Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princezna labutí 2

22.01.2010 (22:00) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2328×

2. Kapitola

Přítel

„Nemocné tělo potřebuje lékaře, nemocná duše přítele.“ Menandros z Athén

Osud si se mnou krutě zahrává. Míchá kartami a hraje s nimi nebezpečnou hru. Najdu v sobě dost odvahy postavit se mu? Už dávno nejsem ta křehká, lekce zranitelná Bella. Osud mi uštědřil pár životně důležitých lekcí a já se obrnila a teď jsem byla ledovou královnou, která milovala jen jednoho člověka, mou Alici.

Kdo rozhodl, že se v mém životě zase objeví Cullenovi? Proč musím ztrácet a nalézat, abych pochopila, že ten boj nikdy nevyhraju?

Prošla jsem kolem nich. Postřehla jsem, že se Edward přidal k nim a byl přivítán s pištěním, objímáním a kdyby byli lidé, i se slzami. Tak bych vítala Deana, kdyby se vrátil, tak bych vítala toho, koho jsem dlouhou dobu neviděla.

„Pojď, Alice,“ špitla jsem ke své dceři a natáhla k ní dlaň. Bez protestů ji přijala, i když ji bavilo sledovat vítací scénu Cullenovic rodinky.

„Půjdeme nakupovat?“ zeptala se mě a pořádně zívnula.

„Pochybuji, že b udou mít ještě někde otevřeno,“ odpověděla jsem jí a přitáhla jsem si ji blíže k tělu. Cítila jsem teplo jejího malého tělíčka a vzpomínala jsem na doby, kdy jsem ji pohupovala v náruči, zatímco ona mě hřála.

„Všechno je zařízené, má drahá,“ ozval se někde za námi mužský hlas. O hlavu vyšší a asi tak o sto kilo těžší upír se pomalu přibližoval ke mně. Měla jsem ho ráda, ne že bych ho milovala, ale cosi v něm mi říkalo, že kdyby se Dean už nikdy neobjevil, bude tu pro mě. Ohnivě rudé copánky mu neposedně poskakovaly kolem bledého obličeje a z karmínově rudých očí do okolí vystřelovaly jiskřičky štěstí. Pevně nás obě dvě objal a zvedl nás třicet čísel nad zem. „A kdybys chtěla, znám skvělou švadlenu, která může přijít přímo sem.“

„Ráda tě zase vidím, Ashere,“ broukla jsem a políbila jsem ho na tvář. „Nákupy počkají do rána, zlatíčko,“ oznámila jsem Alici a ona se zašklebila.

„Proč?“ hodlala se mnou diskutovat a přemlouvat mě, abychom vyrazily. Zbožňovala nákupy a nevím, po kom to zdědila. Deana jsem nedonutila koupit ani Sunar pro ni, a já že bych si v nakupování libovala, se zrovna říct nedalo. Dejme tomu, že jsem nakoupila vše potřebné a rychle zmizela.

„Protože jdeš spát, mladá dámo, a konec diskuzí. Řekla jsem a hotovo.“

Asher se na ni spiklenecky usmál. A dost. Já tu mám být autorita a jít příkladem.

„Navečeříme se a doufej, že tu mají tvou oblíbenou značku, a potom půjdeš spát.“

„Po Oprah,“ řekla a stála si pevně za svým.

„Pochybuji, že tu chytneš Oprah,“ namítla jsem a nemilosrdně jsem ji sevřela a táhla jsem ji směrem do domu. „Řekni: Dobrou noc, strýčku André.“

„Dobrou noc strýčku André,“ zamumlala poraženecky. „Ale zítra půjdeme do města, že jo?“

„Jo, ty malá otravo,“ řekla jsem a pustila jsem ji na zem.

„Postarám se o ni,“ nabídl se Asher a já mu za to byla vděčná. Ti dva si zasloužili chvilku o samotě, aby si sdělili všechno, co prožili, když se tak dlouho neviděli. Pro ni dlouho, pro nás chvilku. Rok. Před rokem se objevil v Montaně, aby se přesvědčil, že jsem neudělala žádnou hloupost a několik týdnů zůstal. Abych pravdu řekla, byly to tři nejhezčí týdny za poslední dva roky.

„Žádná televize, žádné sladkosti, jen nakrmit, okoupat a spát, jasné?“

„Jasné,“ řekli unisono a se smíchem zmizeli v domě.

Domem se rozezněl zvonek a mě zachvátila panika. Kdo je to? Co tu chce? Volturiovi? Nikdo jiný k nám nechodil. Lidé se mě báli, i když jsem ji jasně naznačila, že nejsem nebezpečná. Jednou jsem zaslechla ženy v místním supermarketu, jak se o mně baví. Šuškali si a myslely si, že je neslyším.

„Je divná, ta Swanová,“ sdělovala jedna druhé.

„To mi povídejte. Nedávno si to její dítě hrálo s mou Kathy a chovalo se, jako by mu patřil celý svět.“

„A když přijde nakupovat a vytáhne tu svou stříbrnou kreditku…“

„Ehm, ehm,“ odkašlala jsem si tehdy, obloukem jsem je obešla a se zdviženou hlavou jsem odkráčela. Ze mě si nikdo srandu dělat nebude, ani z mé Alice.

Druhé zazvonění.

„No tak, Isabello,“ ozval se mužský hlas a já jej poznala. Ulevilo se mi. Asher. Asher se tu objevil a všechno bude zase v pořádku.

Měla jsem ho ráda. Ne jenom proto, že byl Aliciným kmotrem, ale taky mi hodně připomínal Deana a říkal mi, jak úžasná jsem v okamžicích, kdy jsem se cítila pod psa. Zase jsem ho ráda viděla.

„Krmila ji krví,“ slyšela jsem šeptat Edwarda a cítila na sobě pohledy všech Cullenových. „To dítě se prostě jen tak vzbudilo a než stihlo rozlepit víčka, cucalo láhev plnou krve.“

Mlčeli. Divila jsem se. To se Carlisle ještě nikdy nesetkal s poloupírem?

„A slyšeli jste její srdce?“ pokračoval v šeptání Edward. „Je to vážně divné.“

Pousmála jsem se. Ještě že mě neviděli.

„Ona se jmenuje Alice, Edwarde,“ řekla jsem a vydala jsem se k domu. „A pila krev, protože ji potřebuje k životu jako děti Sunar.“

„Šestileté děti nepijí Sunar, Bello,“ ozvala se Esme.

„A kdo řekl, že jí je šest?“

S falešným úsměvem na tváři jsem se k nim obrátila. Zamrkala jsem.

„Jak už jsem ti řekla v letadle, jsme stejně staré.“

Vážně, měli by zapracovat na projevu svých emocí. Všichni na mě hleděli jako na idiota a přitom jsem to nebyla já, kdo byl úplně mimo.

„Proč Alice?“ ozvala se Alice Cullenová a zahleděla se na mě. „Měla jsi na výběr z tisíce jmen a ty si zrovna vybereš tohle.“

„To je jedna ze dvou věcí, které jí zbyly po jejím otci, Cullenová. Jméno a odrbaný medvídek, kterého nemám to srdce vyhodit do popelnice. Alice Swanová.“

„Proč nemá příjmení svého otce?“ vyptávala se dál Alice Cullenová a se svými otázkami mi pomalu, ale jistě lezla na nervy. Odvykla jsem si na její všetečnost a zvykla jsem si na svůj klid, rušený jen Aliciným křikem.

„Tehdy i teď bylo lepší, když ho nemá.“

„Proč?“

„Máš mnoho otázek, na které ti neodpovím, Alice,“ ukončila jsem náš rozhovor a odešla jsem. Musela jsem vybalit to málo, co jsme si přivezly, zařídit pár věcí a jít si zalovit. Zásobu krve jsem měla jen pro Alici.

Dveře do mé ložnice byly zavřené a zamčené. Nesháněla jsem klíče a silou jsem je vyrazila. Pohled na nezměněný pokoj mě překvapil. Myslela jsem, že se to tu změní, čekala jsem změnu, ale ono nic.

Vybavilo se mi všechno, co jsem tu prožila. Všechny vzpomínky se mi nahrnuly do hlavy a nechtěly zmizet.

Alice s Deanem skáče po posteli.

Dean leží na posteli, obsypaný růžovými plátky růží.

Alice se plazí po zemi a s vítězným úsměvem se drápe na postel.

Věděla jsem, že bylo hloupé vracet se. Bude to bolet, a hodně, ale já jsem zvyklá trpět. Osud mi toho do cesty postavil dost na to, abych se obrnila.

Sesunula jsem se na podlahu a čekala jsem, kdy to přestane. Nečekala jsem, že za mnou někdo přijde. Ale přišel. Lehký dotek něčí ruky na mém rameni mi dodal sílu postavit se a zastrčit vzpomínky tam, odkud přišly. Pohřbila jsem je ještě hlouběji, než předtím.

Jasper. To jeho dotek mě uklidnil.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a vešla jsem dovnitř. „Děkuji za snahu, Jaspere.“

„Co se stalo?“ vyptával se, ale ne tak jako jeho všetečná žena. Znělo to starostlivě.

„Vzpomínky.“

„Na co? Proč jsem nic necítil, i když tě to nesmírně zraňovalo.“

„A stále zraňuje, Jazzy, jen se nikdo nedostane přes můj štít.“

„Chápu,“ řekl. „Chápu, že používáš štít proti Edwardovi a Alici, někdy jsou otravní, ale proč proti mně?“

„To je proti všem. Nerozlišuji, jestli vás znám nebo ne. A stejně tak Alice je štítěná a kdokoli, kdo mě o to poprosí.“

„Můžu se na něco zeptat?“

„Ptej se, ale pojď dovnitř a zavři za sebou dveře.“

Jasper se posadil na postel a čekal na odpovědi. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem mu věřila a byla jsem přesvědčená, že a´t už mu řeknu cokoliv, u něj to zůstane v bezpečí dokonce i před Edwardem. Tak nějak jsem na něj spoléhala a přála jsem si, aby mi rozuměl, jako nikdo jiný.

„Proč sis adoptovala dítě?“

„Alice je má biologická dcera, Jaspere,“ řekla jsem a sedla jsem si naproti němu do obrovského houpacího křesla, které se pod mou vahou zhouplo. „Porodila jsem ji těsně před tím, než jsem se stala upírem, a jejím otcem je upír. Nikdo nám ještě nevysvětlil, jak je možné, že byl upír schopný počat dítě, a my nehledáme příčinu. Prostě ji milujeme takovou, jaká je.“

„Takže je poloupír?“ zeptal se mě a já přikývla.

„Jo.“

„Jak jsi zvládla skloubit výchovu dítěte a zvykání si na nový stav? Nelákala tě její krev?“

„Obě dvě nás vychovával její otec, Dean. Naučil mě žít v její blízkosti, aniž bych pomyslela na její krev. A navíc, je tu ta věc matka-dcera, a ta je silnější než moje žízeň.“

„Opravdu jsi ji krmila v letadle?“ zeptal se zvědavě.

„Už od malička ji krmím z termoláhve. Občas si dá nějaké to lidské jídlo, ale krev má ráda víc.“

„Proč nejste vegetariáni?“

„A proč ano? Navíc, mi nezabíjíme lidi. Někdy ti ukážu, jak lovíme.“

„Obě?“

„Občas. Dřív jsem se bála nechat Alici samotnou. Ale čím dál častěji chodím sama.“

„Řekla jsi: její otec Dean. Myslíš tím Deana Lefevera? Chlapa, kterému to tady celé patří?“

„Uhm,“ zamumlala jsem a jistě jsem zrudla. Nikdy mi nebyl příjemné bavit se o Deanovi jako o boháči. Sama jsem ani nevěděla, odkud ty peníze plynou. Prostě mi řekl, že mám kupovat, co se mi bude líbit, a nemám se starat, jak se to zaplatí. Věřila jsem mu. „Ale nikomu ani slovo,“ sykla jsem. „Jen pár lidí ví, kdo jsme, a to musí zůstat tajemství.“

„Čestný skautský,“ řekl a se smíchem se zhroutil na postel.

„Co je tu k smíchu?“

Přestal se smát, vážně se na mě podíval. „Ach, Bello, Bello. Edward tě pošle k šípku a ty si nabrnkneš nejbližšího, nejbohatšího a nejváženějšího upíra, kterého znám. Ale počkej,“ zarazil se. „V tom případě, ano, je to tak, tvá dcera je princezna.“

„Jak to myslíš?“ Cože? Co to tu blábolí na nesmysly? Proč by měla být Alice princezna a hlavně, kdo by jí udělil tento titul? Dean se ani jednou nezmínil, že by patřil mezi šlechtice a ani nikdo z jeho blízkých mi nic neřekl.

„Lefeverovi jsou stará upírská rodina. Traduje se, že nejmladší syn z každé generace se stane upírem. Ale myslel jsem, že rodina už dávno vymřela. První z jejich rodu, Daniel, dostal od Ara titul za to, že mu zachránil život.“ Prsty naznačil uvozovky. „Ale, nějaký z Lefevrových ukradl Arovi safír velký jako křepelčí vejce a on je teď trestá. Samozřejmě, ještě ho nedostal zpátky.“

„Proč ho chce Aro tak mermomocí zpět? Nemůže si koupit jiný?“

Jasper se zasmál. „Říká se, že si chtěl Aro vzít jednu z Lefeverových dcer. Daniel byl jako hlava rodiny proti a,“ odmlčel se. „Prý nařídil jednomu ze svých synů čmajznout to a utéci hodně daleko.“

„Chceš mi říct, že si Aro poslal pro Deana dva nabušené chlapy jen kvůli kusu šutru?“

Přikývl.

Kus tmavě modrého kamene mě zastudil na prsou. Opatrně jsem ho vytáhla z výstřihu a nechala jsem, aby na něm spočinul Jasperův pohled. „Kvůli tomuhle šutru? Řekli mi, že ho mám hlídat a neukazovat.“

„Hmm, dobrá práce, Bello.“

„Proč mě Edward nepoznal? Neříkal něco?“

„Já ho naprosto chápu. Když jsi vystoupila z auta, páni, na chvíli jsem si přál vyměnit Alici za tebe. A potom mi došlo, kdo jsi. Vypadáš jinak, tak odlišně od těch třech žen, co mám doma. Nesla ses jako princezna, oblečená do nejlepších šatů, a tvářila ses jako bohyně pomsty, i když ses usmívala na svou dceru, a ti dva, co pochodovali za tebou s kufry, tě poslouchali.“

„Jsem pořád stejná,“ zamumlala jsem. Byla to pravda. Stále jsem byla bledá, nevýrazná, s jedním rtem plnějším než ten druhý, dlouhými, tmavými vlasy. Teď k tomu přibyla jen větší bledost a rudé oči. Jinak se prakticky nic nezměnilo.

Domem se rozlehl indiánský pokřik a to mě vrátilo zpět do reality. Už jsem nebyla jen bezstarostná, teď jsem měla zodpovědnost za druhého člověka. A Alice už měla dávno spát. Podívala jsem se na hodinky, abych byla v obraze, jak pozdě je, a zarazila jsem se. „Sedm ráno?“ zamumlala jsem a protáhla jsem se. „To tak uteklo.“ A Jasper se jen pousmál. Ten úsměv prozradil všechno, co jsem potřebovala vědět.

„Tvá tajemství jsou u mě v bezpečí, Bello,“ špitl a vytratil se z pokoje.

Přítel. V těchto nejistých dobách to znělo tak lákavě a tak důležitě. Jasper jako jediný z Cullenů získal mou důvěru. Mohla jsem mu říct, co jsem chtěla, a byla jsem si jistá, že si to nechá pro sebe. Jedině on věděl, co pro mě znamená být zpět v Evropě.

Den D se blíží a já jsem čím dál tím netrpělivější. Občas se přistihnu myslet na věci, které budu s Deanem dělat, až budeme zase spolu. Ale kdo ví, co se s ním stalo, co mu ti bastardi udělali. Sakra. Přemýšlím o něm, jako by byl mrtvý, ale on není, cítím to. A Alice taky.

Jsme Lefeverovi, i když každá svým vlastním způsobem. Je čas najít starého Daniela a říct mu, co si o něm myslím. Je stejný jako Volturiovi. Pro vlastní pohodlí udělá cokoli, i kdyby to mělo znamenat obětování svých potomků. Bastard.

Osud mě vede a já kráčím po nevyšlapané pěšině, která tam kdysi předtím byla, nebo jsem aspoň tušila, že kdysi existovala. Pokud to znamenalo vydat se do Volterry a zničit tvrdě vybudované království, risknu to. Jsem rebel a rebelem zůstanu. I za cenu smrti.

<< >>

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna labutí 2: