Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Procitnutí - 1. kapitola

27.02.2010 (13:30) • Jesterka486 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1620×

Procitnutí - 1. kapitola

Návrat

„Uf, konečně zase ve Forks,“ povzdychla jsem si, když jsme v Charlieho policejním autě dorazili k našemu domu.

„Moc jsem se těšila, až se sem vrátím, tati,“ řekla jsem Charliemu.

„Ani nevíš jak já, Bells. Bylo mi tu těch pár měsíců bez tebe moc smutno.“ Objal mě a dal mi pusu do vlasů.

„Tak pojď dovnitř. Odnesu ti kufry nahoru a udělám večeři.“

„Hmmm, to zní dobře,“ řekla jsem laškovně.

„Bylo to moc dobré tati, ale jsem opravdu unavená. Půjdu spát.“

„Už? Dobře, ale zítra mi řekneš, jak ses měla u mámy, jasné?“

„Rozkaz, šéfe!“ řekla jsem a začala se smát.

Charlieho šťastný výraz mě zahřál u srdce. Však si se mnou pár měsíců po mém rozchodu s Edwardem prožil učiněné peklo.

“Tak dobrou noc, tati,“ řekla jsem a dala mu pusu na tvář.

„Dobrou Bells, mám tě rád.“

„Já tebe,“ řekla jsem mu ze schodů, po kterých jsem si to už cupitala do svého pokoje.

Lehla jsem si do postele, ale tenhle pokoj, tahle postel, tohle všechno mi nedalo nevzpomenout si na něj. Na Edwarda. Edwarda Cullena. Šarmantního upíra, který mě již více než před rokem opustil i s celou svou upíří rodinou. Už jsem o nich nikdy neslyšela. Dodnes na něj myslím každý den, ale zvykla jsem si na ten fakt, že tady není. Musím žít dál a ne se jen utápět ve smutku a nechat si život prokluzovat mezi prsty. Byl to pro mě těžký rok plný trápení, ano. Ale jsou lidé, kteří mi pomáhají.  Můj táta Charlie, moje máma René, a hlavně… Jacob Black, můj nejlepší kamarád. On je sice tak trochu vlkodlak, ale já ke svému životu zřejmě nějaké to monstrum potřebuji. Při této myšlence jsem se musela sama pro sebe usmát. Poté jsem usnula hlubokým spánkem.

„Beeeells, Beeells!“ probudil mě Charlieho hlas. „Máš telefon, zlatíčko.“

„Kdo volá?“ optala jsem se ospale.

„Jacob Black, Bells.“ Na tváři mi vyskočil šťastný úsměv a hnala jsem se k telefonu, div jsem se nepřerazila na schodech. Za svou neohrabanost bych leckdy zasloužila Nobelovu cenu.

„Ahoj Jaku!“ vyhrkla jsem šťastně do telefonu.

„Ahoj Bello, krásko,“ řekl mi něžným a přitom šťastným hlasem Jake.

„Slyšel jsem, že už jsi zpátky ve Forks. Tak jsem ti musel okamžitě zavolat. Chtěl bych tě vidět, ještě dnes. Ani nevíš, jak se mi po tobě stýskalo, Bells! Dneska je venku krásně, tak mě napadlo, jestli… jestli bys se mnou nešla na procházku do La Push.“ Měla jsem z toho zvláštní pocit. S Jakem jsem dříve trávila hodně času, ale dnes jsem z jeho hlasu měla pocit, že to bude jiné. Nevysvětlitelně moc jsem se na něj těšila a musím říct, že jsem pociťovala i určitou nervozitu z našeho setkání po takové době. Ale proč?

„Ano Jaku, ráda za tebou přijedu. Tak třeba ve tři?“

„Dobře Bello, a… moc se na tebe těším.“

„Já taky, Jaku, pa.“

Se zvláštním pocitem jsem se vracela do svého pokoje a začala zkoumat, co si vezmu na sebe. Nikdy moc neřeším, co mám na sobě. Tak proč zrovna dnes? Sama jsem nechápala své jednání. Budu se snad najednou fintit kvůli Jacobovi? A proč ta nervozita? Vzala jsem si na sebe těsné džíny, na nohy žabky a černé tílko. Pozdravila jsem Charlieho a řekla mu, že jdu za Jakem.  Když to uslyšel, měl potěšený výraz.

„Užij si to Bells. A nezapomeň. Někdy se člověk musí naučit mít rád to, co je pro něj dobré.“

„Já vím, tati. Já vím. Díky,“ odpověděla jsem.

Vyšla jsem z domu a štrádovala si to ke svému náklaďáčku. Venku bylo vedro. Měli jsme zrovna letní prázdniny. Ten sluneční žár mě inspiroval k představě, jak by se leskla Edwardova kůže. Jak by byl krásný. Ne, tuhle myšlenku jsem rychle zapudila. Už se nikdy nevrátí, nikdy! Zradil mě, nemiloval mě, nezasloužil si mě! A teď… jedu za Jakem a těším se na něj. A na nic jiného myslet nebudu.

Nastartovala jsem svůj stařičký náklaďáček a vydala se směrem k rezervaci. Jela jsem s otevřenými okny a vánek mi příjemně čechral vlasy. Pocítila jsem najednou obrovskou svobodu a bylo mi najednou neobyčejně dobře. Vzpomněla jsem si, co mi říkal Charlie před mým odchodem. Jak to myslel? Že by Jacob mohl být pro mě nejen dobrým kamarádem, ale i… klukem, přítelem, milencem? Nikdy jsem nad tím ještě nepřemýšlela, i když jsem věděla, že se Jakovi líbím. Pro samý smutek po Edwardovi mě tohle ale nikdy nenapadlo. Než se mé myšlenky posunuly ještě dál, už jsem byla v La Push. Zaparkovala jsem auto a vydala se k domu Blackových. Z dálky už na mě mával Jacob.  Ach Bože, jaktože jsem si nikdy nevšimla, že Jake je tak moc pěkný kluk? Je to vůbec ten samý Jacob Black? Tak svalnatý a na svůj věk tak mužný?  Slušelo mu to dnes víc než obvykle. Nebo se mi to jenom zdá?

„Ahoj krásko,“ řekl a věnoval mi nádherný úsměv.

„Ahoj Jaku,“ řekla jsem ohromeně.

„Moc ti to sluší,“ řekl a přejel celou mou postavu zkoumavým pohledem.

„Nápodobně, odvětila jsem a usmála se na něj.

Najednou mě pevně objal, což jsem opravdu nečekala, ale bylo příjemné cítit jeho mužné objetí.

„Tak se mi stýskalo Bells, tak moc. Neumíš si to ani představit.“

„Mně taky Jaku, mně taky,“ říkala jsem už celá v rozpacích.

„Ach promiň, nemohl jsem si pomoci… neměl jsem…“

„To je v pořádku Jaku, prostě kamarádské objetí.“ A celá červená se na něj usmála.

„Půjdeme se projít na pláž?“ zeptal se.

„Proč ne,“ odpověděla jsem a ještě cítila horkost ve svých tvářích.

Co je to se mnou? Proč mě Jacob dostává do takových rozpaků? Chvíli jsme mlčky kráčeli po pláži a jen poslouchali šumění moře.

„Tak jak ses měla v Phoenixu?“

„Dobře. To víš, René byla celá nadšená mou přítomností. A Phil také,“ soukala jsem ze sebe slova a byla jsem stále zmatená… zmatená z Jacoba.

Zase bylo ticho, jako bychom se neměli už o čem bavit. S Jakem neobvyklá situace. Přisuzovala jsem to tomu, že jsme se dlouho neviděli.

„A… a už je ti líp, Bells?“ vyhrkl najednou. Jeho dotaz mě překvapil. Než jsem stačila odpovědět, už se opět omlouval.

„Jestli o tom nechceš mluvit, tak nemusíme. Promiń mi.“

„Ne, Jaku, to je v pořádku. Ano, už je mi mnohem líp,“ přiznala jsem.

„Aha, takže už nebudeš dělat… ty věci?“ zeptal se zdráhavě.

„Ne, Jaku. Z toho už jsem vyléčená. Uvědomila jsem si, že se nemohu stále tolik trápit. A… že už se zkrátka nikdy nevrátí,“ dořekla jsem trochu smutně. Jake si toho samozřejmě všiml.

„Bells, tohle já bych ti nikdy neudělal. Nikdy. Kdybych měl tak skvělou holku, jako jsi ty, tak bych ani nemohl,“ odmlčel se a koukal do země.

Neodpověděla jsem. Zkrátka jsem nevěděla co. Byla jsem z toho kluka dočista zmatená. Proč mi tohle všechno říkal, proč se takhle choval? Opět bylo kus cesty ticho a už mě začínalo štvát to napětí mezi námi. Nechápala jsem, proč už nejsme spolu tak uvolnění jako dřív. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si nevšimla naplaveného dřeva a jak dlouhá, tak široká jsem se přes něj natáhla. Sakra, tak tohle mi fakt zbývalo, říkala jsem si naštvaně, když jsem padala.

„Bello, Bello, není ti nic?“

Jacob už ke mně natahoval ruku na pomoc, ale očividně se bavil a cukaly mu koutky. Tohle mu fakt nedaruji. Chytla jsem ho za ruku a se smíchem ho stáhla k sobě na zem. Leželi jsme tam a smáli se jako smyslů zbavení. Konečně, konečně je to jako dřív.

Když už nás bolely břicha od smíchu, Jake řekl laškovně: „Bells, koukám, že ses vůbec nezměnila.“ A začal se hurónsky smát.

Tak tohle ti nedaruji, Jacobe Blacku,“ vykřikla jsem, dala ruce v pěst a naznačovala různé chmaty. Tomu se Jake smál ještě více a začal mi utíkat.

„Ha ha ha, Bello, nemáš sílu na to ublížit vlkovi,“ posmíval se a utíkal dál. Pak počkal, než ho doběhnu. Uf, dalo mi to pěkně zabrat. Já a pohyb, to přece nejde dohromady.

„Bells, není ti jen v tom tílku zima? Přeci jen se už trochu ochladilo.“ Uvědomila jsem si, že má pravdu a otřásla jsem se. Jacob si toho samozřejmě povšiml.

„Půjčím ti mikinu, ty jedna moje karatistko,“ usmál se něžně.  Sundal si mikinu a začal mi ji oblíkat. Jeho rozpálené dlaně na mé studené pokožce byly, řekla bych vzrušující, že jsem se znova otřásla.

„Ale copak?“ zeptal se zvídavě.

„Ale nic, díky, Jaku. Jsi hodný.“  Mikina krásně voněla Jacobem a já opět zabředla do svých zmatených myšlenek. Byly mi příjemné jeho dotyky, jeho vůně… Co to dělám? Vždyť Jacob je jen kamarád, tak proč mi věci, které dělá, navozují takové pocity?

„Víš Jaku, asi už bych měla jet domů. Je mi zima a jsem unavená,“ řekla jsem náhle.

„Jasně chápu, unavil tě ten běh za mnou, že ano?“ A opět se začal smát. „Odvezu tě domů, Bells. Do La Push pak doběhnu. Vždyť víš, jak jsem rychlý,“ tajně se smál, ale já to viděla.

„Dobře, díky Jaku, a už se mi nesměj, prosím,“ řekla jsem s na oko smutným pohledem.

„Dobře Bells, už nebudu. Slibuju,“ řekl, ale myslím, že to moc vážně nemyslel. To byl prostě smíšek Jake. A takového ho mám ráda.

V autě už se mi chtělo vážně hodně spát. Kdo by řekl, že dobíhání takového vlkodlaka dá tolik zabrat. Jacob řídil a mně únavou padala hlava na jeho rameno…

“Bells, vstávej, už jsi doma,“ budil mě Jake tichým hlasem.

Když jsem otevřela oči, Jake se ke mně přiklonil. Ucítila jsem jeho dech na mé tváři. Ve své rozespalosti a zmatenosti jsem se začala připravovat na to, že mě políbí a snad jsem si to v tu chvíli i přála. Zachvátila mě mírná panika a mé rty se na to začaly připravovat. Ale ty jeho se jen lehce dotkly mé tváře…

“Dobrou noc, Bells, zašeptal mi Jacob do ucha, „Zavolám ti“.

Poté vystoupil z auta a zmizel do tmy.

Autor: Jesterka486, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Procitnutí - 1. kapitola: