Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak minulosti - Pohádka pokračuje 2. kapitola

31.05.2010 (15:45) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1574×

2. kapitola

Bella

Au! Sakra! To bolí!

Rychle jsem otevřela oči a zjistila, že jsem uprostřed nějakého palouku a v hrudi mám kudlu? Kde ta se tam vzala?! Byla už pěkně rezavá, takže jsem na ni musela asi spadnout. No, mám štěstí, že to nebylo kousek vedle, protože to už jsem se mohla někde smažit nad ohýnkem.

Pomalu, velmi jemně jsem ji ze sebe vyndavala, ale i tak jsem bolestí usykla. Mrkla jsem na ten nůž už zvenčí a všimla jsem si, že krev na něm už byla hodně zaschlá a kůže už se kolem rány zatahovala. Je výhoda být vlkodlak.

Musela jsem se při tom asi pořádně praštit do hlavy, protože jsem ten nůž musela mít v sobě dlouho, ale taky mě právě ta hlava třeštila snad o chlup víc, než díra v hrudi.

To nebylo to nejhorší.

Já si snad pamatuju jen to, jak se jmenuju! uvědomila jsem si a hodně se zhrozila.

„Jsem v háji,“ špitla jsem.

Pomalu jsem se zvedla na nohy a porozhlídla se. Byla to docela obyčejná louka. Nic extra, ale problém byl jinde. Necítila jsem tu žádnou jinou vůni než svou a ta byla tady uprostřed palouku.

„Jak jsem se sem dostala?!“ mluvila jsem k sobě, ale hned na to si přiložila dlaně ke spánkům a zatlačila. Bolelo to jak čert.

Obešla jsem celý palouk a hledala svou vůni. Nikde nebyla. Ale nejlepší bylo, že na sobě jsem měla jen nějaké roucho. Velká, obrovská, noční košile.

Nic jsem s tím tady udělat nemohla, tak jsem zkusila štěstí a vybrala si nějaký směr cesty. Něco mi našeptávalo, že jdu správně, ale asi po kilometru ušlé cesty, mi to připadalo jako hloupý nápad a tentokrát jsem chtěla jít úplně někam jinam.

Šla jsem tedy vedena svým orientačním smyslem, který jsem po nikom nezdědila a tudíž byl velmi zaostalý a našla jsem po asi hodině vyšlapanou cestu. Vypískla jsem radostí a zrychlila do kroku.

Dostala jsem se k silnici. Museli to vyjít houbaři nebo správci, ale to teď pro mě nebylo podstatné. Teď jsem musela najít nějaké město.

Šla jsem velmi opatrně, protože se mi kamínky zařezávaly do chodidel. V lese to tlumilo jehličí, ale tady byla jen studená asfaltová silnice.

Za celou dobu kolem mě neprojelo ani jedno auto. Musela jsem být opravdu na odlehlém místě, ale přesto jsem se nevzdávala naděje, že dojdu tam, kam mám. Vždyť přeci všechny cesty vedou do Říma, tak proč by tato nemohla vést domů?

Pamatuji si, že jsem odtamtud utekla, už nevím důvod, ale bylo to něco zásadního. Má paměť mi ale byla záhadou. Nic jsem si nepamatovala, maximálně své jméno. Asi bych měla jít do nemocnice, ale co jim řeknu, že jsem dnes upadla na nůž, musela jsem se uhodit do hlavy a vzpomínky ztratila? A když se mě zeptají, kde mám ránu, tak odpovím, že už je zahojena? To je velká hloupost. Musím na to přijít sama.

Stále jsem šla, ale za sebou jsem náhle uslyšela auto. Nebe už se zahalilo do temnoty a mě osvětlila světla...

***

On si prostě nedá pokoj! naříkal Ďábel v duchu. Už podruhé mu Bůh překazil jeho plán, kdy si chtěl pouze pohrát s bytostmi. Nejprve tomu upírovi řekl, že se živí zvířecí krví a teď tu dívku navedl k silnici a ne hlouběji do lesa, jak původně navrhoval.

Začínal být hodně netrpělivý, ale jeho radost se zvýšila, když Bohu proklouzl jeho řidič osobního auta, který jí zastaví a odveze...