Boj se zbraněmi znovu začal, už jsem začínal být unavený, ale nevzdával jsem to, protože mi oheň dodával trochu síly. V jednu chvíli se Dorien přestal krýt a já toho využil. Mohutně jsem seknul a useknul mu jeho hlavu.
21.04.2013 (19:45) • looca • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1340×
XXV. Boj
Ten týden uplynul strašně rychle, než jsme se nadáli, byl tu skoro ten boj. Většinu času jsem se snažil trávit s Alicí, nevěděl jsem, zda tohle není náhodou můj poslední týden s ní.
Stáli jsme s Alicí v přední linii a čekali v zahradách Volterry. Rozhlížel jsem se kolem sebe, abych viděl, jestli tu už jsou nebo ne.
„Za minutu tu budou,“ zašeptala Alice, podíval jsem se na ni. V očích měla strach, ale také obrovské odhodlání.
„Neber si moc velké sousto, prosím,“ řekl jsem jí tiše.
„Neboj se.“ Stiskla mi ruku, za kterou mě celou dobu držela. Najednou jsem něco ucítil, ještě nebyli vidět, ale já už je cítil.
„Jsou tu,“ řekla Alice, přikývnul jsem. Kolem nás se začal rozprostírat oheň. Ohnivý souboj začal, oheň mě pohltil a já myslel pouze na svůj meč, aby se mi tu objevil.
Vyšel jsem z ohně jako člověk, Alice vedle mě byla připravena s dýkou. Naposledy jsem jí stisknul ruku, než jsem ji pustil.
Vyvrženci se k nám přibližovali, čekali jsme. Mysleli si, že budou mít moment překvapení, ale neměli, protože Alice to viděla.
Rozpojil jsem meč na dva a čekal. Jeden Vyvrženec se na mě vyřítil, máchnul jsem mečem a useknul mu hlavu. Vyvrženci se zastavili, nečekali, že tu budeme připraveni.
„Útok,“ nařídil jsem a sám jsem zaútočil. Přepnul jsem na svůj bojový mód, prostě jsem zabíjel své nepřátele a na nikoho se neohlížel. Tvrdě jsem si šel za svým cílem, za Dorienem, který mi dluží život mého bratra.
Najednou jsem uviděl, jak Alici skolil nějaký Vyvrženec a chce ji zabít. Vzedmula se ve mně taková zuřivost, že jsem dokázal telekinezí zvednout Alicinu dýku a zabodnout ji Vyvržencovi do srdce.
Přiběhnul jsem k Alici a zvednul ji. Vytrhnul jsem dýku z Vyvržencova hrudníku a podal ji Alici. Ucítil jsem, jak na mě něco letí. Otočil jsem se a chytil asi centimetr před svým obličejem dýku. Hodil jsem ji zpátky a dýka se zapíchla Vyvržencovi mezi oči.
Znovu jsem se pustil do boje, nikdo se mnou nemohl rovnat. Každý, kdo mi přišel pod ruku, byl hned mrtvý. Nešetřil jsem nikoho, protože tohle byl boj na život a na smrt.
Konečně jsem se dostal k Dorienovi, stáli jsme naproti sobě a dívali se jeden na druhého. Dorien si mě měřil, zkoumal, jaký jsem bojovník. Pak se na mě vrhnul s normálním mečem, dělal různé výpady. Byl hodně rychlý, ale já také. Kryl jsem se a občas zaútočil.
Všichni přestali bojovat, kromě Dannyho a Stefana, dívali se na nás čtyři, kteří jsme bojovali. Dorien mi najednou vyrazil oba meče z rukou. Kopnul jsem mu do ruky a jeho meč také vyletěl z jeho ruky.
Nehledal jsem jinou zbraň, bušili jsme do sebe pěstmi. Zatím jsem vyhrával, kopnul jsem ho kolenem do břicha a dal mu pěstí do obličeje. Trochu se zavrávoral, ale ustál to. Podrazil mi nohy a já se ocitnul na zemi. Chtěl na mě dupnout, ale já udělal kotrmelec vzad a ocitnul se znovu na nohou.
Byl jsem hned u svého meče, v rychlosti jsem ho zvednul. Dorien se na mě vrhnul s mým druhým mečem, stihnul jsem to vykrýt, ale bylo to hodně těsné. Kdybych to nestihnul, jsem bez hlavy.
Boj se zbraněmi znovu začal, už jsem začínal být unavený, ale nevzdával jsem to, protože mi oheň dodával trochu síly. V jednu chvíli se Dorien přestal krýt a já toho využil. Mohutně jsem seknul a useknul mu jeho hlavu.
Naši propukli v obrovský jásot, protože Danny také probodnul Stefana. Vyvrženci se ale rychle vzpamatovali a celý boj začal nanovo. Pustil jsem se znovu do boje.
V jednu chvíli jsem se ocitnul blízko Alice, uviděl jsem, jak na ni jde jeden Vyvrženec zezadu. Ihned jsem skočil mezi ně, Vyvrženec mě probodnul. Alice se otočila a vykřikla: „Ne!“
Dopadl jsem na zem a cítil, jak mě opouštějí síly. Uviděl jsem, jak Mistři kolem mě a Alice udělali kruh, aby nás mohli chránit.
„Jazzi,“ zašeptala zoufale Alice a položila si mou hlavu do klína. Už mi nezbývalo moc sil, proto jsem zašeptal: „Miluju tě, Alice.“
Pak jsem se propadnul do temnoty, poslední, co jsem slyšel, bylo: „Jaspere, neopouštěj mě, nesmíš, jsem těhotná. Nesmíš nás opustit.“
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Princ Smrti - Pátý vládce 25. kapitola:
Nádhernééé!!!!! :DD
Ne Jasper nesmí umřít Dokonale jsi mě naladila na pokračování a už se na něj moc těším
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!