Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak minulosti 18. kapitola

14.04.2010 (19:30) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5198×

18. kapitola

„Proč? Alespoň s námi můžeš zůstat,“ usmál se a dál mi na obdiv své zuby. Díky mému zlepšenému zraku jsem uviděla jeden chlup mezi předními zoubky, ale taktně jsem mlčela a zanechala si vážnou tvář.

„Bello, potřeboval bych s tebou mluvit.“ Objevil se Carlisle na úpatí schodiště a měl takový zamračený a zkoumavý výraz.

Zvedla jsem se tedy na nohy a šla poslušně za ním. Netušila jsem, co by mi chtěl a v hlavě mi výřily nápady o sto šest. S každým ušlým schodem se má nervozita jen stupňovala a prohlubovala. Začala jsem dýchat mělce, jako bych byla na pokraji vysílení. Ulevila jsem si, když jsem vystoupila druhé patro a uviděla před sebou dveře do jeho pracovny, konečně se dozvím tu záhadu.

Uvnitř seděl i Edward. Přisedla jsem si k němu na pohovku a s napětím očekávala, co se bude dít.

„Bello, mohl bych -“ začal.

„Carlisle,“ povzdechl si Edward a nepatrně mu zaškubaly koutky úst.

„Mohl bych ti odebrat krev? Chtěl bych zjistit, jak moc jsi odlišná od lidí,“ dokončil a probodl pohledem Edwarda, který jen pobaveně kroutil hlavou.

„A-asi jo?“ zvedla jsem konec do otázky. Podala jsem mu ruku a on se ji okamžitě chopil. Nasál do obrovské injekční stříkačky mou krev, a pak se pohodlně posadil zpět do křesla. Nejspíš ji chtěl rovnou prozkoumat, protože bral do ruky takové to sklíčko, co se dává do mikroskopů, ale Edward si odkašlal (?!) a on toho musel nechat.

„Bello, stala jsi se vlkodlakem. Mladý vlkodlak bývá velmi výbušný, proto by nebylo vhodné, kdyby jsi se rozčilovala. Mohla bys ses přeměnit a ublížit tak tvé matce nebo někomu jinému z okolí.“ Jeho slova jsem vnímala jen na půl ucha. Uvědomila jsem si, že bych se měla už za mámou vrátit a dočíst ty deníky. Třeba by tam bylo vysvětlení, proč jsem tím, čím jsem.

„Bello,“ zakřičel Edward a mě vytrhl z tranzu.

„Pardon, zamyslela jsem se,“ omluvila jsem se a sklopila zrak.

Carlisle dál vyprávěl, jak je to nebezpečné být vlkodlakem a jak je to na druhou stranu i vzrušující nějakého poznat, že posledního poznali před mnoha lety a mysleli si, že už dávno vymřeli.

„Co myslíš, nebylo by to lepší?“ zeptal se na závěr a já zase neměla páru o čem mluvil.

„Eh... Co?“ začervenala jsem se.

„Bello,“ zanaříkal. „Ptal jsem se tě, jestli nebude lepší, kdyby jsi s námi zůstala. Teda, pokud se rozhodneš nestárnout.“

„Ono je možné nestárnout?“ divila jsem se.

„Ano,“ povzdychl si. „Mluvil jsem před chvilkou o tom. S Edwardem jsme zjistili, že vlkodlaci, kteří se stále přeměňují nestárnou,“ vysvětloval trpělivě.

„Takže bych mohla být nesmrtelná?“ S jistotou jsem věděla, že mé oči opustily oční jamky a přemístily se někam pode mne.

„Ano, jako my. Nevadila bys nám tu. Nám nesmrdíš, což je pro mě záhada, jen Alice by si zoufala.“ Zdálo se mi to, nebo se opravdu zákeřně usmál.

„Proč?“

„Nevidí tvou budoucnost. Tak, jako Edward neslyší tvé myšlenky. Chvíli jsme si mysleli, že je to tím, že jsi vlkodlak, ale nakonec jsme se shodli na naší původní teorii, že se Bellina mysl chránila dříve jen proti Edwardovi a postupem se to zlepšilo – zhoršilo – a teď jsi odolná i proti Alice.“

„Ale, co bych řekla mámě? Má toho teď dost.“

„Neodešla by jsi s námi hned. Trvalo by, než by si všimli, že nestárneš. Odešla bys za čyři roky s námi,“ vysvětlil.

„Já bych si to musela promyslet,“ vykrucovala jsem se. Po pravdě jsem netušila jestli jásat nebo se děsit. Na jednu stranu jsem byla raději obyčejný člověk, ale žít věčně? Koho by to nelákalo.

Carlisle mě naštěstí pochopil a propustil mě. S omluvou jsem odešla a Edward mě odvezl ke mně domů. Jen letmo jsem pozdravila mamku a utíkala k sobě. Musela jsem zjistit, proč jsem ten mutant. Vytáhla jsem si osmnáctý rok a začetla jsem se až do konce.

Už v půlce mi to bylo jasné. No, spíše částečně.

Belli nejlepší kamarád byl Jacob, který se později začal přeměňovat kvůli upírům ve vlkodlaka. Se zájmem mi vlastně převyprávěla všechny jejich historky a legendy a já jen zírala. Každé slovo jsem hltala a nemohla přestat.

Jakmile jsem dočetla 18. rok popadla jsem devatenáctý a pokračovala. Teď už jsem si byla stoprocentně jistá, kdo je můj dědeček a odkud mám tuto schopnost měnit se na chupatou zrůdu.

Jacob se jí stal nejen přítelem, ale taky její druhou největší láskou. Na Edwarda nikdy nezapomněla, ale s ním si připadala 'uzdraveně'. Jacob ji taky miloval a společně z toho vzniklo na konci dvacátého roku miminko a hned dvě.

Holčička a kluk. Vzali se ještě před dvojčátky, ale bylo zvláštní, že den před svatbou nemyslela na svého nastávajícího, ale na Edwarda a jak mu vlastně splnila jeho přání a začala žít bez něho. Sice to nikdy nebylo jako by neexistoval, ale alespoň částečně...

Kdybych nemusela do školy, četla bych dál, ale bohužel jsem zaklapla a po přemlouváním usnula. Sny se mi naštěstí nezdály, ale i tak to bylo neklidné spaní.

Škola proběhla úplně normálně. Bavila jsem se se všemi Culleny jako by se nic nestalo. I když jsem v jejich očích viděla očekávání a netrpělivost, nedali na sobě nic zdát a netlačili na mě. Bavili se všichni se mnou normálně.

Ale jakmile jsem byla doma opět jsem se vrhla deníky. Musela jsem to dočíst, už jsem byla až příliš netrpělivá, jak se celá ta její situace vyvrbila.

Ve skutečnosti měla nakonec pokojný život. Žila s Jacobem v tomto domě, dokud nebyly jejich děti velcí. Pak se přestěhovali do La Push. Tam odtud, prý, vlkodlaci pocházejí.

K její smůle odešel její manžel do nebes brzy. Dcera si ji proto přistěhovala k sobě, protože viděla, že už to nezvládá. Nejsmutnější byl poslední zápis. Byl to první zápis posledního deníků. Víc už jich tam nebylo. Shrnula tam vlastně její život.

Milý Deníčku,

nemohu uvěřit, že jsem dnes oslavila své 68 narozeniny. Je vůbec možné, že už je to tak dlouho? Tak dlouho, co je mé srdce rozděleno na dvě poloviny a jen jedna se zuby nehty drží při životě? První polovina se mnou nežije už 50 let, výročí. Je stále těžké na něj vzpomínat nebo jen v myšlenkách vyslovit jeho jméno. Nikdy jsem ho nepřestala milovat, to přece ty musíš vědět nejlépe. Víš moc dobře, jak jsem se cítila, když jsem se vdávala. I když mého, nyní už zemřelého, manžela jsem milovala, nedá se to přirovnat k lásce k upírovi, jehož jsem nadevše zbožňovala.

Ano, jsem už dost stará a chápu, proč to udělal. Nemiloval mě a nechtěl, abych se trápila v jeho společnosti. Proto mě jistě nechtěl přeměnit. Měl mě rád, v tom jsem si jistá, ale láska to nebyla.

Stále citím velkou díru v místě, kde kdysi bývalo srdce. Dnes je tam jen prázdná schránka.

Dnes je to můj poslední zápis, zítra tě spálím. Prosím, neber si to osobně, ale ukrýváš v sobě mnohá tajemství, která se nesmí nikdo dozvědět. Cítím, že můj čas na této planetě se blíží ke konci a já to musím udělat, dokud mám na to sílu.

Bude se mi po vás všech stýskat, když jsem to minule počítala, zjistila jsem, že ty už jsi 58. No věřil by jsi tomu? Na každý rok připadá jeden. Musím se smát, když si vzpomenu, co jsem ti sem psala jako mladá slečna. O mé první lásce a druhé. Můj manžel byl opravdu ideální muž. Pomohl mi v té tíživé situaci a já jsem ráda, že jsem s ním počala dvě nádherné děti, od kterých jsem dostala celkem tři vnoučata. Jsou to moji miláčkové. Například dneska spadla malá Isabellka a Petříček do dortu. Myslím, že kdyby jim nebyli pouhé tři roky, od maminky by si to odskákali.

Mám velké nutkání zrekapitulovat svůj život. Přeci jen, dnes je to poslední zápis. Pomalu se přemlouvám a myslím, že jsem se rozhodla. Kdyby tu mohla být má nejlepší kamarádku, jistě by věděla, jaký je výsledek. Nesmím na ně myslet, bolí to.

Začala bych mými deseti lety, kdy jsem si začala psát první deník. To jsem ještě žila s maminkou. Pamatuji si, jak mě děti ve Phoenixu nechtěli příjmout mezi sebe, protože maminka utekla od tatínka. Dříve jsem to nechápala, ale dnes již vím, že to byla potupa, pro rodiče, i pro mě.

Největší skandál nastal, když si matka v mých 16 letech našla přítele a jen tak s ním žila v jednom domě. Ona byla vždycky jiná, ale v tu dobu mě ubíjelo chodit do města, kde si na nás každý ukazoval a opovrhoval námi.

V 17 letech toho měla dost i maminka a rozhodla se přestěhovat, pamatuješ? V tu dobu jsem se přeci rozhodla, že budu bydlet s tátou, který dokončil svůj dům. Stavěl ho od mého narození vlastníma rukama, a když jsem mu poslala dopis, ve kterém jsem ho prosila, jestli bych se nemohla k němu přestěhovat, skákal radostí. Kolikrát mi to při tichých večerech vyprávěl.

Maminka tehdy nebyla nadšená, ale svolila a já mohla jet za tatínkem.

Hned druhý den jsem šla do školy. Bylo těžké to zařídit, protože nebylo běžné, aby dívky chodili na státní školu, ale otec naštěstí měl velmi dobře placenou práci a já si to mohla dovolit.

Na škole byly pouze 4 dívky plus já, samozřejmě. K tomu tam byla i Alice s Rosalii. Než jsem tam nastoupila s nikým se nebavily. Tehdy na obědě jsem ho viděla poprvé. Pamatuješ, co jsem tenkrát napsala? Že jsem viděla anděla, musím se smát, jak daleko jsem byla od pravdy. Ale byl to anděl, co mě chtěl zabít. Naštěstí se udržel.

Když mi můj, tehdy ještě budoucí, manžel řekl, co jsou zač a já s tím konfrontovala JEHO, když mi tehdy ve městě zachránil život, začalo moje nejšťastnější období.

To bych přeskočila, ty jako můj dobrý přítel určitě tušíš proč. Stále to bolí na něj myslet, a když u sebe nemám svého chotě, nemá mě kdo utišit.

Potom co všichni odjeli jsem se zhroutila, bylo to asi nejhorší období mého života. Všechny vzpomínky na něho schoval pod podlahu v mém pokoji, kde jsem je později našla. Nyní tam schovávám všechny deníky. Dnes naposledy v něm prožijete noc.

Naštěstí se můj tatínek vydal za starým přítelem a já jela s ním. Tehdy začalo vše jako kamarádství, až později vše přerostlo v lásku, kterou jsem mu nebyla schopna úplně opětovat. Ach můj drahý Jacob. Tolik mi chybí. S ním byl každý den tak veselý. Slíbil mi, že mě neopustí, ale paní Smrt si ho vzala a na mne opět nikdo nebral ohledy. Alespoň mi zanechal malou Isabellku, ze které je dnes krásná maminka Belly a Petera, po tatínkovi, a Jacoba, který má se svou ženou taktéž Jaka. Máme to ale zvláštní zvyk ve jménech.

Narozením mých dvojčátek začala tehdy nádherná doba, která končí dneškem.

Je mi strašně líto, co musím udělat, ale kdyby se někdo dozvěděl o upírech nebo vlkodlacích, mohlo by to dopadnout špatně. Navíc se mohou někdy vrátit a kdyby nalezl někdo jejich podobizny... neumím si ani představit, co by se stalo.

Loučím se tímto s tebou a se všemi vzpomínkami. A až nadejde můj čas, budu ráda, že jsem alespoň něco za života dokázala. No, kdo jen tak dokáže psát skoro 60 let deník? Asi jen takový bláhový člověk jako jsem já. Bude se mi stýskat.

Mám Vás všechny moc ráda. Vaše Bella.

Ano, nestihla to. Musela potom umřít. A já jsem je doopravdy nalezla, ale co mi to přineslo? Přineslo mi to hodně!

Pro slabší žaludky: Teď se nedívejte, co bude následovat. =P

17. kapitola <<< Shrnutí >>> Epilog

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak minulosti 18. kapitola: