Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak 5

02.12.2012 (13:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 4013×

„Poslední dobou mám pocit, jako by bylo tohle místo snad prokleté,“ hlesl. Ničilo jejich rodinu a oni zase způsobovali problémy lidem, kteří zde žijí.

„Carlisle,“ zastavil jej prosebně Edward.

„Promiň, Bellu do toho samozřejmě neřadím. Jenže nerad bych, aby se něco přihodilo.“

Edward s ním souhlasil.

„Už jsem přemýšlel, že bych se tam vrátil a pokusil se zjistit proč jde po nás...“

„Sám rozhodně ne!“zarazil jej Carlisle. „Já půjdu rozhodně s tebou a snad by bylo lepší, požádat i Jaspera s Emmettem.“

Edward na něj vděčně pohlédl. Byla pravdě, že byl z představy nahánění toho přízraku docela nesvůj a Jasper by jim mohl dost pomoci. Dokázal vycítit pocity ostatních a třeba by se mu podařilo i zjistit, zda je pro ně hrozbou...

5.

Carlisle nechtěl riskovat zbytečně vyčkávat, než by se něco opravdu stalo. Pod záminkou lovu tedy s ostatními ještě tu noc vyrazili z domu. Jen Alice něco tušila, ale neviděla nic určitého...

O co se vlastně jedná, Jasperovi a Emmettovi řekli až cestou. Jasper na ně nevěřícně zíral a Emmett okamžitě začal dělat narážky na jejich duchařskou výpravu. Čím více se však blížili, tím jeho fórky opadali. Dokonce i on začal vnímat tu napjatou atmosféru.

Kráčeli lesem poblíž hranic rezervace. Náhle ještě jasněji vnímali každé zašustění listí v korunách stromů a jakýkoli pohyb okolo.

Když se ozvala tupá rána, doslova nadskočili. Ohlédli se tím směrem, ale hustý porost jim nedovoloval tam dohlédnout. Chvíli byl naprostý klid, než se ozval další hluk. Hlasité šustění listí. Jako by někdo běžel. Bylo to neskutečně rychlé. Člověk to rozhodně nebyl a dokonce to bylo rychlejší než-li oni.

Pohled měli zabodnutý směrem, odkud se to ozývalo. Jasper sebou prudce trhl, když zahlédl tmavý stín mezerou mezi stromy. Pak se ozvala další rána.

Lesem, který byl náhle naprosto tichý, se z toho směru ozývaly rychlé tiché údery a občas bezdeché zaúpění.

Podívali se rychle po sobě . Všichni byli v bojovém postavení a stáli naprosto nehnutě, aby nevydali ani ten sebemenší zvuk. Carlisle jim hlavou naznačil k tomu místu. Jako na povel se pomalu vydali za těmi zvuky. Našlapovali opatrně, jako by se na ně mohlo něco v příští chvíli opravdu vrhnout.

Edward nakrčil nos. Současně si divného pachu všimli i ostatní. Ale než stačili jakkoli zareagovat, odhalil se jim pohled na postavu ležící na zemi.

Ihned se zastavili a hleděli na ni. V hustých tmavých vlasech byly zapletené větvičky a zacuchaně visely přes tvář.

Edward sice netušil, co je zač, ale tohle rozhodně přízrak nebyl. Na vlastní uši slyšel divoký tlukot srdce a přerývaný dech...

Náhle sebou postava prudce trhla a pohlédla přímo na ně.

„Proboha,“ hlesl Carlisle, když z rysů tváře poznal Efriho. Nyní však vypadal jinak. Ve tváři měl zoufalství, které se při pohledu na ně začalo měnit v neskrývanou zuřivost, která mu brázdila obličej. Jeho skrčené tělo se napjalo a on se vzepjal na paži a nohama se zapřel, jako by se v příští chvíli chtěl vrhnout přímo po nich. Carlisle začal ustupovat. Vztáhl paži k Emmettovi a tlačil jej sebou. Ostatní dva je okamžitě napodobili. Edwardovi došlo, že před nimi je měnič, podle všeho Efri. Byl jak zdivočelé zvíře, vůbec se neovládal. Dokonce si ani neuvědomoval, že se právě nachází několik metrů za hranicemi svého území. Jediné, co očividně v tu chvíli vnímal, byli oni a to, co jsou zač.

Lesem se ozvalo hrdelné zavrčení a Efri se vztyčil na nohy. Ačkoliv byl stále ještě bojovně nahrbený, Carlisel jej nevěřícně zkoumal. Neměl na sobě ani kousek oblečení a tak byly změny ještě patrnější. Jeho tělo bylo na hony vzdálené tomu vytáhlému mladíkovi, kterým byl ještě před pár dny.

Emmett zareagoval intuitivně. Zarazil se na místě a zaujal bojovnou pozici také. Nehodlal ustupovat komukoli a pokud na ně zaútočí, rozhodně to nebude na jeho záda!

Efri se začínal otřásat. S každým krůčkem kupředu k nim se šlachy na jeho těle stále silněji napínaly. Svíral a rozevíral pěsti. Carlisle se obával, že přesně ví, co to znamená...

Myslel, že do horší situace se snad ani dostat nemohli, ale v následující chvíli to musel přehodnotit. Kus od nich se ozvalo zavrčení. Edward s Jasperem se šokovaně ohlédli na obrovský stín, který se vyloupl mezi stromy.

Tlapy se tiše nořily do vlhkého listí a při jeho pohybu jim začalo docházet, proč jej neslyšeli. Pomalu je obcházel obloukem přímo k Efrimu, který jej snad zatím ani nezaregistroval. Vnímal převážně Emmetta, který mu jeho vzteklý pohled stále intenzivněji oplácel.

Carlisle těkal pohledem mezi oběma měniči. Netušil, co očekávat od toho druhého. Pohyboval se obezřetně, jako by byl na lovu, ale zároveň byl naprosto klidný. Musel si plně uvědomovat situaci okolo. Jeho srst byla hustá a v barvě mléčné kávy, jen na přední tlapě měl čistě bílou skvrnu, z níž jako by se rozbíhaly proužky bělostných chlupů i do stran.

Přerývané zaskučení však donutilo Caslisla přenést pozornost zpět k Efrimu, který se konečně zastavil, ale rozhodně ne proto, že by si své původní úmysly rozmyslel. Celá jeho tvář se stáhla v napnutou grimasu a pod silou toho, co se s ním dělo, téměř poklesl v kolenou...

Okolo čtyř upírů se mihl světlý stín. Lesem se rozlehla tlumená rána a oni uskočili úlekem, když se vlk vrhl po Efrim. Doskočil přímo vedle něj a tlapou jej srazil k zemi. Tlapou jej držel při zemi, že se Efriho tělo zabořilo do měkké lesní půdy.

Ten proti tomu tlaku nejprve bojoval, sápal se pažemi po mohutné tlapě, ale bezúspěšně. Po chvíli začal lapat po dechu a to jej teprve donutilo začít se zklidňovat. Když jeho útoky opadly, zmizela mu i tlapa z hrudi.

Carlisle to sledoval téměř bez hlesu, stejně jako jeho synové.

Efri už se o nic nepokusil, jen se překulil na bok a sípavě se nadechoval. Vlk na něj chvíli zíral a pak se obrátil k nim.

„Já....“ začal Carlisle, „chtěl bych vám poděkovat...“ Cítil rozpaky, když mluvil takto s vlkem, ale zároveň mu byl vděčný za to, že Efriho zastavil. Mohlo se to příšerně celé zvrtnout.

Nestačil to ale ani doříct a vlk se k nim otočil celý. Přikrčil přední tlapy a stáhl horní pysky. Varovně na ně zavrčel.

„Chtěli jsme jen...“ zvedl Carlisel paže v obranném gestu a snažil se to celé vysvětlit, ale vlk přešlápl z jedné tlapy na druhou a jeho vrčení zesílilo. Srst po těle se mu naježila a k úděsu všech čtyř, jako by začala tuhnout. Celé tělo vlka se začalo měnit v kámen. Zježená srst mu trčela jako bodliny a kamenná tlapa nepříjemně zaskřípala o kamínek na němž stál.

Byl jako živoucí socha. Carlisle s ostatními začal ustupovat. Netušil však, zda proto, aby vlka uklidnil nebo před tím co viděl.

Vlk konečně přestal vrčet a nehybně sledoval jak se vzdalují. Pohnul se znovu až byli dostatečně daleko. Obrátil se k Efrimu a prošel kolo něj. Jeho tiché našlapování ustalo až o několik metrů dál, když se po Efrim otočil a počkal, než se zvedl a vykročil za ním.

Chtěla bych Vám všem moc poděkovat za komentáře v předchozích kapitolách. Věřte mi, že si ani nedokážete představit, jak mě všechny potěšily. Když se člověk vrátí ubitý z práce a podívá se na ně, tak neuvěřitelně zvednou náladu a já se culím opět jak idiot.
Ještě jednou tedy obrovské díky.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak 5: