Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč trestáš právě mě? - 15. kapitola

02.09.2011 (09:00) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2779×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

15. kapitola

Cesta z Washingtonu na Aljašku byla zdlouhavá, ale po pár hodinách neustálého sezení jsem si na to docela zvykla.

O několik hodin předtím mě táta ve zkratce obeznámil s mým životem a já si celou cestu snažila vzpomenout na cokoli z mojí minulosti, ale žádná - ani sebemenší vzpomínka - nepřicházela. Byla jsem z toho dost frustrovaná, ale táta mě ujistil, že se vzpomínky určitě vrátí. Věřila jsem mu, přeci jenom, bylo to můj otec, který se o mě staral od narození bez cizí pomoci.

Po dalších urputných hodinách snažení jsem to vzdala, když naše auto - zářivě černý Mercedes - zastavilo před obrovským bílým domem s velkými podlouhlými okny a obrovskou terasou.

„To je tvoje?“ zeptala jsem se hloupě.

Táta se jenom usmál a vystoupil z auta. „Naše,“ opravil mě, když jsem se přiměla k vystoupení a po jeho boku začala kráčet k domu.

Vnitřní interiér byl zařízen podobně jako v domě, který jsme měli kousek od Forks, ovšem jak celý dům, tak i většina pokojů byla větší. Zajímalo by mě, na co tak velké domy potřebujeme, ale bylo mi blbé se ptát. Totiž - chci říct, že předtím jsem to určitě věděla, ne?

Celý den se ptám na věci z mé minulosti a připadám si strašně hloupě. Jak jsem jenom mohla zapomenout? Táta mě uklidňoval, že se to bohužel při úrazech hlavy občas stává, ale že se vzpomínky ve většině případů zase vrátí zpátky. Doufala jsem jen, že je to pravda.

Táta mi přenechal celé levé křídlo, a tak jsem měla celé odpoledne co dělat, abych si vybrala pokoj a alespoň trochu si ho zařídila.

Po celodenní práci jsem měla příšerně vyschlý krk, tak moc, že jsem měla pocit, jako by byl v ohni. Rozhodla jsem se dojít si do kuchyně pro sklenici vody, když mě pod schody zastavila tátova ruka.

Nechápavě jsme na něj pohlédla a on se na oplátku jenom usmál. „Pojď,“ řekl a vedl mě k pohovce, „voda není to, co potřebuješ.“

Když jsme si sedli, z jeho pohledu jsem usoudila, že se mi chystá sdělit něco důležitého.

Napětí, které se kolem nás vytvořilo, se dalo krájet. Skousla jsem si ret a uhnula očima do strany. Proč jsem se na něj nedokázala dívat?

„Holčičko,“ oslovil mě, aby si získal moji pozornost. Nasála jsem do plic přebytečný vzduch a podívala se na něj. Seděl rovně, jednu nohu přes druhou, a lehce se usmíval. Trochu mě jeho výraz děsil, ale bylo mi jasné, že on mi neublíží. Že on se mi jen snaží pomoci. Pousmála jsem se a nasadila zdvořile zaujatý výraz.

„Víš, možná sis toho už stačila všimnout… možná také ne. Jsi jiná, než obyčejný člověk. Ty i já jsme jiní. Lepší, trvanlivější.“ Když jsem se trochu odklonila a úsměv mi z tváře zmizel, naklonil se ke mně blíž. „Jsme upíři, Bello. Jsme nesmrtelní – nikdo nám nemůže ublížit. Tedy s výjimkou cizího upíra, proto na sebe musíš dávat pozor, rozumíš? Nikdy nesmíš dopustit, aby se k tobě nějaký cizí upír dostal dostatečně blízko. Mohl by ti ublížit, nebo tě i zabít.“ Odmlčel se a mně došlo, že čeká na nějakou odpověď, a tak jsem přikývla, že rozumím.

Dál už pokračoval veselejším hlasem: „Jelikož jsme upíři, pijeme krev. Zvířecí, protože i my si vážíme lidských životů.“ – Něco jsem v jeho slovech zaslechla, nějaký skrytý význam, ale nevěnovala jsem tomu nijak zvýšenou pozornost. – „Jsme rychlí a nikdy nespíme… To ti pro začátek asi stačí.“ Znovu se na mě usmál a postavil se na nohy. „A teď pojď, půjdeme na lov.“

Vyděšeně jsem střelila očima na jeho ruku a pak ke dveřím. Na lov? Jako vážně?

Nejistě jsem svoji dlaň vložila do jeho dlaně a nechala se odtáhnout před dům.

Cítila jsem všechno. Nadechla jsem se – pořádně zhluboka – a cítila to. Les kolem nás byl plný života. A taky něčeho, co mi zprvu moc nevonělo, ale jakmile to prošlo mým hrdlem, rozhořel se mi v něm oheň. Spalující, ničivý. Najednou jsem si nic nepřála víc, než se tomu volání podvolit a nechat se jím naplno pohltit.

Pustila jsem Nathanielovu ruku a rozběhla se za tou vůní.

Po lovu jsem se pořád cítila trochu zmatená, ale brzo mi došlo, že jsem lovec, a co víc - líbilo se mi to. Nevědomky jsem se usmála.

Táta se zmínil o tom, že mě chce představit nějaké rodině. Chvíli jsem váhala, ale když se zmínil, že jsou jako my, přešlo mě to. Byla jsem zvědavá.

Z myšlenek mě vytrhlo zabrzdění auta před domem. Byl veliký, přesto se nemohl s naším domem vůbec velikostně měřit. Přesto byl elegantní a velmi osobitý. Zajímalo by mne, kdo ho navrhoval.

Čekala jsem, že táta třeba zazvoní nebo alespoň zaklepe, ale on rovnou vešel dovnitř. Zjevně bylo na Aljašce módou nezamykat vchodové dveře.

Celý interiér domu byl hodně prosvětlený světlými barvami a celá levá skleněná stěna domu tomu ještě napomáhala.

Ještě jsem náležitě zkoumala předsíň a obývací pokoj, když se najednou před námi zjevily čtyři ženy a jeden muž.

Jediný muž z rodiny byl docela vysoký s tmavě hnědými vlasy a olivovou pletí. Držel kolem pasu menší upírku, která byla o něco vyšší než já a vlasy měla podobné barvy jako muž.

Vedle nich stály tři blondýnky a nepochybovala jsem o tom, že se jedná o sestry. Byly výškově skoro stejné - až na jednu, která byla skoro o deset centimetrů menší.

„Vítejte u nás doma. Nathanieli, Bello,“ začal ten muž bez toho, aby se zmiňoval o tom, jak jsme sem jen tak vpadli. Otočil se na mě, zjevně, aby se mohl představit.

„Jsem Eleazar, tohle je moje manželka Carmen,“ - ukázal na tmavovlásku vedle sebe - „a tohle jsou Irina,“ - ukázal na tu nejmenší - „Tanya,“ - tentokrát to byla ta prostřední, která měla blonďaté vlasy trošičku do zrzava. Nakonec ukázal na plavovlásku úplně napravo: „ ...a Katrina.“

Jmenovkyně se na jeho slova zašklebila a pohlédla na mě. „Říkej mi Kate,“ pronesla s úsměvem.

„Moc ráda vás poznávám,“ pronesla jsem stydlivě.

Po seznámení už bylo všechno v pohodě. Všichni jsme se usadili na pohovce a povídali si. Nejvíce jsme si padla do oka s Kate a Tanyou. Zrovna jsme plánovali, že někdy musíme zajít na nějaké společné nákupy, když se rozezvonil vchodový zvonek.

Nenápadně jsem střelila pohled na tátu typu „Vidíš, normální lidi zvoní.“ a lechce se zachmuřila.

„Vypadá to, že máme další návštěvu,“ usmál se Eleazar a vyšel ke dveřím.

Ani jsem se neopovažovala dýchat. Další návštěva? Další cizí upíři? Jako vážně?

Poposedla jsem a očima hypnotizovala Eleazarova záda, zatímco on otevíral dveře. Rozmáchl kolem sebe rukama a zasmál se.

„Vítejte u nás! Co vás sem přivádí? Myslel jsem si, že tohle podnebí pro vás není. Že nemáte rádi sníh a teploty hluboko pod bodem mrazu.“ Znovu se zasmál a já uslyšela kroky na schodech. Několik párů noh.

Obyvatelky domu se postavily na nohy, stejně tak i táta. Zmateně jsem se po nich podívala a nakonec je s povzdechem napodobila. Přeci jen bude asi lepší jim čelit ve stoje – kdyby si náhodou něco noví návštěvníci zkusili.

Musela jsem si přiznat, že jsem na nové upíry byla zvědavá.

A jakmile Eleazar ustoupil, aby mohli vejít dovnitř, zatajila jsem dech.

Vypadali nádherně. Ještě víc nereálně, než ostatní našeho druhu. Slyšela jsem nějakou hádku těch venku, na které jsem ještě neviděla. Nijak jsem si toho ale nevšímala. Zaujala mě dvojice, co do domu vešla nejdříve.

Vyšší blonďák, který by z fleku mohl plnit přední stránky takových těch neseriózních časopisů s modely. Kolem pasu držel ženu vypadající starší než je on sám. Měla vlasy zbarvené do karamelu a mile se usmívala.

Carmen vedle mě vypískla a vrhla se na nově příchozí. Horlivě je objímala a šeptala té neznámé ženě něco hrozně rychle.

Následně do domu vešla malá černovláska a o hlavu vyšší blondýnka. Obě vypadaly nádherně, jako předlohy pro porcelánové panenky. Blondýnka vypadala značně otráveně, ale jakmile ji za pas chytil vysoký hromotluk, vypadající jako jejich bodyguard, zvedla k němu oči a zamilovaně se usmála.

Přišlo mi, že jich je nějak moc, ale pořád se dovnitř trousili další. Kluk s tmavě hnědými vlasy těsně pod uši, rozpustilým úsměvem a postavou atleta.

Jako poslední vešli do domu další blonďák a kluk s podivnou barvou na hlavě. Oba vypadali, že nutně potřebují návštěvu kadeřníka.

Chvíli se rozpačitě rozhlíželi, dokud se moje oči nestřetly s tím klukem, co vešel jako poslední.

„Edwarde!“ vykřikla Tanya a už mu visela kolem krku.

A já si až teď uvědomila, že je v místnosti podivné ticho. Dusno, jako před bouřkou.

Podívala jsem se na otce. Stál zaraženě a stejně jako já zíral na upíry postávající před námi. Když se ozvalo moje jméno, nahrbil se.

A když ta divná malá holčina udělala několik kroků k nám společně s Edwardem, přikrčila jsem se a než se nadála, přeskočila jsem sedačku a stála zády přitisknutá na zeď. Co na tom, že jsem po cestě zničila konferenční stolek a shodila lampu.

Oni byli cizinci. Já se jich bála. Netušila jsem, kdo jsou. A oni znali mé jméno. Nic víc pro mě nebylo důležitější.

Rock <<< X >>> martisek

14. kapitola --- Epilog

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč trestáš právě mě? - 15. kapitola: