Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 17

25.03.2012 (15:00) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 5489×

17. kapitola

Jiná linie

Ještě máme tři dny, za tu dobu se to dá stihnout!

Renée, to není možné. Riskovali bychom až moc a to si nemůžeme dovolit.

Rád bych podotkl, že už je minuta po půlnoci. Máme jenom dva dny.

Dlouhé umučené povzdechnutí…

Bello! Dceruško… Dotyk na čele, horké zpocené prsty.

Necháme ji spát.

Musí být zmatená.

Ona to pochopí…

Toho se právě bojím.

Čekala jsem na ten okamžik celých dlouhých sedmadvacet sekund. Sedmadvacet sekund trápení, nejistoty a nekonečného čekání.

A pokud si některý z trojice hlasů myslel, že jsem byla zmatená, pak se rozhodně nepletl.

Žádný obraz z posledních okamžiků vědomí nezmizel, ani nevybledl, ani jsem se jej nepokusila ze své utrápené mysli smazat.

Tělo jsem necítila, až na pár rozbolavěných míst. Právě na nich jsem cítila pouhou přítomnost kůže, důkaz stálého tepu, důkaz jeho existence, mé existence.

Jedno rychle cvaknutí a vzdalující se kroky. Místnost se ponořila do děsivého mrtvého ticha, jenom můj dech a tep rušily zdánlivou smrt. A právě na ten okamžik jsem čekala celou tu dobu, co se mi oči bolestně svíraly k sobě a prsty zatínaly v pěst.

První pohled na bílý strop, ve vzduchu jsem cítila zvláštní těžký pach a Renéein parfém. Dokázala jsem pohnout hlavou nalevo. Byl to můj pokoj, byl to můj dětský svět.

A najednou mi to došlo až příliš rychle. Sama sebe jsem klamala bolestí. Nebolelo tělo, bolela jenom duše. Bolel pocit, že je Edward pryč, bolel pocit, že jej má v moci někdo úplně jiný, bolela myšlenka na jeho zranění, bolela každá vzpomínka z jeho bytu. Pálila místa, která tak rád líbal, bolela místa, kterých se nenápadně dotýkal na tiskovce, která nápadně hladil na jeho gauči. Bolela celá malá duše Belly, kterou prý miloval…

Posadila jsem se. Jenom proto, abych se ujistila, že se země skutečně netočí tak šíleně rychle, jak se zdálo. Přišlo to nečekaně brzy. Světlá chvilka, pocit, že dokážu vstát, že dokážu mluvit.

Bosé nohy na mokré podlaze. Co se stalo?

Čím blíž jsem byla bílým dveřím od koupelny, tím víc si každý můj smysl uvědomoval, že ten proklatě těžký nedýchatelný pach vznášející se ve vzduchu je pouhopouhé ředidlo. Nebo snad tisíc vylitých lahviček odlakovačů.

Cítila jsem se malátně, jako po dokončení eseje o Hamletovi, kterou jsem psala nekonečně celý den a celou noc. Vše bylo nechutně barevné a nechutně cítit na to, abych to dokázala plně vnímat.

Dotkla jsem se ztuhlé paže. Jako bych ji přeležela, přesně jako v den, kdy jsem se probudila pomuchlaná a šťastná na Edwardově gauči a věděla, že musím uniknout jeho rannímu pohledu. Že se tolik stydím se mu podívat do očí. Protože musel vidět všechnu moji bolest, protože musel vidět, že jsem to udělala pro něj…

Při krátké vzpomínce na jeho rty se mi chtělo žalem umřít a bláhově jsem se svým dotykem snažila nahradit ten jeho. Jako by to jenom mohlo být možné.

V naprostém zoufalství po jeho hebkých dlaních jsem se dotkla svého krku. Nalevo, tam, kam směly původně jenom jeho rty. Avšak místo stejně bolavé kůže moje prsty narazily na cosi tak hrubého a drsného, jako poslední slova, co mi bez přestání vířila v hlavě jako jedovatý a nebezpečný hmyz.

Dokázala jsem se vyburcovat k nemožnému. Poslední kroky jsem vykonala dvakrát tak rychlé a dvakrát tak dlouhé. K zrcadlu jsem ale dojít nikdy neměla…

Rozcuchané vlasy, opuchlé oči a rudé tváře se ztratily v mlžném oparu pokrývajícím vše, kromě bílé, zaschlou krví prosáklé náplasti na mém krku.

Její pohled, její oči a zuby. Bolest a oheň.

Marně jsem sama sobě lhala, že se nic z toho nemělo šanci odehrát. Pohladila jsem odlepující se okraj. Jakmile jsem se látky dotkla, malé množství krve zůstalo na bříškách prstů.

Zvířecí vrčení, nelidské černé oči, nelidský řev.

Nebyla jsem unavená bolestí, byla jsem unavená neustálým proč.

A v tu chvíli mi bylo víc jasné než kdy předtím, že tohle poznání je jenom na mně, že jej nemám před sebou, nýbrž v sobě a už stačí jenom odlepit náplast. A stejně tak jsem se toho pohybu děsila. Ale dokázala jsem to, i když jsem věděla, že se to dělat nemá. Nikdy.

Nekřičela jsem. Ale to, co se z mého hrdla začalo po pár strašných sekundách šoku ozývat, ke křiku rozhodně blízko mělo. A tak moc…

Původní přesvědčení, že je to jenom má vnitřní bolest a zmatení, se vytratilo v okamžiku, kdy se ve dveřích koupelny objevila Renée. Chvíli byla ve stejném šoku jako já.

Opatrně jsem se prsty dotkla bílých okrajů suché, staré kůže odlupující se z rozšklebené kulaté rány. Její pravý vzor jsem mohla vidět jenom ve chvíli, kdy zmizela náplast. Pamatovala jsem si jednotlivé úzké proužky sestavěné do pravidelných půlkruhů. Pět centimetrů nad dolním půlměsícem se nacházel další. Kůže uprostřed rány začala být po okrajích černá, místy dokonce stejně bílá jako vnější okraje.

Po pár sekundách se vše začalo ztrácet v nově proudící krvi.

Matka ke mně opatrně došla a jemně sevřela zápěstí mé ruky, co se snažila rány dotknout

„Nedělej to, za pár dní to zmizí, uvidíš.“ Možná jsem jenom já slyšela místo pár dnů pár let. Pokud to někdy skutečně zmizí…

„Co… Jak?“ Nic víc, stále se mi z hrdla ozývalo to nepochopitelné šílené vřeštění.

Renée se s bolestným úšklebkem zadívala na zranění. A bez odpovědi se sklonila k šuplíku pod umyvadlem. Sterilní náplast roztřesenými prsty vytáhla téměř okamžitě. Ale pak se znovu a déle zadívala na krev, co se v malých potůčcích dostala až k mým bílým šatům.

A než stihla zavolat Richardovo jméno, první rudé kvítky se objevily na výstřihu, jako by tam ten vzor byl odjakživa.

Teprve když jsem uviděla ledově klidný obličej Edwardova sluhy, přestala jsem šílet. A mohl za to jenom jeden velice podstatný detail. Prostě jenom Edward.

Posadil mě na židli v perfektně uklizené kuchyni. Žán se přijel podívat a nakonec se zastavil až přede mnou. Jako by to tak dělal vždycky. Snažil se na mě nedívat bolestnými nebo litujícími pohledy. Prostě jenom… byl se mnou. A to bylo vše, co jsem v té chvíli, kdy se o můj krk staral Richard v gumových lékařských rukavicích, potřebovala.

„Tu odumřelou kůži budeme muset odstranit.“ Trhla jsem sebou a nedůvěřivě se ohlédla po Renée. Ta se okamžitě dostala do stejného rozpoložení, v jakém jsem byla i já.

„Mohlo by ji to moc… bolet.“

„Nebolí to. Je odumřelá,“ zdůraznil jízlivě Richard a mezi tím vším zmatkem, rychlým dechem a zběsilým tlukotem mého srdce jsem zaslechla tiché cinknutí.

„Mohli bychom to odložit až se ta rána trochu -“

„Nepřipadá v úvahu,“ odseknul tvrdě Richard. „Infekce se ukládá velmi rychle. A v tak nepodstatném detailu se vždy skrývá největší nebezpečí.“ Ucítila jsem na bolavém místě ledový dotyk. A rozhodně to nebyl dotyk jeho prstů. Instinktivně jsem sebou škubla a odtáhla se.

Richard reagoval podrážděným povzdychnutím.

„Držte ji.“ A Renée poslechla.

Nevěděla jsem přesně, co dělám. Jestli skutečně dýchám já, nebo to za mě musí dělat někdo jiný. Kam mě Richard posadil, tam mě také našel. V hlavě se mi bolestně točily myšlenky, tápala jsem ve slepých obrazech, pořád dokola si vybavovala posledních pár okamžiků před milosrdným propadnutím do tmy. Zprvu jsem netušila vůbec nic, společně s pomatenými vzpomínkami a jednou stálou bolavou připomínkou na krku se to všechno posouvalo naprosto jiným směrem. Daleko za hranice mého chápaní, daleko za hranice možnosti zvládnout to a přenést se na druhý břeh.

Jenomže s večerem se to vše blížilo k dokonalosti, k dokonalému a úspěšnému konci. Ne dne, ale mého života.

„Stále tomu nerozumím.“ Slyšela jsem Renée z obýváku. Marně si myslela, že když přede mnou zavře dveře, neuslyším nic. Možná to ani při pohledu na mě nepředpokládala… „Jak to, že se jed nedostal do krevního oběhu?“

To silné a těžké oddechnutí patřilo Richardovi.

„Léta a léta zkušeností, holá praxe.“

„Možná nechtěla pít, jenom zabít.“ Žán se nikdy do jejich rozhovorů nevměšoval, ale pokud jsem skutečně zaslechla jeho hlas, pak mě jedině on dokázal bolestně bodnout do srdce.

„Jak se sem znovu dostali? Proč?“ A znovu matčina zoufalost.

V hlavě se mi utvořil pomatený obraz, byla to jenom domněnka, ale zuby nehty jsem se jí držela. Před očima jsem měla dokonalou a krásnou Marishku. Jednu ze tří nevěst legendárního Draculy, jednu z nesmrtelné trojice vraždících krásek, které s sebou nesly smrt na každém kroku. To ji mi Lorinnová tolik připomínala. A v porovnání s krátkou vzpomínkou na její vyceněné špičáky a nenapodobitelný řev linoucí se z jejího těla, sílu a rychlost, se to vše slévalo do jedné hluboké propasti.

Z místnosti jsem zaslechla své jméno. Pak už byla Renée i s Richardem u mě. Už se nebáli mluvit nahlas, pro ně jsem byla odepsaná.

„Měla by spát, ať nic neslyší a především ať nevzpomíná.“ Renée byla poslední lapkou v poháru, bylo toho už příliš.

„Nejsem blázen, ani cvok!“ Dost jsem o tom pochybovala, jen co jsem větu dořekla. „Vím, co jsem viděla…“ Richard i Renée zůstali stát přede mnou v šoku, nebo se možná jenom báli bláznovi oponovat.

Jako první se vzpamatoval Richard. Klekl si přede mnou na jedno koleno, ve tváři vepsané něco blízce podobného zoufání. „A co to přesně bylo, Bello?“

„Víte to mnohem líp než já, Richarde.“ Nechtěla jsem o tom mluvit, ze zvláštního důvodu jsem věděla, že je to až příliš čerstvé a bolavé na to, abych o svém zážitku někomu byť jen malou část řekla.

Richard se otočil k Renée, ta nesouhlasně zakroutila hlavou a mně bylo jasné, že mi Richard poví pravdu.

„Řeknete mi o tom víc, Richarde?“ A teď jsem to nebyla já, kdo měl ve tváři strach.

„Viděla jsi dost, Bello. Nač tě zatěžovat detaily.“ A bylo to tu. Tak obávaná a prostá věta a její význam tak strašný a špatný, že by dokázal složit k zemi i zkušeného a roky ostříleného lháře.

Srdce ztratilo svůj pravidelný rytmus, dech se ztratil v tichu místnosti.

Snažila jsem se zbavit přebytečného strachu. Proč? Nač? Byla jsem v bezpečí… Já ano, ale Edward….

„Ale stále tomu nerozumím. Co je to zač?“ Visela jsem pohledem na Richardových starých popraskaných rtech, zrovna když se opatrně pohnuly k vysvětlení, okřikla jej matka.

„Stačilo, musí odpočívat!“ Ale i tenhle zásah patřil mezi zbytečné, mezi naprosto nepotřebné.

„Mluvte,“ povzbudila jsem jej zoufale a naklonila se k němu blíž. Trvalo mi to dlouho… Pár sekund namlouvání, pár sekund odporu a pak… pak jsem jej prostě chytila za ruku. Potřebovala jsem vědět, že je to on, kdo nás ochrání.

„Není člověk,“ odpověděl prostě a stroze.

„Je to netvor?“ Richard si zhluboka povzdychl.

„Jedním slovem ji tak nazvat nelze.“

„Tak o ní mluvte. Chci slyšet vše, pravdu!“ Nedůvěřivě si mne prohlédl, pátral v mém výrazu po jakékoli známce slabosti.

„Opravdu?“ Přikývla jsem, stále ještě trochu nerozhodná, stále ještě vyděšená.

„Lorinnová nikdy nebyla člověk, nikdy neměla šanci žít normální život, ten, co žiješ ty, co tvoje matka. Nikdy nemohla, protože slunce svou přítomností pokaždé dokázalo prozradit, že ona je jiná. Její bledá kůže září nepopsatelnými odlesky, jako by byla z mramoru, jako by ani nedýchala a nebyla součástí těla. Jenom potah přes živé maso. Ale ona ani to v těle nikdy neměla. Patří mezi původní svého druhu, je přímým potomkem linie Nenarozených. První odlišné rasy, co byla hned po jejím zrození, rok po smrti Krista, prozrazena. A zapovězena. Byla jí sebrána možnost žít. A to na dlouhých čtyři sta dvacet tři let. Její rod se musel skrývat. Musel živit jinak… Úplně jinak.“

„Krví?“ šeptla jsem tichou otázku, co přerušila dusivé ticho.

„Zkoušeli svou agresi utlumit, jak jen to bylo možné, zkoušeli lovit jenom zvěř. Příliš pozdě zjistili, že neloví pro maso. Ale pro krev. Bylo pozdě. První z nich se nechali zlákat bohatou krevní zásobou města, nechali se unést, nechali se zmást. Navždy pohřbili své city a svou mysl. Tak se dostali zpět mezi lidi, kteří je nijak nedokázali zastavit, protože Nenarození ztratili soudnost.

Neví se, co se v průběhu čtyř set let stalo. Ale předpokládá se, že muselo dojít k obrovské katastrofě, díky níž bylo několik větví rodin vyvražděno. Nikdo ale neví jak, jsou nesmrtelní. Jisté je, že před první světovou válkou zůstala na naší zemi pouhá třináctina. A Lorinnová žila v ní.“

Renée byla první, kdo to nevydržel. První z místnosti utekla a já se musela pevně držet židle, abych se nerozhodla hlavou prorazit zeď. Chtělo se mi křičet, zvracet, umřít. Tělo i mysl mi ovládal šílený strach. Bála jsem se už i o sebe. Edward vedle ní žil tak dlouho, věděl o tom, že jej miloval takový netvor?

„Je to zrůda, která chce jenom jedno.“ Žán se vedle mě objevil znenadání. Pohladil mě po zápěstí pravé ruky, která drtila opěrku židle.

„Říkáme jim chladní,“ dodal kysele Richard a zpříma se mi podíval do očí. V jeho šedých duhovkách se zrcadlil obraz vyděšené, uplakané dívky. „Upíři.“

Pár minut po hysterickém záchvatu pláče se mi konečně ulevilo.

Cítila jsem, jak mi z hrudi padají obrovské balvany a jeden za druhým se mi staví do cesty. Jít dál nebo se schovávat?

Renée mi do pokoje přinesla hromady a hromady jídla, nechyběla ani moje oblíbená čokoláda, pustila televizi, pevně zavřela okna, do elektriky napojila noční zářivku a dokonce chtěla zůstat se mnou v pokoji a sledovat opakování House.

Snažila si všemožnými způsoby a s vypětím všech sil navodit bezstarostnou atmosféru. Já ale potřebovala pár dalších minut a jeden štafliček čokolády, abych pochopila, že starost o mě je až na posledním místě.

Renée pozdě večer pomáhala Richardovi najít v telefonním seznamu jména známých a Žán sledoval noční zprávy. Nechtěla jsem je špehovat, chtěla jsem upozornit jenom na Edwarda. On byl ten, kdo potřeboval pomoc. A my na něj neprávem zapomněli. A ačkoli jsem hluboko uvnitř cítila, že už je pozdě, musela jsem to zkusit.

Ale kdosi mě v té starosti předběhl… Zůstala jsem stát za dveřmi kuchyně.

„Netušila jsem, že se to všechno zvrtne na tuhle cestu.“

„Renée, za to nemůžeš, nikdo nemohl vědět, co se stane.“

„Chtěla jsem ji před nimi uchránit. A teď to bude zase ona, komu bude ublíženo, Richarde.“

„Ochráníme ji.“

„Jak ji chceš ochránit před nimi? Nedokážeme to!“

„On si pro ni přijde, Renée. Miloval ji tak moc…“

„Já to vím. A děsím se toho okamžiku.“

„Jed v jeho těle se začal probouzet před čtrnácti dny. Dnes v noci skončí jeho přeměna. A vím, že první věc, na kterou pomyslí netvor v jeho těle, bude Bella.“

„Proč zrovna moje dcera? Ten plán neměl chybu. On ji měl přeci ochránit, měl to všechno pojistit… “

„Ale o Lorinnové jsi nemohla vědět. Byla to dokonalá past.“

„Myslíš, že zabije moji holčičku, Richarde? Myslíš, že by jí Edward mohl ublížit?“

„Bude šílený žízní. Možná ani nepozná, že ji miluje. Jisté je, že si bude pamatovat její tvář a její vůni, protože Bella je poslední člověk, kterého před svou přeměnou viděl, cítil. Objímala ho a dotýkala se ho. A on jí půjde po stopě.“

„Máme ještě vůbec nějakou šanci, jak to všechno zastavit, Richarde?“

„Máme, ale nebude se ti líbit. Jacob Black.“

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 17: