Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak 7

04.12.2012 (07:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2686×

Odvrátila se.

„Dávej na Efriho pozor. Dnes téměř zaútočil na Culleny mimo teritorium. Víš co by to znamenalo...“

Quil se na ni podíval. Ona už mu nevěnovala ani jeden pohled. Obloukem mimo dosah světla jej obešla a protáhla se pružně oknem ven.

Ještě chvíli za ní hleděl, než se šouravě vydal k oknu také. To napětí v místnosti konečně zmizelo a on se dokázal konečně zhluboka nadechnout. Přesto se mu nedýchalo volněji. Něco jej stále tížilo. Takový tupý tlak přímo na srdci, který se tam vždy usadil po tom, co se objevila.

„Mrzí mě to,“ zašeptal do noci, ačkoliv tušil, že už je příliš daleko.

7.

Cullenovi se začali těm lesům raději vyhýbat. Lovili raději na den daleko od Forks. Edward měl obavu, zda to půjde. Pokud něco rozpoutali a nepůjde to vrátit zpět... Jenže nic okolo se nezměnilo. Nechápavě sledoval obyvatelé města, jak si tu nic netušíc žijí a denně chodí do lesů či rezervace.

Neměli ani to nejmenší tušení, že se za jejich zády něco děje.

Jedinou známkou, že vše není tak, jak má být, byly zprávy o několika mladících z rezervace, kteří dostali vysoké horečky. Nejprve se spekulovalo, že je to možná i nakažlivé, ale po pár dnech horečky opadly a jediným jejich následkem bylo podivné chování.

Carlislea občas přepadaly ponuré nálady, kdy se zavřel do pracovny a jen tiše přemýšlel.

„Stále tě trápí ti měniči,“ zeptal se jej Edward a zavřel za sebou dveře.

„Ano,“ přikývl. „Už se přeměnili tři chlapci, jestli to takto bude pokračovat...“

„Carlisle, už jsme tu byli dvakrát a to vždy na několik let. Tenkrát se nestalo nic hrozného, proč teď?“

„Netuším, ale mám nepříjemný pocit.“ Odmlčel se. „Možná je to jen proto, že předtím jsme netušili, že je to kvůli nám, ale třeba se opravdu něco stane. Ten podivný měnič, přízrak, který okolo obchází, tolik náhle přeměněných... Nevím, ale padá z toho na mě tíseň. Pokud budou mít i ostatní takový problém se ovládnout...“

Edward ho chápal, ale netušil co dělat.

Carlisle neměl ani ponětí, jak velmi se blížil pravdě...

 ≈ ≈ ≈ ≈ ≈

O den později se domem rozezněl Carlisleův telefon. Aniž by odtrhl pohled od knihy, natáhl se po něm. Netrvalo to však ani dvě vteřiny a on zpozorněl. Stačil mu vyděšený tón, kterým mluvili, aby mu došlo, že se něco hrozného stalo.

„Hned jsem tam,“ přerušil je po chvíli a okamžitě položil.

„Carlisle, co se děje,“ vykřikla Esme, když se prohnal domem.

„Napadení,“ zamumlal, zatím co si skládal věci do kufříku. Netušil, co vše bude potřebovat a tak bral téměř vše. „Nějakého mladíka napadli poblíž hranic La Push. Podle všeho je příšerně potrhaný.“

„Jedu s tebou,“ ozval se mu za zády Edward.

Carlisle chtěl odmítnout, ale včas se zarazil. Bude zřejmě někoho potřebovat a Edward jako jeden z mála dokázal velmi dobře odolávat vůni krve.

„Dobře.“

O pár minut později už se řítili autem. Edward si velmi dobře uvědomoval, že momentálně jsou poblíž jen jediní, kdo by mohl být za tím napadením. Ten mladík musel narazit na někoho ze smečky.

Nikdy, ani v nejhorších představách, jej nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. To měniči tu přece byli proto, aby zdejší lidi chránili. Na místo toho jsou teď v takovém stavu, že jsou pro všechny ve svém okolí nebezpeční.

Carlisle byl duchem mimo. Když se jednalo o záchranu života, na nic dalšího nehleděl. Ani na rizika, kterým se mohl sám vystavit. Potřeboval trochu krýt záda.

Když dorazili na místo, byli tam teprve šerif s jedním ze svých mužů. Záchranka byla teprve na cestě.

Carlisleovi však stačil jediný pohled na toho chlapce, aby mu došlo, že je to mnohem horší, než si dokázal představit.

„Ten mladík byl v bezvědomí, naštěstí, protože po těle byl hrozně rozsápaný. Kosti měl polámané a půda okolo byla smáčená obrovským množstvím krve. Naštěstí trochu zakrývala pohled na potrhanou tkáň.

„Proboha,“ hlesl Edward. Nejen pro ten pohled, ale také pro ten příšerný pach okolo z nějž se mu téměř zvedal žaludek. Na krev byl zvyklý, ale ne na krev měničů.

Carlisle se zadrženým dechem klečel nad tím mladíkem. Stále ještě byl na živu, ale to bylo možná záležitostí jen pár minut. Přes rozdrcený krk se mu dech prodíral jen velmi ztěžka a chrčivě. Srdce bilo neskutečně pomalu a slabě. Nemělo už sílu a téměř ani krev, kterou by znovu mohlo vhánět do těla.

Carlisle mu okamžitě zavedl roztok do žíly a začal prohlížet zranění. Hned po prvním pohledu mu bylo jasné, že mnohem horší než ztráta krve je táhlá jizva na boku, zasáhla některé orgány a způsobila vnitřní krvácení.

Edward sledoval Carlisleovu snahu tomu chlapci zachránit život. Po chvíli, kdy to vypadalo, že tento boj oba dva prohrají se Carlisleovi podařilo konečně některá vnitřní krvácení zastavit. Bylo to sice jen provizorní řešení, ale na stabilizování to stačilo.

Srdce mu začalo bít silněji a pravidelněji.

Carlisle mu začal prohlížet i několik ošklivých zlomenin na noze, když se z dálky ozval zvuk záchranky. Trvalo jim to neskutečně dlouho a jen s obtížemi zdolávali nerovný terén, ale když se k nim konečně dostali a zdravotníci vyskákali ven, Carlisle je zastavil.

„Není schopný převozu, má příliš otevřených zlomenin a hrozí i poškození páteře.“

Zdravotníci by možná protestovali, ale při pohledu na svého pacienta se nezmohli ani na slovo. Jeden dokonce zezelenal ve tváři a musel odvrátit pohled.

„Co je tu nejblíže,“ zeptal se Carlisle šerifa.

„Vesnice indiánů, necelé půl míle odtud.“

„Dobře, převezeme ho zatím tam.“

Ujal se organizování a nedal tak ostatním možnost něco ještě namítnout. Jeho pověst a rozhodné chování dávalo ostatním pocit bezpečí, že ví co dělá.

Když konečně ležel v teple a klidu, zůstal nad ním Carlisle s Edwardem stát. Mladík měl ve tváři už zdravější barvu a klidně oddechoval pod silnými sedativy.

„Co se mu stalo?“ nevydržel to už Edward.

„Něco jej napadlo, něco mnohem silnějšího než byl on,“ hlesl Carlisle. Sám už o tom chvíli přemýšlel, ale žádné z vysvětlení, která ho napadla se mu vůbec nelíbila.

„Když jsem slyšel 'napadení', tak jsem nejprve předpokládal, že to měniči napadli nějakého člověka.“

„To já také,“ přiznal Carlisle. „Při tom, jak jsou nyní neovladatelní, jsou pro své okolí nebezpeční...“

To Edwarda zarazilo. Prudce se ke svému otci obrátil.

„Nebezpeční... Možná tak připadali i někomu dalšímu.“

„Na co narážíš?!“

„Je tu ještě někdo... nebo něco, kdo prý ochraňuje zdejší lidi. Ten přízrak.“

„To nemyslíš vážně!“

Edward se odvrátil zpět k ležícímu mladíkovi.

„Dokázal donést muže v bezvědomí přes půlku lesa... Netušíme, co dokáže.“ Začínal nabývat stále větší jistoty. „Proto nás sledoval. Chtěl se ujistit, zda jsme pro zdejší hrozbou.“

„A oni momentálně hrozbou jsou...“ zamračil se Carlisle.

Zůstali ještě chvíli, aby se ujistili, že ten mladík bude v pořádku. Jeho tělo už se se zraněními začínalo vypořádávat po svém. Když vycházeli z domu, kam jej provizorně odnesli, právě přijíždělo auto a než mělo možnost úplně zastavit, vyběhla z něj žena a vrhla se do domu.

Byla strachem bez sebe o svého syna, v závěsu za ní se držel i jeho otec.

Nikdo už Carlisleovi s Edwardem nevěnoval pozornost. Vytratili se tedy do šera lesa. K Edwardovu překvapení však Carlisle nevyrazil zpátky k autu, ale zůstal tam stát. To co se stalo mu nedávalo pokoj.

„Hodlám konečně zjistit co se to tady děje,“oznámil mu po chvíli ticha. Nedokázal už jen tak stát s obavou, co se stane příště a měl stále větší podezření, že Quil Ateara ví více, než mu řekl.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak 7: