Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 11

21.02.2012 (17:30) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 6911×

11. kapitola

Tiskovka

Bolelo to vlastně jenom chvilku. Ale nebolelo pomyšlení na něj. Bolelo jenom vědomí, že všechny moje dětské sny spláchla jedna věta s kladnou odpovědí. A přesto jsem věděla, že to tak chci. Že mi Renée ani nikdo jiný nemůže zabránit v tom, abych ho dokázala poznat víc.

Nejenom jako Cullena, ale jako tu část, co se v nestřežených chvílích objeví v jeho očích a je neskutečně příjemné ji cítit v každém jeho pohledu. Ale i tady jsem cítila bolest. To když tam ten pohled nebyl, a místo hřejivých, sluncem zalitých plání, zůstal jenom stín a mrazivá pustina.

Pustila jsem ho k sobě blíž, ale jenom na tu malou chvíli, kdy mohl být mým zachráncem. Když se na mě Carlisle zkoumavě díval, byl to Edward, kdo mě ukryl před jeho pohledem, když se mě Esme snažila blíž poznat – a já přesně věděla, že na tak důvěrné sblížení připravená nejsem – byl tu znovu Edward a jeho náruč.

Nechala jsem se jím objímat. Renée se na mě dívala s tak zvláštní otázkou v očích. Nemohla uvěřit tomu, co vidí. Pro ni jsem navždy zůstala tou Bellou, která milovala Jacoba. Ale opět přišel Edward.

Jeho přítomnost jsem necítila jenom díky jeho nepopsatelné vůni, neustálým letmým nechtěným dotykům. Na prstu mě tížil velký broušený kámen. Prsten nebyl nový, to jsem věděla s jistotou. Esme mi neřekla, že je její. Ani Edward se o něm slovem nezmínil. Přesto jsem se cítila vinna. Pokud se prsten skutečně dědil s láskou, proč jej nosím právě já?

Když mi jej navlékl na prst, políbil jej a pak mé zápěstí. Ucítila jsem krátký náznak štěstí.

Když odcházel, pokusil se mě znovu políbit. Ale jakmile jsem ucítila jeho kolínskou až v hrdle a jeho tvář se ocitla trochu blíž, už jsem nemohla připustit nic jiného. A přesto jsem se cítila povinná nějakým způsobem mu poděkovat za to, jakým způsobem a jak upřímně se ke mně zachoval a udělal z trapné frašky krásnou - i když těžkou - chvíli žádosti.

Zatvářil se překvapeně, když jsem se mu dlaněmi zapřela do hrudi a odmítala jej pustit dál. Hleděla jsem mu do očí a čekala. Dočkala jsem se dřív, než jsem doufala a ten hřejivý smutný cit se objevil. Zavřela jsem oči a s vědomím, že je v očích slavného milionáře stále ten cit, mu věnovala drobný ostýchavý polibek na tvář.

Ztuhl, stejně jako já.

Odešel s tím pocitem vepsaným nejen v očích, ale po celém těle.

A teprve když Renée s oddychnutím zavřela dveře, uvědomila jsem si, že tu Edward možná nebyl proto, aby mě potopil, ale aby mě zachránil.

♣♣♣

V den D přišlo jedno hezké ujištění.

Nic se na našem plánu měnit nemuselo, za což byla Renée neskutečně vděčná.

Podle očekávání se před naším domem shromáždil dav hladových novinářů. A protože i u nás existovalo těch pár přerostlých chlápků, co se dobrovolně nechali otloukat a fotit, byla cesta k autu o něco příjemnější, než samotná cesta.

Přišel strach, ale i obavy, co se nedaly zahnat jediný slovem. Přijde, nebo ne? Co když se mi po zítřku nepodívá do očí?

Dívala jsem se celou dobu na prsten. Mlčela jsem a doufala, že se Edwarda žádný z přítomných katů nezeptá, zda svou budoucí ženu miloval od prvního okamžiku. Musel by lhát. Nebo by prostě řekl pravdu. Co je vlastně horší?

„Není ti špatně?“ zeptala se Renée, když už musel být pohled na mě k nevydržení.

„Bojím se,“ přiznala jsem bez okolků a doufala, že světaznalá Renée bude znát lék na ten zvláštní svíravý pocit v hrudi.

„Není čeho. Novináři se k tobě po celou dobu příprav nebudou mít šanci dostat. Dostanou slovo po oficiálním prohlášení a seznámení s programem.“ Vypadala naprosto klidně a zjevně ji netrápilo to, co mě.

„Program?“ To nebude mých vysněných dvacet minut…

„Není to jenom o tobě a o něm, Bello. Jde především o partnerství našich firem.“ Úplně bych vlastně zapomněla. Nejde o mě. Celou dobu jde jenom o peníze. Přesto se mi na to za těch posledních pár dnů podařilo nemyslet a uvažovat jenom o něm.

„Apeluji na tvůj zdravý rozum, Bello. Žádné hlouposti a především žádné city! Na to oni čekají. Budou se tě snažit rozhodit, zbavit slov, dovést do slepých uliček a budou fotit každé tvoje gesto nebo smutný úsměv, který by mohli s velkou slávou a lživým titulkem vydat. Tvař se stále stejně, negestikuluj. No, a pak je tu Cullen…“ Odmlčela se a já, jakmile jsem zaslechla jeho jméno, byla okamžitě v pozoru.

„Co?“ Dlouze vydechla.

„Chtěla jsem ti jenom říct, že by… nebylo na škodu… kdyby ses po něm párkrát podívala. Přeci jste… zamilovaní.“

Podívala se po mně s tak škaredým pohledem, že mi všechny otázky v okamžiku připadaly jasné a zbytečné.

A tak jsem pohled znovu upřela na ten velký diamant a čekala.

Renée měla samozřejmě pravdu. Až na těch pár desítek dotěrných novinářů u vchodu jsem od nich měla po celý čas příprav klid. Soustředila jsem se plně na svou úlohu dokonalé dcery. Při vystupování z auta jsem pečlivě křížila nohy, aby se náhodou zájem objektivů nepřesunul jinam, při seznamování jsem vynechávala veškeré své duchaplné detaily a soustředila se jen na jediné.

Hledala jsem ho očima naprosto všude. Blížil se začátek a jeho limuzína stále nikde. Pomalu ale jistě jsem se smiřovala s tím, že lituje. A bylo mi z toho neuvěřitelně a nevysvětlitelně těžko.

„Martha odmítla odložit začátek, pokud Cullen nepřijede, ty půjdeš se mnou dovnitř a budeš se tvářit spokojeně a skopeš z tváře tenhle výraz, jasné, Bello?“ Měla jsem sto chutí jí plivnout do obličeje. A sobě taky.

Copak je to tak snadné přestat se kvůli němu trápit? Kdyby mě nepožádal o ruku, všechna tahle zbytečná starost by se vypařila. Ale bolavé dívčí podvědomí žilo v přesvědčení, že on si mne musí brát kvůli citu, který ke mně chová. Nikdo mi ale neřekl, zda ten cit bolí nebo hřeje.

Když jsem se naposledy upravovala v zrcadle, připravena na odpovědi typu Je moc zaměstnaný, banket, schůzka, zařizování, a další nejapné nesmyslnosti, stalo se nemožné.

Objevil se ve dveřích dámské šatny a polekaná Renée vypískla jako puberťák a následně zavalila mého budoucího muže lavinou poučení a stranou nezůstala ani naprosto nespisovná slova.

„Omlouvám se,“ řekl stranou pouze pro Renée a pak se s úlevným úsměvem vydal za mnou. Dřív, než jsem ho stihla poučit nebo se prostě jenom rozkřičet, a tak ze sebe dostat všechen stres, pronesl tu lživou větu. Moc ti to dnes sluší.

To povídej Renée, chtěla jsem mu alespoň šeptnout a snad i poděkovat, že nakonec přišel a nenechal mě v té šlamastice samotnou.

„Ven!“ poručila Renée a její obličej skutečně vypadal hrozivě a zjevně ji vůbec nezajímalo, že Edward je jediná vzpěra, kterou potřebuji.

„Pět minut bez ní vydržíš, když už ti těch dvacet, co jsem tu měl předem být, nedělalo problém, ne?“ Teď došla slova i Edwardovi, a jelikož si i on vážil své kůže, rozhodl se vycouvat po dobrém.

„Tak za chvíli.“ Mrkl na mě jedním okem. To olíznutí dolního rtu jsem z dobrých důvodů nevnímala jako podstatné.

♣♣♣

A zatímco se Martha snažila dav lidí uvnitř té nechutně velké místnosti obložené světlým bukem přivítat, já se potila hrůzou a stále dokola si opakovala, že už brzy bude po všem.

Edward stál pár metrů za mnou připraven v tmavé uličce těsně před vchodem do místnosti. Zrovna když jsem se soustředila na jeho dech, Martha zavolala řadu jmen a šum v sále ustal.

„Můžu?“ zaslechla jsem za svými zády. Edwardova ruka na mém boku, víc než přátelské gesto. Když to Renée zpozorovala, s očima v sloup nás předběhla a jako první vešla. Smršť fotoaparátů se ale teprve rozrostla, když mě hrdý Edward – vyšší a tvrdší než kdy předtím – dovedl k bílému stolu. Na paniku jsem nečekala dlouho. Zbyly dvě volné jmenovky. Dvě volné židle a já netušila, která je ta pravá. Všechno jako bych dělala pod mikroskopem a každá chyba byla do očí bijící. A tak jsem se nechala vést. Edward mi nabídl židli na levém okraji. Posadila jsem se a rozhlédla se po plné místnosti. Edward seděl uprostřed. Na židli vypadal ještě vyšší, než když předtím stál. Každý novinář z jeho palčivého pohledu musel mít respekt.

Renée přivítala novináře. Jak lehce snesitelné…

„Je mi obrovským potěšením zde oficiálně oznámit zasnoubení mé dcery, Isabelly Swanové, a mého obchodního partnera Edwarda Cullena. Všichni jsme vám vděční, že naši radost s námi sdílíte. Hlavním důvodem našeho setkání je také spojení firem Black Line a Mercedes. Je samozřejmé, že toto spojenectví s sebou ponese i změny nejen ve výrobě, ale i v dřívějších provozovnách či mateřských podnicích. A to bude prvním bodem našeho setkání. Děkuji.“ Posadila se a mně ztuhl špatně hraný úsměv na rtech.

Bylo to mnohem horší, ne proto, že by to bylo oficiální, ale především proto, že po tom, co to mezi novináři zašumělo a pár blesků mi uštědřilo ránu do obličeje, bylo téměř mrtvo.

„Klid,“ zašeptal mi Edward a jeho dlaň mě konejšivě pohladila po vnější straně stehna. Kratší modré šaty mu to lehce umožnily. „Přemýšlej o něčem pěkném, pokud se tě nikdo na nic nebude ptát, snaž se z toho nezblbnout.“ Všichni, kdo v tu chvíli seděli v sálu, byli zkušenější konferencí než já.

A skutečně to v tu chvíli jako u moře vypadalo, nebylo těžké si to představit. Vzduch plný cizích vůní a moře špatných lidí.

Chvíli trvalo, než se objasnění spojení společností rozpitvalo a důkladně vysvětlilo. Byly to vlastně vzácné minuty, ale také minuty před katastrofou. Po skončení první části programu přišla řada na otázky. Mnohem víc než prostá fakta Black Line a Mercedesu však novináře zajímal náš vztah.

Jako první přišel na řadu New York Times a velmi sličná bruneta s dlouhými loknami a rudými brýlemi na špičatém nose. Vstala a s diářem přilepeným u obličeje začal její upištěný hlas konečně mluvit.

„Dovolte mi pogratulovat k vašemu zasnoubení. Ovšem nejen mě, ale především naše hladové čtenáře zajímá, jak bude vaše manželství za těchto podmínek fungovat? Je známé, že pan Cullen žije především pro svou práci a jelikož jsou Black Line i Mercedes světově uznávané a prosperující firmy, cestování bude na denním pořádku.“ Při jejím proslovu se na Edwarda usmívala a tvářila se jako dívky z titulky Vogue. Přesto jsem se stále snažila udržet klid. Jednou jsem se po ní s úsměvem podívala a pak se s ještě větším úsměvem otočila k Edwardovi.

Ten se na brunetu usmíval taky tak… nepřirozeně.

„To je velmi osobní otázka,“ začal ztěžka a bruneta se trochu začervenala. „Ovšem myslím, že toto není tajemství, proto vám musím sdělit, že na našem manželství nebude naprosto nic odlišného. Pro svou ženu udělám cokoli, a pokud při tom stihnu udělat nějakou práci, pak budu velmi spokojený.“ A zatímco se sálem rozlehl uvolněný smích, já se na židli začala klepat. Skutečně jsem se na něj dívala tak, jak si přála Renée, nemusela jsem na tom pohledu hrát zhola nic.

Na rozdíl ode mě byl Edward uvolněný a sebejistý.

Pak se postavila další novinářka – kolik žen v tom sále sakra bylo! – tentokrát bez desek, jenom s mobilem připraveným v pravé ruce. Podívala se mým směrem a já přestala dýchat.

„I já upřímně gratuluji. Slečno Swanová, než budete zahrnuta otázkami ohledně fůze a společného podílu, zajímalo by nás, jak jste se vůbec s panem Cullenem seznámila?“ Neřekla to přímo, ale z té otázky přímo čišila pravda, kterou jsem věděla nejen já, ale jak se zdálo, i pár vtíravých novinářů.

A v tom okamžiku přišla ta správná chvíle uplatnit svůj dramatický kroužek z páté třídy.

„Potkali jsme se na jednom z benefičních večírků pro charitu. Má matka měla nutkání seznámit mě s člověkem, se kterým i já budu v budoucnu spolupracovat.“ Krátce jsem se podívala po Renée, usmívala se na mě. Tentokrát ale ztuhl úsměv Edwardovi. Díval se strnule před sebe.

„Můžete nám sdělit, jak se s touto novinou smiřuje váš bývalý přítel? Podle posledního vydání našeho deníku je váš rozchod teprve nedávnou událostí.“ Pod stolem mi stehno pevně objala Edwardova ruka. Neměla jsem odvahu se na něj podívat.

„Je stále mým velmi dobrým přítelem.“ Konec, tečka. Renée spokojeně kývla hlavou a Edwardův stisk pomalu povoloval. Oddychla jsem si.

Novinářka se ale neposadila. Prsty si pročísla blonďatou loknu nad pravým ramenem a s odkašláním pokračovala.

„Váš vztah je v médiích známý spíše jako divadlo nebo snad dokonce i utvrzení dohody mezi vaší paní matkou a panem Cullenem.“ Žádná otázka, pouze namítnutí.

Otevřela jsem ústa k bystré odpovědi. Edward byl rychlejší.

„Pouze mediální fraška, ujišťuji vás,“ usmál se, ale na jeho úsměvu nebylo ani zdaleka nic pravdivého.

Matka s tvrdým pohledem poděkovala té blonďaté slepici, co se s pokořeným pohledem posadila.

Na Renéino přání vstal tmavý obtloustlý novinář s dlouhou bradkou a bílými deskami. Vypadal jako mnohem lepší volba než ty první dvě odvážné husy.

„Pane Cullene, jaký bude mít vliv v celém tomto případě slečna Lorinnová? V médiích byl váš pracovní vztah často zmiňován jako velmi vážný a důvěrný a podle posledních informací by se slečna Lorinnová měla dostat do předních pozic spojené firmy. Co je na tom pravdy?“ Novinář vypadal sebejistě, zato Edward se najednou zatvářil trochu víc ustrašeně.

„Žádné z konkrétních informací týkajících se pracovníků nebo změny personálu nebudu veřejně oznamovat,“ odpověděl tvrdým hlasem a já zatoužila poznat tu slečnu Lorinnovou. Edward sebou při vyslovení jejího jména trhl, rozhodně si nebyl jistý otázkou.

A novinář mu jeho tvrdou odpověď rozhodně nemínil odpustit.

„Rozumím, všeobecně je známo, že zmiňovaná slečna zaujímá výsadní postavení nejen v práci, ale i ve vašem soukromém životě.“ A nebyl to jenom Edward, komu se udělalo špatně od žaludku.

Roztěkal mě natolik, že se mi na malý moment zatemnilo před očima a já netušila, proč se to všechno se mou děje. Pohlédla jsem na Edwarda. Ani jeho dokonalé šedé sako nemohlo zakrýt, jak moc ustaraně v tu chvíli vypadal.

Můj pohled zachytila i Renée. Zúžené oči mi samy řekly, jak se mám tvářit.

A tak mě ten bezstarostný pohled stál všechno moje úsilí, protože blesky se v tu chvíli šířily ze všech stran.

„To je naprosto vyloučené a nepodložené, pane. Slečna Lorinnová je jeden z mých nejlepších zaměstnanců.“ Trochu se mi ulevilo. Celým srdcem jsem už v tu chvíli pracovnici na L nenáviděla a toužila získat všechny odpovědi. Nikoliv od toho novináře, ale od samotného Edwarda.

„Myslíte? Proč vás tedy podle dnešních zpráv doprovázela z vašeho bytu až na konferenci? Máte k tomu snad pracovní důvody?“ Chtělo se mi zvracet… A brečet.

On k tomu rozhodně důvody měl. A když jsem se na toho dokonalého bohatého muže vedle mě podívala, rozhodně jsem se nedivila žádné dívce, co mu dobrovolně a bez tučného zaplacení – pokud vůbec platit chtěla – vlezla do postele. S ním by spala každá jen pro ten pocit, že má mezi stehny Cullena.

Strhla jsem ze svého stehna horkou velkou dlaň a stále se snažila udržet neutrální výraz.

Edward se naštval, napřímil se a z jeho očí sálalo jenom zlo. Včas zasáhla Martha – opět dokonalá volba mé matky -, koho lepšího vybrat?

Když už se vzduch nedal dýchat a přes zdvižené ruky novinářů, prosby a netaktně křičené otázky se nedalo poznat, který z novinářů je tou nejlepší volbou pro odpovědi, zasáhla jednoduchou větou.

„Promiňte, ale tohle je tisková konference naší organizace, pokud se chcete účastníků tázat na otázky soukromého rázu, budete mít možnost po skončení konference.“ Ruce zůstaly ale stále nahoře a fotoaparáty stále dokonale plnily svou práci.

S klidem jsem si oddychla, když další otázka padla na matčinu hlavu a netýkala se ničeho jiného než prostého obchodu.

Úleva ale netrvala dlouho. Ta drzá velká dlaň se mě snažila znovu hladit. S tvrdým výrazem jsem ji odehnala a do konce tiskovky nevěnovala Edwardovi jediný pohled.

♣♣♣

„Šlo to dobře,“ pochválila tiskovku Renée, když zavřela dveře.

„Dobře?“ zavrčela jsem na ni a vstala z velkého pohodlného křesla. „Co pokládáš za dobré? Že jste ze mě s Edwardem udělali totálního idiota? Museli všichni vidět, že o jeho mileneckých aférách nemám ani šajna!“ Renée se po mně útočně ohlédla, zatímco se přezouvala z vysokých podpatků do přívětivějších nižších.

„Zahrála jsi to výborně, nikdo to nepoznal. A pokud jde o Cullena… Cos čekala? Že tě opravdu miluje?“ Zbavena dechu jsem se svalila do křesla. To opravdu bolelo…

„Asi ano,“ šeptla jsem po chvíli. Renée si jenom odfrkla, jako bych řekla naprostou pitomost, a hodila po mně můj černý kabát.

„Pospěš si, ještě dnes se máš sejít s hlavní kostymérkou Vogue, ten photoshoot musí být senzace a já nedovolím, aby to všechno tvoje ješitnost pokazila, Bello.“ Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Ne, Renée skutečně nepochopila, co mě trápilo.

„Kašlu ti na to, Renée!“ Vstala jsem plná vzteku a bolesti. Proč mě to tolik bolelo, proč?

„Isabello,“ procedila skrz zuby a pevně svírala mé zápěstí. Vztekle jsem se jí vyškubla a přehodila si přes ramena kabát.

„Dnes ne, jedu domů.“ Už v tom byl jenom poslední zbytek vzteku. Všechno to bolelo ještě víc, když jsem se zlobila. A ze všeho nejvíc jsem se zlobila sama na sebe, protože jsem i přes všechnu školu života dokázala uvěřit lži.

Když jsem vyšla do haly zadního východu, čekal přede dveřmi Edward. Jakmile mě uviděl, dvěma dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi námi a pokusil se o to samé, jako Renée.

„Bello, prosím, nech si to vysvětlit,“ naléhal naprosto zbytečně.

„Dej mi pokoj, Edwarde. Nevíš, co jsi udělal, a bude lepší, když to ani vědět nebudeš. Chceš si užívat? Dobře, pak jsi mohl mně nechat Jacoba, abychom si to vyvážili, co myslíš?“ V jeho očích se zklamání pomalu začalo míchat se zlostí.

„Nevíš, co říkáš, Bello!“ Otočila jsem se k němu zády, už jsem nechtěla slyšet ani slovo. U dveří si mě ale našla slova a já věděla, že nemůžu odejít, aniž by je neslyšel.

„Víš, Edwarde, na chvíli, jenom na malou chvíli, jsem si myslela, že bych tě mohla skutečně milovat, nebo tě mít ráda za jedinou tvou dobrou vlastnost. Ale ne, nemůžu. Mohl jsi mi alespoň říct, že se mnou chceš mít společný jenom obchod, narovinu. Pak bych mohla být připravená…“

Zůstal beze slov stát na místě, v očích vepsané přesně to, co jsem na něm měla ráda.

Do auta mi znovu musely pomoct gorily. Když novináři křičeli otázky, v nichž pokaždé zaznělo její jméno, chtělo se mi řvát. Zlostí, zklamáním, neštěstím.

Rozbrečela jsem se teprve v autě. Když nastoupila Renée, dělala, že nic nevidí.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 11: