Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 28

15.07.2010 (12:45) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3159×

Elien:

Místnost zahltil ostrý ženský výkřik, Liza se zhroutila k zemi. Tarrenův nůž proťal její záda.

Všichni upíři se otočili za tím zvukem a spatřili Tarrena s fanatickou radostí v očích a pod ním klečící, sténající a zkrvavenou  Lizu. Krev se kolem ní rozlévala v kaluž a její vůně naplnila místnost, až kamenné zdi hradu praskaly.

Slyšel jsem syčení a viděl rozšířené zorničky všech okolo. Byly černé jako dno lesních studánek. S hrůzou jsem zjistil, že zčernaly oči i našim přátelům. Nebohá Liza se svíjela na kamenné zemi a snažila se chytit si krvácející záda. Jak jsem ji nenáviděl, teď mi jí bylo líto. Co se bude dít? Všichni se na ní vrhnou? Když přežije, co poví ostatním? Upíři pokrčení v kolenou, odvrátili hlavu od svého soupeře a sledovali jen krev na zemi. Naši přátelé, kteří po Lizině krvi tak netoužili, s hrůzou sledovali výjev před sebou.

Situace se ale vyřešila sama, Tarren spatřil hlad v okolních očích a divoce zahřměl.

„Kdo se jí dotkne, toho zabiju!“ zakřičel.

Upíři trhali hlavou a těkali očima mezi ním a Lizou.

Tarren se pak otočil ke Carlisleovi.

„Nedal jsi mi dívku, jak jsem ti řekl. Místo toho jsi mě chtěl obelstít a ošulit mrtvolou!“ křičel, „ale nevadí, poradíme si jinak.“

Sehnul se k Lize a mě hned došlo, co chce udělat.

„Opovaž se!“ zařval jsem.

„Dobrá. Budeš sledovat, jak umírá?“ zeptal se mě s pobaveným úsměvem Tarren.

Nasucho jsem polknul a sledoval Lizu. Kvůli bolesti nás ani neslyšela.

„Tak mě nech ji zachránit,“ zašeptal vítězně.

Dál jsem jenom sledoval, jak si k Lize kleknul a vzal do rukou její hlavu.

„Zachráním tě,“ zašeptal jí.

Nejraději bych ho zabil.

Liza se ustrašeně třásla a vytřeštěně na Tarrena zírala.

Tarren se sehnul k jejímu krku a odhrnul z její kůže vlasy. Pak během vteřiny zanořil do její kůže svoje ostré zuby. Liza bolestně zařvala a křičela dál, Jasper se zhroutil k zemi a drtil si spánky, celý se klepal bušil pěstmi do země. To samé dělala i Liza, kopala nohama a z úst se jí hnaly zoufalé výkřiky, ale Tarren nepovolil. Ještě chvíli vydržel a potom se se syčením narovnal a položil Lizu a zem. Stoupl si nad ní.

Liza se tiše nadechla a zavřela oči. Najednou se propnula a otevřela ústa. Chtěla křičet, ale nevydala ani hlásku.

Co to je? Co se děje? Někdo mi trhá tělo! Tak přestaň! Přestaň!

Liza prosila, ale nikdo jí nemohl pomoci. Ještě několikrát se prohnula, sevřely se jí všechny svaly v těle a srdce se nezdravě zrychlilo.

„Dokud se neprobere, zůstaneme tady,“ promluvil Tarren.

Pokynul ke svým přátelům, jeden z nich přišel a vzal Lizu do náruče.

„Odneste ji do našeho stanu za hradby,“ rozkázal.

Upír se otočil a vyrazil z místnosti s nešťastnou ženou v náručí. Liza se už nesvíjela, ale její srdce ještě stále dusalo jako splašený kůň.

„Tak,“ otočil se na nás Tarren.

Jasper se začal pomalu probírat, jak se Liza vzdalovala.

„Zdravím Tě, Andreasi,“ pronesl Tarren.

Nejistě se na něj usmál.

„Tarrene, Tarrene. Mám se snad ještě divit, že pokaždé, když se někde děje nějaká špatnost, najdu tam tebe?“

„Ale Andreasi,“ zašvitořil rozpačitě Tarren, „každý máme svou cestu.“

Stáli jsme proti sobě. Obě dvě velké, znepřátelené skupiny. Nikdo neměl převahu. Kdybychom se teď na sebe vrhli, jak dlouho by trvalo, než by někdo prohrál? Nevím, jaké měla schopnosti druhá strana, ale my jsme také nějaké měli. Jsem zvědavý, jak tohle dopadne. Moc bych si užil, kdybych je mohl vykopat ze dveří.

Andrea asi taky vycítil, jak se naše situace má.

„Máš pravdu, Tarrene. Každý má svou cestu, ale myslím si, že Carlisle a jeho rodina mají jinou cestu, než máš ty.“

„Neměli se mě snažit podvést,“ zasyčel Tarren.

„To je právě ten problém. Tady se střetly vaše cesty, každá úplně jiná. Jak jsi to chtěl provést?“

„Nežádal jsem to po nich pro nic za nic! Máme s Carlisleem spolu nějaké staré účty…“

Přitom se Tarren ke Carlisleovi otočil.

„Andrea o nich ví, Tarrene,“ řekl mu Carlisle jistě.

„To je pravda, vím,“ usmál se Andreas, „a myslím, že to byl ten samý případ. Zase jste se střetli tak, jak jste neměli.“

„Ta žena patřila mě!“ zakřičel Tarren.

„Nikdo ti nepatří, Tarrene!“ utnul ho Carlisle.

„Nemáš co strkat nos do cizích věcí!“ zahřměl Tarren.

Začal jsem mít strach, že se dostáváme na tenký led.

„Bude lepší, když to tady skončíme, nebo ne?“ ozval se Andreas.

Tarren se prudce otočil.

„Dívku jsi dostal, Tarrene, co chceš ještě víc?“

Tarren jen bublal, ale mlčel. Nemohl už říct nic. Dostal to, co chtěl, ale musel spolknout hořkost.

„Dobrá,“ vztyčil najednou hlavu, „zůstaneme tu do doby, než se ta dívka probudí do nového života. Pak odjedeme, ale dávejte si pozor!“ zahřměl zlostně a prudce se vydal vpřed.

Nikdy se ho nezbavíme, dokud bude naživu. Prošel dubovými dveřmi a za ním se vydali všichni jeho společníci. Sledovali jsme, jak naši nepřátelé mizí v chodbách našeho hradu. Ale nedocházejí daleko.

Když odešel poslední z nich, zavřeli jsme dveře a zůstali v sále sami. Carlisle s Andreasem si doslova padli do náruče.

„Zachránili jste nás!“ řekl mu a usmíval se.

„Ty bys to udělal taky,“ řekl Andreas, „myslím, že které z nás ještě neznáš.“

Otočil se a ukazoval na jednotlivé upíry.

„Tohle je Gillingham, Alfred, Richard a tohle Emmett,“ ukázal k bledému mladíku s havraními vlasy.

„Teší mě,“ pronesl Carlisle.

Pak se ale otočil a tvář mu zvážněla.

„Co Esme, Anna, Rose a Alice? Jsou v pořádku?“

Andrea se usmál a pravil: „V nejlepším. Mají všechno, co si budou přát.“

Moje Anna, jak se má, co naše dítě?

„Jak zvládla Anna cestu?“ vyhrkl jsem bez přemýšlení.

Andreas na mě spočinul očima a opět se usmál.

„Byla unavená a asi to pro ni nebylo lehké, ale když jsme dorazili na místo, vypadala dobře.“

Jen jsem to slabě odkýval a těšil se, až ji zase uvidím.

„Té dívky je mi líto, Carlisle,“ pověděl Andreas.

„Mně také, ale opravdu by zemřela. Byla to jediná šance, jak ji zachránit a ten všivák to moc dobře věděl!“

„Co to Tarren plácal o té mrtvole?“ zeptal se Andreas upřímně udiveně.

„To byl pokus uchránit lidský život před tím zvířetem. Ale nepodařil se…“ odpověděl Carlisle.

Posedali jsme si kolem stolu a mluvili, seznámil jsme se s několika dalšími upíry, naše hlasy se míchaly jeden s druhým a překřikovaly se. Nějakou dobu jsem mluvil s Andreasem, ale potom jsem se dostal k Emmettovi. Jeho myšlenky mě zaujaly.

Neustále se mu v hlavě přeléval obraz Rose. Dokola, pořád znovu a znovu. Už jsem potkal hodně mužů, co ji nemohli dostat ven z hlavy, ale tohle bylo tak intenzivní. A navíc se mi ten muž opravdu líbil, nevím čím, ale byl jsem mu ochotný věřit.

Rychle jsem došel k Jasperovi a zeptal se ho, co z něj cítí.

Jasper se na něj zaměřil a pak se šťastně usmál.

„Je spokojený, moc spokojený… ale má z něčeho strach. Říkej si, co chceš, takhle to vypadá, když jsi zamilovaný.“

„Díky,“ řekl jsem rychle.

Vrátil jsem se k Emmettovi. Seděl u stolu a s nikým nemluvil. Zaslechl jsem hlodavou myšlenku.

Není možné, aby neměla muže.

„Jmenuji se Elien, rád vás poznávám,“ řekl jsem mu za zády.

Emmett vyskočil a otočil se ke mně.

„Já vás také, Emmett,“ vyhrkl a podal mi ruku.

„Jste bratr…“

„Rosalie,“ doplnil jsem ho.

„Odkud jste?“ vyptával jsem se.

„Z Anglie, ale moje maka byla Francouzka.“

„Byl jsem v té zemi, je tam krásně.“

„Ano, to je,“ přitakal mi.

Chvíli jsme tam stáli tiše. Nevěděl jsem, na co se ho dál ptát. Snad ještě…

„Jak dlouho už pijete zvířecí krev?“

„Půl roku, ale je to velmi těžké. Nikdy už ale nechci zabít člověka, to zabiju sám sebe,“ rozhořčil se.

„Jak jste přišel na to, že nemusíte pít lidskou krev?“

„Potkal jsem Andrease, ukázal mi to. Pořád si ale musím dávat pozor. Andreas už pije zvířecí krev léta, já jenom krátkou chvíli.“

Odkýval jsem to.

„Když to vydržíte, bude se to zlepšovat,“ oznámil jsem.

„Děkuju, že jste nám přišel pomoci.“

Emmett náhle ztuhl a zatvrdil se v obličeji.

„Proti Tarrenovi vždycky,“ zasyčel.

Nadzvedl jsem obočí a pozorně ho sledoval. Zjistil, jak se na něj dívám a rozmluvil se.

„To Tarren mě přeměnil. Ale kdyby udělal jenom to, už bych dávno neplýtval svůj čas bojem proti němu. Když mě stvořil,“ nahnul se ke mně blíž a šeptal.

Bylo to nesmyslné, všichni nás tady stejně uslyší, ale cítil se tak lépe.

„Byl jsem pomatený a vůbec nevěděl, co mám dělat. Ke své rodině jsem se nesměl přiblížit a on mi slíbil, že se o ni postará. Nakonec udělal s mým bratrem to, co se mnou a ostatní… umíte si to představit,“ dokončil hořce.

„Je mi to líto,“ řekl jsem tiše.

„Mě taky, ale už to nemůžu změnit. Od té doby ho nemůžu ani cítit,“ řekla a bouchnul do stolu.

Někteří upíři se na nás otočili, pak ale věnovali pozornost něčemu jinému.

„A kde je váš bratr?“ ptal jsem se.

„Je tam, pořád u něj…“

Polilo mě horko.

„Je tady?“

„Andrew? Myslíte, že by si něco takového nechal ujít?“

Andrew? To snad ne, ze všech těch prašivců musí být zrovna on jeho bratr. Tak proto mi jeho oči připadaly tak povědomé. Až na to, že Andrew je má plné zla a Emmett dobré jistoty.

Na okamžik jsem se stáhnul a ztratil z Emmetta dobrý pocit, ale hned jsem se zase probral. Byl tak moc odlišný od svého bratra. Díky Bohu, že od Tarrena odešel.

„Copak, překvapil jsem vás?“

„Ano, ale…“ zakoktal jsem, „neřekl bych, že někdo jako Andrew bude váš bratr.“

„To nejste jediný. Možná, že nebude tak zlý. Je s Tarrenem spíš ze strachu. Ale zazlívám mu, že kvůli strachu je ochotný dělat takové zlo.“

Alice:

Seděly jsme na zahradě Andreasova hradu, Rose se nepřítomně dívala k nebi. Mám svoji teorii, proč je v posledních dnech tak zasněná. Párkrát jsem ji přistihla, jak se ptala služebných, kdo že je ten Emmett. Že by se nám naše Rose zamilovala?

Esme otírala Anně čelo mokrým šátkem. Seděly tu s námi i služebné a vyšívaly. Byla jsem asi výrazně zvláštní žena, když mě vyšívání nebavilo. Taky se tak na mě všichni dívali.

„Stejně nechápu, Alice,“ řekla Anna ztěžka, „proč tě to vyšívání tak nudí.“

Bříško už měla veliké a bylo jí opravdu horko.

„Nevidím nic na tom proplétat látkou nitě.“

„Ale Alice,“ řekla a pomalu si sedla.

Chytila se za podbřišek a zasyčela.

„Co je?“ vztyčila se Esme.

Strašně se na dítě těšila, akorát mi jednou svěřila, že má špatný pocit z toho, že bude babička. Zasmála jsem se, protože mi připadalo směšné, že se právě ona stará o svůj věk.

„Nic, asi mě koplo,“ řekla Anna.

Postavila se a narovnala záda. Náhle zařvala a prohnula se v kolenou.

„Anno!“ přiskočila jsem k ní.

Rose už ji podepírala. Pozorně jsem sledovala všechny její grimasy. Měla stažený obličej a svraštěné obočí. Snad to není má vize, přála jsem si. Ale tenkrát jsem viděla, jak Anna padá z nějaké zdi, z hradeb. Co je tohle.

Uslyšela jsem kapání vody, jako když spadla kapka do písku. Nebe bylo modré jako moře, ani mráček na dohled. Sklonila jsem hlavu a na prašné zemi pod Annou jsem našla mokrý písek.

„Je to tady,“ zašeptala jsem.

I Rose a Esme si toho všimly. Rose se šťastně usmála a objala bledou Annu.

„Už jde ven, za chvíli tady bude!“ pištěla.

Anna se jen snažila usmát, ale moc jí to nešlo.

„Rose, musíme ji odvést do hradu,“ řekla potěšeně Esme.

Anna udělala krok vpřed, ale znovu zařvala.

„Někdo ji bude muset odnést,“ řekla Rose.

„Hned pro někoho dojdu,“ vyhrkla služebná a běžela ze zahrady.

„Nejradši bych ji odnesla sama,“ stěžovala si Rose.

„To nejde,“ usmála se na ni Esme.

Pak se naklonila k Anně: „Neboj se, holčičko,“ pohladila ji, „za chvíli to bude dobré.“

Anna zhluboka dýchala a mačkala mi ruku. Otočila ke mně hlavu.

„E… Elien,“ zašeptala a znovu stáhla tvář.

„Zavoláme ho,“ uklidňovala jsem ji.

„Hned!“ vyprskla.

Překvapeně jsem nadzvedla obočí.

„Hned,“ odsouhlasila jsem jí to.

„Už jsem tady,“ přišel jeden z Andreasových přátel a opatrně bral Annu do náruče.

„Nebojte se, paní,“ mluvil k ní , „postaráme se o vás.“

Anna to jen slabě odkývala a znovu vykřikla.

„Musíme někoho poslat za panem Elienem,“ řekla mu Rose.

„Hned se za ním vydám,“ pověděl jí.

Annu jsme uložili na postel v její komnatě a hned u ní stála porodní bába.

„Jděte,“ nakázala nám a tlačila nás ven ze dveří.

„Já budu u toho,“ čertila se na ni Rose a já jsem se tvrdě postavila za ni.

„Ne!“ rozkřikla se bába.

„Ne,“ zalknula se Anna, „ať jsou tady,“ zašeptala.

Rose se na tváři objevil výraz zadostiučinění a mě nejinak. I s Esme jsme se postavily kolem postele a chytily Annu za ruku.

Bába se tvářila dotčeně.

Andreasův přítel:

Vyřítil jsem se z hradní brány a hnal koně vpřed. Nenechal jsem ho ani chvíli odpočinout a řítil se lesem. Neustále jsem ho kopal do slabina křičel na něj. Kůň se mi vzpíral, ale běžel. Půl dne jsme ho štval k nevydržení a až, když jsem usoudil, že už to stačí, jsem z koně slezl a rozeběhl se sám.

V hlavě mi neustále kolovala myšlenka, že paní Anna už porodila. Dítě už přeci muselo být dávno na světě. Běžel jsem, jako bych utíkal před smrtí a rozrážel větve stromů.

Těsně za rozbřesku jsem se vřítil na prašnou cestu Carlisleova hradu. Spatřil jsem včas skupinu upírů před hradbami. Ucítili mě a byli připraveni vyrazit. Nedalo se nic dělat, muselo mi být v tu chvíli jedno, jestli jsou na hradě nějací lidé, nebo nikoli. Bez zastavení jsme se vrhnul na hradby a rychle je přelezl. Dopadl jsem do hradního příkopu a běžel přes zelenou zahradu.

„Co tu děláš, Jime?“ vykulil na mě oči můj přítel.

„Musím hned mluvit s Elienem,“ oznámil jsem mu.

Otočil se a rychle vykročil vpřed.

„Musíme takhle, na hradě jsou lidé. Co se děje?“

„Paní Anna začala rodit,“ řekl jsem.

Usmál se a přidal do kroku.

„Musíme si pospíšit.“

Během pár minut jsme vtrhli do sálu, kde seděl i Andreas a Carlisle se svým synem a neznámým mužem.

„Co se děje?“ vyskočil Andreas podmračeně.

„Paní Anna rodí,“ vyhrkl jsem.

Elien vyskočil a odsunul židli.

„Kdy?“ zeptal se rychle.

„Včera k poledni.“

Okamžitě se otočil a udělal pár kroků. Pak se ale zastavil a otočil se. Podíval se nejdříve na Carlislea a potom na Andrease.

„Jen jděte,“ řekl jim Andreas, „hrad pohlídáme. Ale nepojedete sami. Jime, vrátíš se s nimi a Emmette, pojedeš taky.“

Emmett to s úsměvem přijal.

Rosalie:

„Jak to, že to tak dlouho trvá?“ sténala jsem a držela už zničenou Annu za ruku.

„Nevím,“ zaskřehotala bába, „dítě si dává na čas.“

Protočila jsem očima. Všechny svaly v těle jsem už měla celou noc napjaté.

„Já… já už nemůžu,“ vydechla Anna a otočila se na mě.

Měla opocené čelo a suché rty.

„Vydrž to, vydrž to, Anno. Za chvíli tu bude Elien. Těší se na vás, na oba,“ utěšovala jsem ji.

Kde vlastně je? Nemohl už by tu být?!

„Zatlačte paní,“ poručila jí znovu baba.

Anna zatnula jednu ruku do mých prstů a druhou do kůže obnaženého kolena pokrčené nohy. Zatlačila vší silou, cítila jsem to, ale nic.

„Prosím,“ sténala, „už nemůžu.“

Trhalo mi to srdce. Esme ji položila ruku na čelo.

„Holčičko, vydrž to, bude to dobré!“

Slyšela jsem Annino srdce, bušilo jako o závod. Viděla jsem její tělo spocené a vydané z posledních sil. Ještě nikdy mi nepřipadala tak slabá, jako teď.

„Tak co se děje?“ vyjekla Alice.

Anna zakřičela a prohnula se jako luk.

„Vidím hlavu!“ vykřikla bába a usmála se.

Elien:

„Je tu jenom jeden kůň,“ řekl Jim, „musíme si dalšího půjčit.“

„Půjčíme si ho nedaleko odsud. Eliene, jeď s Carlisleem napřed na tomhle koni. My vás dojedeme,“ řekl Jasper.

Na koně jsem naskočil, jako by mi pod nohama hořelo, Carlisle byl nahoře stejně rychle. Koně jsem doslova kopl a popohnal ho vpřed. Vyrazil, jeho kopyta duněla v zemi.

„Jeď!“ křičel jsem na něj.

Trvalo půl dne, než jsme dorazili k hradu. Ale ještě kus cesty před ním, jsme museli slézt, jinak by pod námi zemřel. Vystřelil jsem jako raketa a slyšel za sebou Carlislea.

Jak jsme se blížili k hradu, naplňovala mě euforie. Cesta kolem mě prášila. Den se pomalu, ale jistě klonil k večeru. Dítě už musí být na světě, nebo ne?

„Otevřete!“ zařval jsem hystericky na stráž.

Podívali se na mě.

„Kdo jste?“ zahalekali.

Rosalie:

„Anno, ještě zatlač!“ křičela jsem na Annu jako smyslu zbavená.

Bojovala teď o svůj život i o život toho malého.

„Ne, už nemůžu, bolí to… Moc to bolí,“ vzlykala Anna.

„Teď musí tlačit, jinak se dítě zalkne!“ křičela bába.

„Ne, nesmí umřít!“ naříkala Anna.

„Tak zatlač, ještě jednou… Už to nebude trvat dlouho!“ prosila ji žalostně Alice.

Anna zakřičela a zaťala pěsti do postele.

Vtom do komnaty doslova vpadl Elien. Jakmile spatřil Annu ležící na posteli, během chvíle byl u ní.

„Anno, Anno, lásko moje jsem tady. Bude to dobré.“

„Eliene,“ otočila se k něm Anna.

V očích jí najednou zasvítily plaménky, které už jsem tak dlouho neviděla. Elien ji políbil na ruku, do vlasů, na tvář. Připadal mi jako malé dítě, které dostalo konečně svou hračku.

„Eliene, mám strach,“ zašeptla Anna a z očí jí skanula slza.

„Nic se neděje. Je tu Carlisle, on ti pomůže,“ šeptal jí Elien.

„Carlisle,“ zavolala tiše Anna.

„Jsem tady. Bude to v pořádku.“

Carlisle přistoupil k bábě a podíval se na hlavičku dítěte.

„Jak dlouho už je takhle?“ zeptal se.

„Už několik hodin,“ řekla bába.

Carlisle se podíval rychle podmračeně na Eliena. Elien se otočil k Anně a horlivě ji prosil.

„Anno, prosím tě, ještě jednou, zatlač.“

Anna bolestně kroutila hlavou, ale potom se vzepřela a zatlačila. Zakřičela.

Carlisle zavrtěl hlavu na znamení nesouhlasu. Začala mě popadat panika, Alice stála vedle mě a s hrůzou pozorovala, co se jí dělo před očima. Nemůžou tu teď zemřít!

„Nechte nás tady,“ řekl Carlisle bábě.

„Ne, tohle pude na mojí hlavu!“ zavřeštěla.

„Zmizte,“ zařval Carlisle.

Nikdy jsem ho neviděla takhle křičet. To atmosféru kolem ještě zhoršilo. Položila jsem si ruku na ústa a zmáčkla Alici její drobné prsty. Ona jen stála jako kamenná socha, vyděšená.

„Co se stalo?“ ptal se Elien.

Anna ležela bez pohybu na posteli a ztěžka dýchala.

„Nevím, to dítě je asi moc silné, nemůže se dostat ven.“

„Kdyby bylo moc silné, tak by ji spíš ublížilo, ale dostalo se ven,“ napadlo mě.

„Možná není silné natolik, aby jí ublížilo,“ odpověděl mi Carlisle.

„Dělej cokoli, hlavně Annu zachraň!“ křičel Elien.

„Ne, ne!“ zvedla najednou hlavu Anna.

„Hlavně zachraňte to dítě!“ zaprosila.

„Jediná cesta je dostat to dítě ven,“ zašeptal Carlisle.

„Jak?“

„Musí Anna, neznám jinou možnost,“ pověděl Carlilse.

Esme se sklonila nad Annu.

„Broučku, zatlač, prosím!“

Anna se znovu vzepjala. Musela být už naprosto vysílená, ale pořád bojovala.

Zaťala ruku v pěst a druhou se chytila Eliena. Elien ji podepřel. Bez rozmyšlení jsem si klekla a složila ruce k modlitbě. Začala jsem odříkávat a Alice se ke mně přidala.

Esme pomáhala Elienovi s Annou.

Vtom vtrhli do pokoje Jasper, Emmett a ten muž, co nám pomáhal s Annou. Jakmile nás spatřili, modlili se s námi.

„Anno, Anno, prosím. Ještě, ještě jednou,“ křičel Elien.

Anna křičela, ne, řvala, až chraptěla. Držela se křečovitě Eliena.

„Anno, lásko, prosím,“ začal se Elienovi klepat hlas.

Anna se znovu zvedla a zatlačila.

„To je ono! Ještě!“ zvolal Carlisle.

Otevřela jsem oči a nadějně se na Carlislea podívala. Usmíval se.

„Anno, už má venku hlavičku!“ volal.

„Slyšíš? Anno, ještě zatlač.“

Anna naplněná novou energií zatlačila.

Uslyšeli jsme prasknutí kůže.

Všichni jsme se otočili na Carlislea.

„To nic,“ usmíval se, „to se zhojí. Já už vidím ramínka!“ zakřičel šťastně.

Elien se začal usmívat.

Všichni jsme se chtěli podívat, ale bylo by to neslušné.

„Anno, ještě kousek,“ uslyšela jsem Jaspera.

Podívala jsem se na něj, radostně pozoroval bledou Annu.

„Eliene, je mi tak slabo,“ sténala Anna.

„Já vím, ale brzy bude konec. Teď už vážně,“ sliboval jí.

„Anno, naposledy!“ vykřikl Carlisle.

Anna se naposledy vzepřela, Elien ji chytil. Zakřičela a zaťala celé tělo.

„Tak!“ zahalekal Carlisle.

Anna unaveně padla do polštářů.

Místností se rozlil pláč dítěte.

Běžela jsem ke Carlisleovi. V rukou svíral malé, hedvábné stvoření, krčilo se, plakalo tak, že se mu chvěly rtíky. Ručičky mělo zatnuté v malé pěstičky. Střídavě natahovalo nožičky a kopalo. Uviděla jsem malý zvoneček.

Alice vzala jeden připravený bílý kus látky a podala ho Carlislovi. Ten chlapečka zabalil a pomalu ho donesl  jeho rodičům. Všichni jsme nový život sledovali se zatajeným dechem.

„Máš syna,“ zašeptal Carlisle a podal kloučka Elienovi.

Elien se pomalu na uzlíček otočil, mrkal, jako by zaháněl slzy, i když žádné neměl. Tvářil se kamenně. Chlapeček plakal, jakoby ho na nože brali. Elien se náhle s naprostým úžasem usmál.

Jak Anna uslyšela jeho pláč, otočila se za ním. Elien jí ho dal do náruče.

„Má kůži jako samet,“zašeptala.

„A ty oči,“ řekl Elien.

„Jaké má oči?“ ozval se z pozadí místnosti Emmett.

„Žíhané, modré a hnědé,“ zašeptal Elien a pohladil malého na čele.

Anna ho pohoupala a políbila. Chlapeček utichl.

„Je v pořádku?“ zeptala se rychle.

„Ano,“ řekl jí Elien, „podívej, dívá se na nás.“

Anna se nahlas jemně zasmála. Měla bílý, strhaný obličej, ale usmívala se.

„Jak se bude jmenovat?“ zeptala se Esme.

„Dlouho jsme vybírali,“ řekl Elien, ale stále hladil chlapečkovo čelíčko a Esme téměř nevnímal.

„Myslím, že zvítězil William,“ zašeptal nakonec.

Anna se na něj podívala a usmála se.

„Tak ahoj, Wildo,“ usmála se Alice a přišla blíž.

„Jak se cítíš, Anno?“ zeptal se Carlisle.

„Hodně unaveně, ale jinak je mi krásně,“ řekla nepřítomně Anna stejně jako Elien.

Chlapeček začal pomalu zavírat oči.

„On usíná,“ řekla Anna překvapeně, „myslela jsem, že nebude spát. Že je po otci.“

„Je po otci, ale taky po mamince,“ zašeptal Elien a pohladil Annu po tváři.

„Musíme ho nechat prospat,“ řekl Carlisle.

Anna Williama pomalu položila vedle sebe na polštář.

„Anno, ty se teď nesmíš hýbat,“ nakázal ji Carlisle.

Anna to jen slabě odkývala.

Tarren:

Seděl jsem ve stanu a pozoroval měnící se tělo Lizy. Viděl jsem, jak se její kůže vyhlazuje, jak bledne. Srdce se zastavilo. V tom okamžiku jsem vyskočil na nohy. Pomalu jsem došel k jejímu loži a sklonil se nad ní. Byla opravdu krásná, teď se mi moc líbila. Lehce jsem ji políbil.

Náhle jsem ucítil její silnou ruku na tváři. Vztyčil jsem se. Dívala se na mě tmavýma očima.

„Kde to jsem?“ vyhrkla.¨

„Tam, kde máš být,“ odpověděl jsem jí tiše.

Pomalu si sednula.

„Co se děje?“

Náhle sebou cuknula.

„Copak?“ ptal jsem se.

„Něco tu lítá,“ řekla vystrašeně.

„To je prach,“ uklidnil jsem ji.

„Prach? Prach není tak vidět!“ vyprskla.

Ta má teda temperament.

„Ale je, teď už ano. Všechno bude jiné, než bylo předtím.“

Podívala se na mě a nadzvedla jedno obočí.

„Co se děje?“ vykřikla a bouchnula pěstí do lože.

Dřevo pod ní zapraskalo a svezlo se k zemi. Liza se vymrštila na nohy, ani se země nedotkla.

„Cos ze mě udělal?“

„Ale, ale, ale… Ššš,“ položil jsem si ruku na prst.

„Myslím, že budeš spokojená…“

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 28: