Má třetí povídka bude tentokrát o světě Volturiových. Vypravíme se do ulic Volterry, kde se bude odehrávat život upíří princezny Isis, která si říká Bella. A do prologu jsem vám napsala něco o minulosti téhle vládkyně upírů.
10.11.2010 (10:00) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1820×
Prolog
Stála jsem před dveřmi do velkého sálu. Za dveřmi na mě čekalo několik desítek upírů a můj milovaný otec Aro, král Volterry ale také jeho bratr Caius (Marcus byl již dva roky mrtev). Dnes byl poslední den mého lidského života a za tři dny, začne můj nový život, život upírky Belly Volturi. Jane, má upíří kamarádka, mě vzala za ruku a já se pořádně nadechla, už byl čas. Vstoupily jsme tedy do velké místnosti. Aro povstal a šel k nám. Jane se uklonila a pak se šla postavit na své místo. Pak všichni odešli, až na Jane, Ara a samozřejmě mě.
Šli jsme tajnými chodbami do mého pokoje, o tomto místě věděl jen Aro, Jane a já. Byla jsem dobře skrytá, Aro si mě hlídal, bál se aby se mi něco nestalo. Ne každý z gardy měl dokonalé sebeovládání jako třeba Jane a Aro.
„Připravená?“ zeptal se Aro laskavě.
„Pokud se na tohle dá připravit,“ odpověděla jsem.
„Dobře, bude to bolet,“ varoval mě, ale to už jsem věděla, stihli mi to říct snad všichni upíři z gardy. Pomalu jsem se tedy nadechla a připravila se na bolest tak, jak jsem jen mohla. Ještě jsem se naposledy podívala na Jane.
„Neboj, zůstanu tu celou dobu,“ slíbila a pak se připravila, aby mě mohla chytit, když spadnu. Aro se plně soustředil, a tak jsem si odhrnula cop mých dlouhých hnědých vlasů. Začala mi být zima a mé srdce bilo jako splašené, jako by vědělo, že je jeho konec, že už brzy dotluče. Pak mě Aro kousl, ani jsem nezačala křičet, i když bolest to byla hrozná. Začaly mě pálit ruce, jako bych v nich držela nějaký hořící předmět, za chvíli se oheň rozšířil po celém těle.
Po pár dnech, které se mi zdály jako roky, bolest začala ustupovat z rukou, ale všechna se soustředila už jen na jeden bod mého těla, na srdce. Bolest to byla ukrutná, ale já nekřičela. Chtěla jsem, ale pak jsem si vzpomněla na Jane, která, ač to nedávala znát, byla velice citlivá hlavně na mé pocity a Aro by si vyčítal to, že mě kousl. Ne, nesměla jsem dát najevo tu hroznou bolest už jen kvůli otci. Aro byl na mě háklivý, když jsem před dvěmi lety přišla do Volterry. Marcus byl naštvaný na mě i na Ara. Jen co zavolal Felixe, aby mě zabil, už neměl hlavu. A tak skončil jeho upírský život. Hodně dlouho jsem si to vyčítala, ale všichni mi říkali, že za to nemůžu. Že Marcus musel vědět, že Aro by svou novou dceru zavraždit nenechal. Ano, Aro mě našel na ulicích Volterry, kde jsem se toulala už několik měsíců. Hned si mě oblíbil. a když zjistil, že na mě jeho moc nefunguje, dovedl mě sem a nazval svou dcerou. Až později jsem zjistila, že je to vlastně král všech upírů. Ovšem jedno mi na něm vadilo. Nenáviděl upíry, kteří lovili zvířata. Já totiž nechtěla zabíjet lidi. Pak jsem se probrala ze vzpomínek a znovu začala vnímat tu ukrutnou bolest. Mé srdce bilo jako o závod.
„Už to bude, nejspíš nás už slyší,“ oznámila někomu Jane.
„Konečně, dceruško, slyšíš mě?“ ptal se Aro, ale já nemohla odpovědět, bolest byla moc silná.
„Já se snad utrápím, už tři dny tu stojím a pořád nic,“ povzdechl si otec.
„Copak neslyšíte?“ ptala se Jane podrážděně. „Srdce jí bije daleko rychleji, už je to u konce,“ ujistila ho.
„Tak proč neodpovídá?“ ptal se nešťastně otec.
„Jak to mám vědět?“ ptala se Jane, už byla vážně naštvaná. Věděla jsem, že se brzy neudrží, ale to jsem nemohla dopustit. Aro by ji pak určitě zabil, ale co mám dělat? Ptala jsem se sama sebe.
„Přiveď mi Carlislea!“ zařval otec.
„Copak si nevzpomínáte, výsosti? Chtěl jste ho popravit za to, že se živil krví zvířat, ale utekl, on i jeho žena,“ odpověděla mu Jane už docela klidně.
„Tak ho běž hledat, klidně na kraj světa!“
„Vše probíhá v pořádku, jen se musíte uklidnit veličenstvo,“ řekla Jane, ale šlo poznat z jejího hlasu, že stačí málo a použije svou moc. Neměla moc trpělivosti.
Pak se něco změnilo, srdce bouchlo, pak ještě jednou a nakonec nic. Pomalu jsem se nadechla, ale nebyla to úleva. Vzduch pro mě byl nic, už nebyl potřebný k životu. Ucítila jsem, ale mnoho zajímavých pachů, hodně intenzivních. Pak jsem otevřela oči a uviděla celou místnost, bylo to, jako bych nikdy v životě doopravdy neviděla. Měla jsem za to, že můj pokoj znám jako své boty, ale opak byl pravdou. Teď jsem viděla každou ulomenou třísku. Postavila jsem se. Ten pohyb byl rychlý a přitom jsem viděla vše, co se kolem mě mihlo tak, že by se to mělo změnit v rozmazanou čáru, ale bylo to pořád ostré.
„Vítej, Isis Volturi,“ usmál se na mě otec. Ano, takové mi vybral jméno. Egyptská bohyně, Isis.
„Princezno,“ uklonila se Jane a já se jen zasmála. Nedovedla jsem si představit, že bych byla princeznou.
Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Princezna Volterry (Prolog):
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!