrnáct let stačilo stát s naší rodinou, se mnou… A srdce mě bolí při myšlence, že už si nepamatuješ ani těch pár nádherných let, které jsem s Tebou směl prožít jako Tvůj táta. Jsou mým jediným lékem, když už mi připadá, že jsem na světě úplně sám.

Ale ještě předtím, než mě úplně odsoudíš, chci, abys věděla, že jsem Tvou matku velmi miloval, a že lituju všeho, co si kvůli mně musela prožít. Nikdy jsem jí nechtěl ublížit, stejně, jako jsem vás nikdy nechtěl opustit. Její rozhodnutí jsem ale plně respektoval, vybrala si pro Tebe bezpečnou cestu. Nikdo z lidí, jako jsem já, není učiněným dobrem. Však víš.

Tyto řádky píši proto, že mě zaplavila neblahá předtucha, obestírá mě jako rubáš a svírá mi srdce ledovým spárem. Chci Ti říci pravý důvod všech nelehkých záležitostí, který narušily Tvůj život před několika měsíci.

Zaprvé Ti chci říci, že Tě miluju, Bello. Tak, jak jenom otec dceru může milovat, a lituju všeho zlého, co se Ti mojí vinou stalo.

Zadruhé… Jistě si pamatuješ na den, kdy Ti maminka oznámila, že se budeš vdávat. I za to mohu já. Chtěl jsem se vrátit, znovu Tě vidět. Ale příliš bych riskoval, nejsem tak hodná bytost, jako Tvůj Edward. A Renée si toho byla dobře vědoma. Edward Tě měl v tom sňatku ochránit, a jak jistě víš, nebyla jsi mu lhostejná už dlouho předtím.

Jacob byl příliš mladý na to, aby to dokázal, nemohl by udělat nic. S Edwardem máš budoucnost a já jsem nesmírně rád, že jste si k sobě nakonec našli cestu. Hlavním důvodem bylo propojení dvou rodin, kvůli mně. Edward mě kontaktoval místo Renée, to on se postaral o Tvoje bezpečí. Až když si v hlavě zpětně promítám každou chvíli, uvědomuji si, že jsem udělal chybu. Skutečně nejsem tak silný…

A zatřetí… Nebudu Tě nutit, ani děsit. Pokud mě budeš chtít vidět, zpáteční adresu znáš. Věř mi, že budu tím nejšťastnějším mužem na světě, pokud se rozhodneš přijet. S Edwardem, samozřejmě.

Budeš se mi vdávat, Bello. Nemůžu tomu ani uvěřit, pořád si Tě pamatuji jako svou malou dlouhonohou dcerku, co pobíhala s Žánem po zahrádce.

Přeju Ti štěstí. Vím, že se v Tvém soukromém životě hodně změnilo, vím, že se Edward změnil a jsem šťastný, že jste si i přes to stále vzácní a jste pořád zamilovaní.

Prosím, nezapomeň na mě.

S láskou,

Tvůj otec

Věděla jsem, že to nezvládnu. Přesto jsem doufala, že pro tentokrát bude bolest menší, no, pocit, který po posledních řádcích přišel, mi jasně říkal, že ještě chvíli a sesypu na podlahu jako včera večer, předevčírem, předpředevčírem… A jako každou chvíli, která po přečtení nastala.

Zoufale jsem se rozhlédla po bytě. Co, co, co? Co by mě dokázalo zaměstnat, co bych mohla využít?

Televize… Zachrání mě na deset minut.

Čtení… Jsem moc unavená na soustředění se na text.

Edward… Nejspíš bych se mu rozbrečela do telefonu jako dítě.

Zakručelo mi v břiše, byl to osvobozující zvuk. S vděčností jsem si přiložila dlaň na břicho a rozběhla se do kuchyně. Cestou jsem rozsvítila veškerá světla a v kuchyni jsem zapojila do zásuvky dokonce i rohovou lampu, kterou Edward snad ještě ani nepoužil. Teprve až všude kolem mě bylo jako pár centimetrů od slunce, světlo, teplo a příliš ticho, vzpomněla jsem si na další maličkost, která by mě mohla před stavem totálního zhroucení zachránit. Edward tu muziku nesnášel, pro mě byla Zumba myšlenkovým výplachem a osvobozením od složitostí.

