Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak 9

07.12.2012 (07:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3042×

Upřeně sledoval to místo, dokud se tam něco nezablesklo mezi stromy. O okamžik později si to mohl prohlédnout celé. Světlá hustá srst se matně leskla a tlapy se měkce bořily téměř neslyšně do vlhké půdy a listí.

Edward zaraženě hleděl na světlého vlka, který kráčel kus od něj. Hlavu měl obrácenou k němu a sledoval jej přimhouřeným pohledem.

„Co jsi zač?“ zeptal se zmateně Edward. Odpovědí mu bylo pouze šumění kapek. Neslyšel dokonce ani myšlenky toho měniče. Jen ho tam sledoval. Edwardovi to připadalo, že zkoumá, jak se k nim postavit, zda bude případně stát na jejich straně nebo proti nim.

9.

Náhle se vlk zastavil. Doslova uprostřed pohybu, že mu tlapa zůstala kousek nad zemí. Jeho tělo se napjalo a Edwardovi v první chvíli blesklo hlavou, že se po něm vrhne, ale on na místo toho stočil hlavu stranou. Jako by slyšel něco, co Edward ne.

Listí vylétlo do vzduchu, když se vlk prudce odrazil a dal do běhu. Střemhlav se řítil mezi stromy přímo k severnímu okraji rezervace.

Edward se bez přemýšlení vydal za ním. Utíkal nejrychleji jak mohl, aby jej dohonil, ale šokovaně zjistil, že se mu vlk stále více vzdaluje. Byl neskutečně rychlý. Brzy se mu dokonce ztratil z očí a Edward následoval jen zvuk jeho kroků.

I ty však po nějaké době utichly.

Stromy začaly řídnout a nad hlavou se mu objevovalo stále více zamračené oblohy. Netrvalo dlouho a stanul na okraji srázu. Dole pod ním byla jedna ze širokých pláží, které obklopovaly severní část rezervace.

Stali tam tři obrovští vlci společně s dvěma upíry. Kroužili okolo sebe a vyčkávali na chybu toho druhého. Edward na to vyděšeně hleděl a čekal, kdy se dole vynoří i ten poslední, světlý vlk. Stále však nic. Zmateně se rozhlédl, dokud jej opravdu nezahlédl. Stál nedaleko něj na útesu. Jen shlížel dolů bez jediné reakce. Klidný a nehybný.

Tam dole se však během okamžiku rozpoutalo peklo. Oba upíři už to nechtěli dále protahovat a vrhli se měničích. Okolím se rozeznělo bolestné zakňučení, když jeden z upírů zaryl prsty přímo do vlčího krku. Přesně věděl, jak způsobit protivníkovi co největší bolest, stejně jako jeho přítel.

Edward hleděl na ten marný boj. Měniči neměli téměř žádné zkušenosti. Teprve nedávno vůbec získali kontrolu nad svým vlastním novým tělem.

Ten pohled už nedokázal dále snášet. Nemohl tam jen tak stát. Vrhl se dolů. Sjížděl po kamenitém srázu dolů na pláž, když se mu nad hlavou něco mihlo. Zasypala jej sprška štěrku a světlý vlk byl před ním. Bez zaváhání, se vrhl na toho bližšího upíra a strhnul jej stranou.

Edward strnul pod srázem a zůstal na to chvíli hledět. Situace se náhle obrátila. Tenhle věděl přesně co dělá. Jen co se dostali o kousek dál, postavil se v přikrčené poloze proti upírovi. Klidně jej sledoval a vyčkával.

Pak se vše seběhlo neskutečně rychle. Když už ostražitost jeho protivníka polevovala, vrhl se měnič na něj a jediným škubnutím mu urval horní paži. Odhodil ji stranou a znovu se přikrčil.

Vyčkával na správný okamžik, kdy se po něm opět vrhnout. Ocas se mu vzrušeně mrskl, jako by to byla jen hra. Jen dovádění, při kterém se navzájem jen tak rozebírají na kusy... Přestal při tom vnímat ale toho druhého upíra. Ten toho okamžitě využil a vrhl se mu na hřbet.

Edward se sice vrhl vpřed, ale tomu už zabránit nestihl. Oba šli náhle po světlém vlkovi. Jeden mu visel na zádech a ten bez paže se mu vrhl po boku, pečlivě se vyhýbajíc dosahu jeho čelistí.

Vlk byl rychlejší. Stihl mu ještě chňapnout po noze. Upír zařval, ale to už letěl stranou. Jeho přítel sevřel vlka co nejsilněji mohl. Okolím se ozvalo nepříjemné zapraskání žeber.

Bolestné zavytí, které se ozvalo, přešlo do vzteklého zavrčení. Vlk se nahrbil a upír na jeho zádech nevěřícně zalapal po dechu, když se tělo, které držel v drtivém sevření, začalo měnit v kámen. Chvilková nepozornost se mu také stala osudnou. Vlk prudce uskočil a chňapnul po něm. Strhl jej ze svých zad a přišpendlil tlapou k zemi. Okolím se ozval bolestný řev. Vlk zuby i druhou přednu tlapou začal drásat a trhat jeho tělo na kusy.

Po tom dalším se vrhli dva vlci ze smečky. Sice se stěží drželi na nohou a kožich měli potřísněný krví, ale nic z toho jim nedokázalo zabránit aby se nepomstili alespoň na tom druhém.

Světlý vlk je chvíli sledoval a pak začal couvat. Aniž by si toho ti dva všimli, vyskočil neohrabaně na stěnu srázu a pak až nahoru na něj.

Edward viděl, jak při tom pevně sevřel čelist. Až k uším se mu nesl jeho chrčivý dech. I přes to vyrazil pryč, nevnímajíc bolest zlámaných žeber, která se mu při každém jeho pohybu zarývala do těla.

Na pláži se rozhostil klid. Jen tiché praskání ohně jej narušovalo. Měniči hleděli na kusy těl, které plameny stravovaly a pro tuto chvíli byly všechny jejich rány zapomenuty. Stravoval je pradávný pud, který je nutil chránit své území. V jejich tvářích bylo znát, naplnění z toho drastického pohledu.

Zůstali tam, dokud oheň nestrávil poslední kousek upířího těla.

Edward se vytratil mnohem dříve. Běžel lesem a snažil se zachytit stopu toho světlého vlka. Ani ho však příliš nepřekvapilo, že zmizel. Nezůstala po něm ani stopa. Nechápal, jak se takové obrovské zvíře může jen tak ztratit, jeho stopy skončit a nemít žádný pach. Změnit se opět jen v pouhý přízrak těchto lesů.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Esme netušila, zda se jí Edwardova nová posedlost líbí nebo ji děsí. Ty minulé události, to stvoření, které se pohybovalo po okolí, ho konečně vytrhly z jeho otupělosti, ale jako by v něm zažehly novou touhu po něčem, co je ostatní děsilo. A vlastně i jeho samotného.

Chodil každý den do lesů. Nesnažil se přízrak najít. Vždy tam cítil jeho přítomnost. Zatlačovalo to jeho osamělost a to mu zatím stačilo. Našel někoho, kdo byl odříznutý od ostatních ještě více jak on sám.

Jen prostě seděl a vnímal ten klid a jeho přítomnost, atmosféru napětí, souznění i strachu, který okolo sebe šířil. Někdy se mu zdálo, jako by jej zaslechl. Tiché zašustění nebo otření se o větvičku. Jako by se pohyboval i v korunách stromů. Edward však neotevřel ani oči.

Možná trochu doufal, že přijde zase blíž, ale nikdy se tak nestalo.

Záře měsíce se třpytila po stromech a mechu pokrytém rosou. Byla to jedna z mála jasných nocí, kdy měly možnost nad tím vším zazářit i hvězdy. Edward se však nedokázal tím pohledem opájet. Osaměle seděl a čekal na ten tísnivý pocit jeho přítomnosti, nebo alespoň tiché zašustění...

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

V pokoji se linul pach staroby. Vše tu bylo poznamenáno zubem času a především vetchá postava, neklidně se převalující po posteli. Quil se s trhnutím převalil. Tížila ho minulost i současnost, která mu nedávala klidu.

Otevřel unaveně oči a zahleděl se na pruh měsíčního světla, táhnoucího se od okna až na pelest postele. Jeho smysly však zaregistrovaly i něco dalšího. Vyděšeně se otočil do rohu. Do tmavého zákoutí, kde cítil něčí přítomnost.

Srdce se mu při tom rozbušilo, až se mu zatmělo před očima a musel se podepřít. Ten šok jej připravil téměř o dech a tak se skloněnou hlavou, jako by náhle vážila tunu, lapal po dechu, co mu jeho staré plíce dovolovaly.

Přesto vnímal pohyb v místnosti. Bella klidně vykročila ze stínu a jen na něj shlížela. Na jeho trhavé pohyby, které otřásaly jeho tělem, které už tvořila vlastně jen kostra potažená kůží. Už mu příliš času nezbývalo, to věděli oba.

Shlížela na něj a ve tváři se jí nepohnul ani sval. Nezúčastněným pohledem čekala, dokud nenabral dostatek dechu a jeho tep se znovu nezačal zklidňovat. Ani pak však neměl dost sil k ní vzhlédnout.

„Tvůj vnuk se začal měnit,“ pronesla bez většího zájmu. „Už to nebude dlouho trvat a přidá se ke smečce.“

„Manu je silný, zvládne to,“ hlesl Quil dýchavičně.

„Silný a temperamentní,“ doplnila a vydala se přes místnost. Na prádelníku bylo pár fotek. Zahleděla se na jmenovaného. Na fotce mu bylo sotva sedm, ale ta umíněná vysunutá brada a nezkrotný pohled mu zůstaly dodnes.

Quil vycítil v jejich slovech varování. Věděl, že by se sem neobtěžovala jen proto, aby mu něco oznamovala. Jeho vnuk byl horká hlava a mnohdy doslova nezvladatelný. Už jako malý byl naplněním povahy Quiletských vlků, ale teď, když bude mít i jejich sílu...

„Dám na něj pozor,“ slíbil přiškrceně.

„Dokud tu budeš, možná ano,“ přikývla, aniž by se na něj podívala, „a pak?“

Její slova zůstala viset ve vzduchu, zatím co Quil znovu osaměl.

„Ne, to nedovolím,“ zašeptal.

Manu byl jeho vnukem každým kouskem duše i těla. Miloval jejich zem i lid a udělal by cokoliv, pokud by si myslet, že jej cokoliv ohrožuje. Pochyboval, že by zaútočil na Culleny, s nimiž tak dlouho udržovali příměří, ale co se Belly týče.

Nikdo, kromě něho samotného, netušil, co je ona zač. Netušili, zda pro ně může být nebezpečná, nebo ne. To vlastně netušil ani on sám. Co mu však bylo naprosto jasné, bylo to, že pokud ji Manu bude považovat za hrozbu, nezastaví se před ničím. Neměl by však nejmenší šanci. Ne proti tomu, co se z ní stalo.

„Ne to nesmí...“ hlesl a v příštím okamžiku se jeho kostnatá ruka vymrštila vzhůru. Propnul se v zádech a dlaň přitiskl na hruď, kde ucítil ostrou bolest...

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak 9: