No, v této kapitolce se dá říct, že si Bella s Edwardem k sobě našli cestičku a jeden druhýmu začíná podvědomě odpouštět ;). Třětí kapitolka FF na pokračování, kterou píšu s EvilAngel :). S láskou BeckyCullen a EvilAngel <3.
06.09.2010 (20:45) • BeckyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 947×
Rozzuřeně jsem zavrčel. Je to až k nevíře, jak si ta malá a bezbraná uličnice fandí.
Já jsem se musela usmát a šla jsme ladným krokem dál do Forks. Slyšela jsem jeho vrčení. A jen mě to víc povzbudilo.
Vztal jsem a rozběhl se za ní. „Tak hele, přestaň! Nechci tě zabíjet!“ řekl jsem jí pouhou čistou pravdu.
Zase si tak věří, pomyslela jsem si. Ignorovala jsem ho a šla jsem prostě dál. „To je tvá blbost,“ řekla jsem pouze.
„Ano to je a tvá blbost bude, když opravdu někoho zabiješ!“ Pohlédl jsem na ni. Až teprve teď jsem si všiml její barvy očí. Byla stejná jako naše. Je vegetariánka! Přišlo mi to nemožné. Nedívám se už nikdy na barvu očí, zvykl jsem si, že jsou všichni stejný, že mají všichni stejnou barvu očí. Karmínově rudou. A ona byla jiná.
Všimla jsem si, že pohlédl do mých očí. Sakra. Tohle není fér. Jednou jedinkrát v životě bych si přála lovit lidi. Ihned jsem tu myšlenku ale zhnuseně zahnala a v myšlenkách se okřikla. Podívala jsem se na něj.
„Ty nejsi jako on, ty nejsi jako ostatní,“ řekl jsem udiveně. Opravdu mě to fascinovalo. Byl jsem zvyklí, že se všichni dávají tou snažší cestou, loví lidi. Tohle je po tolika letech nové poznání.
„Ne. Nejsem. On mě sice přeměnil a zachránil život, když jsem si jako člověk podřezala žíly, ale já nechtěla zabíjet lidi. Připadalo mi to nechutné. On mi pouze pomáhal. Dalo se říct, že to byl můj adoptivní otec. Jeho jsem přišla jen pomstít, ne zabíjet,“ řekla jsem a podívala se do země. Už jsem nic neskrývala. Má tvář byla plná smutku a bolesti.
„Zasloužil si smrt. Nebyl první, kdo zemřel tímto způsobem... Uvědom si to.“ Postesklo se mi po pohledu do jejích zlatavo-hnědých očí, tak jsem jí přiložil prst pod bradu a hlavu jí nadzvedl, abych jí opět viděl přímo do očí.
Já jsem se na něj podívala a malinko sebou cukla, když se mě dotkl. Podívala jsem se mu do očí. „Já si to uvědomuju, ale ty jsi mi zabil přítele. Otce. Vím, lovil na špatném místě, ale to jsi ho nemohl jen upozornit a vykázat ho? Vždyť každý má přece rodinu,“ řekla jsem a oči se mi pouze zaleskly smutkem. Nemohla jsem brečet. Uronit pro něj jedinou jedinečnou slzu.
„Jsme zvyklí, že ti, které musíme zabít, jsou sami! Netušil jsem, že k němu někdo patří! A jak jsem taky probůh mohl? Kdybys byla s ním, nic by se mu nestalo! My prostě zabíjíme ty, co jsou sami a loví lidi na našem území! Jsou problémoví! Nejde se s nimi domluvit!“
„Nikdy s ním nechodím na jeho lovy! Dělá se mi z toho špatně,“ vyštěkla jsem nevrle popadla jeho ruku za zápěstí a srazila ji dolů z mé brady. Ihned jsem ji pak pustila. Nechtěla jsem to řešit. Už mě i přešla chuť na pomstu. Rozešla jsem se lesem ladným krokem do Forks. Měla jsem v plánu nasednout na letadlo a vrátit se do Seattlu a nikdy se sem nevrátit.
Jen jsem koukal, jak odchází. Neměl jsem náladu už nic řešit. Když vím, že nebude lovit lidi, nemám se čeho bát.
Já jsem šla dál. V hlavě mi vířily myšlenky a vzpomínky. Měla jsem sto chutí jít na tu mýtinu a zůstat na ní na věky. Na věky s ním. S jeho krví. Sklopila jsem hlavu a šla rychlím krokem dál. Přece jen tu byla ještě jedna možnost. A to prozradit se před lidmi. Upálili by mě a já bych šla za Jimmym.
Bylo mi trochu proti srsti, nechat odejít tak zajímavou bytost, ale co jsem měl dělat. Takovou, jako je ona, potkáváme zřídka kdy. Vlastně, za celou naši existenci jsme potkali jen tři ženy jako jsme my, ona... Tanya, Irina a Kate. Kdybych jí tak aspoň mohl číst myšlenky...
Nechala jsem to být a něco jsem si nemohla odpustit, když už jsem byla na tom odchodu. Do hlavy ho trefila jedna velká šišky. Já se jen ohlédla, jestli jsem se trefila a když jsem zjistila, že jo, usmála sem se.
Au! Ta malá... Tohle bylo opravdu nečekané. Sehnul jsem se pro tu šišku a hodil ji po ní. Mám dost síly, i naše soustředěnost přidává na jistotě, že ji neminu...
Trefil mě šiškou do zad a já se otočila s legračním úšklebkem. Hodila jsem po něm pomocí telepatie další.
Je mi to až k neuvěření, co ona všechno ovládá. Neproniknu do jejích myšlenek a když si umane, že mám dostat šiškou do hlavy, stane se to. Neuvěřitelné.
Já jsem se na něj jen usmála. Pootočila jsem se a rozešla se zase dál. Při tom jsem se usmívala. Zalíbil se mi, ale nenechala jsem to na sobě znát.
Snad jen pro její chování se mi začínala vrývat do paměti. Neznám však ani její jméno, znám jen jméno toho upíra, jemuž jsem dnes vzal existenci. Jimmy, to jest jeho jméno.
Autor: BeckyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Přinesl mi tě osud - 3. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!