A skladba El Amor, El Amor byla v tomto případě to nejlepším řešení. Milovala jsem Edwardovo výkonné stereo a reproduktory nenápadně rozmístěné po celé kuchyni. A pak už v rytmu rychlých tónů jeden rychlý tanec kolem lednice a poté s nožem u prkýnka.

Přesto se mi to nepodařilo úplně, na chvíli jsem nechtěně povolila uzdu své slabosti a to jsem nakonec oplakala. Stihla jsem se dát do pořádku ve chvíli, kdy se kuřecí kostičky na pánvi zdály hotové.

Zrovna jsem čistila omytou zeleninu a naplno se věnovala tanci u přistavěného ostrůvku, když se mi na rozpálené kůži na bříšku rozlil chlad, který se rázem dostal do celého těla. Zajíkla jsem se, jako vždy, když Edward podnikal své překvapivé výpravy domů. Spěšně jsem se podívala na své bříško, skutečně. Dvě velké dlaně mě na něm stále studily a ohrnuté rukávy bílé košile příjemně lechtaly na bocích.

„Cestou domů propukla třetí světová?“ zeptal se s předstíraným zmatením a mě pohladil na krku jeho dech, zněl šťastně a spokojeně, a to byl Edward vždy, když se vrátil domů. Odpustila jsem mu narážku na můj hudební vkus. Zadívala jsem se na masivní hodinky na jeho zápěstí.

„Jdeš brzy,“ poznamenala jsem a snažila se o šťastný a spokojený tón – všemožně zamaskovat svoji neschopnost být dospělou.

„Copak se děje?“ Poznal to, okamžitě. Jeho hlas ve vteřině postrádal všechen humor a mně bylo jasné, že se to bez pádného odůvodnění z mé strany neobejde.

„Nic, mám hlad a tak jsem se…“ Přerušil mě dotyk jeho prstů na tváři, jemně pohladil můj spodní ret a lehce si mě podmanil, takže jsem měla za chvíli tvář nakloněnou k jeho a on z té mé mohl číst jako z otevřené knihy.

„Zase jsi plakala,“ posteskl si a jeho prsty mě konejšivě po tváři pohladily a já žasla nad jeho láskou. Pořád mě neměl dost a já jeho zděšení nad tím, že už jsem zase vyváděla, očekávala se strachem každý den. „Znovu jsi četla tátův dopis, viď?“ Zahanbeně jsem přikývla a pustila nůž na linku.

Objala jsem ho kolem pasu – ačkoliv mě to stálo téměř vyhození ramen – a přitiskla si tvář k jeho hrudi. Pocit, že tu se mnou prostě je, nedokázalo vyvážit nic na světě.

„Jsem hloupá, Edwarde, dělám to pořád dokola. Jako bych doufala, že se to kdy změní.“ Políbil mě na temeno a objetí mi oplatil. Chvíli mě jenom kolébal, jako by ze mě smíval všechen žal. Využil svých rukou na mých zádech a po chvíli si na prsty už namotával prameny mých vlasů.

„Nejsi hloupá, zlepší se to. Jen tomu musíme dát čas, uvidíš.“ Až v takových chvílích jsem si uvědomovala, jak moc je ode mě Edward dál, on byl dospělý a já už jenom kvůli němu chtěla být také.

„Jsem jako malý dítě, kruci. Kdybych alespoň věděla, co chci dělat dál. Vím, že bych ho nesnesla jen tak… přijmout nebo jej vidět. Ale zůstat bez odezvy? Potom, co konečně vím, že nějakého otce mám.“ Jeho objetí zesílilo, znovu mě líbal do vlasů a znovu mě lehce kolébal. Naštěstí jsem si svůj díl slz na jeden den už vybrala.

„Tohle je ale normální, Bello. Nikdo by nereagoval jinak, víš, kým tvůj táta je a víš, že to bude ještě chvíli trvat, ale ty, Bello…“ Chytil mě za boky a jemně mě od sebe odtlačil. Stála jsem od něj na délku paží a vpíjela se mu do tváře. „Ty to dokážeš, dej tomu čas a naději a všechno bude jednou v pořádku. Tvůj táta ví, že od tebe nemůže čekat zázraky.“ Naklonil se a políbil mě na čelo. „A dítě už rozhodně nejsi, říkal jsem ti to.“ S úsměvem se ke mně znovu přitulil a v sekundě jsem už nestála na svých nohách – ty jsem měla obmotané kolem Edwardova pasu – a užívala si jeho vůni po celém dlouhém dni bez něj.

„Chyběls mi.“ Vysadil mě na linku a tiskl se ke mně ještě blíž.

„To rád slyším,“ usmíval se od ucha k uchu a volně tak dostával naši společnou vlnu vysoko nad propast. „Už se netrap, prosím tě. Pro mě.“

„Pro tebe?“ zašklebila jsem se smíchem. „Zkusím to.“ Spokojeně mě políbil na tvář.

„A cože se to tu pokoušíš zabít?“ dodal se smíchem, když z linky sebral nůž a zadíval se na nakrojenou červenou papriku.

„Svůj hlad,“ odpověděla jsem, a abych ho ušetřila zápachu jídla, pokusila jsem se seskočit z linky a dodělat si večeři… No, Edward měl jiný názor.

„Ne, ne,“ jemně zavrčel. „Přenechej to odborníkovi,“ zazubil se na mě a s velkým teátrem kolem si vyhrnul rukávy košile ještě výš a rozepnul si první dva knoflíčky u krku.

Byla jsem šťastná, že hlavní složka jídla – maso – už byla hotová, protože pohled, který se Edwardovi usadil ve tváři, když se chystal nakrájet tím malinkým nožem rajče, byl… úžasný.

„Edwarde, ten nůž…“

„Nech mistra pracovat,“ napomenul mě a já se raději vzdala a radu o výměně nože pohřbila hluboko v mysli, jistá si tím, že to bude zajímavé. A také bylo.

Edward měl sílu, to bylo neoddiskutovatelné, ale když nůž prudce zabodnul do rajčete, nebyla mu síla nic platná, protože rajčatová šťáva si i tak našla cestu ven.

Úspěšně zaneřádil linku, sporák a v nejposlednější řadě i sebe a to bylo to nejlepší z celé show. Zůstal stát jako přikovaný a znechuceně krčil nos.

„Co máte dalšího v rukávu, mistře?“ zeptala jsem se s nadšením a sledovala, jak líně pokládá nůž na linku a jde zpět ke mně. „Máte tu šťávu, mistře.“ Natáhla jsem k němu ruku a on se ještě víc přiblížil, až se tělem téměř dotýkal mého. Pohladila jsem jej po tváři těsně u kapičky rajčatové šťávy. Pak jsem se pomalu rty přisála na jeho kůži a kapičku šťávy z jeho tváře olízla.

„Je vůbec něco, co v kuchyni umíš?“ utahovala jsem si z něj, spokojená s výsledkem jeho vaření.

Sebejistě se pousmál a sklonil se k mému výstřihu, dřív, než se mohlo stát něco erotičtějšího, přejel těmi svými úžasně chladnými dlouhými prsty po vnitřní straně mého stehna a vzápětí naprosto drze přidal druhou ruku z druhé strany. A účel? Teprve až když rychle škubl bavlněnou látkou kalhotek a sám se pozval do známého, pochopila jsem, co všechno v kuchyni dovede. Bílou látku odhodil do kouta ke skříni se stereem.

„Hmm, tohle na mě zapůsobilo,“ zamručela jsem mu spokojeně do odhaleného kousku kůže na hrudi a moje prsty už zdatně zdolávaly knoflíčky, které zbyly.

A když už se zdálo, že nám nemůže nic zabránit a všechny části našeho oblečení zdobily různé kouty kuchyně, Edward se prudce zastavil v pohybu. „Ne, takhle ne,“ zašeptal si pro sebe nespokojeně.

„Edwarde, co se děje?“ zpanikařila jsem, když se ode mě odtrhl a nahý doběhl ke stereu. Pár tlačítek rychle cvaklo pod jeho prsty, a pak bylo příjemné ticho, ve kterém jsem zřetelně slyšela bít svoje srdce.

Pak se s vítězným, spokojeným úsměvem vracel zpět ke mně a já si jej stačila znovu pořádně pohledem vychutnat. To, jak se při pouhopouhé chůzi každý jeho sval napínal a jeho tělo pracovalo tak lehce a přirozeně… Byl to úchvatný pohled.

„V tom rámusu se nedalo pracovat,“ postěžoval si a během sekundy se znovu tiskl ke mně a místo pitomému stereu se už znovu věnoval plně mně.

A když už se jednalo o přednosti…

Jasně, přednost jsem dostala na každém koncertu, na každé večeři, a před každým obchodním partnerem. S odstupem času by se dalo říct, že se Edwardovo ředitelování v porovnání s tím, jak se věnoval mně, mohlo nazývat koníčkem.

Epilog

„Je tu tolik lidí,“ postěžovala jsem si teskně Angele, která v bleděmodrých družičkových šatech byla k nepoznání, nádherná. Ve vlasech úhledně vyčesaných na temeno hlavy měla zapletenou modrou růži. Já si oproti ní připadala jako princezna, vlasy rozpuštěné, volně splývající ve vlnách k zádům. Drobná korunka se závojem mě označovaly za nevěstu.

„Nediv se, je to nádherná, obrovská svatba,“ odvětila mi s úsměvem a společně jsme se skryly za závěs okna a sledovaly dění na zahradě našeho domu.

Dlouhé stoly s bílými ubrusy a fialovým zdobením se prohýbaly pod velkými tácy plnými pestrobarevných pochoutek, byl zde samotný kulatý stůl se sklenkami šampaňského, mezi stromy byla volně natažena dlouhá bílá stuha s květinami. V korunách stromů se sem tam vyskytla bílá hvězda jako svítící dekorace.

U pódia, kde na vyvýšeném širokém stupni hrála Edwardova oblíbená kapela, se hromadilo několik desítek lidí. Některé z nich jsem v životě neviděla. Možná Edwardovi pracovníci, nebo firemní partneři?

Srdce mi zaplesalo nadšením, když jsem mezi tím shlukem tiše a kultivovaně hovořících lidí spatřila pár bývalých spolužáků, pár lidí z vejšky a pár vzdálených tet.

A pak jsem spatřila tu poslední věc, která pustila mé slzy vodopádem ven. Altánek byl až v zadní části zahrady, mezi vysokými, zdobenými stromy. Po jeho vysokých podpěrách šplhaly bílé květy, zdálky jsem je nedokázala poznat, cestičku označovalo pár bílých lístků.

„Ne, Bello, make-up!“ upozornila mě Angela a špičkou bílého kapesníčku se mi snažila setřít slzy.

„Bello, Bello, Bello!“ volala nadšeně mamka už ode dveří pokoje a rychle je za sebou zavřela. „Už sis podruhé vyčistila zuby? Máš ten modrý podvazek? A co náušnice? Dala ti Jane ty správné?“ Doběhla na vysokých podpatcích až ke mně a zkontrolovala celkově můj vzhled, takže jí to malé pobrečení nemohlo uniknout. Ve slušivém růžovém kostýmku vypadala o několik let mladší.

„Ale,“ povzdychla si s úsměvem. „Já jsem taky brečela, všechny brečí, to bude dobrý.“ Opatrně mě objala, aby nažehlené suknice nepomačkala, nebo se náhodou nedotkla mého závoje.

„Já vím, jen… Odvede mě Žán k oltáři?“

„Samozřejmě, už je připravený a je náležitě pyšný,“ usmívala se jako slunce a mě její paprsky štěstí příjemně hřály u srdce. „Ty šaty jsou skutečně dokonalé,“ vzdychla a já se spokojeně podívala do zrcadla.

Byl to Edwardův první dárek, první projev lásky ke mně. Když jsem si ty šaty při focení oblékala, nikdy by mě nenapadlo, že se v podobných jednou budu vdávat. Ne, nebyly svatební, byly jenom dokonalé a naprosto vhodné pro tuto příležitost. Navíc, byly prvním krokem k Edwardu Cullenovi. Čekal nás druhý důležitý krok, a já si byla jistá, že tenhle důkaz musí být se mnou. Jen trochu… jiný. Nikdy bych nedovolila, aby mě viděl ve svatebních šatech před svatbou, a tak jsem si tu druhou, o něco svatebnější variantu u návrhářky vyprosila a nechala zhotovit teprve čtrnáct dní před svatbou.

„Fajn,“ vydechla jsem a Angela už stála připravená u dveří.

„Tak pojď,“ pobídla mě Renée.

První rána přišla v okamžik, kdy jsem na těch vysokých botách opustila místnost. Uvědomila jsem si, že už se to děje. A ačkoli jsem si vždycky myslela, že vím, co chci, teprve v tu chvíli jsem plně věděla, že na ničem z toho nezáleží, pokud u mě bude Edward.

A pokud u mě bude Renée. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, kdo moje matka je. Jak moc jsem jí křivdila, když se mě snažila chránit. A i když jsme si obě prošly peklem, já jí za to byla vděčná. Vždyť - kdyby nebylo jí a táty, nikdy bych se s Edwardem nepotkala a možná bych nikdy necítila to, co jsem cítila ve chvíli, když se přede mnou otevřely dveře do zahrady a já na samotném konci cesty k oltáři spatřila Edwarda.

Pak se vše zdálo jako pouhá maličkost, on byl to, co jsem potřebovala do konce života.

Možná jsem nevyrostla, možná trošičku ano.

V hloubi srdce jsem ale byla stále stejná – zamilovaná.

Tak mám pocit, že psaní těchto podčárkových proslovů se stane mojí další nepěknou zkušeností. Co jenom napsat pod konec mé srdcovky, aniž bych zněla pateticky?

Věnovala jsem jí čtyři měsíce života, přesto mi to uteklo jako voda a výsledný počet 65 582 slov obsahuje jenom tolik, kolik jste vy i já byli schopni za tu dobu pojmout. Přijde mi až nemožné, že jsem do toho čísla dokázala narvat celý příběh.

Jistě vám neuniklo, že jsme zhruba v polovině povídky prodělali základní zvrat a ke konci jsme se topili v Belliných slzách a zoufalství… Nečekaně. No, myslím, že alespoň na samotném konci byste měli dostat odpovědi.

Život Belly byl jako jedna velká divadelní hra s tou změnou, že se nikdy nezatáhla opona. Byla rozmazlená, drzá, chvílemi až nesnesitelná. Nenáviděla svoji matku stejně jako školu… Na první pohled až odpudivé.

Teprve potom, co našla opravdovou lásku, pochopila, že existuje i něco jiného, než je ona. A když si myslela, že Edwarda nadobro ztratila, prodělala další zásadní zlom. Kolikrát mě bolelo srdíčko při pomyšlení na ztraceného Edwarda za ni.

A dále záležitost s Nenarozenými, kteří jsou moji další oblíbenci. Jistě jste si všimli, že jsme se odklonili od původní čisté upíří verze S. M. Říkala jsem si, že si naši záporáci zaslouží trochu výjimečnosti a autorovi – když stvoří alespoň z poloviny vlastní postavy – se poté pracuje daleko, daleko lépe.

A na samotném konci se Bella musela smířit s tím, že sice otce má, ale zřejmě jej nikdy nebude moct vidět. A to byla poslední tvrdá zkouška. I když byla stále mladá, byla už o tolik let starší, až to mě samotnou překvapilo. A to byla jedna z hlavních myšlenek, provést Bellu jejím životem a dát jí Edwarda.

Nakonec dlužno vám všem strašně moc poděkovat. Povídku jsem přidala s malou dušičkou, ale vy jste mě vyvedli z tunelu a umožnili mi strávit tu s vámi čtyři krásné měsíce. Děkuji vám za každičký komentářík, dal mi strašně moc energie.

Už vás nebudu dál zalamovat svým proslovem – stejně řečnit neumím – a popřeju vám jen krásné vzpomínky na tuto povídku.

Já si jdu pobrečet a popřemýšlet.

(Někteří z vás vědí o případných bonusech této povídky, mám ale takový pocit, že bych je už k Prodané ani nemohla přiřadit, takže pokud nějaké budou, tak na mých stránkách. Můžete se mi ozvat mailem.)

Gabbe

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 24 + Epilog: