Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak 3

30.11.2012 (10:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2858×

Carlisle na něj hleděl a dělal si jasno v tom, co mu ten stařec vlastně řekl. To oni mohli za přeměnu zdejších lidí na měniče. Vždy když se zde objevili, po čase si opravdu začali všímat, jak se začaly jejich stopy objevovat stále častěji a častěji okolo hranic La Push. Nikdy jej však ani nenapadlo, že to má souvislost s jeho rodinou...

„Vypadněte!“ zavrčel na něj stařec.

Carlisle se na něj naposledy podíval. Jestli tohle všechno byla pravda. Tak odejít opravdu bylo to nejlepší, co pro toho chlapce mohl udělat.

3.

Když se Carlisle vrátil domů, zvažoval, zda by nebylo lepší, kdyby odjeli, ale na to už bylo podle všeho pozdě. Rozhlédl se po ostatních. Přijeli sem, aby se konečně vyrovnali se vzpomínkami na tohle místo a Bellu a především pro Edwarda to bylo těžké. Nechtěl, aby si tím musel projít znovu.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Edward se tou dobou opět toulal venku. Stále častěji měl ten zvláštní pocit, jako by jej okolí pozorovalo. Nikdo okolo ale nebyl. Vlastně se les ponořil až do nepříjemného ticha. Chvílemi měl dokonce pocit, že pokud se otočí, bude tam někdo stát, ale vždy když tak udělal, nebylo tam ani živáčka. Jen tiché stromy.

Raději vykročil dále a snažil se to nevnímat. Byl tak zabraný do vlastních úvah, že si téměř nevšiml muže, který právě nakládal poslední nářadí na korbu náklaďáku. Teprve až mu byl na dohled, překvapeně se tím směrem ohlédl.

Muž jej zaregistroval jen o okamžik později. A podle všeho tady pracoval jako dřevorubec.

„Chceš svézt?“ zahalekal na něj.

Edward jen zavrtěl hlavou.

„No jak myslíš, ale já bych se tu moc dlouho nezdržoval.“ Edward se na něj zaraženě podíval, když v jeho mysli zahlédl úvahy o tom, že tady straší.

„Jak to myslíte?“ vyrazil k němu Edward.

„No povídá se, že tu žije nějaký přízrak, duch... Nevím sice kde to lidi vzali, ale pravdou je, že tu občas mívám divnej pocit, obzvláště když se začne stmívat.“

Edward tomu muži musel dát za pravdu. Na tom lese bylo něco zvláštního.

„Nerozmyslel sis to?“ zeptal se jej znovu muž, ale Edward se vděčně pousmál a zavrtěl hlavou.

Sledoval, jak jeho náklaďák mizí na hrbolaté cestě a pak se zahleděl okolo sebe.

Takže to nebyl jen jeho pocit... Jen teď netušil, zda je to dobrá zpráva nebo ne. Rozhodně jej to však zajímalo stále více.

Toho dne se vrátil dříve a zamířil hned do svého pokoje. Snažil se z místních novin najít nějaké články, které by vysvětlovaly, kde se ta pověst o přízraku vzala. Jediné, na co však narazil, byly drobné narážky, z nichž ta první byla stará téměř čtyřicet let.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Ráno vyšel z pokoje hned, jak zaslechl Esme v přízemí.

„Dobré ráno,“ usmála se na něj. „Děje se něco?“

„Jen jsem se tě chtěl zeptat...“ začal a přemýšlel, jak to říct, aby se nebála, že už začíná šílet. „Když jsi zařizovala věci okolo domu a školy, nezaslechlas něco divného o těch lesích za Forks?“

Na okamžik nakrčila čelo, jak si snažila něco vybavit.

„Vlastně ano, ale většinou jen ty, co se týkají La Push.“

„Aha,“ hlesl.

„Proč se ptáš?“ zamumlala, zatím co si skládala složky do aktovky.

„Včera jsem potkal nějakého muže a ten říkal něco o přízraku...“ zavrtěl hlavou Edward, že to vlastně není až tak důležité.

„Přízraku?“ zarazila se. „V lesích za Forks směrem k La Push prý taková pověra koluje, ale nikdy se tam vlastně nic moc nestalo.“

Edward přikývl.

Uvažoval nad tím, ještě když s ostatními nasedali do aut, aby se vydali do školy. Když však otevřel dveře svého auta, prudce se otočil. Téměř se mu až zježily chloupky na krku. Měl naprosto neochvějnou jistotu, že tam někdo musí být. Jenže za ním byl jen prázdný trávník u jejich domu a kus za ním les.

Znovu měl ten divný pocit, ale to přece nebylo možné. Byl den a jejich dům stál na opačné straně Forks. Přesto by přísahal, že cítil ten přízrak někde poblíž. Zmateně se rozhlížel.

„Edwarde, tak jedeš?“ křikl na něj Jasper.

„Jo,“ zamumlal potichu a naposledy se rozhlédl, než nesedl.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Efri se zmítal na posteli a myslel, že snad shoří. Nedokázal se téměř už ani pohnout. Trvalo to už několik dní a stále se to nezlepšovalo. Máma za ním pořád chodila, ale ani ona nedokázala snést pohled na to, jak tu trpí... Tak proč, probůh, něco neudělala! Nechápal to!

Náhle ucítil silný tlak v hrudi. Pomalu se změnil ve sžíravé horko a šířilo se mu po celém těle. Prostupovalo každý jeho kousíček, dokud nedoputovalo až do konečků jeho prstů. Pak to ustalo.

Cítil své tělo, celé zbrocené potem, ale horkost, která jej ovládala, pomalu polevovala. Znaveně ležel a vnímal, jak jeho srdce stále divoce bije, jako by netušilo, že by se mělo také zklidnit. Doslova jeho silné údery slyšel, jak se rozléhají po pokoji. Stejně jako dech. Připadal mu tak hlasitý, jako by funěl po doběhnutém maratonu...

Něco na něm bylo divného. Netušil co, ale jasně to cítil.

Přes tvář mu přelétl stín. Ohlédl se k oknu, kudy pokoj osvětloval měsíc. Ozařoval i postavu, která se vztyčila u okna. Nehlučným krokem se blížila až k němu. Tvář měla sice ve stínu, ale on i přesto dokázal rozeznat její rysy a hlavně oči. Z dívčí tváře se na něj upíraly oříškově hnědé oči, od kterých nedokázal odtrhnout pohled.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak 3: