Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč trestáš právě mě? - 11. kapitola

06.06.2011 (22:00) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3670×

11. kapitola

Moje večeře nebyla kdoví jak vydatná, ale měla jsem pocit, že bych toho stejně víc sníst nedokázala. Přemýšlela jsem nad Bryanem. Nad tím, jak je z toho vztahu můj bratr nadšený.

Bylo dobře, že to takhle dopadlo? Neměl by být můj život přeci jen trochu… jiný?

Zavrtěla jsem hlavou, abych z ní dostala tyhle myšlenky. Můj život byl jiný.

Nakonec jsem se vykašlala na to řešit to. Nebyl čas přemýšlet o každém kroku, byl čas jednat. Právě teď.

Oči mi střelily k oknu. Byla tma, což nebylo nic divného, vzhledem k pozdní hodině. Jenže já tam zahlédla i něco dalšího, něco, co tam rozhodně nepatřilo. Zase tam byla – stejná postava v černém, jako když jsem přijela domů. Proč neodešla? Co chtěla?

Zděšeně jsem polkla, když mi došlo, že to nemusí být jen upíři, kteří straší tady v okolí. Klidně to může být nějaký tulák, nebo… Ani jsem tu myšlenku raději nedokončila. Hrůzou jsem se otřásla, a než si stačil táta něčeho všimnout – i když vhledem k zaujetí fotbalovým přenosem v televizi se o tom dalo dost pochybovat -, jsem se odklidila k sobě.

Otevřela jsem dveře a potmě nahmatala vypínač. Automaticky jsem za sebou zavřela dveře. Instinktivně mě zamrazilo v zádech, ale než jsem si to pořádně uvědomila, otočila jsem se čelem do pokoje.

Moje vyjeknutí muselo být slyšet až u sousedů.

Edward Cullen se s nevinným výrazem roztahoval na mojí posteli. Byla tady zima, jak dovnitř foukal pootevřeným oknem studený vzduch.

Jen co se mi podařilo dát svoje srdce do relativního klidu, udělala jsem několik kroků směrem k němu a pak se zastavila. Ruce si založila na prsou.

„Vloupání do cizího domu je trestný, Cullene.“

Zašklebil se, pomalu se posadil a rukou poklepal na místo vedle sebe. „Co kdyby sis sedla, hm?“ Protočila jsem oči a ani se nepohnula.

Povzdechl si, a aniž bych to postřela, přemístil se přede mě. Vyjekla jsem a udělala krok zpátky, aby mezi námi byl dostatek místa.

„Osobní prostor ti zřejmě taky nic neříká,“ zasyčela jsem na něj. On se tím vším jen bavil. Co je na tom ksakru vtipného?

„Ale no tak, Bello.“ Jeho hlas byl najednou zase stejně sametový a tichý jako tehdy ve škole. Znovu hladil a laskal a já, aniž bych tomu dokázala nějak zabránit, jsem přivřela oči. Jako by to pro něj byl pokyn k pohybu, přesunul se ke mně.

Cítila jsem, jak svoji ruku položil zlehka na moje záda.

Měla jsem se odtáhnout. Říct mu, aby toho okamžitě nechal a ten svůj úžasný zadek přesunul za hranice mého domu. Jenže nějak jsem nedokázala přinutit pusu to vyslovit.

Nechala jsem ho, aby si mě přitáhl blíž k sobě. A pak ještě blíž, těsněji.

A políbil mě.

Jen jemně se jeho rty otíraly o ty mé. Nedokázala jsem myslet, protestovat. Prostě nic. Nohy byly jako z rosolu, poddajné a přizpůsobivé čemukoli, o co by mě v tuhle chvíli požádal. Připadala jsem si jako hadrová panenka.

A po nabrání čistého kyslíku do plic to najednou zmizelo.

Jakmile byl můj mozek zase schopen provozu, došlo mi, co to tady provádíme. Možná jsem si to uvědomila, možná mě na to upozornilo bouchnutí dveří někde v chodbě.

Rychle jsem od něj uskočila. Tedy alespoň se o to pokusila – stále mě držel jednou rukou kolem pasu a udržoval si mě tak blízko sebe. V jeho očích nebylo ani památky po zmatení, které jsem cítila já. Jako by tohle byl ten důvod, proč sem dnes v noci přišel.

Moje ruka vylítla do vzduchu mnohem dřív, než jsem si to stačila uvědomit, a přistála na jeho tváři. Ozvalo se podivné plesknutí, následované tichým křupnutím. V tu chvíli mi do zápěstí vystřelilo bolestné škubnutí. Slabě jsem vykřikla a v očích mě zaštípaly slzy.

„Proboha, co to děláš?“ zasyčel Edward a chytil pulzující ruku do té své. Jeho ledový dotek byl sice utišující, přesto mi vadil. On nebyl někdo pro mě. Nebyl moje liga.

Odmítl moji ruku pustit, i když jsem za ni škubala, jak jen to šlo. Místo toho si mě zase přitáhl blíž a zadíval se mi do očí. Ty jeho byly jako ta nejčernější noc. Sváděly a hřály.

„Tohle nemůžeme,“ zašeptala jsem.

„Proč?“

Tak jednoduchá otázka. Obyčejná.

„Jsem s Bryanem.“ V očích se mu podivně zalesklo, rysy v obličeji ztvrdly. A konečně se mi podařilo docílit toho, o co jsem se před chvilkou snažila. Pustil mě, jako bych ho spálila.

Odvrátil ode mě hlavu. Viděla jsem, jak zaťal čelist.

„Aha.“

Eh, aha? Nic víc? Zvedla jsem obočí a vyčkávavě se na něj podívala. Jenže on nic neříkal, jen hlasitě vydechl.

A pak zmizel otevřeným oknem ve tmě.

Po jeho odchodu jsme se alespoň trochu snažila vzpamatovat. Co to mělo znamenat? Proč sem vůbec chodil? A proč se tak napjal, když se dozvěděl, že chodím s Bryanem?

Všemožné myšlenky mi brázdily hlavou a všechny se točily jenom kolem jediné osoby - Edwarda Cullena.

I po dlouhé sprše a převalování v posteli, jsem nemohla zahmouřit oči. Pořád jsem přemýšlel - a nejenom nad ním.

To, že probdění celé nocí nebyl dobrý nápad, mi došlo hned, jak jsem se vyhrabala ráno z postele. Byla jsem šíleně grogy a připadala si, jako by mě v okamžiku měly přepadnout mdloby.

Přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší zůstat doma, ale došlo mi, že by to akorát vypadalo, že se jim vyhýbám. Jenom jsem přesně nevěděla komu vlastně. Bryanovi kvůli mému rozhodnutí ohledně našeho vztahu? Ale proč vlastně - přeci jsem toho nelitovala, nebo snad ano?

Jenže pak tu byl ještě Edward. Záhada sama. Někdy byl tak hodný, že jsem si přála strávit povětšinu času jen a jen s ním. Ale to bylo jen málokdy. Nakonec stejně vyplavala na povrch jeho arogance a lhostejnost.

Povzdechla jsem si a bez toho, abych se nasnídala, vyrazila do školy.

Školními chodbami jsem se plížila jako stín z obavy, že bych mohla potkat někoho z party. Nebo Cullena. Nějak bych se jim nedokázala podívat jen tak do očí a dělat, že se včera nic nestalo. Protože realita byla krapet jinačí, že.

Byla jsem nervózní a nevyspaná. Přestože můj denní harmonogram zahrnoval několik hodin spánku denně, cítila jsem se podivně unavená a utahaná. Možná to bylo i tou nemocí – třeba se nějak silněji… projevuje.

Jednoduše jsem se cítila pod psa a netušila co udělat pro to, aby se to zlepšilo. Zahnula jsem za roh a hned na to vlezla na dívčí toalety.

Opřela jsem se o umyvadlo a zvedla oči k zrcadlu. Ta dívka, které patřily tmavě hnědé oči a strhaný obličej, jsem nemohla být já. Nikdy jsem nevypadala tak… bledě. Mrtvolně. A rozhodně se tahle změna nemohla udát přes noc.

Párkrát jsem nabrala prudce vzduch do plic a vydechla. V očích mě zaštípaly slzy, ale podařilo se mi je udržet bezpečně za víčky. Přece tady nebudu brečet. Můj život je dokonalý, tak proč bych brečela?

Jenže když se ozval vzlyk – nezvykle hlasitý na tuhle prázdnou místnost – uvědomila jsem si, že ono to prostě nepůjde. Musím všechno vyřešit. Rychle a definitivně.

Roztřeseně jsem se nadechla a nabrala do dlaní vodu. Sklonila jsem obličej a opláchla ho. To bylo poslední, co jsem vnímala, než mě objala tma a já upadla do milosrdného bezvědomí.

Probudily mě až hlasy, které mě draly z blaženého nevědomí.

„Co se jí stalo?“ zeptal se první hlas. Nedokázala jsem ho blíže určit, jenom to, že se jedná o kluka.

„Omdlela na záchodech, moje sestra ji tam našla,“ odvětil druhý hlas, též mužský.

„Bude v pořádku?“ zeptal se ustaraně ten první, přesto mi přišlo, že byl trochu naštvaný. Pomalu mi začalo docházet, že se jedná o Bryana.

„Měla by. Mluvil jsem s otcem a ten říkal, že se pravděpodobně jednalo pouze o chvilkovou slabost.“ Tentokrát jsem poznala Edwardův samotový hlas. Co tady dělá on?

„Jo, jasně.“ Vycítila jsem v Bryanových slovech úšklebek. „Kdybys ji nechal vyšetřit mým tátou, nepoužíval bys slova jako pravděpodobně.“

Edward na to nějakou dobu nereagoval. Po chvíli ale promluvil: „Probouzí se,“ řekl ve stejnou chvíli, kdy mi zatřepotala víčka. Připadala mi hrozně ztěžklé, ale nakonec se mi podařilo otevřít oči dokořán.

„Bello!“ vyjekl Bryan radostně a ustaraně zároveň. Rychle přispěchala k mé posteli a vzal moji dlaň do své. „Bál jsem se o tebe,“ pronesl a políbil mě na hřbet ruky.

„Jo, skoro tu ronil slzy,“ přisadil si Edward s úšklebkem. Z ničeho nic se objevil na druhé straně - jak jsem předpokládala - mé nemocniční postele.

Připadala jsem si divně, jak tu na mě oba zhlíželi a tvářili se ustaraně. Nebo se tak spíš přinejmenším tvářil jeden. Ten druhý se o to pokoušel.

„No,“ spustil Edward, „měl bych jít.“

„Správně,“ přitakal Bryan a nespouštěl ze mě pohled, „alespoň tu nebudeš dělat křena.“

Edward se uchichtl. „Mezi námi třemi to nejsem já, kdo dělá křena. Věř mi, Bryane.“

Chtěla jsem jim do toho skočit a říct, aby přestali, ale než jsem to stačila udělat, byl dávno pryč.

Povzdechla jsem si. „Nic si z něho nedělej,“ řekla jsem, „prostě je to blbec.“ Blbec, na kterého nemůžu přestat myslet, dodala jsem v duchu.

„Jak se cítíš?“ zeptal se pro změnu. Snažila jsem se najít smysluplnou odpověď. Jak se cítím?

Jako přejetá parním válcem....

„Mohlo to být horší,“ pronesla jsem nakonec a snažila se pousmát. „Budu v pohodě,“ řekla jsem honem, když jsem viděla, jak se znovu ustaraně mračí. „Málo jsem se vyspala, to je všechno.“

Přemýšlela jsem nad tím, co se mi stalo. A nad tím, jestli je to opravdu tak jednoduché. Sebe jsem obalamutit nedokázala. Jeho ano?

Bryan u mě ještě chvíli zůstal, než se mi podařilo ho úplně přesvědčit, že jsem v pořádku a nic mi nechybí.

Když odešel, mohla jsem konečně zavřít oči a nechat myšlenky, aby se jen tak toulaly. Nebyla jsem si úplně jistá, čím byl můj kolaps způsoben, ale nějak jsem po tom nehodlala pídit. S největší pravděpodobností za to prostě mohl jen stres z posledních několika dní. A taky nedostatek spánku.

Využila jsem tedy klidu a ticha, které v nemocnici panovalo, a než přišel nějaký doktor nebo sestra, aby mě zkontrolovali, popřípadě vyzpovídali, usnula jsem.

Tentokrát se mi nezdála žádná noční můra nebo tak něco.

Nechali si mě tam ještě následující den, aby si byli naprosto jisti, že je vše tak, jak má být. Mezitím se za mnou stavil Jesse i táta. Oba vypadali na zhroucení, když mě tady viděli jen tak ležet. Nechápala jsem proč – vždyť jsem neumírala, ne?

Udělali mi několik testů, zjistili, že moje nemoc se nijak nerozšiřuje ani nemění, a pustili mě domů. Bylo tolik osvěžující být u sebe v pokoji, ve své posteli.

Jesse si musel jít něco zařídit a táta byl překvapivě v práci, ale tentokrát mi ani to ani nevadilo. Z jejich starostlivé péče a otázek, jestli něco nepotřebuju, bych nejspíš i zestárla.

A tak mě překvapilo, když se ozval domovní zvonek.

Vzala jsem si župan a v teplých ponožkách seběhla schody. Nejspíš to byl jen Jesse, protože si něco zapomněl -  u něj to nebylo nic neobvyklého.

Jenže ten chlápek, co stál na naší verandě, rozhodně nebyl Jesse.

Moje oči stoupaly od značkových černých bot, které se rozhodně nehodily do tohohle města, přes černý kabát s vysokým límcem zakrývající velkou část obličeje. Stejně tak sluneční brýle upevněné na symetrickém bledém obličeji. Jeho mahagonové vlasy byly perfektně upraveny.

Ne, tohle rozhodně nebyl nikdo zdejší.

„Kdo jste a co chcete?“ zeptala jsem se. Otočil se ke mně čelem a odkašlal si.

„Nathaniel.“

Rock <<< X >>> martisek

10. kapitola - 12. kapitola

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč trestáš právě mě? - 11. kapitola: