Tak jsem se rozhodla dát dohromady zbytek kapitolek spoluautorské práce s EvilAngel "Přinesl mi tě osud". Tak tedy, Edward se setkává s Bells, ale nevypadá to nějak nadějně, vlastně, vzhledem k okolnostem je docela pochopitelné, že se nemohou vystát, dále také Bella touží pomstít svého přítele... Tákže s láskou BeckyCullen a EvilAngel <3.
05.09.2010 (20:45) • BeckyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 997×
Usoudil jsem, že asi nebude náhodná kolemjdoucí. Začal jsem uvažovat, zda raději utéct, či dělat, že nevím, o čem mluví. Rozhodl jsem se pro druhou možnost.
„Nevím, o čem mluvíš,“ řekl jsem s umělou jistotou v hlase.
„Ne? Překvapivé. Jdu po tvé stopě už od mýtiny. Nedělej ze mě blbou,“ řekla jsem nenávistně a oči mi jiskřily. Co si to sakra myslí? Že mu na to skočím?! Hlupák! Pomyslela jsem si. Nemohl mi číst myšlenky. Štěstí.
„Tak hele. O tamtoho ti jde?“ zhnuseně jsem na ni vyštěkl.
„Jo,“ řekla jsem docela klidným hláskem a usmála se. Ale ten usměv byl plný té zloby a nenávisti.
„Tak to je škoda. Zavazuju se k mlčenlivosti. A teď mě omluv, nemám náladu na vybavování se s takovýma, jaký jsi ty.“ Otočil jsem se a byl jsem připraven k odchodu.
Obrátila jsem oči v sloup. Pitomeček, pomyslela jsem si a vztekle na něj zasyčela. Připravila jsem se, že zaútočím. Chtěla jsem pomstu. A ta bude sladká. Nebo aspoň doufám.
Otočil jsem se opět k ní. „Můžeš toho nechat? Prosím.“
„Ne a nepros,“ řekla jsem tichým hláskem.
„Radím ti, přestaň, nebo skončíš jako ten tvůj ubohej kamarád!“ ucedil jsem zkrz zuby.
„To si nemyslím,“ řekla jsem stále tím klidným hlasem a narovnala se.
„A já se obávám, že ano. A já se nepletu,“ odsekl jsem a znovu si ji prohlédl.
„Ne?“ řekla jsem a musela jsem se usmát… Protože mi nemohl číst myšlenky, nečekal, že mu narazí do hlavy pár šišek ze stromu. Mávla jsme jen nevinně rukou.
„Ty...!“ ucedil jsem opět zkrz zuby.
„Ano? Chtěl jsi něco?“ řekla jsem s nevinným výrazem a podívala se na něj. Hrála jsem si s ním.
„Já tě asi,“ sykl jsem na ní snad až příliž vztekle.
„Copak?“ řekla jsem mu a škodolibě se usmála. Pohrávala sem si s ním.
„Nech mě jít, ano?!“ řekl jsem naštvaně.
„Ne, ne,“ řekla jsem. Ve větru mi zavlály vlasy.
„Co ode mě sakra chceš?! Tvého kámoše už ti nevrátím! Jsi tu zbytečně, můžeš jít,“ řekl jsem otráveným hlasem. Už mi začínala lést pekelně na nervy.
„Co třeba pomstu,“ řekla jsem a víc se narovnala. Pomalu se stmívalo a lesem zavládal klid.
„Tu nedostaneš!“ řekl jsem vzdorovitě. „Nikdy!“
„Ne? To si já nemyslím“ řekla jsem. Zavál chladný větřík, který mě pohladil po kůži a vlasy mi přenesl na jednu stranu ramene. Usmála sem se malinko.
„Jdi pryč,“ řekl jsem již klidným hlasem. „Pomsta se nekoná.“
„Bohužel si myslím něco jiného. Pročpak by se neměla konat?“ optala jsem se. Do hlavy ho trefily další šišky.
„Protože jestli budu chtít, okamžitě tě můžu odstranit z tohoto světa!“ sykl jsem a koukl se na strom nad sebou, abych zjistil, co je s těma zatracenýma šiškama.
„Jasně, tomu tak budu věřit,“ řekla jsem a musela se uchechnout.
„Tak třeba toho tvého kamaráda jsem sundal dočista lehce, ty pro mě tedy nebudeš o moc těžším soustem,“ dodal jsem s dokoalou klidností.
„Jo a kdo si myslíš, že ti tu celou dobu hází šišky na hlavu?“ zeptala jsem se jako jen tak mimochodem a udělala u toho úšklebek. Pitomec, pomyslela jsem si.
„Jo, a kdo si myslíš, že ti může kdykoliv přištědřit jednu ránu?“ oplatil jsem jí vřele její úšklebek.
„Zkus to a uvidíš," řekla jsem mu s dalším úšklebkem.
„Škoda, chudinky nemlátím,“ řekl jsem napyšněným hlasem, „je to pod mou úroveň,“ pokračoval jsem.
Já obrátila oči v sloup. To bude oříšek, pomyslela jsem si nakvašeně. Už teď jsme jeho namyšlenosti měla plný zuby. „Jo, to bude tím, že já nejsem chudinka,“ řekla jsem.
„Radím ti, nefandi si tak moc, nemusí to dobře skončit.“ Věnoval jsem jí další úšklebek.
„Promiň, ale jediný, kdo si tu fandí, jsi ty“ řekla jsme mu kysele a nakvašeně.
„Opravdu? Tím chceš říct jako co, že se tě mám bát?!“ zasmál jsem se.
„To zrovna ne,“ vyprskla jsem ze sebe a narovnala se zpříma a ušklíbla se. „Co když tu někoho zabiju?“ řekla jsem
„Tak to půjdeš rovnou za svým kamarádem a já si budu moct na svůj účet připsat další trofej,“ ušklíbl jsem se. Nemá proti mně sebemenší šanci.
„Fajn, tak já to zkusím,“ řekla jsem a otočila se směrem z lesa do městečka Forks, kde byli lidé. Rozešla jsem se tam.
Vyšel jsem okamžitě za ní. „Hou, hou, hou... Kam to sakra jdeš? Jsi snad sebevražedkyně?!“ stoupl jsem si před ni, aby se zastavila. „Opravdu tě zabiju, pokud to bude nutné! Ale není...“
„Jo a proč ty jsi pořád tak zatrpklý a nedokážeš pochopit, že se ti to nepovede?!“ vyštěkla jsem na něj nevrle a strčila si ho pořádnou silou z cesty. Bylo to poprvé, co jsem se ho dotkla. Rozešla jsem se dál.
Autor: BeckyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Přinesl mi tě osud - 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!