Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč trestáš právě mě? - 13. kapitola

03.08.2011 (11:15) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3191×

13. kapitola

Seděla jsem u stolu a snídala. Nespěchala jsem. Do kuchyně vešel Jesse. Ani se na mě nepodíval – místo toho zamířil k ledničce. Chvíli to vypadalo, že si do ní vleze a zavře se v ní. Radši jsem stočila pohled k oknu. Výjimečně nebylo zataženo, dokonce to chvílemi vypadalo, že snad i vyleze sluníčko.

Byla sobota a já měla v plánu strávit dopoledne úklidem domu. Vím, nebyla to kdovíjak úžasná činnost, ale já se prostě jen chtěla zašít doma – nic neřešit, nad ničím nepřemýšlet. Jen být s bratrem a otcem.

„Dobré... ráno,“ zamumlal Jesse vedle mě a posadil se ke stolu na židli.

Očima jsem střelila zpátky na něj a chvíli ho mlčky pozorovala.

„Ahoj.“ Viděla jsem, jak se mu nervozitou klepala ruka, když si lžičku s jogurtem dával do pusy. „Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se. Nevypadal tak. Skousla jsem si ret.

Roztřeseně se zasmál. „Já... ani nevím. Je toho na mě moc, a to se nic z toho ani tak netýká mě... Co ty?“ Jogurt odstrčil od sebe, chytil moje ruce položené na stole do těch svých. „Můžeš mi říct o všem, to víš, ne? Já ti chci pomoct… Jakkoliv.“

Podívala jsem se mu přímo do očí. „Budu v pohodě, jsem v pohodě.“ Přesvědčivě jsem se usmála a postavila se na nohy. „Budu prát, tak odnes prádlo do koupelny, jo?“

Poklidila jsem po sobě nádobí od snídaně a po schodech se vydala k sobě do pokoje. Musela jsem mu zmizet z očí, než by si všiml, že lžu. Rodiče své děti vždycky učí, aby nelhaly, ale teď bylo jasné, že pokud ho chci uchránit od mého nového světa, musím ho od něj držet co nejdál.

Nakonec se vážně vyjasnilo, a tak jsem mohla prádlo pověsit venku na zahradě za domem. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se otočila a vydala se k domu, jsem to uslyšela. Tiché zapískání, co ani neznělo jako pískání. Vzadu na krku se mi postavily chloupky. Tohle nebylo dobré. Zastavila jsem se a několik vteřin jen přemýšlela, jestli se mám otočit nebo radši utéct domů. Nakonec jsem to ale riskla a podívala se, kdo tam je. Edward Cullen stál ve stínu stromů tak, aby na něj nedopadl ani jeden jediný paprsek slunce. A svoje oči upíral do mých, na tváři zvláštní výraz. Bez hnutí jsem ho pozorovala, když zvedl ruku a pokynul mi, abych k němu přišla blíž. Zkrabatila jsem obočí a skousla si ret. Vážně mám jít? Proběhlo mi hlavou.

Než jsem si uvědomila, že kamarádství s dalšími upíry není zrovna ideální, došla jsem až k němu. Zůstala jsem stát mimo stín, ještě pořád pod slunečními paprsky, aby se mě nemohl nijak dotknout.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se a založila si ruce na prsou.

„Přišel jsem se za tebou podívat… To snad nemůžu?“

Odfrkla jsem si. „Jen tak ses stavil, protože jsi šel okolo?“

Usmál se a opřel se bokem o kmen stromu. „Jo.“ Zvedla jsem obočí a čekala, jestli něco dodá. Odklonil hlavu na stranu, a aniž by ztratil jediný pohled mým směrem, zamumlal: „Jen jsem se chtěl přesvědčit, že jsi v pořádku…“ Nechápavě jsem se zamračila. „Snad víš, po té tvojí nehodě…“

Znovu jsem si skousla ret a přemýšlela, kterou tu nehodu myslí. Málem jsem se plácla dlaní do čela, když mi to došlo. „Ne, jsem už naprosto v pořádku. Den v posteli a je ze mě rybička.“

Uchechtl se. „Jasně, rybička…“ Podíval se mi zpříma do očí a udělal krok ke mně. Sluníčko se schovalo za mraky. „Bells…“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ani náhodou, Edwarde. Nech mě být, jo? Bude to pro nás lepší. Pro oba.“ Usmál se tím svým úsměvem, pod kterým se ze mě stává neidentifikovatelná hmota. Otočila jsem se a chtěla se vydat do domu, ale zničehonic stál přede mnou. Vrazila jsem do něj.

On věděl, že já to vím. Že vím o něm. Jinak by se nepohyboval svojí normální rychlostí. Počkal, jestli třeba neomdlím, a pak mě pevně objal kolem pasu. A políbil mě. Naléhavě, jako by to bylo to poslední, co udělá. Než jsem se ale nadála, byl pryč. Párkrát jsem zamrkala a omámeně si sáhla na rty. Ještě pořád jsem na nich cítila ty jeho. Jako v mrákotách jsem se vydala k domu. Byla jsem si jistá, že tohle něco znamenalo, ale neřešila jsem to. Stačilo, že jsem se tak přihlouple culila. Udělala jsem pár kroků k domu, než jsem se opět zastavila. Zhluboka jsem se nadechla. Něco bylo jinak.

Slunce zůstávalo stále schované za mraky. Divné. Zvedla jsem oči k nebi, abych zjistila, čím to je. A stalo se to. Něco mě udeřilo zezadu do hlavy a já ztratila vědomí. První věc, kterou jsem po probuzení cítila, byla touha. Nechápala jsem to a netušila, co ten pocit znamená. Co jsem chtěla. Pomalu jsem se zvedla do sedu, aby se mi nezamotala hlava. Jak jsem později zjistila, nebylo to vůbec potřeba. Cítila jsem se… skvěle. I když jsem utrpěla ránu do hlavy, nemotala se mi. Zranění nebylo vůbec necítit. Nechala jsem to být; měla jsem větší starosti – jako například, kde se vůbec nacházím. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že sedím na té nejluxusnější posteli v nejkrásnější a nejelegantnější ložnici, jakou jsem kdy viděla. A pravděpodobně byla větší, než celé přízemí Charlieho domu. Vše bylo sladěno do bledě modré barvy, ale nevypadalo to vybledle nebo obyčejně – bylo to kouzelné. Opatrně jsem sáhla na potah povlečení, na kterém jsem ležela. V životě jsem nic takového neměla, ale okamžitě poznala, že se jedná o satén. Ještě stále omámená jsem vylezla z postele a vydala se k velkým dřevěným, a jistě ručně vyřezávaným, dveřím.

Možná mě to nemělo překvapit, ale chodba byla ještě prostornější a luxusnější. Dřevěná zábradlí, veliké křišťálové lustry... Ohromeně jsem zírala a pomalu sešla dolů. Ani jsem si nevšimla, že za mnou někdo stojí, dokud nepromluvil.

„Vidím, že už ses probrala,“ řekl Nathaniel, který se zjevil přede mnou. Usmíval se. „Vypadáš ještě nádherněji než předtím.“

Nechápavě jsem se na něj podívala. Právě jsem vylezla z postele, jak jsem mohla vypadat lépe než normálně? Říkal to, jako bych se chystala na nějaký ples a byla extra vymóděná.

Otevřela jsem pusu, abych se zeptala, kde to vlastně jsme, a co se vůbec stalo, když jsem ucítila přítomnost někoho dalšího někde u vchodových dveří.

Nathaniel si všiml mého obličeje a jeho úsměv se ještě rozšířil. Beze slova zamířil ke dveřím a otevřel je. Podle hlasu jsem neuměla rozeznat, o čí hlas se jedná. Bylo to, jako by mě bolela hlava, kdykoliv jsem se snažila nad tím přemýšlet.

Nath otevřel dveře dokořán a pozval hosta dovnitř. Jakmile vešel, opět mě zaplavila ta samá touha a chtíč, který jsem cítila v ložnici a nevěděla, co znamená.

Něco mě ovládalo. Nevěděla jsem, co dělám. Rozběhla jsem se za ním bez rozmyslu. Neměla jsem ani čas žasnout, jak rychle se pohybuji. V jednu chvíli jsem byla na místě u schodů a v tu druhou se nakláněla na pohovce a něčí tělo mačkala pod sebou.

Vrčela jsem; nepoznávala jsem samu sebe, ale to mi v tuhle chvíli vůbec nevadilo. Na tom nezáleželo. Šlo jen o toho člověka pode mnou.

Strhla jsem mu kus košile, abych se dostala až k hrdlu. Když se mi to povedlo, trochu neohrabaně jsem se zakousla a ucítila, jak mi v žilách proudí nový život… Nevnímala jsem okolí, nic co by mě při jídle mohlo rušit. Přesto jsem slyšela to slabé skuhrání bolestí přímo pode mnou. Měla jsem rozpolcené pocity. Chtěla jsem ho, toužila jsem po něm. Dopít poslední kapku krve z jeho žil. Ale ta druhá, trochu racionálnější, mě nabádala, abych se alespoň podívala, kdo to je.

Ač neochotně, poslechla jsem.

Zalapala jsem po dechu a vystrašeně se odtáhla od zkrvavené osoby přede mnou. Co jsem to provedla?

Pomalu, ale jistě jsem si začala uvědomovat, co jsem zač, a co jsem právě provedla.

Přede mnou ležel zhrouceně polomrtvý Bryan a já nevěděla, co dělat...

Rock <<< X >>> martisek

12. kapitola - 14. kapitola

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč trestáš právě mě? - 13. kapitola: