Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč? 2.díl

03.03.2009 (20:03) • RoseHale • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1675×

Konečně jsem se mohla zvednout z postele. Konečně jsem byla schopna normálně myslet. Konečně jsem si mohla srovnat v hlavě všechny ty novinky mého nového života. Nikdy by mě nemohlo napadnout že existuje taky nějaký jiný život než který jsem žila doposud. Nikdy by mě nenapadlo že existují upíři! Jestli zjistím že existují i draci, víly a jiné bytosti asi skočím z útesu. Ale to narážím na problém. Tím by se nic nevyřešilo. Já vlastně nemůžu umřít! Ted mi to došlo! A to je jenom první bod dlouhého seznamu novým věcí které my drasticky změní život. Už nikdy nebudu jíst, pít,ale tedy to budu: krev, dokonce ani spát! Co budu dělat celou noc? Bože já tady přemýšlím co budu dělat v noci a přitom jsem se stala upírem. Ne abych upadala do depresí z toho že jsem stroj na zabíjení, já tady přemýšlím co budu dělat v noci? Jak absurdní. Z mého přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře. Kdo by to mohl být, pomyslela jsem si. Je jediná možnost jak to zjistit. „Dále."
Do dveří vstoupila moje nová matka. Zatím jsem nějak neměla možnost jí poznat. Nebyla tu když mi Carlisle a Edward vysvětlovali co že tu vlastně dělám a co že jsem se to vlastně stala. A já nevím proč? Připadala mi velice milá, přátelská a teď mi došlo že semnou ještě ani nepromluvila.
„Ahoj, určitě víš kdo jsem" řekla nesměle moje nová matka. „Jmenuji se Esme a omlouvám se že jsem tu nebyla abych tě uvítala v našem, no jak to říct, světě. Mám proto jednoduché vysvětlení. Dokud jsi se ty neobjevila byla jsem tu nejnovější a ještě jsem se úplně nezbavila chuti na lidskou krev. Vím že bych toho pak velice litovala a nebýt Edwarda tak bych to asi opravdu udělala. Promiň ale tu noc jsem neměla pomyšlení že bych dělala něco jiného než že bych kočírovala svojí touho po lidské krvi."
„Ano to chápu." Řekla jsem s pochopením Esme, mé nové matce.
„Děkuji" řekla prostě a odešla z mého prostorného pokoje.
Došla jsem si do koupeny dát sprchu a vydala jsem se do obývacího pokoje kde byl jenom Carlisle.
„Dobré odpoledne krasotinko" řekl s úsměvem otec. „Dobré" opáčila jsem a šla si sednout vedle něho na pohovku. Nevěděla jsem jak začít. „Víš Carlisle jak my můj bývalí manžel udělal, no tamto, tak bych se mu chtěla nějak pomstít." Řekla jsem velice potichu.
„Chápu tvé emoce, ale Rosalie řekli jsme si přece že žádná lidská krev. Tak pěkně jsme začali na vegetariánské stravě tak si to nepokažme. Myslím že ti dávám asi jinou odpověď než kterou si čekala, ale toto ti dovolit nemůžu Rose. Nezlobíš se na mě?"
„Ale jistě že ne, chápu tě." Řekla jsem se zklamáním v hlase, zvedla se a odešla zase do svého pokoje. Měla jsem zákaz vycházení ven abych náhodou neudělala nějakou hloupost. V tuto chvíli jsem ale měla chuť tento zákaz porušit, ale věděla jsem že by na to Edward hned přišel a akorát bych si rozházela vztahy s Carlislem a Esme. Cítila jsem hroznou beznaděj. Nevěděla jsem co dělat. Tak strašně jsem se chtěla pomstít. Lehla jsem si na studenou zem v mém pokoji a chtěla umřít. Věděla jsem že to není možné, ale tak strašně jsem se chtěla pomstít, že se to nedalo vydržet. Byla jsem rozhodnuta. Půjdu a pomstím se mému manželovi. Už jsem se zvedala ale v tom se prudce otevřeli dveře a tam stál Edward. Hrozně jsem se lekla. Věděla jsem co udělá, možná mě přiváže k posteli a bude u mě do té doby dokud mě ta chuť pomsty nepřejde. Ale to co udělal jsem rozhodně nečekala. Vzal mě do náruče, vyskočil oknem a běžel tak strašně rychle že se mi stromy rozmazávali před očima. Běželi jsme několik minut než se zastavil pod velikým dubem. Vůbec jsem neměla tušení co to má všechno znamenat. Už jsem se chystala otevřít pusu ale on mě předběhl.
„Uklidni se Rose. Chci ti pomoc." Řekl vlídně.
Nevěděla jsem o co se snaží. Celé ty dny co jsem upírem se ke mně chová jako ke kusu kamene, jako bych nestála za pohled, koukal na mě jako bych byla nějaký vrah který mu zabil celou rodinu. A teď se najednou choval tak přátelsky. Podezřívavě jsem si ho měřila. Najednou se začal ukrutně smát a mně to došlo. On věděl co si myslím a rovnou mi odpovídal na mé myšlenky.
„Je mi velice líto že jsi si myslela že tě nemám rád. Jenom mi tě bylo velice líto že ti můj teď už vlastně náš otec nedal navybranou a hned tě přeměnil v upíra. Vím že to dělal za úmyslem abych měl nějakou družku ale myslím že se mu jeho sen nesplní. Cítím k tobě lásku ale jenom bratrskou lásku k mladší sestře. Doufám že nezraním tvé city."
„Ne to určitě ne. Taky jseš pro mě jenom bratr. Ale proč toto? Myslím že jsi mně „neunesl" jenom proto abys mi řekl toto že ne?" řekla jsem úsměvem.
„Ne to určitě ne. Vím na co jsi myslela pře tím. Že se chceš pomstít svému bývalému manželovi. Já myslím na rozdíl od Carlisle že je to velice dobrý nápad. Proč by ses nemohla pomstít člověku který tě zbavil lidského života?"
„Páni to teda děkuju za podporu!" řekla jsem s údivem v hlase.
„Jestli bys chtěla rád ti pomůžu, ale vím že nechceš." Dodal s úsměvem v hlase.
„Ano čteš dobře mé myšlenky, ráda bych to chtěla dokázat sama. Ale už určitě víš že bych od tebe určitě něco potřebovala."
„Ano nevíš co máš dělat s otcem. S tím ti klidně pomůžu. Chápe tě, moc rád by ti to dovolil, ale ví že jak jednou ochutnáš lidskou krev už bude velice těžké s tím přestat. Já jsem také zabíjel lidi a dokázal jsem přestat takže věřím že ty to taky dokážeš!"
„Moc ti děkuju...bratře. Takže mi s tím tedy pomůžeš. Chci se na to psychicky připravit, takže se na mého bývalého manžela půjdu podívat až zítra." Řekla jsem s ironií v hlase.
„Jistě chápu, chceš vzít domů, nebo to doběhneš sama?" zeptal se Edward
„Byl bys tak hodný a šel semnou, nemám moc velké sebevědomí a bojím se že bych udělala nějakou hloupost."
„To víš že jo." Řekl Edward s úsměvem a pochopením v hlase.
Oba dva jsme se rozeběhli a neuvěřitelnou rychlostí běželi do našeho společného domova.
Byla to velice dlouhá noc. Přecházela jsem z jednoho rohu mého pokoje do druhého. Přemýšlela jsem jestli ho mám zabít rychle nebo si sním hrát jak kočka s myší? Nejraději bych ho zabíjela velice pomalu aby trpěl jako já. Představovala jsem si to a vtom mě vyrušil Edward který vtrhnul do mého pokoje bez zaklepání.
„Carlisle odchází do práce na noční, takže je asi nejlepší jít na věc." Řekl velice tiše.
Nejsem připravená, pomyslela jsem si. Tak dlouho jsem nebyla ve městě že mě najednou popadl strach ze mě tam někdo uvidí a pozná.
„Rose!? Vnímáš mě?" řekl už hlasitěji Edward.
„Cože? Jo jasně už jdu." Vyšla jsem směrem ke dveřím ponořená do svých myšlenek.

Autor: RoseHale, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč? 2.díl: