Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč trestáš právě mě? - 1. kapitola

03.10.2010 (15:00) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3956×

1. kapitola

Zrovna jsem vcházela do jídelny, když v tom mě někdo chytil kolem pasu. Ne někdo, ale Mike Newton - ten největší slizoun na téhle škole.

„Pusť mě,“ zavrčela jsem a vymotala se z jeho náruče. On mě ovšem chytil za zápěstí.

„Ale no tak, Swanová. Necukej se pořád a přiznej to konečně. Chceš mě.“

„To těžko,“ řekla jsem pohrdavě a snažila se mu vykroutit. Nebyla jsem zrovna tintítko, ale také jsem neoplývala moc velkou silou, takže mi to šlo těžce. Což samozřejmě věděl a náležitě toho využil.

Navíc mi to něco připomínalo něco, na co jsem chtěla zapomenout, ale nešlo to. Jen tak ne. Na některé věci člověk prostě nikdy nezapomene, jako já na tuhle.

Ovšem věděla jsem, jak se bránit, díky svému bratru Jeeseovi. Je to voják, učil mě, jak se bránit, už když mi byly čtyři. Už jsem se chtěla otočit a jednu mu vrazit, když v tom se ozval další hlas.

„Pusť jí,“ zavrčel nový hlas. Nikdy předtím jsem ho neslyšela. Otočila jsem se za ním a pohlédla do zlatých očí jednoho z těch nových Cullenových. Nebo že by to byl Hale? Každopádně se na Mikea koukl takovým výrazem, že vystrašil i mě a to jsem si myslela, že se nebojím nikoho a ničeho. Hotový Rambo, říkával Jeese. A tak mě Mike pustil, věnoval mi pohled typu: „Tohle si vyřídíme později“ a odkráčel.

„Doufám, že tě moc neotravoval,“ promluvil na mě ten nový.

„Ne, nemusel jsi se do toho vůbec plést, měla jsem to pod kontrolou,“ vyjela jsem na něj. Nesnášela jsem, když si chlapi myslí, že jsou ženy bezmocné, a když jsou opravdu v nesnázích, klidně si odkráčí.

„Není zač,“ řekl a odfrkl si. „Nemusíš obracet to svoje naštvání proti mně.“

„Hele,“ začala jsem, ale pak jsem musela uznat, že hádat se nemá cenu.

„Máš pravdu, promiň. Děkuji,“ dodala jsem mile.

„Není zač. Jsem Edward Cullen,“ řekl a podal mi ruku.

Přijala jsem ji. „Isabella Swanová, ale říkej mi Bello,“ usmála jsem se.

Pořád držel moji ruku a nechtěl ji pustit. Když jsem ho takhle držela, všimla jsem si jeho dlouhých a ladných prstů. Jistě hraje na klavír. A ještě něčeho jsem si všimla. Náramku. Zvláštní. Lev, tři trojlístky a ruka nad hlavou lva. Když jsem to uviděla, strnula jsem.

„Odkud to máš?“ ukázala jsem na náramek.

„To je znak naší rodiny, máme ho každý,“ řekl trochu vyvedený z míry a konečně pustil moji ruku.

„Vážně? Mám něco podobného.“

„Cože?“

„Ale nic,“ rychle jsem obrátila na jinou notu, „děkuji za záchranu, Edwarde Cullene. Omlouvám se, ale měla bych jít.“

„Jistě,“ řekl, ale nevypadal, že by chtěl, abych odešla.

Ještě jsem se ohlédla a šla jsem si naložit jídlo.

„Bello, pojď k nám!“ zavolala na mě Kat.

Jen jsem mávla, vzala si jídlo a vyšla jsem si to přes celou jídelnu k nim. Vždy jsme zabrali minimálně tři stoly. Ne, že bychom se tak roztahovali, ale to naše nástroje. Bryanova kytara, moje klávesy, Lucasův něco jako hudební notebook, kde má všechny potřebné zvuky. Hlavně bicích, které si sem nemůže vzít. Mně to strašně vadilo, když jsem měla nějakou dobrou písničku bez bicích a jemu taky, takže to funguje jako taková ,náhražka´. Dál tu byly Katherininy housle a Teresina basovka.

„Bello, už jsis prohlížela ty nový?“ Vybalila na mě hned Teresa.

„Spíš by jsi se měla ptát, jestli viděla všechny kromě Edwarda Cullena,“ řekla Kat.

„Vlastně ani ne,“ přiznala jsem.

„Jak sis jich nemohla nevšimnout?“ začala mi vyčítat Teresa.

„Jak asi?“ Katrin dramaticky zakoulela očima. „Je tak okouzlená Edwardem, že ji ostatní nezajímají.“

Jen jsem hodila oči v sloup a rozhlédla se po jídelně, abych jim udělala radost. Najít je nebylo těžké. Hned jsem si všimla těch rozdílů. Ani nevím, jak dlouho jsem je sledovala, když mě vyrušil Bryanův hlas.

„Ach ne,“ zasténal, „tebe taky tak okouzlil?“

„Kdo?“

„Edward Cullen přeci.“

„A koho ne, Bryane?“ ptala se Teresa.

„Jaká část jeho těla se ti líbí nejvíc?“ přidala se Kat. „Má krásnej zadek, že jo?“

„Nevím, Kat, já mu na zadek nekoukám.“

„A na co?“ ptala se zvědavě.

„Jeho prsty.“

„Cože?“ vyjekla.

„Jeho prsty,“ zopakovala jsem klidně.

„Jsi normální? Před tebou sedí Bůh a ty si prohlížíš jeho prsty?“

Usmála jsem se. „Mám jinou definici Boha.“ Nemohla jsem si odpustit rýpnutí. Ano, je krásný, no a co? Mám se zbláznit a začít ho balit jako všechny holky na škole?

„No jasně. To jistě máš,“ zašklebila se, „ale proč? Má je snad křivý?“

„Dívám se na ně, protože se snažím potvrdit svoji teorii. Tak se koukni pořádně ano, Kat? Co vidíš?“

„Fajn... Když to je těžký soustředit se zrovna na tuhle část.“ Povzdechla jsem si.

„Dobře, takže jsou bílý, dlouhý a loupou dalamánek. To jsi chtěla vědět?“

„Ne.“ Nic nechápou. Nepoznají hudební talent na dálku, já jo. Většinou. Jediný Bryan se na mě nedíval jako na blázna. Děkovně jsem na něj kývla.

„Myslíš si, že hraje na klavír?“ ptal se. Jen jsem kývla.

„Jak můžete sakra poznat, jestli hraje na klavír?“ Teresa.

„No asi tak, jako jsi ty poznala, že má krásnej zadek,“ odpověděla jsem jí se smíchem.

„Nevěřím.“

„Chceš se vsadit, Ter?“

„Fajn, dávám pět dolarů.“

„To je málo,“ zasmála jsem se. „Dávám patnáct.“

„Tak jo, beru. Můžeš mi jenom říct, jak to jako chceš rozhodnout?“

„Jednoduše,“ řekla jsem a vstala. Došla jsem ke svým klávesám.

„Mohla bych zkusit zahrát nějakou skladbu. Uvidíme, jestli ji zná. Když se hraje nějaká skladba, poznáš, jestli na ten nástroj hraje nebo je to jen fanoušek, ne?“

„Ne,“ odpověděla Teresa.

„Já jo a stejně si myslím, že máš pravdu.“ Usmála jsem se na Bryana.

„Já vím.“

„No tak fajn,“ povzdechla si Teresa, „můžeš si zkusit, co chceš.“

A tak jsem se rozhodla a začala hrát. Vybrala jsem si Debussyho. Snad ho zná. Uměla jsem ho vážně dobře. Hrála jsem na největší hlasitost, aby to mohl slyšet. Když jsem byla asi v půlce, začala jsem to občas kazit. Všichni pozorovali jeho. I já. Vážně sebou cukl a potom se zatvářil, že může hrát akorát tak naprostý idiot, což mě naštvalo a tak jsem přestala.

Teresa se na mě zmučeně podívala. „Fajn, měla jsi pravdu, asi.“

„Jo!“ vypískla jsem.

„Ale to, že sebou cukl a to všechno, stejně není žádný důkaz,“ oponovala mi.

Teď se do toho vložil Bryan: „Ale no tak uznej, že jsi prohrála. Stejně jde jen o pár babek." Ovšem ona se nenechala odbýt.

„No a tak tu skladbu zná, to nedokazuje, že hraje na klavír. Já sice nemám ponětí o co go, ale to nevadí.“

„Myslím, že každý máme ponětí o co go,“ napodobila jsem ji, „kromě tebe,“ dodala jsem po shlédnutí jejího obličeje. Chtěla něco říct, ale nakonec neřekla vůbec nic, protože jí došly argumenty a tak jen vytáhla patnáct dolarů a podala mi je.

„Díky.“ Jen zabručela.

„Ale stejně, jak můžeš vědět, že není jen fanoušek?“

„Mohli byste to už konečně přestat řešit? Každý upí-“ A sakra. Všimli si toho a tázavě se na mě podívali, ale já vážně nechtěla říct slovo upír. No fakt. Věřte mi alespoň vy.

Tak dobře, chtěla. Asi bych měla trochu osvětlit svoji minulost.

Dříve jsem chodila s Jacobem - je to potomek Quileutské smečky vlků. Vím, zní to zvláštně, ale je to tak. Jacob a jeho smečka jsou vlkodlaci. No, spíše jen vlci, abych to uvedla na pravou míru.

A protože jsem s jedním chodila, znám všechny legendy o studených - upírech. Nepřátelích vlkodlaků.

Sice mi to Jake vyprávěl, už když jsem byla malá, ale já tomu nikdy nevěřila. No, nikdy. Začala jsem věřit asi před půl rokem, když se u mě doma objevil Jacob a přeměnil se ve vlka. Idiot - málem mi rozbil půlku baráku, to zase bylo vysvětlování.

Ten den se taky se mnou rozešel, protože se otisk do té největší blbky na škole. A víte co je na tom nejlepší? Prý si za to můžu vlastně sama, poněvadž už jen když jsme se dívali na Draculu, fandila jsem upírům. Takže jsem prý jako oni.

Tsss, taková kravina. Tak jsem fandila upírům, co je na tom špatného? Od té doby ty mokrý psiska nesnáším. Hlavně Jareda, kretén.

Ovšem to nebylo to nehorší, co mě ten týden potkalo, ale o tom bych vážně nerada mluvila. Jediný, kdo to vše ví, je Bryan, můj nejlepší přítel.

Ale abych se dostala k té zápletce, právě se k nám jedni studení přistěhovali a jelikož všichni Quileuté chodí na střední sem, je v tom velký problém.

„Bells?“ vyrušila mě Katrin ze vzpomínání. „Co to mělo znamenat? Znělo to, jako bys chtěla říct -“ Přerušila jsem ji:

„Upíšu. Promiňte, zkomolila jsem větu, chtěla jsem říct, že pokaždé při biologii se málem upíšu.“ Lepší blbost mě vážně nenapadla.

„Cože?“

„No jo, navíc budeme určitě psát ten test a já na to ani nešáhla. A biologii máme teď, což je velký problém, takže -“

„No jo, dost, to stačí,“ přerušila mě Teresa. Nesnášela konverzaci na téma škola a učení. Oddychla jsem si.

„Myslím, že McKinley ti to nedá psát. Má tě - na můj vkus - až moc rád.“

Zasmála jsem se. „Ale no tak, Katrin, snad nežárlíš?“

„Jasně, že ne.“

„Prosím tě. Je mu určitě přes třicet -“

„Dvacet devět,“ upřesnila Teresa.

„Dobře, tak dvacet devět, ale -“

„A šíleně po tobě jede,“ přidal se Lucas.

„Vy jste se na mě snad domluvili! Víte co? Já radši jdu, ještě se z vás zblázním.“

„Jako bys už nebyla dostatečný blázen,“ řekli se smíchem a já měla sto chutí po nich něco hodit.

„Jasně, jasně.“ Radši jsem se vydala ke dveřím, kde mě ovšem odchytil Jared a popadl mě za ruku.

„Co je?“

„Dávej si větší pozor na pusu, Swanová. Nikdy nevíš, co se ti může stát.“

>>> 2. kapitola

Rock <<< X >>> martisek

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč trestáš právě mě? - 1. kapitola: