Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak minulosti 2. kapitola

28.01.2010 (20:15) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5074×

2. kapitola - 21. stol.

„Isabello Mastersnová,“ ozval se maminčin křik z přízemí.

Mám průšvih, oslovila mě celým jménem a to ne zrovna vlídným hlasem. I když, kdo by ho teď měl. Vždyť je to půl roku co táta umřel a máma se rozčiluje, že se jí vše bortí na hlavu.

Pomalu jsem scházela schody a duševně jsem se připravovala na možný výprask.

„Ano, mami?“ zeptala jsem se nevinně.

„Isabello, můžeš mi vysvětlit, proč jsi dva dny nebyla ve škole?“ odpověděla mi otázkou.

„Jak to víš?“ Byla jsem hodně udivená, vždyť jsem se vyhýbala místům, kde chodí lidé.

„Volal ředitel... odpovíš mi konečně?“ zase řvala.

S těžkým srdce, jsem ji začala odpovídat. „Bojím se tam chodit,“ zašeptala jsem skoro neslyšně.

„A proč?“ Už byla klidnější.

„Ukazují si na mne,“ upadla mi slza, když jsem si vzpomněla na posměšné tváře spolužáků.

„A kam jsi chodila?“ nepřestávala s otázkama.

„Do lesa, vzpomínala jsem na tátu,“ vysvětlila jsem ji krátce a modlila se, aby se mi nezlomil hlas.

„Proč jsi něco neřekla?“ objala mě a líbala do vlasů.

„Nechtěla jsem ti přidělávat starosti. Vím, že toho máš teď hodně,“ vysvětlila jsem ji.

Dlouho jsme stáli uprostřed naší červené kuchyně a máma mě nepřestávala hladit po zádech. Držela se, ještě nebrečela, ale nevěřila jsem jí, že to dlouho vydrží. Uvolnila jsem se od ní a šla do svého pokoje. Když jsem vstoupila na první schod uslyšela jsem z kuchyně vzlykání. Vrátila jsem se a uviděla jí, jak sedí na židli a obličej si drží v dlaních. Nechtěla jsem jí takhle vidět. Ještě před nedávnem se všemu smála, ale teď...

Sedla jsem si jí na klín a opřela si hlavu na její rameno.

„Taky ti chybí,“ konstatovala jsem. Neodpověděla mi, jen přikývla hlavou a kapesníkem, který každá z nás teď nosí vždy při sobě, si utřela napuchlé a červené oči od pláče.

„Holčičko, vím, že se ti stýská, ale do školy musíš. Táta by si to přál,“ šeptala ke mně.

„Já vím mami, ale není to lehké,“ povzdechla jsem si.

Ujistila jsem se, že je už v pořádku a teprve pak se vydala do svého pokoje. Takhle je to obden. Chybí mi. Nechápu proč se to stalo. Proč to udělal? Proč nás opustil? Udělala jsem něco špatně? ptala jsem se v duchu a dívala se při tom nahoru, protože tam teď určitě je.

Došla jsem až k sobě a lehla si na postel. Samovolně mi začali stékat slzy a já je neuměla zastavit. Chtěla jsem se nějak rozptýlit, ale neměla jsem sílu. Nemohla jsem. Všechno pro mě bylo zbytečné. Vždyť to byl můj táta, proboha! Teď jsem tu jen s maminkou. Co ho tak moc trápilo, že by mu nikdo nepomohl? Nebo ho chtěl Bůh už k sobě? Osud se vyplnil a on musel odejít? Proč si raději nevzal mne, jsem mladší a mám tím pádem i více sil. Jemu už bylo čtyřicet. Bylo.

Nechtěně jsem zavzpomínala na mých pět let, kdy mi postavil na zahradě houpačku a každý den mě na ní houpal. Sem tam. Nevím, proč se mi vybavila tato vzpomínka, ale nejspíše podvědomě jsem tušila, že to byla doba, kdy byl nejšťastnější.

Vyčerpáním jsem usnula a bolest se trochu stáhla, ale ne moc. Zdála se mi moje každodenní noční můra, začínám si zvykat. Viděla jsem opět svého tátu, jak tam stojí, těsně před smrtí.

Vyplašeně jsem se vzbudila a sedla jsem si. Po celém těle mi stékali kapičky studeného potu. Koukla jsem se na hodiny, kde se ukazovalo pět ráno. Přemýšlela jsem, jestli ještě má cenu jít spát, ale druhý sen jsem nechtěla risknout. Raději jsem vstala a šla se vysprchovat.

Doufala jsem, že mi voda pomůže zbavit hlavu těch výjevů, ale ani studená voda nevymyla otcovu tvář. Povzdechla jsem si, tohohle už se nezbavím.

Vylezla jsem ze sprchy a zalezla, jen v ručníku, zpátky do pokoje. Mířila jsem ke skříni, ale projevila se moje nešikovnost a já zakopla o koberec uprostřed místnosti.

„Aaaa,“ vykřikla jsem a natáhla jsem se jak široká, tak dlouhá.

„Bello, stalo se ti něco?“ ozval se mámin rozespalý hlas za dveřmi.

„To je v pořádku, zakopla jsem,“ zavolala jsem na ní s křikem.

„Tak běž ještě spát, je půl šestý,“ zamumlala a já už jen slyšela její vzdalující se kroky.

Bezvadný. Měla jsem odřené koleno, ze kterého se pomalinku řinula krev a šíleně to pálilo. Na rukou jsem měla třísku s podlahy a i ony byly zakrvácené. Zvedla jsem se na nohy a mířila zpátky do koupelny. Tam se nacházela naše lékarnička. Nebo spíše jen moje.

Vydezenfikovala jsem si to a vytáhla třísku. Snažila jsem se moc nedýchat, protože mi nebylo nejlépe už při pohledu na krev. To jsem zdědila po mamince a ta prý po babičce. Takže nikdo z mých předků nemohl být doktor, pomyslela jsem si a zakřenila jsem se. Na co to, Proboha, tak brzy ráno myslím?

Vylezla jsem z koupelny a hodila naštvaný pohled na koberec a na to prkno. I když byla ještě tma, viděla jsem, že jsem ho trochu posunula. Zítra se na to musím podívat a zatlouc zpátky.

Lehla jsem si ještě do postele a snažila jsem se na ty dvě hodinky ještě usnout, a pokud možno, bez snů. Povedlo se a já jsem se na krátkou dobu ponořila do bezesného spánku.

Ráno mě probudil budík. Na jeho otravný zvuk začínám být alergická. Stačí mi slyšet něco podobného v televizi a mé srdce se domnívá, že má běžet maratonský běh. Až budu starší vymyslím nějaký přijatelnější zvuk a možná se tím stanu milionářkou.

Rychle jsem provedla ranní hygienu a běžela se obléct, přitom jsem se vyhýbala mémo rannímu běsnění – uvolněnému prknu- budu to řešit, až se vrátím. Vzala jsem si pouze jednoduché džíny, zelené triko s dlouhým rukávem a mikinu. Seběhla jsem i s taškou dolu, kde na mě už čekala snídaně. Palačinky.

Maminka si samozřejmě neodpustila snad hodinové kázání, jak je škola důležitá a ať ostatní ignoruji. Jí se to řekne. Na ní nikdo neukazuje prstem a nesměje se jí. A popravdě, oni mají pravdu, nejspíše za to mohu já. Kdybych se ani nenarodila bylo by vše jiné a mnohem lepší. Tím jsem si byla jistá.

Rozloučila jsem se s ní a vydala se do školy. Modlila jsem se, aby mi náklaďáček nenastartoval, ale jako na potvoru ani neškytl a už při prvním zatočením klíčku se ozval ohlušující rámus jeho motoru. Mám ho sice od svých šestnácti let, ale na jeho zvuk si snad nikdy nezvyknu.

Jela jsem co nejpomaleji, oddalovala jsem tu chvíli, kdy vjedu na parkoviště. Taky jsem věděla proč. Jen co jsem zajela za roh a začala si hledat místo, cítila jsem na sobě několik očí. Bylo to jako by se zabodávali do mého těla a snažili se abych vykrvácela. Dávali mi tím najevo, že jsem nechtěná. Hodně nechtěná. Jen jednu jedinou kamarádku jsem tu měla. Ta jediná mě nepropalovala pohledem, ale usmála se a šla blíž k místu, kde jsem stála. Byla to Angela Webberová. Vysoká, štíhlá dívka, s černými vlasy po pas a krásnýma modrýma očima, které připomínali pomněnky.

Ona jediná si myslela, že to táta neudělal kvůli mě, ale měl k tomu vlastní důvod. Nechala jsem ji. Ještě by jsme se mohli pohádat a o to ani jedna z nás nestála.

Líbil se Vám pohled Belly, nebo byl lepší nikoho?

1. kapitola <<< Shrnutí >>> 3. kapitola

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak minulosti 2. kapitola: