Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princezna labutí 4

28.01.2010 (08:30) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2126×

4. Kapitola

„O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností.“ Robert Fulghum

Tohle nedopadne dobře, vážně ne. Mám pocit, že už nikdy nespatřím světla Paříže, Cullenovi, Ashera… Cosi mi říká, že tady se má a Alicina cesta rozdělují. Ale jakým směrem?

Vznášeli jsme se někde nad Alpami. Jasper s Carlislem mi vysvětlovali, jak bude všechno probíhat, Alice tvrdě spala. Nedivila jsem se jí. Dlouho do noci se s námi snažila udržet krok a být u toho, když jsme něco plánovali, ale nakonec prohrála boj s únavou.

Netušila, co jsme změnili. Jak jsem ji mohla říct, že ji bude Carlisle držet v pozadí, zatímco já budu podkopávat systém? Chtěla se aktivně účastnit, jenže nám všem připadla příliš mladá a křehká na to, aby se k nám mohla připojit.

Stále jsem v ní viděla tu samou malou holčičku, která mi před čtyřmi lety s ledovým klidem řekla, proč letíme do Paříže. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že ji tím ubližuji, ale to já jsem tu byla rodič a rozhodla jsem, jak nejlépe jsem dovedla. Nic se jí nestane, i kdybych měla padnout.

Aro Volturi

Seděl jsem znuděně na svém místě a prohlížel si ty upíry dole pode mnou. Naivně si mysleli, že když dostali pozvánku na náš ples, jsou něco extra. Zvali jsme je jen z povinnosti. Jednou jsme jim udělili tituly a teď jsme museli žít s následky těch rozmařilých činů.

Pohledem jsem brouzdal od jednoho k druhému, mnohdy jsem ani nevěděl, o koho se jedná. Prostě tu byli. Za mými zády stál Dean Lefevre, můj nový přírůstek do mé malé gardy. Kdysi býval stejní jako oni, upírský šlechtic, dnes si ho nikdo nevšiml. Vedle něj netrpělivě přešlapovala z nohy na nohu má věrná Jane. Dlouhé, černé šaty jí kopírovaly dětskou, štíhlou postavu. Někde v davu hlídali Felix a Demeteri, u vchodových dveří stál na stráži Janin bratr Alec.

Jen jedna rodina tu chyběla. Lefeverovi. Měl jsem s Danielem Lefevrem, patriarchou jejich rodiny, nevyřízené účty a nechal jsem vyvraždit všechny jeho lidské potomky, aby nemohl pokračovat v rozšiřování své rodiny. A posledního člena jsem držel ve Volteře. Bylo to fér, podle starých zákonů, kterými jsme se řídili. Oko za oko, zub za zub. On mi kdysi ukradnul velice vzácný safír, já pravidelně odváděl a dělal si sluhy z jeho potomků.

Z myšlenek mě vytrhnul hlas, který jsem už dlouho neslyšel. Netušil jsem, že Carlislea Cullena a jeho rodinu někdo pozval. Mezi námi, řekněme normálními upíry, bylo to jejich vegetariánství stále podivínstvím. Nechápal jsem, jak se někdo mohl vzdát lahodné lidské krve a nahradit ji tou nechutnou břečkou.

Můj starý známý se objevil mezi dveřmi, kterými přicházeli hosté. Vedle něj kráčela docela mladá, lidská dívka. Tu její vůni jsem cítil až tady na druhé straně sálu. Co tu dělá? Svačinka, mňami.

Donutilo mě to vstát a jít jim naproti. Jane a Dean mě sledovali a nenápadně kráčeli za mnou.

Carlisle se s tou dívkou zastavil na polovině cesty ke mně, cosi jí pošeptal a ona se usmála. Kdybych nebyl upír, jistě bych z toho úsměvu šel do kolen, jak říkali lidé. Ale ona nebyla člověk, nemohla být. Sice jsem slyšel její bijící srdce, cítil jsem chuť její krve, ale taky jsem nemohl opomenout výraz dravce. Připomínala mi Heidy, členku mé gardy, která nám vodila jídlo.

Carlisle lehce pokývnul hlavou a dívka vysekla pukrle.

„Nevěděl jsem, že jsme pozvali i vás, Carlisle,“ řekl jsem mu na uvítanou.

„Rád tě zase vidím, Aro,“ pozdravil mě a podíval se na to děvče. „Směl bych ti představit Alici Swanovou, markýzu Lefeverovou?“

Cítil jsem, jak mi poklesla spodní čelist. Cožeto? To nemohla být pravda. Všechny jsme vyvraždili a ty, které ne, stihl mor a cholera. Kde se stala chyba?

„Chyba v matrixu, pane Volturi?“ promluvila dívka a pohlédla na mě svýma tmavě hnědýma, hlubokýma očima a já se topil. Rozesmála se.

V tu chvíli jsem si myslel, že odněkud někdo vyskočí a začne křičet ‚překvapení‘, ‚překvapení‘.

Oplatil jsem jí její úsměv a poodešel jsem pryč, abych vychladl. Demeteri s Felixem spatřili můj výraz a rychle se přibližovali ke mně.

„Děje se něco, pane?“ zeptal se mě Felix. Pohlédl na mě, jako bych byl malomocný. Pevně jsem uzamkl jeho dlaň v mé a prohrabal jsem mu důkladně mysl, jestli o tom předem nevěděl. To oni dva odváděli Deana Lefevera z Paříže, oni něco zvrtali.

„ONA se děje,“ zasyčel jsem zlostně, až jsem vyděsil několik bezvýznamných upírů kolem. Nadskočili hrůzou. Užíval bych si to, nebýt té zpropadené holky. Co si o sobě vůbec myslí? Kde ji vůbec starý Daniel vyhrabal? „Čím jste poslouchali, když jsem vám říkal, že máte zabít všechny lidské potomky Daniela Lefevera, bez výjimky?!“

Sál ztichl a já nevěděl proč. Obvykle se to stávalo jen kvůli nám. Rozhlédl jsem se a pohledem spočinul opět na vchodových dveřích, před kterými stál jeden z Carlisleových rodinných příslušníků, pokud jsem si správně pamatoval, tak i jeho jsem chtěl do své gardy. Jasper. Nejenže byl empatik a prakticky cítil emoce všech, taky jsem se dozvěděl, že je to úžasný válečník a manžel té jasnovidky.

A vedle Jaspera Cullena stála bohyně, moje bohyně. V mnoha ohledech se podobala té markýze Lefeverové. Dlouhé, tmavě hnědé vlasy měla sčesané do elegantního účesu, rudé duhovky zářily na míle daleko. Její štíhlou postavu obepínaly těsné, tmavě modré šaty a na krku se jí houpal obrovský kámen. Kde ho vzala? Kdo je to? Co tu dělá?

Jasper i ta žena vykročili k Carlisleovi a jeho slečně a společně se vmísili mezi tančící páry. Sledovat je bylo jako dívat se na předem domluvené divadlo. Lehce kroužili po parketu, pánové si střídali tanečnice, dámy se vznášely nad parketem a všechno to vypadalo tak přirozeně. Orchestr za jejich zády jako by věděl, co hrát. Sledoval jsem je se stejně pitomým výrazem jako polovina sálu. Okouzlila mě naprosto cizí žena, kterou nejspíš vidím poprvé a naposledy.

Isabella Swanová

Viděla jsem jeho překvapení. Zíral na mě s pusou dokořán, ale to jsem mu nemohla vyčítat. Dnes jsem byla labutí.

Pozorovala jsem ho celou dobu, co jsme s Jasperem tančili. Sledoval nás stejně jako polovina hostů a nestydatě na mě zíral. Nevěděl si se mnou rady a já mu to nehodlala usnadňovat. Mě se taky nikdo neptal, jestli jsem připravená na to, aby ode mě odvlekli člověka, na kterém jsem v té době byla prakticky závislá.

„Isabella Swanová,“ zašeptala jsem, když jsme se protáčeli kolem něj, a jemu se překvapením rozšířily oči. Nemohl mě znát. A vsadila bych se, že si mě nedal do spojitosti ani s Alicí, kterou poznal o chvíli dřív. Jistě mu utkvělo v paměti jen jediné, markýza Lefeverová.

Jeho pohled teď, jako tisíckrát předtím, spočinul na safíru mezi mými ňadry. Kdyby nebyl upír, řekla bych, že jsem mu tím vyrazila dech.

„Je můj,“ zašeptala jsem podruhé, ale to jsme stáli na druhém konci sálu.

Rychle se blížil ke mně. Usmívala jsem se, protože mi to v ten okamžik přišlo jako to nejlepší, co jsem mohla udělat. A navíc jsem ho tím perfektně vytočila. Poočku jsem sledovala zbylé bratry Volturiovi, jak nás pozorují, nijak nezasahovali.

„Nepamatuji si, že bychom vás zvali, slečno Swanová,“ ozval se. Za jeho zády stáli čtyři upíři. Jedním z nich byl i Dean, potom tam znuděně postávala ta malá holka a nakonec ti dva, které jsem chtěla dostat pod ruku jako první, Felix a Demeteri.

Cítila jsem, jak se okamžitě zvedla nálada. Jasper se na mě podíval, ale nic neříkal. Co cítil?

Natáhla jsem k němu ruku a on ji přijal.

„Moc mě těší, Aro,“ řekla jsem provokativně a usmála jsem se. „Jmenuji se Isabella Swanová.“

„Kdo jste?“ zeptal se mě zvědavě. Z jeho slov čišela zvědavost a chtíč. Byla jsem štít a můj talent mu nedovoloval číst mé myšlenky.

„Jména nejsou důležitá,“ řekla jsem s ledovým klidem a z krku jsem si sundala ten safír, který tak moc chtěl. Sledoval ho pohledem a já ho nechala dopadnout na mramorovou podlahu. Párkrát poskočil sem a tam, letící řetízek za ním lehce řinčel, a zůstal ležet. V ten okamžik jsem věděla, co udělám, a nikdo by mi to nedokázal vymluvit.

S ďábelským úsměvem na rtech jsem se podívala naposledy na Ara Volturi a ten, když postřehl, co chci udělat, zbělal ještě víc. Rozesmála jsem se.

„Neznáte mě, ani netušíte, kde jsem se tu vzala, a provokuji vás, že?“ zašvitořila jsem mile a zvedla jsem nohu. „Teď přemýšlíte, jestli jsem takový blázen, a udělám, co chci udělat.“

Nervózně si skousl rty.

Byla jsem opravdu tak praštěná a chtěla si proti sobě poštvat nejvyššího upíra? Měla jsem toho hodně, co jsem mohla ztratit. Alici, Jasperovo přátelství, důvěru Cullenových.

K čertu s tím. Tohle byla jen záminka, abych se sem dostala a zničila to tu. Volterra lehne popelem, jen co tu skončím, a nikdo si už nikdy nevzpomene, že někdo jako Aro Volturi existoval. K čertu se vším.

Vztekle jsem dupla na velký, modrý kámen, který se zdál teď tak maličký. Pod tlakem mé nohy nevydržel a rozpadl se na jemný modrý prach. Hotovo.

„Demeteri! Felixi!“ vykřikl Aro Volturi a sál ztichl. Zvuk jeho hlasu rezonoval mezi stěnami a vytvářel mocnou ozvěnu. Chvíli jsme si myslela, že to opakuje stále dokola.

Úsměv se mi rozšířil ještě víc. Ti dva mě nechápali.

„Nepamatujete si na mě, pánové?“ podivila jsem se a jedním trhnutím jsem odhodila dlouho sukni kus ode mě. Zaujala jsem bojovou pozici a nasadila jsem ublíženecký výraz. Docvaklo jim to téměř okamžitě. Rozzářili se jako sluníčka. Je ten smích přejde.

„Ty jsi to malé kuřátko, co nás nedokázalo zastavit,“ zachechtal se pobaveně Felix a posunul se o krok vpřed.

„Překvapeni, hoši? Netroufnete si snad na malou holku?“ škádlila jsem je a snažila se je vyprovokovat k nepříčetnosti. „Malé kuřátko bylo tak drzé a zničilo vašemu pánovi šutr asi za miliardu. Jen tak. Měli jste mě zabít hned.“

„Tak tě zabijeme teď,“ prohlásil Demeteri a posunul se na úroveň Felixe.

Rozesmálo mě to. Oni možná měli roky tréninku, zato já měla toho nejlepšího učitele, Jaspera, který byl za občanské války nejmladším majorem Konfederace, a trénoval novorozené upíry. Stovky novorozených.

A, poznámka druhá, ve společenském obleku se špatně bojuje. Proto jsem neváhala a zničila jsem své nejlepší šaty, které se už nejspíš nedaly spravit. Stála jsem před nimi jen v průsvitné spodničce.

Boty na podpatku letěly každá jiným směrem. Jedna se ocitla v Jasperově ruce, druhý v Alicině.

„Zbrklá jako vždy,“ prohlásila a přidala se k Jasperovi.

„Nemá proti nim šanci,“ řekl Jasper a sklonil pohled k zemi.

„Ach, Jaspere, Jaspere,“ povzdechla si moje holčička a vykročila ke mně. Cestou odkládala všechno, co nepotřebovala. „Snad si nemyslíš, že mě Asher učil hrát na piáno?“

Postavila se vedle mě, nepřátelským výrazem si přeměřovala jak Demeteriho, tak i Felixe. „Pamatuji si je,“ hlesla. „Jejich škleby, když se na tebe dívali, jak tebou opovrhovali.“ Pohledem se zastavila na Deanovi a dlouze si ho prohlížela. On ji nepoznával. Jak by taky mohl, když ji šest let neviděl a ona se za šest let tolik změnila. „A pamatuji si i tebe,“ řekla. „Tvá milující slovíčka, broukání, hry. Jak jsi mohl jen tak bez boje odejít?“

„Nepoznáváš ji, Deane?“ zeptala jsem se ho a čekala jsem na jeho reakci. Zavrtěl hlavou. „Nepoznáváš holčičku, kterou jsi chtěl tak moc chránit?“

Cítila jsem slanost jejích slz, které se jí vehnaly do očí. Chtěla jsem ji utěšovat, že všechno bude dobré, ale lhala bych jí. To já jsem tu byla ten rozumný, spolehlivý, milující rodič a on pouze dárce spermatu. Nevěděl o ní nic, nezajímal se o ni, i když mohl.

„Lituji tě,“ zašeptala a podívala se na mě. V jejích tmavě čokoládových očích se odrážela bolest, pohrdání a lítost. „Vzdávám se titulu markýzy Lefeverové. Jdeme na to, mami.“

Její slova zněla v mých uších jako rajská hudba. Ona několika slovy vyjádřila to, co jsem chtěla sama říct. Až teď jsem si uvědomila, že jsem milovala nesprávného člověka. Se mnou byl galantní, usměvavý, starostlivý, Volturiovi jen nechali naplno rozvinout jeho pravou stránku. Zbabělce. Mě určitě poznal a nevystoupil na mou obranu. Mohl udělat, co chtěl, ale neudělal. Byla jsem jeho trofejí? Co kdyby se nenarodila Alice?

Najednou jsem si nebyla jistá tím, proč tu vlastně jsem. Už dávno to nebylo o vysvobození Deana z rukou zlých Volturiových. Milovala jsem ho ještě vůbec?

Za šest let se člověk změní hodně. Zvláště takový křehký, opuštěný a zlomený člověk jako já. Našla jsem si přátele, u kterých jsem měla jistotu, že mě nikdy nepodrazí, vychovala jsem dceru, plánovala jsem strašně moc dopředu.

O čem to vlastně všechno bylo? Naštvala jsem, koho jsem mohla. Ara rozbitím smaragdu, Demeteriho s Felixem drzým příchodem, Alici uklidňováním, že ji její otec miluje a jistě na ni myslí.

„Vzdávám se,“ vydechla jsem v myšlenkách a pousmála jsem se. Tak dlouho jsem vzdorovala, přela se, vítězila, prohrávala, až jsem se vzdala. Hra mezi mnou a Osudem se dostala do závratných výšin a já nechtěla dopadnout a nabít si.

„Je tohle opravdu konec?“ zašeptal mužský hlas odněkud a já ho poprvé uslyšela promluvit. Poznávala jsem jej. Asher. „Hrála jsi dlouho a tvrdě, Bello.“

„To ty taky, ale teď už to není jen na mě.“

„Myslíš na Alici a na Jaspera s Carlislem, to se cení, holčičko. Dospěla jsi od té doby, co jsme začali hrát.“

„Jak se to pozná?“

„To cítíš. Máš strach, aby se tvým nejbližším něco nestalo, bojíš se o sebe. Už ti není lhostejný tvůj život. Jsi schopná odpustit, zapomenou a odejít.“

„Ale… moje pomsta.“

„Za co se chceš ještě mstít? Přítel tě zapřel, zapomenul na Alici. Můžeš odejít se vztyčenou hlavou a všichni si tu budou myslet, že jsi královna.“

„Děkuji,“ zašeptala jsem. „Díky za zmírnění pádu.“

Ticho. To jsem potřebovala. Někoho, kdo mi řekne, co mám udělat. Někoho, s kým jsem se nemusela hádat, koho stačilo jen poslechnout.

Měla jsem si uvědomit dřív, že je na něm něco zvláštního. Vždycky byla ve správné době na správném místě. Objevil se, když jsem ho nejvíc potřebovala a obrovský balvan mě táhnul ke dnu.

Asher. Osud.

<< >>

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna labutí 4: