Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 18

02.04.2012 (18:15) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 47× • zobrazeno 6100×

18. kapitola

Bezvědomí, podvědomí

Nad Seattlem se usadil obrovský baldachýn plný zatuchlého srpnového vzduchu. Uběhl teprve týden od našeho odloučení, týden od našeho posledního okamžiku. A už teď se mi dny začaly nemilosrdně slévat do jednoho prostě fungujícího časového pásma.

Nebylo těžké si připadat jako za mřížemi. Uvězněna za tlustými zdmi domu. Už se téměř ani nedalo dýchat, vydýchaný vzduch městského pařáku se stával odpornou, ale za to nutnou součástí každého dne. Seattle v tuto dobu každý rok vypadá jako malé království hříchů. Dusno a únava vytlačující na povrch jen to nejdůležitější. Naše tajné myšlenky, naši oblibu nebo naše předsudky. A bohužel neexistuje nic, co by nás v pětatřicetistupňových vedrech dokázalo připravit o ten pravý apetit.

Možná to spíš bylo malé diktátorství… Vpředu s věčně nešťastným opilým diktátorem – Renée.

Bohužel jsem brzy zjistila, proč se trápí, a netrvalo mi to ani sekundu, abych si uvědomila, že bych se měla trápit zrovna tak. Jak dlouho nám vlastně trvá zjistit, že předem vytyčené odpovědi, po kterých tolik lačníme, jsou vlastně jenom zlem pro nás všechny?

Já na to přišla až příliš pozdě.

Renée neslyšela můj pláč poté, co jsem se dozvěděla o Edwardovi. Ale musela vědět, že jsem pravý důvod Edwardova náhlého zmizení pochopila. Bylo to na mně znatelné při prvním pohledu. A rozdýchat jsem to skutečně nemohla a už nemohlo pomoci vůbec a zhola nic. Možná jedině on. Pokud v té tvrdé masce zbylo kousek z jeho srdce. Má teď vůbec srdce?

A pokud se mi zdálo, že příští týden dokážu přežít o něco lépe, že dokážu fungovat jako normální člověk, pomáhat a především být s Renée, pak jsem se jako vždy šeredně mýlila.

Sotva mi Richard podal poslední z antibiotik a rána se zdála konečně v pořádku a polovinu krku pokrýval tvrdý strup, bolest přišla podruhé, tentokrát s mnohem větší razancí. Noci jsem celé proseděla u televize, nebo usínala u krbu s hlavou opřenou o měkké křeslo. Jakmile jsem se měla položit do postele a zkusit krkem jenom pohnout, mohla jsem celý uklidňovací proces začít znova.

Pár dnů před osudným okamžikem praskla před naším domem kanalizace a v neustálém ruchu strojů a pokřikujících upocených dělníků se s tříštící hlavou nedalo žít. Richard se proto nade mnou smiloval. Tak silné léky by dokázaly složit k zemi i koně. O světě jsem nevěděla a spokojeně prospala celé dny. Renée si myslela, že alespoň ve spánku budu mít od Edwarda klid. Ale opak byl pravdou. Byl se mnou každou minutu. Přesně takový, jakého jsem si jej pamatovala. Přesně takový, jakého jsem milovala.

Pondělní ráno jsem znovu prospala ve sladkém, bezbolestném nevědomí. Až do chvíle, kdy se ručička hodin přehoupla k velké, tučné dvanáctce a na mém čele se objevila horká dlaň. Znala jsem její hebkost a neuvěřitelnou pálivost.

„Takhle se tráví pracovní dny,“ šeptl pobaveně Jacobův klidný hlas.

Chvíli jsem jeho tvář viděla dvakrát, než se mi obraz trvale ustálil, a pak už na mé posteli vedle mě seděl skutečný Jacob Black.

„Co tu děláš?“ Párkrát mi vynechal hlas, než jsem byla schopná srozumitelně vyslovit jediné slovo. Musela jsem vypadat jako po flašce tequilly a pořádném nářezu.

„Pěkné uvítání,“ kývl uznale hlavou a v sekundě jsem měla před očima jeho dokonalý bílý chrup. „A když jsme u zdvořilostí – taky tě rád vidím, Swanová.“ Kdoví proč mi bylo tak zvláštně, když mě oslovil přímením. Byla jsem ráda, že jsem jej viděla, ale byla bych ještě radši, kdyby odešel.

„Přišel ses podívat, jak to vypadá u marodů?“ Spokojeně plácl dlaněmi do peřiny.

„Přišel jsem tě probrat z tohohle komatu. Musíš se nám trochu rozpohybovat.“ A v následující vteřině začal rekonvalescenční proces tím, že ze mě strhl prohřátou peřinu.

„Začnu tím, že ti jednu praštím, Jacobe!“ Skutečně bych byla radši, kdyby odešel.

Stěží jsem se posadila na posteli, tělo stále oblbnuté dávkou léků, mysl pomatená samotným faktem, že přede mnou stojí můj bývalý přítel, kterému se s každou minutou vytrácel úsměv z tváře.

A pak se cosi v jeho tváři zlomilo úplně a mohl za to okamžik, kdy mi záplava vlasů sklouzla z ramen na záda a odhalila tak celou šíji. Pak se v jeho tváři objevilo naprosté zhnusení a odpor.

 „Svině,“ zaznělo tiše z jeho rtů a já zkameněla v nádechu. Přišel mi vynadat? Přistoupil o pár kroků zpět k posteli, ruku váhavě nataženou mým směrem a nemohla jsem nepostřehnout jeho třesoucí se prsty. „Co ti ještě provedla?“

Netušila jsem, jak se o Lorinnové dozvěděl. Věděla jsem jediné – musím udržet tajemství v sobě. Když chráním ji, chráním i Edwarda.

„O kom mluvíš?“

„Nehraj si na blbou, Bello. Renée mi všechno řekla, bylo jenom otázkou času, kdy se ti v jeho přítomnosti něco takového stane. Říkal jsem ti, že to není chlap pro tebe…“ Pak se odmlčel. Z jeho hlasu jsem zaslechla velkou část staré bolesti, ale ne jeho. Té, kterou jsme prožívali spolu.

„Ty jsi věděl o jejich existenci, Jacobe?“ V tu chvíli jsem měla strach, že znovu vybouchne, že se zlostí snad zblázní. Celý se třásl, tváře červené, jako by právě uběhl kilometry.

„Věděl jsem toho tolik, co jsem tobě říct nikdy nemohl,“ syknul podrážděně mým směrem. Možná to bylo to kouzlo zlých rozchodů – při každém našem dalším setkání jsme poslu nemohli vydržet ve stejné místnosti. Nebo to bylo možná jenom mnou. Naprosto stejně – podrážděně, vytočeně a nesnesitelně – se choval snad jenom v mé přítomnosti.

„Nemohl? A proč? Pak mi řekni, jakým právem ses mohl cítit jako můj přítel?“

„Protože mi bylo při prvním pohledu na tebe jasné, že ses do něj zabouchla až po uši. Myslíš si, že jsem tě nepoznal dost na to, abych věděl, jak moc tě má ta pijavice pod palcem?“ To bolelo, úmyslně se mě snažil kopat, zraňovat…

I když měl pravdu. Proto jsem mlčela.

„Věděl jsem, že ti jednou ublíží a že tě to vrátí zpět ke mně.“

„Ale on mi neublížil,“ oplatila jsem mu stejně nahněvaným a podrážděným hlasem.

„A proč se teda celý noci trápíš? Pro koho? Proč?“

„Ale on nemůže za to, co se mu stalo, Jacobe!“

„Myslíš? Byl moc velkej srab na to, aby před tebou kápl božskou. On to věděl moc dobře a stejně tě vystavil nebezpečí a celou tu dobu taky věděl, že se to jednou stane a on tě bude muset navždy opustit, pokud tě nebude chtít zabít.“

„Proč to děláš?“ vyjela jsem na něj podrážděně. „Neustále mi ubližuješ, snažíš se mě kopat, abych litovala toho, že jsem tě kdy odpustila. A věř mi, Jacobe, já se ti moc omlouvám, pokud jsem tě ranila, ale já bych svoje rozhodnutí nikdy nezměnila. Edwarda miluju, ať se děje cokoli… ať je kýmkoli.“

A znovu stará bolest v jeho tváři…

„Nepřišel jsem ti ubližovat, ani se s tebou hádat, Bello. Přišel jsem proto, abych tě ochránil, abych tě ho zbavil.“

„To nemyslíš vážně…“

„Není to jenom moje přání. Je především tvé matky.“

A v tu chvíli jsem to nebyla ani já, ani on, kdo se snažil zastavit naši hádku. Byl to sám Richard, jemuž se podařilo zasáhnout ještě předtím, než se Jacobovi nebo mně stačilo něco stát.

Jeho staré oči vyhledaly ty Jacobovy. Richard nemusel nic říkat. V okamžiku, kdy se vyděšeně prudce nadechl, se z dolní části domu ozvala obrovská rána otřásající zdmi celého domu a několik protivně a bolestně dlouhých sekund znějící v našich uších. Nikdo se v té chvíli nepohnul z místa, všichni zpraženi překvapením čekali, až ta silná zvuková bariéra přestane svírat hrdla.

Jako první se probral Jacob.

Prosmekl se kolem Richarda neuvěřitelnou rychlostí, ani jsem neslyšela, že by scházel schody. Jenom jeden rychlý, hlasitý doskok. A jedna rychlá tichá nadávka prozrazující až příliš… Pijavice.

„Slečno, zůstaňte tam, kde jste.“ Nakázal Richard a já poslušně přikývla.

„Je… je to… ona?“ Hrůzou jsem začala od dveří ustupovat. Strach z onoho večera znovu ožil v mých vzpomínkách a čerstvou silnou dávku marnosti roznesl po celém těle.

Richard smutně sklopil pohled. „Je to pan Cullen.“

Držel mě pevně celých deset minut. Deset minut naprostého šoku a zoufalství, strachu, obav a křiku, ale přes to všechno se ve mně probudil právě ten cit, co odešel společně s ním, a já ho každou buňkou v těle toužila cítit znovu. Znovu s ním mluvit, slyšet jeho hlas, dívat se mu do očí, pohladit jeho svaly na rukou a líbat ty po celém zbytku těla.

Z haly jsem slyšela Renéein hlas. Napůl křičela, napůl plakala. A přestože mluvila dost nahlas, nedokázala jsem jí rozumět jediné slovo.

Richard mě v jedné chvíli pevně objal kolem beder pravou paží, levou rukou vytáhl ze zadní kapsy kalhot malou láhev s průzračnou tekutinou. Sedřel si kůži na prstech o kovový uzávěr, který obratně dokázal odšroubovat. Pak se kolem nás jako těžký opar rozprostřel zápach ředidla. Mísil se s naším dechem i s našimi slovy.

„K čemu to je, Richarde?“ Povolil stisk, hlasy z haly se zdály blíž. Ale nebyl slyšet ani jediný krok.

„Nezachrání nám to život, ale ředidlo dokáže účinně koncentrovat pach naší krve. Můžeme tak srazit jeho žízeň.“ Rozhodně o tom nepřemýšlel poprvé a rozhodně jsem mu neměla v plánu zazdívat letité zkušenosti – ačkoli se mi o nich nezmínil. Právem.

Pak jsme poprvé zaslechli zavrzání parketů před dveřmi mého pokoje. Naše srdce měla najednou společný rychlý rytmus.

Nevím, jak jsem se ocitla za Richardovými zády, nevím, jak jsem se vůbec dokázala udržet na nohou, a také nevím, kde jsem v sobě brala tu sílu, aby se ve mně dokázala prát touha po něm se strachem a zlostí.

„Nehýbejte se, nesmíte se dostat z mého dosahu!“ A pak už se konečně pokojem rozneslo tiché zavrzání pantů.

„Pane Cullene.“ Zdvořilý a na první poslech jasně podřazený hlas Richarda jsem nechápala. Já ze sebe nedokázala dostat rozumnou hlásku.

„Rád tě vidím, Richarde.“ Bylo to, jako když se protne temné nebe ostrým a ohromným bleskem zářícím ještě dlouho po jeho zmizení. Jakoby se přetrhala všechna záchytná lana a byl tu jenom ten hlas, co by mě dokázal udržet na hladině. Tvrdý, ale přitom jemný, chladný, ale přesto jsem z něj dokázala vyčíst, že patří člověku. Dokonale jemný. Ale stále nesl Edwardovy stopy, stále byl tak nakřápnutý a tak drsný, jako býval.

Nahlédla jsem kousek za Richardovu paži. Uviděla jsem pouze šedý dlouhý rukáv mikiny a černé rifle. Nehýbal se, stál jako vytesán z kamene.

„I ty mi budeš bránit, příteli?“ optal se a muž přede mnou se narovnal. Prudce kývl.

„Já jí neublížím. Nedokážu to.“ Samet a jemnost se pomalu vytrácely. Místo toho přišla obávaná drsnost a hrubost.

„Právě proto… Nedokážete to, nedokážete se ubránit, pane.“ Vrčení. Tiché, hrubé, zvířecí. Ale bylo jenom málo podobné tomu, co vycházelo z hrdla Lorinnové. Tohle bylo jako varování před smrtí, poslední, co kdy člověk uslyší.

„Já bez ní nedokážu žít žádný život.“ Jen malý okamžik jsem dýchala o něco rychleji, téměř jsem zpoza Richarda vystoupila, odhodlaná se mu postavit tváří v tvář.  Ale v poslední sekundě selhalo tělo…

„Dokážete to, zatímco bude slečna v bezpečí.“ Z Richardova hlasu mi běhal mráz po zádech.

„Ona patří mně!“ Pak už to nemohl vydržet ani jeden z nás. Ani Richard ani já.

V hlavě naprosté prázdno, neovládala jsem nic ze svého těla, přesto nohy vykonaly dva kroky stranou a oči vyhledaly jeho postavu.

Pár kroků přede mnou stál Edward. V šedé mikině, ve které utíkal před novináři, v černých špinavých riflích a černých slunečních brýlích. Možná jen trochu moc bledý, ale byl to on.

„Ne,“ zakřičel na mě Richard a držel mě u svého těla. Proč se moje tělo pohybovalo bez vědomí? V mé hlavě už zůstala jenom jedna myšlenka, která poprvé za ty dlouhé dny bez něj nebolela. Chtěla jsem být u něj.

„Na ni zapomeň, Cullene. Tvoje šance už je pryč.“ Jacob svlečený do půl těla s obrovskou tržnou ranou přes pravou tvář se hrbil jako šelma ve dveřích. Prudce dýchal a každou chvílí se mi jeho rudé tváře zdály víc a víc podobné krvi, která v širokých pramenech stékala po pravé polovině jeho těla.

Edward jeho křik nevnímal. Celou tu dobu se díval na mě.

„Pojď se mou, holčičko.“ A právě v ten okamžik jsme poprvé ucítila jasný rozdíl. První velkou odchylku, kterou se lišil od mého Edwarda. Jeho hlas postrádal při vyslovení mé přezdívky to, co v sobě pokaždé měl. Měkkost, poddajnost, co když lásku?

Richard povolil stisk, možná mi dával na vybranou. Věděl, co se ve mně děje.

A jakmile zmizely jeho dlaně, objevily se Edwardovy. Pomalu ke mně natáhl levou paži dlaní vzhůru a já mu poslušně do ní dala svou. Projel mnou ledový šíp a zasáhl všechno bolavé a nerozhodné.

„Pane Cullene, nechte ji být,“ zaúpěl za mými zády starý hlas.

Edward se lehce usmál. Jenom krátký náznak pozvednutých koutků.

„To je v pořádku, Richarde.“ Neodkázala jsem od něho odtrhnout pohled. Až moc dobře jsem si uvědomovala, že to, co nás k sobě táhne, je mnohem víc než pouhý stisk. Tak zoufale jsem si přála, aby cítil stejnou bolest jako já, abych mu přeci jenom nebyla lhostejná.

„Bojíš se?“ zeptaly se tiše jeho dokonalé rty. Ucítila jsem jeho vůni, mnohem intenzivněji, než v to ráno na jeho gauči. Byla stejná, jenom jí bylo tolik…

„Proč jsi nepřišel dřív?“ Jeho tvář ztuhla, najednou byl smutný.

A já pocítila neskutečnou a nemožnou chuť se jej dotknout. Nejenom kvůli sobě, tím jedním dotykem jsem mu z tváře chtěla smít smutek.

Byl ledový, jakmile se prsty dotkly jeho pokožky na spánku, jemně k nim naklonil tvář, prudce vydechl.

„Miluju tě, Bello. A chci, abys se mnou odešla.“

Jacob znovu křičel, díkybohu jsem vůbec nevěděla, co ta slova znamenala, protože v porovnání s Edwardovou prosbou byla naprosto nepotřebná. A abych mu mohla věřit úplně a odevzdat mu znovu svou duši, musela jsem číst důkaz i tam, kde se to všechno začalo před pár měsíci objevovat.

Nebránil se, sluneční brýle jsem z tváře lehce sundala. A pak už jsem nevěděla, zda je to jenom sen nebo realita.

Všechno se pomalu začalo ztrácet v rudém oparu. Všechno kolem křičelo, všichni kolem křičeli.

Místo tichého prázdna Edwardova náruč. Marně jsem se jej snažila odstrčit, zranit, odehnat.  Zapomenout na hrozné oči zvířete, které se na mě v tu chvíli dívaly.

Jacob mu bránil, jeho krev přestala být rudá, už byla téměř černá. Poslední vzpomínka patřila Edwardovi.

Pak už jenom pár kratičkých útržků…

Rozbitá lahev ředidla, Richardův křik, Jacobovo vrčení, hluk a znovu Edwardova náruč.

Moc děkuji všem, kterým není líno ozvat se v kometnářích. Dáváte mi sílu, děkuju!

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 18: