Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak minulosti 10. kapitola

24.02.2010 (19:15) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5169×

10. kapitola

Pohled Edwarda:

„Pojďte všichni dolů,“ ozval se Esmein hlas s přízemí. Podle myšlenek se zabývala nějakým domem, zdál se mi sice povědomí, ale za posledních pár let mě přestalo všechno zajímat.

Poslušně jsem sešel dolů a sedl si do jídelny. K ničemu jinému než k diskuzím nám nebyla, ale vzhledem k tomu, že jsme upíři a hráli jsem si na lidi, tam musela být. Seděl jsem na svém místě – na pravo od čela stolu, kde seděl Carlisle. Na levo od něj byla jeho družka a má matka v jedné osobě – Esme. Milá a milující. Vedle ní zaujala své místo Alice a po jejím boku Jasper, kteří se k nám vrátili před padesáti lety. Už si zvykl na bolest od nás a naučil se ji nějakým způsobem ignorovat.

Vedle Jaspera byl Emmett, už se nesmál tak, jako před sto lety, kdy byla naše rodina šťastná, a samozřejmě Rose, která si kupodivu vyčítala své chování k ní. K Belle, která měla sedět vedle mě, ale místo toho, je tam prázdná židle, která mi navždy bude připomínat mou největší chybu.

„Jak už jste si jistě všimli, bydlíme tady šest let a je na čase se stěhovat,“ řekl přímo Carlisle a tím jakoby započal naší 'schůzi'. Slova, která vyslovil mě netrápila. Bylo mi to jedno. Všechno kolem mě splívalo a já tomu nevěnoval pozornost. Už sto let, sto let od její smrti, jsem takový jaký jsem. Nereaguji, nesměji se, neodpovídám, málokdy mluvím a utápím se jen ve vlastní bolesti. Asi jsem zralý na psychiatrii, ale je mi to jedno.

„Kam?“ zeptal se se zájmem Emmett.

„To je právě to. Napadlo mě jedno místo a podle nadšeného poskakování Alice.“ Podíval jsem se na ni a skutečně tam div netancovala na židli. Teď vzbudili mou zvědavost, ona na tom byla vždy podobně jako já. „Soudím, že s mým plánem souhlasí,“ dokončil a usmál se na svou sestru. Po nějaké době jsem opět začal vnímat ty vtíravé zvuky v mé hlavě, který měly být jejich myšlenky. Jenomže Carlisle myslel na to, jak nám to prospěje a Alice, že to je skvělý nápad. Dělali mi naschvály.

„A kam to teda bude?“ ptal se zvědavě opět Emmett.

„Městečko, kde už jsme více jak sto let nebyli, kde jsme naposledy byli jako rodina,“ mluvil otec tiše. Napadlo mě jen jedno místo, ale to by mi neudělali. Věděli jak na to jsem a tohle by tomu určitě neprospělo. „Je to Forks,“ zbořil mé tajné naděje.

„Proč?“ vykřikl jsem vyděšeně a všechny pohledy se stočily na mne. Nikdo nebyl zvyklý, že bych nějak reagoval a ještě tak prudce.

„Edwarde pochop to, myslíme si, že nám to možná pomůže, že se zase spojíme, když si na ní vzpomeneme. Navíc to město považuje celá rodina jako domov, nejen ty,“ vysvětlovala pomalu Esme a chytla mě za ruku. Vytrhl jsem se jí.

„A co když to bude mít opačný účinek? Co když se tahle rodina rozpadne úplně?“ řval jsem a vyskočil při tom na nohy.

„No ne, náš malý bráška si všiml, že je něco v nepořádku,“ mluvila sarkasticky Rose. „Uvědomil jsi si vůbec, jak to tady vypadá? Ty jsi pořád někde zalezlý, ale já tu jsem pořád a věř mi, že to není příjemné. Jsi vážně tak arogantní vůl? Sám víš, že i mě schází, že i já si vyčítám co se stalo, ale pokud existuje alespoň malá naděje, abychom se chovali zase normálně, podstoupím ji,“ řvala na mě a probodávala mě očima. Emmett ji chytl za ruku a snažil se jí uklidnit. Po chvilce se mu to doopravdy pomohlo.

„Podřídím se,“ rezignoval jsem a těžce dopadl na židli. Esme se na mě shovívavě usmála, ale o to jsem moc nestál. Bude to kruté jen vydržet těch pět let nebo kolik, ale potom se přestěhujeme a já se na to budu snažit zapomenout.

Hlasovalo se, 'překvapivě' všichni chtěli do Forks. Já se zdržel a hned po skončení jsem začal balit. Do všech krabic jsem pokládal knihy, na které jsem od její smrti ani nesáhl. Nemělo pro mě smysl číst něco, co stejně znám na zpaměť. Občas jsem sice vytáhl jednu z jejích oblíbených knih, ale jen jsem ji pohladil po hřbetě a zase schoval.

Hudba na tom byla stejně. Neposlouchal jsem. Jen když jsem se opravdu chtěl zabíjet svou bolestí sešel jsem dolů a začal hrát její ukolébavku. Moc často se to nestávalo, ale když už, tak po celý týden nikdo v domě nemluvil. Jenomže oni měli štěstí, utěšovali se navzájem, ale já měl nikoho. Alice mi sice byla nejlepší kamarádkou a sestrou. Měl jsem ji hodně rád, ale neulehčovalo to mému svědomí.

Musel jsem být opravdu takový vůl a opustit ji? Odpověď byla jasná, byl jsem ještě horší než to. V den pohřbu jsem v myšlenkách přítomných viděl jaká byla a překvapivě všichni vzpomínali na dobu, kdy jsem ji opustil. Věděl jsem, že si vzala svého starého přítele z dětství a měla s ním děti, přál jsem jí to, ale v těch myšlenkách nebyla šťastná. Neměla ty jiskřičky v očích, oddaný pohled, který mě probodával, krásný, uvolněný úsměv, který mě zahřál u mého sobeckého srdce. Proč jsem ji neproměnil. Vždyť ona to chtěla a mohla být šťastná. Bohužel novou příležitost už nedostanu.

Vztekle jsem něčím praštil do zdi. Až později jsem si všiml, že to byla lampička a zanechala ve zdi díru, ještě, že se stěhujeme, alespoň nebudu muset snášet ty chápající pohledy od Esme a zbytku rodiny.

Začal jsem nanášet veškeré mé věci až na oblečení, které nám Alice koupí na místě, dolů. Nedávno jsem si koupil stříbrné Volvo, které bylo mnohem lepší než ty povozy kdysi. Během třetího odnosu jsem si všiml Rose, která dělala to samé.

„Promiň, vím, že jsem se choval jako blbec,“ omluvil jsem se jí a sklopil při tom zrak na podlahu garáže.

„Ne to já se omlouvám, neměla jsem takhle vyjet. I mě schází, ale to už vlastně víš,“ usmála se smutně a objala mě. Byla sice nejvyšší ženou v domě, ale i tak mi dosahovala do půlky obličeje. Položila si svou hlavu na mé rameny a já svojí tvář na její blonďatou hřívu. Nevzlykali jsme, zvykli jsme si na tu tíhu a slzy nám stejně netečou.

Našel nás tak až Emmet, který se snažil vrátit své humorné já, jak jen to šlo. „Teda brácha, tahle je moje, ne že mi jí přebereš,“ usmál se. Pustili jsme se a mlčky, i bez myšlenek si řekli pouhým pohledem, co nás trápí.

Nakonec jsem měli zabaleno během dne a mohli jsme vyrazit.

Těš se ná nás Forks. Ty můj nejkrásnější sne a zároveň noční můro!

Pokračování příště.

9. kapitola <<< Shrnutí >>> 11. kapitola

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak minulosti 10. kapitola: