Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princezna labutí 1

17.01.2010 (15:15) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2916×

PROLOG

„Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít.“ Honoré de Balzac

A já zemřela pro to, co jsem milovala. Obětovala jsem svůj život, aby Alice mohla žít. Jen na tom záleželo. A nikdo neprotestoval, nikdo nechtěl, abych se toho prcka zbavila, všichni zářili radostí a štěstím. Ona byla naše naděje, naše budoucnost. Pro ni by každý obětoval svůj život, protože její narození probudilo ty, kteří spali, a dalo jejich životu nový smysl.

Má dcera byla, je a navždy bude první. Narodila se, aby vedla náš národ ke světlým zítřkům a osvobodila je od samozvaných vládců na trůnech ve Volteře.

Až pozdě jsme pochopili, co z nás udělali. Bylo to buď, anebo. Neexistovala zlatá střední cesta. Jednou člen jejich rodiny, navždy člen, a to byla cena, kterou jsem nehodlala zaplatit.

1. kapitola

Před třemi lety

Příjemně to lechtalo a studilo. Nic nebylo v parném létě příjemnější, než ležet ve stínu a nechat se rozmazlovat mužem, kterého jsem milovala. Tmavé kudrlinky měl spletené do copánků a ty mu nezbedně poskakovaly kolem hlavy. S každým jeho dokonalým pohledem jsem si připadala jako nula. Obrovská, trojrozměrná nula.

S vyplazeným jazykem se pokoušel strefit do malé, skleněné lahvičky s lakem na nehty a nabrat kapičku, aby mohl pokračovat. Rozesmálo mě to.

„Můžeš si to udělat sama, lásko?“ řekl s lišáckým úsměvem a položil lahvičku na plastový stolek pod námi. „Tohle není vůbec chlapská práce.“

Zkusila jsem se posadit, ale nohama jsem se zasekla mezi šprušlemi stoličky, na které jsem je měla položené, a skulila jsem se do trávy. Dean se rozesmál a opatrně mě zvedl.

„Co to provádíš, divoško? Ještě ublížíš našemu miminku.“ Přitáhl si mě do náruče a dlaně položil na mé bříško. Rozzářil se, když ho naše dítě kopnulo. „Miluji tě,“ zašeptal a políbil mě na čelo.

Naše dítě, znělo to tak nádherně.

Ty nádherné chvilky strávené s mým soukromým andělem na malém ostrůvku v Tichomoří jsou nenávratně pryč. Nebylo nám souzeno být spolu. Až moc lidí nám závidělo naši rodinnou idylku a dítě.

Byl to zázrak, když jsem otěhotněla. A Dean byl tak šťastný, když jsem mu to řekla.

Jednoho dne přišli Volturiovi, odvedli ho bůhví kam a nechali mě s naší malou holčičkou v obrovském domě v Paříži. Pod pohrůžkou odvedení i mé holčičky, jsem nesměla nic podniknout, abych ho našla. A doteď toho lituji.

Dean byl láska mého života, vzduch, který jsme kdysi potřebovala k dýchání. Zastínil i Edwarda a to už o něčem svědčilo.

A konečně přišel čas odplaty. Už se nebudu krčit v jejich stínu a vyjdu na světlo. Řeknu nahlas, co mi udělali a proč. Zaplatí za to, že mi vzali chuť do života.

Na obzoru se objevilo slunce a já si uvědomila, že jsem zabila další noc. Podívala jsem se na tu scenérii venku, které mě už mnohokrát inspirovala, a nasávala jsem ji plnými doušky. Uchvátily mě ty barvy. Tmavě modrá se prolínala se šedivou, světle modrou a žlutou a společně tvořili něco dokonalého. Ze stolu jsem vytáhla čistý skicák, našla jsem pastelky v příslušných barvách a pustila jsem se do tvoření.

Z dětského pokoje se ozval pláč. Pastelky jsem nechala pastelkami a okamžitě jsem vyrazila za mou malou holčičkou. Už to byly dva roky, co se narodila, ale vypadala starší, možná pět, šest let.

Se slzami na tváři seděla na své posteli a pozorovala dveře.

„Ššš, miláčku, to bude dobré,“ zašeptala jsem a pevně jsem ji sevřela v náruči. „Už je tady maminka a nikdo ti neublíží.“

„Přijdou,“ řekla rozklepaným hlasem a pohlédla mi do očí. Její tolik uklidňoval. Díky němu jsem si zas připadla jako člověk, a ne krvežíznivé monstrum.

„Zase ti muži?“ zeptala jsem se jí a políbila jsem ji na čelo, jak mě kdysi líbával Dean. „To byl jen sen.“ Ale pravda byla úplně jiná. Popravdě, začínala mě děsit. Kdyby tu tak byl Carlisle, aby mi řekl, co se to s ní děje… Ve svých snech vídávala budoucnost. Připomínala mi tím Alici a její vize, jenže Alice nepotřebovala spát.

„Co bys řekla výletu?“ navrhla jsem jí a usmála jsem se. Okamžitě přikývla. „Pamatuješ se na Paříž?“ Opět přikývla. Tehdy jí byl rok, slavili jsme její narozeniny, když jejího otce odvedli. „Vystoupíme na Eiffelovku, podíváme se po městě, nakoupíme nové oblečení…“ Nechtěla jsem jí říct, že z Paříže je to jen kousek do Itálie, a v Itálii žili ti, co jí nedovolili poznat otce.

„A zachráníme tatínka,“ řekla smířlivě a párkrát zamrkala.

„Ano,“ povzdechla jsem si. „Zachráníme tatínka.“

Před třemi lety

„Je tak nádherná,“ zašeptal hlas vedle mě a já otevřela oči. Po dlouhém porodu a ještě delší přeměně v upíra mě bolelo celé tělo.

„Já vím,“ zašeptala jsem unaveně a nechala jsem se políbit. Jen na malý okamžik jsem ji zahlédla, než ji zkušená porodní sestra odnesla pryč, ale i ta chvíle stála za to.

„Dovolil jsem si vybrat jméno,“ promluvil a lehl si za mě. Lehce mě objal a já se přitulila k jeho pevné, studené hrudi. „Kdysi jsem znal dívku, je to asi sto let,“ pustil se do vyprávění. „Všichni jí říkali Mary, ale jmenovala se Alice. Alice Brandonová. Cestoval jsem s ní jen chvíli, ale i tak mě ta chvíle navždy poznamenala. Chci, aby se má dcera jmenovala po ní. Alice.“

„Alice Swanová,“ zapředla jsem a zavřela jsem oči, abych si mohla vybavit její obličej. Její tmavě modré oči, jaké mívají jen čerstvě narozená miminka, červenou pokožku, slabý pláč. „Vyprávěj mi o ní.“

„Řekl bych, že vypadá víc jako ty, než jako já. Oči se jí barví do hněda, vlásky jí pomalu světlají, ale tím úsměvem tě nezapře.“ Odmlčel se a to ticho trvalo snad hodinu. „Děkuji,“ zašeptal a znovu mě políbil. „Děkuji ti, že jsi byla ochotná obětovat svůj život za život naší dcery.“

A která matka by to neudělala, že? Milovala jsem toho drobečka ještě dřív, ještě než mi začalo růst bříško. Chránila bych, i kdyby to znamenalo, že zemřu. A já toho dne zemřela a stala se něčím víc. Andělem smrti.

V tu chvíli nedocvaklo, že jsem tu Mary Alice Brandonovou znala, jen pod jiným jménem. Pro mě to navždy bude Alice Cullenová. A ta holka mi zatraceně chyběla. I když mi její bratr zlomil srdce a nechal mě tam v lese samotnou na pospas osudu. Už dávno jsem mu odpustila. Tenkrát jsem nechápala, proč mi lhal, ale když jsem potkala Deana, pochopila jsem. Měl strach. Bál se o moje lidství, nechtěl mě zranit nebo mi jinak ublížit. Měl mě poslouchat, když jsem mu říkala, že nejsem tak křehká, jak vypadám.

Dát sbohem místu, kde jsme žily dva roky, nebylo vůbec lehké. Zanechat zde všechny vzpomínky, věci, naše osobnosti a vydat se zase na cestu.

Obdivovala jsem všechny upíry. Já se nedokázala vzdát něčeho, co jsme tak tvrdě budovala a co jsem milovala. Tohle bylo potřetí, co jsem se během pěti šesti let stěhovala. Poprvé s Deanem z Montany do Paříže, podruhé z Paříže zpět do Montany a teď zase zpět do Paříže.

„Můžu si vzít Medvídka?“ zeptala se mě Alice a přihopsala ke mně. V jedné ruce držela starého, plyšového medvídka, kterému chybělo jedno oko, jedna packa se mu párala a jen podle paměti jsem určovala jeho barvu. Nikdy jsem jí ho nevzala, protože on byl jedinou připomínkou toho, že má otce, který ji miluje. Stejně jako já věřila, že Dean stále žije.

„Jasně.“

Před dvěma lety

Alice k nám pomalu capkala. Byly to její první krůčky. Včera oslavila půl roku, co se narodila, a už chodí. Jsem tak pyšná. A Dean vedle mě… nedá se to popsat slovy.

„Ťaťa,“ zamumlala Alice a zamířila k Deanovi. Krok před ním se zastavila a pořádně si ho prohlédla, jako by mu nevěřila, že ji chytí. Povzbudil ji úsměvem a natáhl ruce vpřed. „Ťaťa,“ zopakovala a skončila v jeho náruči.

A teprve teď jsem se cítila šťastná. Spadly ze mě všechny starosti, všechen smutek, deprese a já se mohla volně nadechnout. Provazy, které pevně svazovaly mou hruď, se rozpadly a do mých plic pronikl čerstvý vítr.

Zadívala jsme se na ty dva mé anděly. Oba dva bledí, překrásní, s dlouhými tmavými vlasy. Oba dva tak stejní a přesto tolik rozdílní. Bití srdíčka našeho malého drobečka znělo jako mávání křídel motýlů. Pro naše uši to byla symfonie.

Do auta jsem naskládala dva kufry a dvě příruční zavazadla. Alice stála potichu před domem a pozorovala prázdnou ulici. Ebenově tmavé vlásky jí vlály kolem obličeje, rudé rty zamazané od lízátka, které žmoulala v puse, špulila do rybičky, jak nad něčím usilovně přemýšlela, čokoládově hnědé oči prozkoumávaly okolí a zapamatovávaly si nejmenší detaily. Můj andílek.

„Paříž?“ zeptala se mě a já jen přikývla. Pokynula jsem jí, aby si nastoupila, připoutala jsem ji v autosedačce, sama jsem nastoupila a vyrazili jsme směr letiště.

Celou cestu jsme nepromluvili. Tíživé ticho vyvolávalo víc otázek, než bylo nutné. Věděla jsem, že jí jednou budu muset říct pravdu, ale právě teď nebyl ten správný okamžik. Jak řeknete šestiletému dítěti, že se hodláte obětovat, abyste zachránila člověka, kterého milujete?

Auto jsem zaparkovala na parkovišti a pro VIP a nechala si kufry odvézt na odbavení. Zaměstnanec letiště jen nevěřícně kroutil hlavou, když jsem ho požádala, aby to auto prodal a peníze si nechal, ale neodporoval. Rychle mu došlo, kolik peněz dostane za skoro nového Mustanga.

Nestarala jsem se o tom, že na nás lidé tupě civí a ukazují si na nás. Bylo mi to šumafuk, já se chtěla co nejrychleji dostat přes odbavení, pasovou kontrolu do salonku první třídy. Nedívala jsem se na cestu a naprosto jsem spoléhala na své smysly. Zastavilo mě až co si tvrdého.

„Promiňte,“ špitl někdo a obešel mě. Nezarazil mě fakt, že se omlouval on místo mě, ale to, že jsem ten hlas znala. I po šesti letech jsem si pamatovala, komu patří. Zůstala jsem stát jako opařená na místě.

„Edwarde?“ zašeptala jsem s nadějí a vzhlédla jsem k tomu muži. Byl to on, jen teď vypadal smutněji, ztrápeněji. Jako by ztratil důvod žít. Stejně jako já.

„Promiňte, ale neznám vás,“ řekl tiše a zadíval se na mě. Nepoznával mě. Ani to, že neslyšel mé myšlenky, mu nic neřeklo. Zapomněl na mě.

„Nepoznáváš mě, Edwarde?“ Přešla jsem k němu, Alici jsem stále držela v náruči, a jednou rukou jsem mu zvedla hlavu. Donutila jsem ho, aby se na mě podíval. Aby si pořádně prohlédl můj obličej. Nic. Ani náznak toho, že bychom kdysi byli milenci. Poslední rána do mého krvácejícího srdce.

Díky němu jsem poznala svět, který lidem zůstával skryt. Dal mi možnost milovat a být milována. Díky němu a jeho neuváženému činu jsem poznala Deana a teď jsem měla svou Alice.

„Děkuji, Edwarde Cullene,“ zašeptala jsem a ztratila jsem se v davu. Nemělo cenu oživovat staré vzpomínky, když si na mě očividně nepamatoval a každý jsem vedl vlastní život.

Měla jsem štěstí, že mi Alice usnula v náručí. Sice jsem vypadala zvláštně, ale to mi bylo jedno. Pro mě nevážila ani gram. Vyptávala by se a to by dopadlo špatně. Na světlo by přišli staré věci a já nechtěla oživovat kostlivce ve skříni, pokud na ně už zapomněl.

Letadlo bylo plné natěšených lidí a dvou upírů. Nevěděla jsem, že ještě někdo létá letadlem, místo toho, aby to vzal po svých. Znala jsem jen pár upírů, co hojně využívali lidské vymoženosti.

Alice stále spala vedle mě. Zachumlaná do světle modré deky se znakem aerolinek vypadala tak mírumilovně a klidně.

Druhá vůně toho upíra se blížila k nám. Nevnímala jsem ji, dokud nezesílila tak moc, že jsem se ohlédla, kde je. Seděl před uličku a se sluchátky v uších četl knížku. Edward nic nevnímal. Tak moc ho ta knížka pohltila, že zapomněl na okolí. Kéž bych to dokázala i já…

Pousmála jsem se. Lehce jsem se natáhla a dotknula se jeho ramene. Leknutím nadskočil, až mu vypadla knížka z rukou. Ani jeden z nás ji nechytil.

„Kdo jste?“ zavrčel skoro neslyšně. Sjel mě zkoumavým pohledem.

„Nač mít jméno?“

„Odkud mě znáte?“ pokračoval ve vyprávění a chtěl odpovědi.

„Řekněme, že toho máme hodně společného.“

„Proč s sebou vláčíte to ubohé dítě?“

„Jsme stejně staré. Taky jsem ještě dítě, nepoznal jsi to?“

Zavrtěl hlavou. „Vypadáte stará.“

„Vzhled klame.“ Z příruční tašky jsem vytáhla nerezovou sportovní láhev a jen co jsem ji otevřela, Alice se probudila. „Dobré odpoledne, ospalče,“ pozdravila jsem ji a podala jsem jí láhev.

„Už jsme doma?“ zavrněla rozespale a napila se z lahve. Karmínově rudý pramínek ji stékal po bradě a kapal na tmavě modré šaty. Edward cítil vůni krve a mlsně se olízl. Byla ještě teplá.

„Chutná, miláčku?“

S úsměvem na tváři přikývla a podívala se na Edwarda. Okamžitě věděla, co je zač. Usmála se ještě víc, čímž ho vyděsila.

„Co je zač?“ vyjekl vyděšeně.

„Něco, za co potrestali jejího otce. Kde je Carlisle, Edwarde?“

„Snad v Paříži,“ povzdechl si. „Jsem samotář. Odkud ho vlastně znáte?“

„Řekněme, že mi párkrát zachránil život.“

Edward se už k rozečtené knížce nevrátil. Celý let fascinovaně zíral na Alici, která si ho ovšem nevšímala a sledovala nějaký kreslený film. Občas se mě na něco zeptal a dočkal se odpovědi. Občas jsem mlčela.

Pršelo, když jsme přistávali, ale s tím jsem měla počítat. Podzim. Z letadla jsem vystoupila jako první, v závěsu mě následoval Edward a potom zbytek lidí.

Doufala jsem, že déšť ustane, abych se mohla suchá dostat domů. Navíc, běhání v dešti se dvěma kufry a dítětem není zrovna dvakrát snadné.

„Ale to se podívejme, koho nám to čerti nesou,“ ozval se hřmotný hlas z davu a jen co jsem postavila Alici na zem, objaly mě pevně něčí paže. „Myslel jsem, že se už nevrátíte, Swanová.“

„Taky tě ráda vidím, André,“ zabručela jsem a vysvobodila jsem se z jeho sevření. S nadšením jsem ho nechala, aby se přivítal s Alicí. Můj pohled sklouzl na Edwarda, který postával opodál a zíral na nás. V očích se mu zračilo překvapení. Že by si konečně vzpomněl, že mě zná? „Jak dlouho jste věděli, že se vracíme?“ zeptala jsem se Andrého.

„Emma to zjistila včera. A dej si na ní bacha, ještě má vztek, že’s nezavolala dřív.“

„Všechno je připravené? Dům, auto, zásoba krve?“

„Co bych to byl za strýčka, kdych tady té princezně nezajistil to nejlepší.“ Potom se podíval na Edwarda. „Kdo je to, Isabello?“

„To je můj dávný přítel,“ řekla jsem. „Chvíli s námi zůstane.“

Edward rty naznačil ‚děkuji‘ a mlčel. Měli jsme si toho hodně co říct. Hledání zbytku Cullenových počká. Možná je někdo z mé francouzské rodiny znal.

„Ehm, André?“

„Ano, sličná švagrová?“

„Neslyšel jsi v poslední době o Carlisleovi Cullenovi a jeho rodině?“ Měl by je znát. Cullenovi znali všichni v našem světě.

„Uhm…“ zamumlal něco nesrozumitelně a uhnul pohledem.

„Co se děje?“ vyjekla jsem a vzala jsem si od něj svou dceru.

„Žijí v tvém domě,“ řekl a zatvářil se provinile. „Emma jim ho půjčila, protože to vypadalo, že se s Alicí už nikdy nevrátíte.“

„Vědí, že se vrátím?“

„Jo, proč?“

„Hergot,“ zasyčela jsem a práskla kufry o zem. To mi chybělo. Napřed jsem si chtěla popovídat s Edwardem, potom se zbytkem rodiny, ale jak mi přálo štěstí, bude to právě naopak. Sakra. Zhluboka jsem se nadechla. „Ať to máme za sebou.“

André se uchichtl a div nevyprskl smíchy. Sice nevěděl, čemu se směje, ale jemu to nevadilo. Hlavně že byla legrace.

Nikdy jsem si nepomyslela, že je ještě někdy uvidím. Ale co se mělo stát, stalo se. Osud si nevybírá.

A tak jsem se já, Isabella Swanová, matka a upírka, ocitla daleko od domova a setkala se s nimi podruhé. Stála jsem před nimi s Alicí v náručí a čelila jejich pohledům a nevyřčeným otázkám. A nikdo mě tentokrát nezachránil. Tohle byl můj boj.

Já proti nim. Jedna proti šesti. Jak to jen může dopadnout?

„Ráda vás zase vidím,“ hlesla jsem a zůstala jsem stát na místě. „Vítejte v mém domě.“

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna labutí 1: