Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Příval štěstí, nebo smutku? - 14. kapitola

30.11.2010 (10:00) • Bambulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1918×

14. kapitola - Happy End?

Pohled nikoho:

„Jasně, že Michelle není v Cravře. Takové město neexistuje. Aro si to vymyslel." Alice protočila oči. Jak může být její bratr tak hloupý?

„A proč jsme teda odešli?" vyjel na ni Edward.

„Potřebujeme vymyslet plán," vysvětlila Alice. „Michelle je pořád ještě v hradu. Bella a Rosalie se snaží vymyslet plán, jak ji zachránit."

Pohled Belly:

„Aro, zamysli se! Rosalie sem Michelle přivedla. Rosalie si Michelle odvede," vřískala jsem. Už jsem toho měla dost. Chtěla jsem domů. Vlastně... Žádný domov nemám.

„Dobře," vzdal to Aro. „Michelle?"

„Pane?" ozvala se Michelle. „Vy jste ještě tady?" otočila se na nás.

„Jsou. A neodejdou bez tebe. Půjdeš s nimi?" zeptal se Aro nevrle.

„Ano," odpověděla Michelle znudeně. Co?

Michelle s námi jde! Zavolala jsem Edwardovi a řekla, že do týdne jsme u nich.

Po týdnu u Cullenových:

„Ahoj," pozdravila jsem tiše.

„Promiň," zamumlal Edward.

„V pohodě," usmála jsem se. „Pochopila jsem to. Byl jsi tak vystresovaný ze „smrti" Michelle, že ses potřeboval odreagovat. Můžu si za to sama."

„Nemůžes, Bello. Nikdo za to nemůže, leda já. Promiň, já tě nikdy nemiloval. Miluji Michelle." Edward se odvrátil, ale mně to nevadilo. Cítila jsem se... svobodná. Jako bych se narodila pro upíří život.

Proč si dělat starosti s tím, co bude, když nevím, co je? Ale zjistím to.

„Tati?" zaklepala jsem o hodinu později na tátovy dveře.

„Bello?" Byl překvapený. A... šťastný. „Jsi jiná. Šťastnější."

„Máš pravdu," usmála jsem se. „Ale důvod ti říci nemůžu. Je to tajné."

„Omlouvám se. Za všechno, co jsem ti udělal. Byl jsem moc rád, že jsi přijela."

„Nic jsi mi neudělal. Mám tě moc ráda, tati," řekla jsem a objala ho.

„Rád bych ti něco řekl," začal táta. „Když jsi tady nebyla, bylo mi smutno. No a pak... Prostě přijela jedna moje dávná přítelkyně."

„Tati! Ty máš přítelkyni?" Všechno bylo dokonalé. Až na mě.

Táta mi všechno vysvětlil. Záleželo mu na mně a byl moc rád, když jsem se rozhodla přijet sem, do Forks.

Vlastně jsem si teď něco uvědomila... Nikdo nemohl za to, že jsem se neměla dobře. Chtěla jsem to hodit na mámu a tátu, ale oni za to nemohli! Snažili se mi ve všem vyhovět, snažili se, abych měla šťastný život - když už se rozvedli.

Když se rodiče rozvedli, zhroutil se mi svět. Byly mi tři... Všichni si myslí, že si to nepamatuji, ale já vím něco jiného.

„Bello! Jsem ráda, že tě konečně poznávám!" usmála se na mě neznámá žena. Usoudila jsem, že to bude tátova přítelkyně.

„Já také, já také," odpověděla jsem a prohrábla si vlasy. Chtěla jsem působit lidsky.

„Můžeš my tykat, Bello!" Napřáhla ke mně ruku. „Jsem Maiken. Mám adoptovaného syna, Kiana." Ufff, syn? To budu muset hlídat?

„Půjdu se projít, nevadí?" Přála jsem jim to, ale nechtěla jsem jim pokazit náladu svým protivným chováním.

„Ne, to je v pořádku."

Dnes jsem si něco důležitého uvědomila. Nepotřebuji kluky, abych mohla mít šťastný život. Já je ani nechci. Chci žít svůj klidný, upíří život, než mě někdo spálí, zapsala jsem a zaklapla deník. Pomohl mi, když jsem byla v těžkých chvílích. Mohla jsem se vypsat ze svých problémů. Ale už ho nepotřebuji. Jako by ze mě něco spadlo, když jsem viděla všechny kolem mě, jak jsou šťastní.

Přijde mi, že jsem pro upíří život byla stvořena. Svůj lidský život jsem se neměla příliš dobře... Najednou jsem upír a všechno je najednou lepší. Ale možná se mi to jen zdá. Ano, určitě si to jen namlouvám.

Chovala jsem se naprosto příšerně, tak se nemůžu divit, že se mnou nikdo nevydržel. Byla to moje chyba, nikoho jiného.

Vzdychla jsem. „Sbohem," zašeptala jsem a hodila sešit do vody. Dlouho jsem sledovala klidnou vodu.

„Ahoj," ozval se hlas za mnou. Prudce jsem se otočila. Málem jsem zapoměla na lidskou rychlost. Jenže za mnou stál upír.

„Kdo jsi?" vyštěkla jsem. „Jdi pryč!"

„Počkej!" zaškemral. „Jsem Kian, nevlastní syn Maiken."

„Co tady chceš? Nech mě být!" vrčela jsem. Vůbec se mi nelíbilo, že o něm nic nevím. Mohl to být klidně nějaký vrah upírů. „Odcházím!" zasyčela jsem.

„Počkej, proč na tebe nepůsobí můj dar?" divil se Kian. Vrahové se vždycky vyptávají.

„Mám vlastní dar. Štít." Potřebovala jsem se něčím vytáhnout. „Co máš za dar?"

„Svou vůlí dokážu lidi - nebo upíry - přimět, aby dělali to, co já chci," zamručel. Vyplázla jsem na něj jazyk a odběhla do lesa.

Vytáhla jsem mobil a podívala se na displej. Jedenáct hodin, jedenáct minut. Mým přáním je, aby byli všichni šťastní. Já nechci být šťastná. Jsem proti typickým „happy endům".

Posledních pár měsíců jsem se extra dobře neměla. Ale čí je to chyba? Ničí. Bylo to zábavné. Nemám ráda, když vím, co se přesně stane. Miluji dobrodružství.

„Proč jsi mi utekla?" ozval se zase ten protivný hlas.

„Co chceš? Přestaň mě pronásledovat," syčela jsem.

„Nic nechci. Hele, já nevím, co jsem ti udělal! Vždyť se ani neznáme," řekl.

„Tak vidíš. Neznáme se. A ani se nepoznáme," kysele jsem se na něj usmála.

„Někdo ti ublížil, viď? Nevylévej si vztek na mně!" zamumlal.

„Omlouvám se, pane psychologu!" vyprskla jsem. „Nech mě být!" Pečlivě jsem odsekla každé slovo.

„Nebo co?" zeptal se sladce. Otevřela jsem pusu, ale rychle ji zase zavřela. Co jsem měla říct?

***

Jsem šťastná. Nemám Edwarda, ale já už se s tím nějak poperu. Můj život není jednoduchý, ale čí ano?

Rozhodla jsem se, že odjedu do Afriky a budu tam žít. Dál se budu živit krví zvířat. Je to jednoduché...

„Zvládnu to," mumlala jsem si pro sebe. „Jsem upírka, nic mi neublíží." Znovu jsem se nadechla, i když jsem to nepotřebovala.

„Bello!" zvolala Alice, když jsem vešla do dveří.

„Isabella," usmála jsem se. Alice vytřeštila oči.

„Co se ti stalo? Nesnášíš, když se ti říká Isabello!" vyjekla a sahala mi na čelo. Asi zapoměla, že už nejsem člověk.

„Přemýšlela jsem," řekla jsem na vysvětlenou. „Isabella se ke mně víc hodí. Navíc mi to dodává jistotu. Jistotu, že jsem to pořád já, i když jsem někdo jiný."

„Pořád to budeš ty, Bello. Úžasná přítelkyně. Kamarádka, kterou jsem potřebovala!" odporovala Alice. Já jsem jen zavrtěla hlavou.

„Budeš nám chybět, Isabello." Ani jsem si Esmé nevšimla.

„Vy mně také, ale je na čase zažít nový život. Přišla jsem se rozloučit, takže..." Na chvíli jsem se odmlčela. „Ahoj."

„Sbohem. Šťastnou cestu," ozval se hlas, který jsem nečekala. Michelle. Poprvé mi bylo líto, že jsem upírka. Nemůžu plakat. Jak pošetilé.

„Díky," zamumlala jsem a vyrazila ze dveří. Chtěla jsem to mít rychle za sebou, což se povedlo. Naposledy jsem se ohlédla na ten úžasný dům. „Sbohem," zašeptala jsem.

***

Rozloučila jsem se s tátou, rozloučila jsem se s Cullenovými. Nikdo už nezbýval, tak jsem jednoduše vyrazila na cestu.

***

Pohled nikoho:

Isabella odcházela, nechávala za sebou minulost. Byla příliš bojácná, než aby tady zůstala. Ale lidé - upíři - ji chápali. Nemohla se dívat na štěstí, když ona ho neměla.

Nevadilo jí, že jde sama. Alice chtěla jít s ní, ale Isabella odmítla. Alice pro ni byla velmi dobrou kamarádkou, ale měla zázemí tady.

Šla už pár dní, když se nečekaně zastavila. Celou dobu ji někdo sledoval, jenže ona si to neuvědomila. Doufala, že to není ten protivný Kian, nevlastní syn přítelkyně jejího otce.

„Jdi pryč," zasyčela.

„Čekala jsem, kdy mne objevíš," zachichotala se Alice. Isabella se nepatrně usmála. „Půjdu s tebou."

„Dobře." Isabella neměla sílu jí odporovat. Byly to opravdové kamarádky, které pro sebe udělají cokoliv.

Nevěděly, za čím jdou, co objeví. Ale přesto vedle sebe mlčky kráčely. K úžasným dobrodružstvím, která je čekala. K úžasné lásce, která je - obě - čekala.

Konec

***

Doufám, že se Vám moje povídka líbila. Moc komentářů u ní nebylo, ale přesto doufám, že se alespoň jednomu člověku líbila... :)

Teď už je na Vás, jak si představíte, že to bylo dál. Konec jsem nechala celkem otevřený, ale jiný být nemůže. Napsala jsem to, jak jsem to cítila.

Tak takhle skončila moje první - a rozhodně ne poslední - kapitolovka. Doufám, že jsem Vás nezklamala!

Byla bych ráda, kdybyste mi napsali, jak se Vám celá povídka líbila.

Věnováno...

... mému srdci. Nevysvětlím proč, protože to sama nevím.

Autor: Bambulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příval štěstí, nebo smutku? - 14. kapitola: